O pachatelích dobra. Proč je legislativa v jejich rukou nebezpečná, ač to můžou myslet dobře?

Můžu si myslet, že je mrkev zdravější než párek. Můžu ji jíst. Můžu o tom mluvit.
Ale nedává mi to právo násilím trhat někomu párek z ruky.

Moc nevěřím tomu, že by po světě chodili zlí lidé, co se každé ráno vzbudí a přemýšlí, čím by druhým zkazili den. 

Ač to tak někdy možná nevypadá, tak jsem přesvědčená, že naprostá většina lidí chce svým konáním zlepšit svět. Jestli se mi to líbí, nebo ne, je věc druhá. Nicméně se domnívám, že velká část lidských rozhodnutí, chování i konání je provázena dobrým úmyslem.

Jakkoli se to tedy z pohádkových narativů může zdát, linka mezi dobrými a zlými postavami nebude v realitě tak jednoznačná. Spíš tu bude spousta dobrých lidí, kteří se snaží o lepší svět.

Potíž je ale v tom, že jejich představa dobra se nemusí nutně shodovat s tou vaší.

Pravda. Tohle by sám o sobě nemusel být problém. Vezměme si pro příklad třeba mě. Ať nechodím daleko.


Jste-li již nějakou dobu čtenářem tohoto blogu, pravděpodobně vás sem něco přitáhlo.
Bylo to téma...?

• Minimalismus.(Nebo e-knížka zdarma Vyhoďte je z domu ven.)
• Smrt. (Nebo knížka Moje milá smrti.)
• Cestování s dětmi. (Nebo e-knížka Cestuj s malými dětmi na vlastní pěst.)
• Zdravé stravování.
• Celostní pohled na tělo a mysl.
• Sebeřízené vzdělávání a domškoláctví.
• Šetrný přístup k planetě.
• ...

Vše, o čem píšu, píšu s nějakým úmyslem.
Ačkoli to vždy nemusí být patrné a leckdy se vám může zdát, že jsem článek psala s úmyslem nasrat laskavého čtenáře, není tomu tak.
Když budu hodně stručná, můj záměr je v podstatě stále stejný: K něčemu jsem v životě došla. Přijde mi to pro můj život dobré. A mám pocit, že by sdílení mého pohledu mohlo pomoct třeba i někomu dalšímu.

Podstatné ale je, že o všem jen píšu, případně šířím jinými kanály. Nikomu nic necpu, nikomu nic nenutím.

Rezonuje to s vámi? Fajn!
Přijde vám to na hlavu padlé? Dobrá, nechte ležet a odejděte.

(Pokud se vám zdá, že jsem vám někdy něco proti vaší vůli nutila, zkuste si ten daný článek prosím pozorně přečíst. Jestli můžu vyslovit domněnku založenou na zkoumání mých vlastních popuzených reakcí, většinou to bývá tak, že dané téma je pro mě samotnou citlivé a tím pádem i citlivěji reaguji na jiné světonázory.)

Jak se to projevuje v realitě?

• Minimalismus. Nehromadím věci a můj život je celkem prostý, protože mi jednoduchost dokáže svítit na důležité věci. Nedovolila bych si ale k někomu přijít domů a začít mu kafrat do toho, co všechno by měl vyhodit.
• Smrt. Dívám se na ni asi jinak, než je běžné. Například poslední rozloučení s mým mužem neproběhlo úplně tradičně. Nikdy bych se ale neodvážila tvrdit, že klasický pohřeb na hřbitově je špatně.
• Cestování s dětmi. Odmala tahám děti po divných místech světa, jezdíme na dlouho, touláme se pomalu, a to všechno protože je nám takhle spolu fajn. Nikomu ale nevyčítám, když si zaplatí 8denní zájezd all inclusive.
• Stravování. Nejím cukr, protože jsem po něm unavená a mívám vlčí hlady. Jsem vegetarián, protože mi z masa není dobře, navíc mi to přijde neetický a neekologický způsob stravování. Nikdy jsem se ale nikomu nesnažila zošklivit párek nebo vytrhnout z ruky lízátko. Včetně vlastních dětí.
• Celostní medicína. Mysl je pro mě neoddělitelnou součástí toho, jak vyléčit své tělo. Pokud se ale někdo chce svěřit výhradně do péče jiných lidí, jejichž odbornosti důvěřuje, rozmlouvat mu to nepůjdu.

Ok. Tohle jsou ale věci celkem osobní. Každý si je víceméně může dělat, jak chce. A když pominu pár militantních zvrhlíků, většinou vám svůj přístup ani nikdo cpát nebude.

Pojďme ale vzít další dvě témata:

• Sebeřízené vzdělávání. Dlouholetým studiem a hlavně pak pozorováním vlastních dětí jsem došla k tomu, že takový způsob učení je z mnoha důvodů výhodný nejen pro dítě samotné, ale v důsledku i pro celou společnost.
• Šetrný přístup k planetě. Dává mi smysl se starat o místo, kde žijeme. Z toho důvodu se snažím šířit inspiraci ohledně komunitního způsobu života, zero waste, šetření s vodou, ...

Co ale považuji v obou těchto oblastech za zásadní? Inspirovat, dávat argumenty, trpělivě vysvětlovat, nechat prostor, aby si k tomu lidé došli sami, ale především stále uznávat možnost, že moje cesta je jen jednou z možných variant.

Nejen proto, že (což je dost možné) se mohu plést a za pár let budu tvrdit třeba pravý opak. Hlavní důvod je ten, že můj náhled na svět - jakkoli jsem o jeho správnosti třeba přesvědčená - je jen jeden z možných a především je stejně legitimní jako názor kohokoli jiného.

Možná někoho z vás napadne, že ekologie a vzdělávání jsou přeci (narozdíl od těch předchozích) témata veledůležitá a tudíž je každého povinností je nejen šířit, ale trvat i na jejich celospolečenském prosazení.

Jak ale něco celospolečensky prosadit? Inu, veskrze máme dvě možnosti:

1) Mluvit o tom a POMALU šířit tyto myšlenky.

2) Protlačit to do legislativy a RYCHLE tím zajistit změnu k lepšímu.

Jak už je asi z tohoto článku patrné, já jsem velký fanda možnosti č. 1.

Jakkoli si myslím, že každý (včetně dětí) by měl mít možnost vzdělávat se způsobem, který mu vyhovuje, nikdy by mě nenapadlo někoho nutit k tomu, aby se vzdělával podle jednoho vzdělávacího programu, byť sestaveného s těmi nejlepšími úmysly.
(Mimochodem, takto to funguje nyní. I když máme vzniká spousta "alternativních" základních škol, všechny se musí řídit jednotným vzdělávacím programem daným MŠMT. Zároveň MŠMT nenápadně, zato vytrvale přitahuje šrouby - zavedení povinného předškolního roku, plánované prodloužení povinné školní docházky, nevydaná povolení nově vznikajícím alternativním ZŠ s odůvodněním, že v regionu je již dostatečná kapacita státních škol.)

I za cenu toho, že je dost dobře možné, že si planetu zničíme přímo před očima, nepovažuji za dobrou cestu lidi k zodpovědnosti dotlačit násilím.
(Mimochodem, v této oblasti také stále přitujuje. Stačí se podívat třeba na změny, které v posledním roce zavedlo Dánsko.)

Nejde ale o tato konkrétní témata. Můžete si tam dosadit cokoli svého. Chtěla jsem jen na konkrétních příkladech vysvětlit obecný princip.

Nejde zároveň ani o to, zda daná konkrétní řešení jsou nebo nejsou ve svém důsledku dobrá.
To záleží na tom, kdo se dívá. A často ani nelze dohlédnout, kam naše rozhodnutí povedou v budoucnu, jakkoli to třeba dnes myslíme dobře.

Zásadní podle mě je, jestli se budeme tohle dobro žít (a necháme ostatní žít si to své), nebo se rozhodneme páchat dobro (a potenciálně svými dobrými úmysly poškodit ty, kteří naši představu dobra nesdílejí).

Řešit každou společenskou neshodu zákonem je nezřídka jako jít na mouchu s kanónem.
Mouchu to zaručeně zabije, ale...

Zvykli jsme si, že téměř jakoukoli společenskou neshodu vyřeší nový zákon. Demokraticky (rozuměj zastupitelsky-demokraticky) vybereme "nejlepší" řešení, které pak nacpeme všem. Vždyť je to přeci pro jejich dobro.

Jak už jsem řekla, nerada někoho do čehokoli lámu. Stejně tak tedy nemám ambici požadovat po někom, aby přestal páchat dobro i za cenu pár popadaných hlav a vyměnil jej za přístup laissez-faire.

Pro začátek by mi ale přišlo dobré se zamyslet nad tím, jestli je opravdu nutné každou dobře míněnou věc prosazovat zákonem.