středa 17. května 2017

Proč své děti nepošlu do "normální" školy

"Mami, co je to závislost?" vytáhnou na mě děti u snídaně.
Očividně jejich kapsa s nápisem OTÁZKY, KTERÝMI VYTRHNEME MÁMU Z POLOSPÁNKU RYCHLEJI NEŽ KAFE je bezedná.

"Mno," srkám kafe, abych nahnala čas na odpověď, protože můj mozek ještě spí. "To je když něco chceš strašně moc a nemůžeš si pomoct a uděláš všechno pro to, abys to dostal, i když tě to vlastně ve finále jako člověka zničí."




Celý zbytek snídaně se bavíme o závislostech, závislácích a drogách.

Nestíhám koukat, jak bystře se děti ptají a jak je to zajímá.
(Zvláště pak ta část, kdy jim googlím fotky lidí PŘED a PO užívání heroinu. Ale to nebudeme sociálce říkat, jo?)

Jsem se svými dětmi (5, 3 a 1 rok) docela hodně.
Trávíme spolu drtivou většinu dní v měsíci. Někdy sami, někdy v doprovodu přátel.


Nejsem ten typ rodiče, co by si myslel, že má doma nějaké extra lumeny. Vlastně si myslím, že moje děti jsou inteligencí vcelku průměrné


Vnímám na nich ale to, jak jsou ještě nepolíbené státním školstvím.
Absolutně se nestresují tím, co by měly umět nebo co se od nich očekává.

Když se nejstarší dcery zeptala sestřička na 5leté prohlídce, jestli by jí dokázala popsat, co je na kartičkách za situace, přestalo to Grétu asi po pěti obrázcích bavit a sestře opáčila: "Nevím. A co myslíš ty?"
(Je to zrádkyně. Dopředu jsem ji jasně brífovala, ať "kouká performovat jako průměrná 5letá holčička, protože ji budou testovat a jestli neprojde, tak nás zas poženou na nějaká vyšetření". Naštěstí nás nikam nehnali.)

Neuvěřitelně mě baví pozorovat způsob, jakým děti objevují svět.
Jak se dokážou pro něco nadchnout a vyždímat téma do takové hloubky, do jaké jsou připraveny ho vstřebat.
A když se cítí naplněny, bez skurpulí debatu opustí (= řeknou něco ve stylu "mami, proč mi tohle říkáš?, mě to už přece vůůůbec nezajímá" a jdou trhat kytky nebo šťourat klackem do mraveniště).


Vzdělávání je pro děti stejně přirozená věc jako dýchání


Když dýcháte, tak

  • nesoutěžíte, jestli někdo dýchá líp než vy,
  • nemáte strach z toho, že byste dýchali špatně,
  • nestresujete se z toho, jestli umíte dýchat na jedničku,
  • nezaobíráte se tím, jestli zítra před tabulí nezapomenete dýchat, když se vás někdo zeptá, co si z dýchání pamatujete.

Jednoduše dýcháte.
Volíte si tempo dechu.
Nasáváte vzduch, který je kolem vás, a berete si z něj, co je třeba.


Grétka má být příští školní rok povinný předškolák. (Díky, paní Valachová.)

Když se spolu bavíme o škole, vůbec ten koncept nepobírá. Nechápe, proč by se najednou měla učit jinak než doposud


(Na mou obranu nutno říct, že se ji snažím neočkovat svými unschoolerskými úvahami.)

Na domácí vzdělávání 24/7 si nicméně netroufám, protože
  • nechci být pro děti jediný zdroj informací,
  • chci mít čas i na své projekty,
  • by za chvíli z toho našeho konstantního spolubytí hrablo dětem. Nebo ještě pravděpodobněji mně.

Kdyby mi někdo řekl, že musím zítra jít do kolektivu třiceti 33letých lidí a učit se spolu s nimi, tak si možná řeknu, že by to mohla být docela sranda.
Co by mě ale fakt naštvalo by byl okamžik, kdy by na mě dotyčný vyklopil, že tam budu příštích 9 let trávit většinu svého bdělého času a že se budu muset učit věci nehledě na to, jestli mě zajímají.

Ve věku 33 let nám takový způsob vzdělávání se připadá možná absurdní.
Ale přesto všechno bez větších úvah věříme, že poslat dítě v 7 letech do takové instituce je úplně fajn.

Zatím nám z našich diskuzí s Grétkou vypadává stále dokola nějaká forma komunitní "školy", kdy bychom si s pár rodinami navzájem vzdělávali děti.

(Rodiče stávajích předškoláků z Prahy 13, kteří zvažujete něco podobného, klidně se mi hlašte.)



Debat o homeschoolingu i o (v Čechách nelegálním) unschoolingu už jsem vedla bezpočet


Jsem s to ustát a odpovědět na všechny protiargumenty, jež jsem si vyslechla od lidí, kteří tomuhle nápadu - budu umírněná ve výrazivu - nefandí.
  • "Ty je chceš chudáčky ZAVŘÍT DOMA?"
  • "Vždyť jim budou chybět VRSTEVNÍCI!"
  • "Potřebují se OTRKAT v kolektivu!"
  • "Jak je chceš DONUTIT, aby se učili?"
  • "A co když jako nebudou dělat NIC!"
  • "Jedině škola je připraví na OPRAVDOVÝ život!"
  • "Jak si proboha najdou později pořádnou PRÁCI?"
  • ...
Asi jsem je slyšela všechny. Zkuste mě nějakým překvapit.

Ničeho z výše uvedeného se nebojím.
Přesto ale mám z domácího vzdělávání jeden strach.
Bojím se, že nebudeme stíhat jet podle notiček ministerstva.

Pozoruju, že když se děti "nechají být", rozvíjí se úplně jiným tempem a hlavně v úplně jiných oblastech, než diktuje rámcový vzdělávací program


Nejdřív si samy staví kameny toho, jak být dobrým člověkem v rámci pravidel naší společnosti.
Učí se pracovat se svými emocemi.
Zajímají se o svět kolem sebe a o věci, které se jich bezprostředně dotýkají.

Jako velký průšvih ale vidím to, že děti ve škole tráví tolik času. Když připočítám všechny mimoškolní kroužky a dělání úkolů, kolik času zbyde denně na to, aby si dítě jen tak hrálo nebo mělo čas zaobírat se tím, kdo vlastně je? Nebo jak se cítí? Nebo do jakého vlastního projektu se pustí?



Tempo, kterým se do dětí hustí všechny ty slovní druhy, typy orných půd, mecholišejníci a metylcyklohexany, mi přijde vražedné


V takové rychlosti a bez tázání, zda to někoho zajímá, vůbec netuším, kolik toho dětem může v hlavách ulpět.

Můžu soudit jen podle sebe, absolventky jednoho z tehdejších top gymnázií, která by měla mít (=nemá) ten na všechny pády skloňovaný "všeobecný přehled".

Abychom se nepochopili špatně... Já vůbec nemám nic proti učitelkám (zdravím ségru a švagrovou). Jsem přesvědčená, že spousta z nich odvádí v rámci možností skvělou práci a zasloužily by metál.
Ani si nemyslím, že z dětí, které projdou klasickým vzdělávacím systémem, vyrostou psychopati. 

Nepochybuju o tom, že většina 7letých dětí je schopna naučit se psát.
Jen se ptám, jestli v tomto věku tahle potřeba vychází z nich samotných.


Mně je třeba úplně buřt, jestli se moje děti naučí psát v 5 nebo ve 12 letech


Věřím, že se naučí psát ve chvíli, kdy jim to bude připadat důležité.
Věřím, že když jde motivace zevnitř, je pak učení rychlé a efektivní.
Stačí, aby dítě bylo obklopeno prostředím, kde mu tahle potřeba vznikne.
Stejně tak, jako se naučily jíst, chodit, zapínat do autosedačky, zpívat písničky, hrát hry na tabletu, nakupovat, ...

Přemýšlím, proč si tolik dospělých myslí, že tahle přirozená touha po "vzdělávání se" z dítěte ve věku 7 let vyprchá.

Kde bereme jistotu, že víme lépe než dítě, co je a co není potřeba se naučit, protože ono by se jinak samo jen flákalo?


Myslím, že přišel čas ptát se, jestli celá ta kauzalita není otočená.
A jestli tohle přesvědčení neplyne z faktu, že vycházíme ze zkušenosti s dětmi, které v 7 letech nastoupily do školy a najednou jim přestalo všechno to "vzdělávání se" dávat smysl.

Proč z toho šťastného človíčka, který saje informace každý den jako houba, se najednou stane někdo, koho to učení tak moc neba?



---------
PS: Jestli máte jiný názor na vzdělávání, tak je to úplně v pohodě. Navíc jsem si vědomá, že jedním blogpostem nemůžu obsáhnout celou problematiku a ani nelze říct vše, co mám na srdci, takže je tu spousta prostoru pro doplnění Vašich myšlenek.
Jen prosím pojďme zkusit udržet diskuzi ve slušných mezích, jakkoli tohle téma může budit vášnivé emoce.



91 komentářů :

  1. Podporovat u dětí přirozenou zvídavost? - Super.

    Vést diskusi o obsahu předmětů povinného vzdělávání? - Proč ne? Doba se mění, potřeby společnosti též.

    Vražedné tempo hustění informací? Možná. Ale nikdo nečeká, že si vše nadobro zapamatují. Nemyslím, že by ten výběr informací byl až tak mimo a nepoužitelný v životě. Navíc časy se mění a třeba stále rozšířenější Hejného metoda výuky matiky je nejspíš skvělý způsob, jak zlidštit a zpříjemnit tento široce neoblíbený ač užitečný předmět.

    Tradiční škola zabere příliš mnoho času a nezbývá tak už čas na hraní? - COŽE?! Chodil jsem půlku základky před listopadem, druhou půlku po. Měl jsem prakticky každý den po škole nějaký koníček. A stejně si pamatuji tolik dalších zábavných aktivit: stavění městečka z lega, ježdění po okolních vesnicích na kole, lepení papírových a plastikových modelů, bitvy o přechod přes potok, střílení z luku, vydávání kresleného časopisu, paření na prvních 8bitových počítačích... a milion dalších činností. V porovnání s dospělostí toho času bylo pořád habaděj.

    Já myslím plně chápu vaši touhu ponechat co nejvíc svobod člověku: Nesnažit se ho škatulkovat, nutit k soutěžení a předepisovat "obsah mozku". Problém je, že takovéto utopistické uspořádání v praxi funguje jen v malé skupině rozumnějších lidí. Ve větších celcích nikdy. Stačí se obrátit na moudrou přírodu: Jak by asi dopadli mravenečci, nebo včelstvo, když by si dělnice řekly, že je neba stavět pořád ty plástve...

    A osobně jsem přesvědčen, že naopak soutěživost je největším hybatelem lidského pokroku a že je přirozenou vlastností každého. Byť často v absurdních disciplínách ("nejprotivnější dědek v parku" :-)).

    Upřímně, já si myslím, že ať už pošlete Grétku do tradiční ZŠ, nebo uspořádáte s podobně smyšlejícími lidmi tu komunitní školu, tak z ní vyroste v podstatě úplně stejná slečna. Jediný větší rozdíl bude v tom, že ta alternativní cesta bude ekonomicky méně efektivní (lidské zdroje, čas).

    Vláďa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. I ve větších celcích to jde a dokonce téměř bez dospělých :)
      https://www.youtube.com/watch?v=vBjQAeJIa30
      Neříkejte že něco nejde , protože někdo jiný už to dělá :D

      Vymazat
    2. Mno, stejná slečna... Kdybych např. jednoho ze svých synů nedala do jedné konkrétní školy (ale do nějaké jiné nebo ho učila doma), nemusel třeba na konci 7. třídy skončit na psychiatrii.
      Jedno to opravdu není.

      Vymazat
    3. Vláďo, super úvaha i celkové shrnutí! Lépe bych to nevystihla. Dík!

      Vymazat
    4. Vláďo, super úvaha i celkové shrnutí! Lépe bych to nevystihla. Dík!

      Vymazat
    5. Souhlasím s Vláďou. Nemám nic proti státním školám, protože upřímně řečeno - ono nezáleží až tak moc na systému, ale na lidech. Založte komunitní školu a dejte do ní "babu jagu", která sice bude dávat dětem volnost a svobodu, ale bude protivná jako noc, a dostanete stejně negativní reakci jako v klasické ZŠ s protivnou "účou". Celý život, celé bytí, je o lidech, jejich soužití a ochotě soužití.

      Vymazat
    6. Problém ale je, že v českém školství je pravděpodobnost výskytu "baby jagy" větší než chci akceptovat. Řada učitelů už dávno neučí proto že by chtěla učit, ale protože je to jejich živobytí (a u některých to nikdy nebylo jinak). A šance že se vaše dítě dostane do rukou dobrému učiteli je (z mého subjektivního pohledu) poměrně nízká.

      Vymazat
    7. Vláďo, v několika místech jste se přesně trefil.

      "Ale nikdo nečeká, že si vše nadobro zapamatují." -> Tak proč to do těch dětí vlastně máme hustit, když očekáváme, že si to nebudou pamatovat? Není to jen vyhozený čas těch dětí i jejich učitelů, když si z toho učení odnesou pramálo? Nebylo by lepší učit ty děti věci tehdy a tak, aby si je pamatovali a dokázali je použít a nemuseli se je bezvýsledně učit stále dokola?

      Co se času ve "státní škole" týče, tak tam je asi hlavním problémem nucená nepohyblivost, která způsobuje ospalost a menší schopnost vnímat a vstřebávat informace. Alespoň ve většině škol. Copak ve třídě se třiceti dětmi se dá nějak efektivně udržet pozornost všech dětí na jedno téma? Takže opět, efektivita mizerná a dítě si často odnáší jen trauma a vědomí, že není dostatečné pro společnost.

      Dal jste hezký příklad se včelami a mravenci, ale zapomínáte na to, že ono by to fungovalo. Oni si neřeknou, že je to neba, protože to dělají s vědomím, že to dělají dobře, že je to potřeba a že to má význam! Což je zásadní rozdíl v tom co se chce po lidech - dělat práci kterou má dělat jen proto, že mu někdo diktuje že musí? To nefunguje. Ale dejte člověku práci, zodpovědnost a viditelný výsledek... zajistěte, že se nebude muset být zda bude mít co k jídlu a kde přespat ... a bude dělat klidně zadarmo. Tohle je odzkoušené, jenže pro společnost příliš nebezpečné. Lidé by byli příliš spokojení a způsobilo by to takové změny, které jsou "nežádoucí". Ono i v tom mraveništi, když začne nějaký jedinec žít na úkor ostatních, tak se ho společnost prostě zbaví. Jenže u lidí by to znamenalo zničit kompletně skupiny, které se tváří, že tomu vládnou. A na konec by tomu vládli ti, za kterými by šli lidé přirozeně. Myslím, že se tomu říká přirozená autorita.

      Největším hybatelem pokroku je lenost! Lidé, kteří vymysleli největší věci, je nevymysleli proto, že s někým soutěžili. Ale proto, že byli líní se dřít a podobně. Soutěživost je umělý, společností vytvořený stimul, stejně jako peníze. Jenže v tomhle systému už lidé fungují tak dlouho, že je těžké si představit něco jiného. Ale vždycky čas od času se objeví někdo, kdo není "slepý" a trochu rozdmýchá veřejné nálady.

      A na závěr ... nevyrostla by z ní stejná slečna, protože bude mít jiné vzpomínky, jiné zkušenosti, jiné vědomosti ...
      ... a vložené zdroje (peníze, čas ...) nejsou jediným (pro efektivitu jsou vlastně až posledním) měřítkem, jenže je těžké tohle vysvětlovat lidem, kteří všechno filtrují skrz "peníze".
      Jenže kdo z lidí u moci si přeje mít ve společnosti lidí, kteří nebyli donuceni zapomenout na to se ptát, vnímat, myslet? Což ještě stále současné školství dělá!

      Přeji příjemný den Honza K.

      Vymazat
    8. Děkuji za komentář, Vláďo.
      Možná zkuste mrknout na finský model školství, třeba zde v porovnání s USA modelem https://www.facebook.com/BeRemarkable2/videos/197990900710284/?pnref=story
      Zas taková utopie to není, ale chce to komplet změnu vnímání dětství a vzdělávání dětí ve společnosti.

      Vymazat
    9. http://www.eduin.cz/clanky/finske-skolstvi-pohledem-zacinajiciho-ucitele/

      Někdo kecá? Ale kdo? Nebo se tyto dvě informace dají nějak sloučit?

      Vymazat
  2. Moje zkušenost je jiná...šla jsem do první třídy v roce 1974. Nebyla jsem žádný asociál - na předchozí rok v MŠ vzpomínám moc ráda. Měla jsem ale smůlu, že jsem v první třídě vyfasovala ze dvou učitelek zrovna zavilou "soudružku", která v dětech dokázala umlátit radost z učení a chuť se nějak projevit. Tehdy alternativa neexistovala a rodiče neměli moc šancí něco změnit, ani odvahu na nějakou velkou rebelii. První dva roky velmi zásadně formují pohled dítěte na vzdělávání - tak jsem to jako dítě vnímala. Od třetí třídy jsem měla skvělé učitelky. Přesto jsem základkou prošla se samými jedničkami a poznámkami "v hodinách pasívní, nehlásí se"...dala jsem škole, co po mně chtěla, ale neměla jsem ji ráda. Učila a učím se ráda, pořád jsem "houba"... ale pro sebe a podle sebe. Proto pokud máte tu možnost volby, využijte ji...vyberte si, komu své děti svěříte. Přeji, ať se daří Ada

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně! Dala jsem škole, co po mě chtěla.. Někdy jsem se ty věci raději naučila nazpaměť, i přesto, že jsem tomu nerozuměla, abych to pak mohla před tabulí odrecitovat, dostat jedničku a za hodinu to úspěšně zapomenout. Loni se dcera kamarádů učila nejvyšší vrcholy všech pohoří v ČR, i kolik jaký vrchol měří. A zrovna to mi přijde jako skvělý příklad k zapomenutí.

      Vymazat
    2. Zajímalo by mě, jaké je procento lidí, které začalo učení bavit až po škole.
      Je ale fakt, že kombinace dobrého učitele a předmětu, který baví, dělá zázraky. Systému navzdory.

      Vymazat
  3. Super napsáno...

    OdpovědětVymazat
  4. Myslím si, že když budou mít všichni pohled na vzdelani jako Vy, je to velmi neekonomicke pro stát. A to je jeden z důvodu, proč stát nic takového nepodporuje. Systém je nastaven a změna by znamenala problemy, které se musí řešit.
    Pokud bude víc rodin, jako ta Vaše, jednoho dne bude dostatek lidí, kteří se řešení problémů bát nebudou a na tu dobu si počkáme! ��

    OdpovědětVymazat
  5. V první řadě děti nemám, nicméně to co píšete je mi asi blízké. Na základní škole (vesnice) se přizpůsobovalo vše pomalejším zatímco rychlejší měli jedničky dvojky a nechali se víceméně být. Samostatné projekty nula. Střední škola jakožto jedničkář jsem šla na gympl, kde se na jednou po mě chtělo samostatné myšlení, konstruktivní uvažovaní a učení se do zblbnutí. Zákonitě nemaje žádné kořeny těchto dovedností jsem se po prvním půlroce z jedničkářky na základce stala čtyřkařkou na gymplu. Domu jsem jezdila v šest a do desíti se učila (snažila se učit). Prostě nešlo to, skončila jsem u psychologa, z gymplu jsem byla odejita (dřív než by mě vyrazili) na střední školu kde jsem pro změnu 4 roky prochrápala, protože vědomosti z dvou let gymplu v klidu a pohodě stačily, abych k maturitě šla s tím, že chci maturovat z jednoho předmětu navíc (vlastní iniciativa = problém, ale vydupala jsem si to) takže 6x za jedna. NIKDY mi to k ničemu nebylo, už se mě od té doby nikdo nezeptal jaké jsem u matury měla známky, stačilo to tak na to, abych vyděsila všechny u přijímaček na vejšku, že se tam mezi nima hlásí taková "šprtka". Co následovalo - na vejšce jsem zjistila, že 4 prochrápané roky na střední k ničemu nebyly, takže jsem z vysoké vyletěla, šla do práce, nicméně studia se nevzdala -protože vejška je základ (pro upřesnění moji rodiče mě NIKDY do ničeho nenutili), takže jsem šla na vyšší odbornou školu. S prstem v nose jsem se dostala do 4. ročníku abych zjistila, že tu práci v životě dělat nechci. Teď dodělávám skutečnou vysokou, mam před doděláním bakule. 3 roky jsem prolezla úplně v pohodě protože mě to bavilo, bakule už je o vůli, kterou teď nemám, proč? Protože jsem před třemi lety začala dělat fitness trenéra. Chodím po kurzech, workshopech, seminářích, neskutečně mě to baví, do noci ležim v odborné literatuře abych pochopila jak tělo funguje. Dopracovala jsem se k tomu sama k něčemu co mě baví - ve třiceti letech, Je mi trapně, že ve svých 30 jsem teprve srovnala život a našla co mě baví. Pokud svým dětem jednou budu chtít do života něco dát, chci aby našly dřív než já co budou chtít v životě dělat, aby je to bavilo a ne je zavřít do instituce která je nutí 9 hodin sedět na nevyhovující židli a mrvit jim záda, mozek a vlastní myšlení

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :-D Dost vtipně napsáno, krásná cesta. Taky bych ráda, aby mi ty instituce "nepřekážely" v tom, co mě opravdu baví a chci dělat:-) Asi bych děti ráda naučila nenásledovat dobře míněné rady okolí. (běž na peďák, to je jistota). Chtělo by to vzít víc zodpovědnost za sebe a své sny. A mnohem dřív než na konci mučivého víceletého gymplu...

      Vymazat
    2. Otázka je, jakým způsobem vlastně člověk přichází na to, co ho baví. Protože podle mě je klidně možný, že když si neprojde tím "zbytečným" vzděláváním, tak vlastně nezjistí, že bylo zbytečný. Já jsem ráda za každej rok na gymplu a na VŠ (kterou jsem nedodělala), stejně jako za každou organizovanou práci, o kterou jsem se pokusila, protože teď vím naprosto přesně, co nechci a mnohem víc se raduju z volnosti, kterou mám ve svým podnikání.

      Vymazat
    3. To je takový Cimrmanovský způsob-prozkoumat slepé uličky :) Ale chápu,co jste tím myslela..jen bych si přála,aby mohe děti nemusely čekat třeba až do 23,aby si začali užívat života skrze vlastní podnikání..

      Vymazat
  6. Milovala jsem školu, milovala své učitele, těšila se na spolužáky...nosila jedničky...Co mi ale předrevoluční školství nedalo, to byla jistá samostatnost, nalezení "skrytého" potenciálu, schopnost poprat se s problémem (samozřejmě se na tom podílela i má povaha a výchova)...Dokonce ředitel ze střední nám našel dobré pracovní umístění :) ...Takže jsem se ke svojí samostatnosti a nalezení vlastních možností musela časem tvrdě "dopracovat", ale nestěžuji si, i o tom je život a zrajeme, dokud žijeme...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Narazila jste na důležitou věc - nestěžovat si. Přeci jen máme všichni z nás, co je nám dáno dožít se aspoň důchodu, docela dlouhou dobu na to, abychom nefňukali a začali si hledat cestu k radosti z učení se, pokud nám ji škola vzala. Děkuju za příspěvek.

      Vymazat
    2. Vidíte, ani mne nenapadlo, že tohle bude asi nejdůležitější - člověk, který se chce v životě "poprat", tak se nejen "propere" :), ale ještě z toho získá a to platí obecně o všem, co prožíváme :)...Mějte se moc krásně i s dětičkami... :)

      Vymazat
  7. Tak já i sestra jsme produkt klasické základky a je na nás vydět, že všechno je o lidech, já chytla super učitelku, kterou bavilo učit a uměla to, takže škola byla zábava a přitom jsme se učili i trochu víc, co jsme měli v osnovách. Ségra chytla třídní, která by ve školství neměla co dělat a která si svoje mindráky vybíjela na dětech. Takže pro ségru byla škola nutná nepříjemnost, přesto je dnes ve svém oboru špička. Moje děti momentálně chodí na poměrně běžnou základku, ovšem výběru jsme nějakou dobu věnovali a líbil se nám přístup ředitelky k výběru učitelů a líbilo se tam i dětem a vydrželo jim to až do dneška (3. a 5. třída). Učí se často formou vlastní iniciativy, od první třídy tvoří referáty (dobrovolné), učení stíhají ve škole, takže úkoly mají tak na 15 minut denně. A tím pádem mají celé odpoledne na vlastní program, ať už kroužky, tak "neřízené" činnosti - Lego, hry, knížky, omalovánky, ... Takže i běžné školy není nutné úplně zavrhovat, jen je zapotřebí dobře vybrat (co občas slyším od některých kamarádek, to mne docela jímá hrůza).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě máte pravdu, dá se vybrat. Bohužel ne všude v ČR mají rodiče na výběr bez nutnosti stěhování.
      Smutné mi přijde, že ministerstvo momentálně dává stopku vzniku nových škol zakládaných mimo státní aparát.

      Vymazat
  8. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za Váš příspěvek. V době, kdy byla moje nejstarší dcera stejně stará jak Vaše Grétka, tak se při jedné z místních základních škol nově otevírala Montessori třída. Na informační schůzce se sešla velmi zajímavá skupina podobně smýšlejících rodičů...shodli jsme se na tom, že chceme pro děti něco jiného než klasický systém vzdělávání a především nechceme v nich ubít tu přirozenou chuť učit se. Dnes je dcera již ve 4. třídě a v září do 1. třídy nastoupil i syn. Jsme velmi spokojení. Nesoutěživé prostředí ve třídě, práce každého dítětě na svém týdenním plánu (vlastní práce s časem, respekt k výběru aktivit), slovní hodnocení, častý pobyt venku, učení v 90 min blocích nikoliv po předmětech. Obě děti se stále rády "učí"-dozvídají se nové věci, domácí úkoly téměř nedostávají, většinu práce udělají ve škole. Asi by se mi líbila i lesní škola, ale ta bohužel v nabídce našeho regionu chybí. Takže pokud najdete pro vás přijatelnou "alternativu" tak to bude pro děti určitě příjemné období života. Přeji Vám i dětem hodně štěstí a hezké jarní dny.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě máte pravdu.
      Když se TO sejde, je radost být toho součástí. Uvidím, jakou se nakonec vydáme cestou.

      Vymazat
  10. Hezký den Veroniko, rezonuji s každým slovem a děkuju. Také si zatím nevím rady s tím jak se postavit k tomu, co má dítě správně umět v kolika letech podle MŠMT a stále posunuji hranici strachu z toho co se stane, když ne - a syn mi v tom moc pomáhá, když balancuje se svou tabulkově nadprůměrnou inteligencí na hranici tzv. propadání a to i v komunitně zřízené nestátní škole, v přátelské vstřícné atmosféře. Prostě ho zajímá něco jiného a jindy, než by mělo. Těším se na inspirace, až to budete projevovat do reality Vy, ráda se nechám pro své poslední dítě inspirovat. Jana U.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Uvidím, jak to nakonec v praxi dáme.
      Částečně to bude záležet taky na dětech, co si zvolí.
      Já tím, že jsem duší unschooler, tak je pro mě stějně jakýkoli druh vzdělávání povoleného v ČR jen kompromisem.

      Vymazat
  11. Vzít naše nejmladší dítě po druhé třídě ze školy a poskytnout mu možnost domácího vzdělávání bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsme ohledně vzdělávání našich tří dětí udělali. Trvalo asi dva roky, než jsme ho odblokovali (to bylo neustálé nešťastné "já jsem blbej", kdykoliv mu něco hned nešlo).
    Jinak tedy mám za to, že je dobré, když se děti naučí pouštět se i do věcí, na které nemají zrovna náladu, a překonávat překážky, stejně, jako se nedá žít ze vzduchu, tak i vzdělávání se ne vždy jen tak "stane". Jde ale o to, jakým způsobem vzdělávání probíhá, zda respektuje individuální potřeby a zájmy dítěte - a to jde v běžné škole jen opravdu velice těžko. Tam by například s mým synem asi neprobírali od 3. třídy dějiny umění. Ani by s ním nejeli na několik dnů na vlastivědný výlet, jak to s ním běžně dělám já (zrovna zítra míříme do Českého Středohoří).
    Zároveň má smysl usilovat o změnu v rámci státního vzdělávání, protože to vždycky bude jediná možná alternativa pro většinu rodičů a dětí. Fandím všem dobrým učitelům, byť jich tedy moje děti nepotkali zrovna velký počet.

    OdpovědětVymazat
  12. Já si vždycky vzpomenu na Yes, Minister, kde Humphrey Appleby objasňuje pravý účel dlouhého, povinného školství: držet děcka uvnitř škol, aby nedělaly přes den bordel na ulicích. Myslím, že báječně vystihl podstatu.
    Alena (matka domoučitelka)

    OdpovědětVymazat
  13. ...jako paní učitelka, podle některých kolegyň stále mladá a naivní (jistě, učím teprve desátým rokem, ve státním školství šestým), si stále myslím, že ten státní systém není zas tak špatně nastaven – ale musíte být ochotni hledat si v něm cestu, která vyhovuje vám a vašim svěřencům, v čem je nutná podpora ředitele a především rodičů. A tady je ohromný kámen úrazu: spousta rodičů ještě stále není ochotná se o vzdělávání svých dětí bavit a považovat učitele za parťáka, někteří se zkrátka potřebují na dětech tak trochu pomstít (jinak si větu "jen ať se snaží, já to taky přežil" neumím vysvětlit), jiní se těch dětí zkrátka chtějí zbavit a zbavit se tak odpovědnosti za jejich vzdělávání... není to problém jen rigidních notiček, jak říkají holky ze spolku Výluka, tak ten systém se dá skvěle obejít a natáhnout do krajnosti - ale najděte ty lidi, kterým se to chce dělat... pokud najdete pana ředitele (paní ředitelek je málo), který je ochotný hledat interpretační meze zákona, máte vyhráno.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A pak je řada rodičů, kteří se zajímají, starají - aby byli neustále obviňováni, že jsou příliš "ochranářští" a jsou usměrňováni ve stylu "my jsme odborníci, nekecejte nám do toho".

      Vymazat
    2. Kéž by bylo víc učtelů, kteří uvažují jako Vy. To bych snad i na tu reformu školství zevnitř začala věřit :-)

      Vymazat
  14. Základní škola má tři zásadní úkoly: Naučit děti zvládat nepříjemné povinnosti, zvládnout vycházet s "blbci" (lidmi se zcela odlišným pohledem na svět) a má pomoct najít, co člověka baví. Vzdělávání je jen prostředek k dosažení těchto cílů, zda se podaří, či nepodaří záleží plně na osobnostech pedagogů. A školství má také pohlídat děti, aby rodiče mohly chodit do práce.
    Až budu mít děti, tak budu také řešit alternativu. Ač vzděláním učitel, tak jsem četl Summerhill a věřím, že to jde i jinak.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. pane učiteli prosím, opravte si hrubky, proboha!

      Vymazat
  15. Studuji pedagogiku a myslím si, že to, jak všechny školy házíte do jednoho pytle je hrozné škatulkování. Je pravda že v ČR je hodně ještě těch "starých pedantů", kteří si představují, že to do dětí musí nahustit, něco si zapamatují napíší test a konec. Učitel tu ale není proto, aby do děti dostával informace, ale proto, aby je navnadil se po nich pídit sami. V dnešní době, kdy je za 5 sekund možné najít informace z celého světa na internetu, není důležité, aby všechno ty děti v hlavě měli, zvláště, když to pro ně není důležité, ale to, aby si to v případě potřeby mohli sami najít. Bohužel spousta škol tuto metodiku nechápe a je drtivá většina učitelů, kteří si to prostě chtějí odučit a mít klid, tak proč by se oni sami měli učit něco nového a poznávat nové metody učení? Jako matka a i jako budoucí učitelka si spíš myslím, že je důležité si najít tu školu, která vyhovuje potřebám dítěte. Jít se podívat, jak se učí na dané škole. Opravdu ne všechny jsou špatné a opravdu ne všechny mají styl učení, který je bohužel ještě pořád považován za "normální".

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bohužel, dle mých zkušeností je takových učitelů jako šafránu.

      Vymazat
    2. Milá Míšo, určitě s Vámi souhlasím.
      Já jsem rozhodně nechtěla špinit práci učitelů (a dokonce to v článku i píšu). Naopak si jich vážím a myslím, že mnozí z nich odvádějí v rámci možností skvělou práci.
      Článkem jsem se navážela spíš do systému.
      Veronika

      Vymazat
  16. A řekněme si to na rovinu. Dokud, když přijde dítě ze školy domů, se ho zeptají rodiče zeptají na to, jakou měl známku, místo toho aby se zeptali, co se vlastně naučil a co mu to dalo, tak se to dítě začne honit jen po známkách (v tom lepším případě, v tom horším se přestane snažit), ne po vědomostech... Spousta rodičů by měla začít hledat chyby u sebe :-/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já bych ty rodiče nepranýřovala. Ono je to těžké začít najednou věřit dětem, když u nás samotných byla touha po učení zašlapaná tak, že si ani neumíme představit, že by se někdo mohl chtít učit sám od sebe.

      Vymazat
    2. https://www.youtube.com/watch?v=7cnxm-OatVs
      Rodiče nemohou zvrátit neblahé působení známek. Mohou ho samozřejmě oslabit. Ale známkování není chyba rodičů ;-)
      Navíc škola by měla být (coby instituce, která se může chovat racionálně a na základě nejlepší dostupné praxe) spíše tou, která potáhne a bude do výchovy vnášet prospěšné prvky. Ne naopak, jak je to v ČR nyní. Ale i díky Vám, kteří se nad tím zamýšlíte se to snad brzy změní...

      Vymazat
  17. Michaelo obesla jsem nekolik ZS na praze 13 a reknu vam, ze opravdu zadna me nezaujala a vsude to bylo podobne. A jak nekdo vyse pise, i vetsina rodicu nechce zmenu a je jim to jedno. jedina z tech statnich skol, na kterou bych dceru prihlasila (a udelala jsem to) brala z 91 prijatych deti jen 11 nespadovych (nespadovych ulic), takze nas nevzali a vlastne jsem za to rada. Dcera pujde do demokraticke skoly, ktera je pod msmt, takze zadne stresy z prezkouseni a zaroven volnost pro objevovani a hru. a uz se moc tesime :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sice se tomu říká přezkoušení, ale pokud máte dítě zapsané k domácímu vzdělávání na rozumné škole, tak jde spíše o popovídání si s dítětem a pro rodiče o konzultaci, kde/co/jak dělat lépe, na co se zaměřit. Rozhodně přitom nezažíváme žádný stres.

      Vymazat
    2. Renato, můžu se zeptat, kterou školu jste nakonec s dcerkou vybrala?
      Praha 13 mi přijde zakletá, kromě jinonického Waldorfu nevím o žádné škole, která by byla aspoň trochu šmrncnutá do směru, kterých bych si představovala.

      Vymazat
  18. Díky za článek, vidím to podobně. Do první třídy i do povinného školního roku má syn sice ještě daleko, ale tohle téma řešíme doma už teď každou chvíli. Vzhledem ke zkušenostem, které my rodiče s povinnou školní docházkou máme, a vzhledem k zavádění nesmyslů jako je integrace zdravotně postižených mezi zdravé žáky, se přikláním k jedinému východisku, a tím je soukromá základní škola, výběrová základní škola nebo přinejmenším co nejdříve gymnázium. Netvrdím, že jsou všechny základní školy špatné, ale výběru se obávám a obávám se i toho, že tato instituce v synovi potlačí veškerou chuť k přirozenému učení.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mám zdravotně postižené, ale zároveň mimořádně nadané dítě - škola přesně pro něj vlastně neexistuje. Kam by měl podle vás chodit? Na speciální školu ne - vzhledem k nadprůměrnému nadání a v normální škole může být jedině integrovaný. Alternativní škola je nejblíž 40 km a není v mých silách do takové ho denně vozit. Nevím, proč si myslíte, že gymnázium je zrovna správné řešení (tlak na výkon, soutěživost, často spíš děti ambiciózních rodičů, kteří se svými dětmi na gymnáziu potřebují hlavně chlubit)

      Vymazat
  19. Dobrý den, je to pěkně napsáno, určitě s velkým citem k dětem a je to nakonec na rodičích. Jenže sama bych se u svých dětí obávala, co bude, až povinné i nepovinné vzdělávání skončí a přijde pracovní proces. Každý se zkrátka musíme nějak živit a ne každý má to štěstí mít takovou práci, jejíž náplň i dobu si může do velké míry volit. Mnoho lidí před šestou pípne u vrátnice, na pracovišti jim šéf řekne: budeš dělat osm hodin to a to, přestávka je tehdy a tehdy. Tím skončí veškerá diskuse a nikdo nevysvětluje proč. Ber nebo nech být. A přesto, že přeji jako každá máma svým dětem to nejlepší, chtěla bych, aby byly připravené i na takové možnosti. Chtěla bych, aby se naučily dělat i věci, které je právě nebaví, protože to je často potřeba a nebo prostě proto, že to nějaký šéf chce. Myslím, že často to tak v životě zkrátka chodí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. I já chci, aby moje MAr byla připravena na život dobře. Zatím se zdá, že se mi to daří. V roce byla bez plen ve dne v noci, ve dvou a půl se sama rozhodla, že půjde so LMŠ, ve třech ušla DOBROVOLNĚ 20 km ve třicetistupnovým vedru. Tři kiláky, který chodíme ny vlak, uběhne. číst a psát začíná. JENŽE!!! To všechno dělá sama od sebe. A já chci, aby jednou dělala to, co bude chtít dělat. Pokud bude chtít píchat v šest ráno ve fabrice, nebo ve tři ráno ve ztemělý uličce... JEJÍ VOLBA. Já íchám v těch šest ráno. Živím se pečovatelstvím za 11 000 měsíčně a jsem šťastná. Kdybych dělala skladnici v místní nadnárodní firmě za 25 000, asi bych chcípla, ačkoli by ta práce byla v mnohým směru snažší. O tom to je. Moje dcera prostě dostane na výběr.

      Vymazat
    2. A co kdyz to je mylny koncept-musime delat i veci co nas nebavi, co kdyz muzeme opravdu delat jen to co nas bavi?takove lidi znam a myslim si,ze to neni o stesti,ale o tom ze tento koncept proste nezijou

      Vymazat
    3. Koncept "musíme dělat i věci, co nás nebaví" jde vyložit dvěma způsoby:
      První, že musíme například chodit do práce, je jedno, že nás nebaví.
      A druhý, že i věci, lépe řečeno činnosti, které nás baví, občas vyžadují něco, co nás nebaví. A tak, pokud je chceme dělat, "musíme" dělat i tyhle věci.
      V tom prvním případě s Vámi souhlasím. Je to koncept, který nechci svému synovi předat, přestože ho sama mám docela dost zakořeněný :-). Ten druhý je ale něco jiného. Můj muž je vědec, svou práci má opravdu rád, ale i tak se najdou činnosti – různé vypisování zpráv a tak, které ho nebaví a které dělat musí. (Mimochodem základní školu opravdu z duše nesnášel)
      Mám všeobecně pocit, že tomu druhému se právě v těch alternativních školách dost věnují, protože se neučí věci jen proto, že se to musí podle osnov. Dětem se více vysvětlují souvislosti. Pro dítě a i pro dospělé je důležité, aby si uměli zdravě rozhodnout, co jsou ochotni pro svůj cíl podstoupit. To se můžou naučit v rodině, při sportu i ve škole. Fandím tomu, že si budou dělat po úvaze to, co považují za užitečné a ne to, co jim řekla nějaká „autorita“. Ale taky to u malých dětí vyžaduje alespoň nějaké vedení.
      Tolik z pohledu rodiče. Slyšela jsem námitky ze strany učitelů, že rodiče právě tenhle přístup děti neučí… Uvědomuju si, že to jaký člověk z dětí vyroste, neovlivní jen škola, ale i my, rodiče, okolí a spoustu různých detailů. Ne všechno můžeme ovlivnit, ale výběr školy zrovna ano.

      Vymazat
    4. Souhlasím s iivannkou.
      Ačkoli dělám práci, která mě baví, její součástí jsou činnosti, které mě nebaví. Jenže
      a) v tom "velkém obrázku" mi dávají smysl, chápu, že jsou nutnou podmínkou toho, abych mohla dělat to, co mě baví
      b) spousta činností se dá outsourcovat na lidi, které to naopak baví (u mě je to např. účetnictví)

      Vymazat
  20. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  21. Tak tohle se mi hodně líbí. Sama mám pocit, že dětem se toho hustí do hlavy příliš, navíc i v 21. století zcela nepodstatného. Informace, které pro život nejsou vůbec důležité. Tak jako se vyvíjí společnost a její potřeby, měla by se dynamicky měnit i škola jako taková. Nechce se mi věřit, že by tohle byla otázka financí, prostě mi přijde tak nějak pro učitele snazší, nechat vše při starém a když náhodou nějaký pedagog vybočuje, vystavuje se tlaku ze strany rodičů i kolegů. Nevím, zda je to naší českou povahou, ale my se zkrátka nikdy z ničeho pořádně nepoučíme a vlastně se neumíme ani těšit z věcí přirozených a jednoduchých. V dětech už od útlého dětství zabíjíme přirozenost, jen v nich pěstujeme malý kariérismus, prostě hlavně ať jsem lepší než ostatní, ale že už to ve výsledku nejsem vůbec já, a že dělám věci bez nadšení, to už je prostě nedůležité :-(. Děsí mě, co z těchto dětí vyroste a děsí mě, že se o mě jednou tahle generace bude starat.

    OdpovědětVymazat
  22. Velice zajímavá diskuze přidám tedy to co cítím já... Škola je taky dle mne prostředek jak vyrobit a vyskolit zaměstnance... Poslušneho občana...který bude pracovat a platit daně...tím nemyslím že práce je špatná otázka je jaká práce a kolik je nutné v ní trávit času... Moje zkušenost že školstvím není moc pozitivní, jsem 82 ročník... Pár učitelů na zs bylo celkem ok ale to byli spíše výjimky... Na zs jsem zažil pár slušných traumat která mě ovlivňovala hodně dlouho a v podvědomí zůstávají ještě části... Ovlivnilo mě to v sebedůvěre a samostatnosti... Kreativitě...V podstatě kdyby mě někdo naučil jak pracovat se sebou, meditovat, jak fungují některé části mezilidských vztahu... Tomu že mohu a jak pracovat na svých snech a štěstí ušetřil bych si tak min 10 let... Tím nemyslím že celé školství je úplně špatně ale nemyslím že smysl života by mělo být 50 let v práci dělánou pro peníze, nakupování a strachovani se... Kdyz vidím v jakém stavu je společnost, jak je zničena příroda a jak tu vládne umělý ekonomický pseudorust, beru to jako vývoj... ale hodně se zamyslíme jak budeme vychovávat a vzdělávat naší holčičku když naše hlavní přání je aby mohla být skutečně šťastná a cítila se naplněna o-) díky za tyto stránky

    OdpovědětVymazat
  23. A přesně kvůli obdobným pocitům jsme letos (s prvnáčkem na spadnutí) strávili snad i desítky hodin zkoumáním, rozmýšlením a honbou za dalšími informacemi... A protože jsme nebyli v Liberci sami, vzniká konečně i tady další "alternativní škola". Montessori už máme 3 roky, Waldorfská třída bude v září první. Obě varianty mají svá pro a proti, určitě by se daly najít i nějaké mouchy. Za důležité považuji hlavně to, že se tak určitým způsobem vytváří taková "konkurence" tradičnímu školství z dob Marie Terezie :-)...

    OdpovědětVymazat
  24. Zaprvé domácí vzdělávání je alternativa, kterou může provozovat jen hrstka vyvolených. Ti ostatní musí 8 hodin denně stát/sedět za pokladnami v tescu, za přepážkami na poštách, za volantem mhd, v ordinacích a jinde. Jinak by se matky-domaučitelky nedočkaly servisu, který vcelku oprávněně očekávají.

    Zadruhé ve školství je plno věcí špatně - ale to je i ve zdravotnictví. Přitom jenom školy mají tak málo respektu, že si kdekdo troufne je svépomocně nahrazovat: žádnou maminku by nenapadlo, že by mohla doma v kuchyni dítěti vyoperovat slepé střevo, každá druhá ale ví, co a jak vyučovat a co dítě bude či nebude v životě potřebovat.

    Zatřetí není tak docela jedno, v kolika letech se dítě co naučí. Existují vývojové fáze, kdy je dítě obzvlášť senzitivní k tomu osvojit si určitou dovednost a byla by škoda tato období prošvihnout. Kromě toho čekání, až v dítěti uzraje touha se učit, se může protáhnout. Dnes spousta mladých lidí opakovaně mění svoje zaměření a ještě ve třiceti nemají zcela jasno, čemu by se v životě chtěli věnovat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. "Dnes spousta mladých lidí opakovaně mění svoje zaměření a ještě ve třiceti nemají zcela jasno, čemu by se v životě chtěli věnovat."

      To je dle mého zajímavý protimluv, protože tito třicátníci prošli povětšinou klasickým školstvím, které by jim mělo v "senzitivní fázi", o které hovoříte, vštípit ty pravé dovednosti, aby nemuseli čekat, až to v nich dozraje.

      Vymazat
    2. Narážela jsem Váš názor, že je jedno, jestli se dítě naučí číst v pěti nebo ve dvanácti. Například tuším mezi 14-15 lety je pro dítě obzvlášť snadné zvládnout prostorové geometrické úlohy - dřív na to mozek není připravený a později zase už je méně pružný. Nebo existuje období "krize dětské kresby": když dítě mezi svými 10-12 lety zjistí, že jeho obrázky nejsou dostatečně dokonalé (resp. realistické), může úplně zavrhnout kreslení a malování a po zbytek života si ponese mindrák "nemám talent, tak nemůžu kreslit". Je záležitost učitele, aby v takových obdobích dětem správným způsobem poskytoval odpovídající podněty, úkoly atd. Maminky určitě svým dětem rozumí nejlépe a děti nepochybně mají svoje instinkty, které je k ledasčemu navedou, ale škola má taky svoje místo.

      A pokud jde o ty životem povlávající třicátníky, za jejich "nejasno" může stejným dílem jak "klasická škola", tak výchova v rodině. Člověk si může napoprvé vybrat obor špatně, ale když student vystřídá tři různé střední školy a potom čtyři vysoké, tak - podle mého názoru - problém není na straně školství.

      Vymazat
    3. Argument o "krizi dětské kresby" mě mooooc baví :D Protože vám na realitě popíšu jak to v tom "moudrém školství" vypadá. Já nepustila pastelku od 4 let. Ve školce jsem záviděla starším dětem, že už umí "udělat oči jako opravdové" nebo "Sukni na princeznu". A tak jsem hodiny a hodiny proseděla doma i ve školce a v první třídě na výtvarce a na ZUŠ ce a čmárala a čmárala. Ovšem žádný pedagog se mi nikdy nevěnoval. Věnovali se těm, co "jim to nešlo" - protože mě to přece už šlo tak krásně, samo, že :D A těm co to nešlo neustále dávali trojky, pětky a nikdy pořádně neukázali, jak se to vlastně dělá. Nějaká krize dětské kresby je asi nezajímala. Když přišla ta krize na mě, přišla jsem za maminkou, že chci líp kreslit, ona naběhla do knihkupectví a nakoupila tři chytré knihy - jak malovat zvířátka, jak malovat obličej a perspektiva. Hltala jsem to a bylo. Učitelé neměli šajna, jak to předat, ale umělci, co ti knihy psali, ano. A dnes dospělí za kurzy "kreslení pravou mozkovou hemisférou" platí těžké peníze, aby to dohnali a zjistili, že každý může umět kreslit. A promiňte, učitelé výtvarky dětem, které to "sami" neuměli a nechtěli, nic předali. Já s nimi vycházela a bavilo mě to, porotže jsem to "už sama" uměla. A to je ta vnitnřní motivace o které píše autorka článku. Promiňte ale to vám žádné školství nezaručí, absolutně vůbec. Resp.sem tam někdo najde vášeň při broucích, matice, obdobích dějepisu tu a onde, geometrii /můj případ/ a nebo u nějakého krátkého tématu, ale je na to tak málo času, že probrat se k nějaké hlubší znalosti musí dítě opět samo a musí na to mít doma podporu.

      Vymazat
    4. Vaše jednotlivá zkušenost neznamená, že komplet všechny klasické školy jsou úplně špatné. Naprostá většina lidí, kteří vynikli v nějakém oboru, prošla klasickými školami, číst se učili v šesti letech (v jiných evropských zemích i dříve), maturovali v osmnácti (jinde i dříve...). Ano, dneska je moderní začátek docházky odsouvat málem na osm let, po všelijakých peripetiích a odmaturovat ve třiadvaceti a stejně toho takový maturant nezná víc, není vyzrálejší, neví si rady se životem.

      Vymazat
    5. Jak víte, že to ta naprostá většina takto měla? Že se číst naučili v šesti letech, atd. Sama jsem si v pěti letech četla knížky - jen nám prostě máma od mala odpovídala na dotazy - co je tam napsáno, co znamená které písmenko. Akorát si trochu naběhla, když jsem pak jako mrně nahlas slabikovala nápisy na chodníku H-O-V...). stejně tak se naučil číst můj syn a plno "normálních" dětí kolem mne šlo do školy už se základní znalostí čtení, protože měly zájem se to naučit. Ze spolužáků ze ZŠ je naprosto nejúspěšnější (a to v mezinárodním měřítku) kluk, který byl na škole ve škatulce dys-, pětkař, lotřík...pamatuji si doteď jeho trápení u tabule. Nejlíp mu šel skateboard,což taky na začátku osmdesátých let nebylo zrovna in. Vyučil se, pak emigroval a dozrál dost po dvacítce k dvěma VŠ titulům a úspěchu, který je opět mimo škatulky :-) Určitě nezastávám názor, že jsou klasické školy špatné - ale špatná je snaha nacpat lidi snad už od početí do "norem" a sejmout ty, kteří se z různého důvodu nevejdou. Už proto, že těhotenství často nejsou předpisová a rodí se dost dětí s problémy. Sama mám "vyležené" dítě, které se narodilo s relativně lehkým handicapem, ale následky jsou prostě celoživotní. Nebo stačí komplikovaný porod, přidušení...vše dobře dopadne, ale mnohdy vidíte jen špičku ledovce, za kterou jsou jemná poškození nervového systému. Jásáme nad předčasně narozenými dětmi, které lékaři zachrání, ale už se třeba tolik nemluví o vlnách dalších problémů, které u nich pak se s vývojovými cykly přicházejí...i když to na první pohled vypadá, že třeba jen nosí silnější brejličky. Takové děti prostě nemůžete sešrotovat v systému, ale dát jejich nervové soustavě čas a klid dozrát a alespoň trochu se "opravit". Vždycky bylo nějaké procento rozmazlenců, kterým rodiče umetají cestičku. Pak vidím jako obecný problém nedostatek přirozeného pohybu venku. Ale přijde mi, že těch "rozbitých" nebo jiných děcek před lety nebylo zdaleka tolik a je třeba se k tomu nějak postavit. Je třeba vycítit, kde můžete přitlačit, nerozmazlovat a nepěstovat v děcku chudinku...a kde naopak být velkorysý, dát čas, podporu.

      Vymazat
    6. Ano, domácí vzdělávání není pro každého rodiče (sama bych do toho nešla), ale že se děti mají učit přiměřeně věku a něčeho nejsou schopny - až k tomu dospějí - no, jak se to vezme: syn miluje historii a ve 4. třídě objevil knihu - rozšiřující učebnice historie pro střední školy - celou přečetl a prohlásil, z tohohle se máme učit, ne ta naše vlastivěda, kde nejsou žádné informace a souvislosti. Když ho zajímala architektura - něco jsme koupili nebo půjčili u kamarádky architektky. Jemu je jedno, jestli se to má učit na střední nebo kdy jindy, jeho to zajímá teď a teď to chce objevovat. Teď je v 5. třídě a už bohužel pochopil, že se nové věci dozví leda sám ve svém volném čase. A chodit do školy mu začalo připadat vcelku zbytečné - vetšinou nuda. Jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál. Zatím to suplujeme rodinnými výlety za poznáním kde čeho, co syn vymyslí a dáváme různé podněty a on si vybírá. To, co ho zajímá dělá na 500%, co ho nezajímá, dělat odmítá - např. s opruzem domácí úkoly - zvláště ty, kde si má procvičit něco, co umí - nechápe proč.

      Vymazat
  25. Veroniko, děkuji Vám za tento článek. Při jeho čtení jsem si říkala, jestli jsem ho náhodou nepsala já :) Mám velmi podobné názory. Žiji ve Francii a pohybuji se v komunitě lidí, kterým je blízká alternativní pedagogika. Vzniká zde hodně komunitních škol, montessori, demokratické školy, funguje zde unschooling. Koncept unschoolignu či domácího vzdělávání se mi líbí, ale kladu si stejné otázky jako Vy, neboť rodič zde hraje významnou roli, a tak přemýšlím nad tím, jestli tuto roli dokážu zvládnout. Na klasické vzdělávání mám svůj názor - v této souvislosti doporučuji všem shlédnout krátký animovaný film Alike (https://www.youtube.com/watch?v=kQjtK32mGJQ&t=27s). Říká se v něm, že škola je místem, kde láska dětí k učení umírá. Stačí si představit, že chodíte 5 dní v týdnu do místnosti s dalšími asi 30 dětmi, učíte se v jeden okamžik všichni úplně to samé, a jelikož jsme každý jiný a každý máme jiné tempo (ať už mluvíme o učení, vykonávání nějaké činnosti, chůzi, mluvení, atd.), tak se stane, že u naprosté většiny dětí probíraná látka vůbec nerespektuje jejich vývojové potřeby. O tzv. sensitivních obdobích hovoří velmi dobře Maria Montessori. Aby toho nebylo málo, tak je tady známkování, takže dítě je nuceno učit se pro dobré známky, protože bez nich se nedostane do dalšího ročníku...Dostat dobrou známku je taková vnější motivace, jinak řečeno je to způsob manipulace. Učení, aby bylo trvalé, musí být založeno na vnitřní motivaci, která vychází z potřeb dítěte, jeho zájmů. Dítě si dokáže samo určit, kdy se chce naučit číst, psát, atd. Záleží také na prostředí, v němž se pohybuje. Pokud vidí rodiče, kteří si čtou, je obklopeno knihami...ono si tu cestu najde, protože chce být také součástí společenství. Myslím, že děti by měly mít čas na hraní, objevování, pozorování, zkoumání...a to jim klasická škola nedá. Co jim dá jsou domácí úkoly, které je třeba udělat na další den. A řadu informací, které si stejně nikdo nezapamatuje...otázkou je, zda je to v dnešní moderní době potřeba.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zajímavý názor...Jak byste ale na státní škole řešila to, aby se v první třídě vsechny děti naučily číst a psát, když podle vás by si to mělo určit samo, až bude připraveno?

      Vymazat
    2. Můj příspěvek mluví o tom, že není v zájmu dítěte naučit se číst a psát v první třídě, neb to může jít proti jeho potřebám. Takže odpověď na Váš dotaz je v mém příspěvku. Proto jsem také proti klasickému školství, kdy se jede podle osnov (rámcového vzdělávacího programu). Svou dceru tedy do klasické školy určitě posílat nebudu. Každý máme volbu, i když je mi jasné, že ne každý může dělat unschooling či domácí vzdělávání. Cesta je často složitá, ale je.

      Vymazat
  26. Předem hlásím, že nejsem zastánkyní všech "alternativních způsobů",od porodu počínaje, přes neočkování, stravování po vzdělávací systémy...a to z jednoho prostého důvodu - "klasikou" jsme prošli všichni a myslím, že v celku bez úhony. Že by Vám bylo jedno, že dítě ještě v 10ti letech neumí číst a psát pochybuju, kdybyste toho negramota opravdu měla doma. A hlavně si myslím, že to, že budem všechno podřizovat tomu, co a kdy dítě chce, ho absolutně nepřipraví na život, protože člověk holt v životě občas MUSÍ dělat něco, co ho třeba nebaví a nenaplňuje a prostě má nějaké povinnosti a není na škodu je to učit od mala.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Že mám doma negramota by mi bylo jedno. Ale asi by mě štvali lidé, kteří by to mému dítěti říkali a valili mu šrouby do hlavy, že je hloupý jen proto, že ho momentálně zajímá něco jiného a psaní k tomu zatím nepotřebuje.

      Každý z nás musí dělat něco, co nás nebaví. Rozdíl je v tom, když vidíme smysl ve větším celku. Když zůstanu u dětí a učení, tak např. musím se naučit číst, protože se chci dozvědět víc o dinosaurech, musím se naučit počítat, protože chci stavět roboty.
      Paradox je, že ve škole je to vlastně obráceně. Děti se nejdřív učí číst a psát, aby mohly dělat všechny ty věci, které by je mohly potenciálně bavit.

      Vymazat
  27. Chudaci deti... nebudou pripraveny na zivot a pritom za to ani nemuzou...

    Diky alternativnim radoby zpusobum akorat roste kriminalita, protoze takove dite, ktere nezna rad nebo nejake negativni emoce je v dospelosti pozna a nebude si s nimi poradit a udela nejakou blbost

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Měla jsem za to, že řád a základy slušného chování vštěpují svým dětem rodiče, ne škola. To jen dnes to díky vývoji společnosti vypadá tak, že děti jsou už do školek a následně do škol odkládány na dlouhé hodiny.Já nejsem proti základnímu vzdělání, ale myslím, že je načase ho radikálně změnit a ne pokračovat v tom, co kdysi začala Marie Terezie. Dnes by se právě mělo na dítě víc pohlížet jako na originální bytost,která má své možnosti a limity. Známky jsou přežitkem, daleko více se dozvím z pozorování a verbálního hodnocení.A opravdu nemám za to, že když se někteří rodiče rozhodnou vzít vzdělávání svého dítěte do vlastních rukou, že by mu předurčili dráhu zločince.

      Vymazat
    2. Dovolím si naprosto nesouhlasit "Diky alternativnim radoby zpusobum akorat roste kriminalita, protoze takove dite, ktere nezna rad nebo nejake negativni emoce je v dospelosti pozna a nebude si s nimi poradit a udela nejakou blbost". Protože ty kriminálníky povětšinou právě vychovává to klasické školství a nebo potom ti jenž jakékoliv a jakoukoliv formu vzdělávání považují za absolutně nepotřebnou.

      Vymazat
    3. Kvůli alternativě roste kriminalita? No, jelikož naprostá většina obyvatel ČR prošla klasickým školstvím, tak bych (pokud bych už to tedy chtěla svádět na způsob vzdělávání) hledala chybu spíš tam :)

      Vymazat
    4. Opravdu by mě zajímalo, na základě čeho se domníváte, že kvůli alternativnímu školství roste kriminalita. 1) kriminalita ve skutečnosti KLESÁ (ZDROJ:http://www.policie.cz/clanek/statisticke-prehledy-kriminality-za-rok-2016.aspx (nevím, zda bude fungovat odkaz, stačí si případně vykopírovat či vygooglit) a 2) nikdo neříká, že v alternativních školách dítě nezná řád a negativní emoce. Zatím nemám osobní zkušenost, ale dle mého výzkumu to vypadá spíše tak, že dítěti je dána možnost se pro něco rozhodnout a pak si nést i následky svého rozhodnutí. Určitě zažije i nějaké negativní emoce a učí se s nimi pracovat. Pokud narážíte na kriminalitu násilnou, tak práce s emocemi určitě pomůže v jejím dalším snižování více než to, že se to musí "vydržet".

      Vymazat
  28. Veroniko, nepřemýšlela jste i o SCIO škole? Co si o ní myslíte? Děkuji Romana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Scio škola mi přijde jako dobrá alternativa, ale museli bychom se kvůli tomu stěhovat, nebo zdlouhavě dojíždět. Vzhledem k tomu, že jsem se stěhovala před rokem, jsem tuto možnost bohužel zavrhla.

      Vymazat
  29. Moc Vám fandím, je krásné když si každý může svobodně najít ten styl, který je pro něj ten správný a není nucen chodit do školy. Pro jiného je zase štěstím, že může být dítě ve škole, prostě každý to má jinak a tak se mi to líbí.

    OdpovědětVymazat
  30. Drzim
    Palce at najdete fajn školku. Mně se libi Helenka Houdova a jeji styl vyuky.. Mit na to odvahu , penize a male děti tak jdu do toho taky 👍🏼

    OdpovědětVymazat
  31. Souhlasim,zrovna jsem doctla knihu, ktera presne toto tema podrobne a odborne probira, takze zajemcum, komu jsou tyhle myslenky blizke, vrele doporucuju, protoze ziskate odborne argumenty, az budete presvedcovat sve okoli :-) Kniha: Svoboda učení, autor Peter Grey (psycholog, jehož syn chodil do svobodné školy) a kní ještě kniha Summerhill, což je svobodná škola fungující už desítky let.

    OdpovědětVymazat
  32. Učím soukromě angličtinu, hodně děti, baví mě to, a je to snad baví také, protože někteří ke mně chodí po celou tu dobu. Ale chodí ke mně i děti jen na "doučování", kde si všímám dvou podstatných věcí - první je ta, že v případě anglického jazyka některé menší školy využívají postarší "pančelky", které jsou dvě lekce před dětmi, opravují jim nesmysly a nutí je učit se jazyk přesně podle obsahu učebnice. Druhá věc ovšem je, že často zabrousíme i v angličtině na všeobecně známé věci - hlavní město v anglicky mluvící zemi, hodiny, roční období, měsíce. A děti neví. A neví to ani v češtině. A argument jich i rodičů je "oni je to ve škole ještě nenaučili!" Vadí mi, že spousta rodičů přehazuje zodpovědnost za vzdělání dětí pouze na učitele, ale sami se o rozvíjení vědomostí dítěte nijak nezasluhují a nic pro to nedělají. Pokud děvče ve 4. třídě není schopné rozčlenit měsíce do ročních období, neví, kdy má narozeniny či svátek, neví, že nový školní rok začíná v září, a letní měsíce jsou červen, červenec a srpen, nepovažuji za to chybu učitele, ale rodiče. Pro spoustu rodičů je náhodou memorování věcí úleva. Nemusí už doma nic dovysvětlovat, dítě se to přeci naučí zpaměti. A velká řada dětí je vychovávána v nemotivovaném prostředí, kde nejsou na policích knihy, na stěnách obrazy či fotky, nic doma nepodněcuje jejich zvídavost, a škola sama to neodsupluje. Určitě bych neházela všechny státní školky či školy do jednoho pytle, pečlivě bych vybírala, a pokud je rodič učiteli parťákem, a ruku v ruce probíhá školní vzdělávání a rozvíjení všeobecných znalostí v domácím prostředí přirozenou formou, těžko dítě jen tak škola otráví.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bohužel české školství, tak jak je systémově nastaveno a čím dál tím víc se nastavuje, tak prohlubuje tyhle rozdíly dané rodinným prostředím, místo aby je stíralo a dávalo dětem z horším základem podobné šance. Naopak, Ti dobří, děti vysokoškoláků, rodičů, kteří se zajímají, budou čím dál lepší, a Ti problémoví brzy ztratí i tu nejmenší chuť se snažit. V tomhle rozvírání nůžek jsme na tom snad skoro nejhůř v Evropě a bohužel myslím, že se to moc nelepší. Zvlášť když rodiče prvního typu svoje děti segregují do těch kvalitnějších škol, nebo rovnou do soukromých, komunitních či domácích. Ale kdo by svoje děti chtěl dávat za oběť společenskému blahu?

      Vymazat
  33. Zatím máme ze tří dětí ve škole nejstarší (2. třída), když jsme to řešili, tak jsem kvůli tomu skoro nespala... Některé Vaše myšlenky jsou mi blízké, i když asi jsem mnohem víc srab a bojím se společenských reakcí.
    Shodou okolností je dcera na škole na Praze 13 a stále tam chodí nadšená, nasává vše co se dá a myslím že v rámci státního systému je to opravdu asi maximum, co se dá vytřískat v pozitivním smyslu. Trochu mě překvapuje, že uvažujete o Jinonické Waldorfské. My jsme se tam byli podívat na dni otevřených dveří a nepřesvědčilo. Já jsem se teda vlastně nikde pořádně nedočetla, na čem jejich pedagogika staví (kromě obecných tvrzení "Steiner, antroposofie"...), ale je to ve své podstatě velmi direktivní ve smyslu co kdy dítě bude dělat. A o Montessori přístupu, který mně je osobně blízký, se tam vyjadřovali dost s despektem.

    OdpovědětVymazat
  34. Velmi zajimavy, ctivy, podnetny blog. Tema skola je pro nas od lonska tez aktualni, varianty a moznosti jsem promyslela vsechny. Nakonec jsme se rozhodli pro tu nejblizsi spadovou zakladni skolu, uplne klasickou. Zatim se to jevi jako spravne rozhodnuti, ale samozrejme jeste neni (ani zdaleka) vsem dnum konec. Me jako male holce by se jiste vic nez klasicka zakladka libila nejaka alternativa, vic prostoru pro zajimavejsi cinnosti (ty jednoduche pocty a cteni jsem umela uz v peti letech). Proc teda normalni zakladku pro dite? Krome logistickych a financnich aspektu tyto duvody: bydlime v "dobre" ctvrti, vysoka sance na vcelku inteligentni spoluzaky i rodice; od druheho tydne chodi do skoly a druziny sam, protoze to ma vsechno blizko; syn neni zrovna typ bystreho pilneho zaka, vse mu trva velmi dlouho a potrebuje dovednosti skutecne natrenovat, takze kazdodenni povinne cteni a psani je pro nej vcelku nezbytne; ve skole je jen do pul 12, nechtela jsem, aby ve skole travil cele dny. Syn taky neumi moc identifikovat a interpretovat nevyrcene, ale ocekavane. Jasne definovane pro vsechny platne pokyny jsou pro nej srozumitelne a prijatelne. Plus jsem chtela, aby ukoly psal v druzine/doma, abych mela aspon ramcovou predstavu, jestli ucivu rozumi. Vsechny alternativni skoly u nas domaci ukoly nevedou (zato maji vyuku plus ruzne krouzky az do odpoledne) a uz jsem slysela od nejednoho rodice, jake "mile" prekvapeni na ne kolikrat na tridnich schuzkach ceka.

    Jeste k obavam u ruznych alternativnich vzdelavacich pristupu - muj dojem je, ze se ta touha po vzdelani u deti precenuje. Koneckoncu i dnes je mnozstvi lidi i v Evrope negramotnych. Pritom ctivo vcetne ruznych napisu, navodu, ceduli atd je doslova vsude. A kdyz si vzpomenu na sve spoluzaky ze zakladky, nevim nevim, zda by se vsichni dobrovolne jednoho krasneho dne pustili do sebevzdelavani a zvladli cteni a psani na nejake rozumne urovni. Samozrejme u deti minimalne prumerne inteligentnich a s aktivnimi rodici tohle riziko nehrozi.

    Naopak soutezivost u deti je do velke miry vrozena, vetsina jich proste soutezit chce, at uz chodi do te ci one skoly. A zase u meho zcela nesoutezniho syna ani rozdavani znamek, razitek, smajliku, pochval ci sladkosti jeho motivaci nijak neovlivni. On vubec netusi, jak se jeho spoluzaci uci. Jediny duvod, proc ve skole spolupracuje, je proste ten, ze je to potreba a nechce rozcilovat ucitelku a rodice.

    Celkove bych shrnula, ze si myslim, ze krome preferenci rodicu je dobre prihlednout i k osobnosti konkretniho ditete.

    OdpovědětVymazat
  35. A jeste me napadlo k domacimu vzdelavani - to je podle me mozne si predem v klidu vyzkouset. Ja takhle chtela syna v lete pred prvni tridou ucit cist cesky (zijem v Nemecku). I by ho to myslim zajimalo, on knihy miluje a (az se jednou nauci skutecne poradne cist) predpokladam, ze bude travit s knihama kazdou volnou chvilku. Vysledek meho pedagogickeho pokusu byl skutecne zalostny - otravene dite, ktere se za tri mesice naucilo asi pet pismen. A zpruzela matka. Probehl jeste jeden pokus behem prvni tridy s fletnou, tentokrat pro vetsi statisticky vzorek i s mladsim petiletym. Ktery je na rozdil od prvorozeneho velmi ucenlivy, bystry a ambiciozni clovicek. Vysledek - taky prd. A to jsem si teoreticky rikala, ze tohle je presne vec, ktera me bude bavit. Neco detem ukazovat, ucit je atd. Co me samotnou bavi a dela radost.

    Nicmene me to privadi jeste k jedne poznamce - zda se mi, ze ty smery ve vychove a vzdelani deti jdou cim dal vic od sebe, az do extremu. Na jedne strane nazor, ze ctyri hodiny denne s ucitelkou a vrstevniky jsou zcela neprirozene, zivot ochuzujici az skodlive. Na druhe strane znam zase spoustu rodicu, kteri i na dovolene decka strci do nejakeho organizovaneho hlidani, nejlip s edukativnim programem. Celodenni skola, denne krouzky, o vikendu lyzovani ci tenis s instruktorem. Ktery rodic uci sam deti plavat, hrat na hudebni nastroj nebo lyzovat? Na vsechno jsou externisti :-D

    OdpovědětVymazat
  36. Ten článek,jsou,s prominutím, strašné kecy a anglicismy navrch děs. Sice v mém okolí bydliště (u Berouna) jsou státní školy víceméně všechny špatné, hlavně kvůli ředitelům,
    šikaně dětí i dospělých, apod., ale zažila jsem před revolucí r. 1989 i po ní jako žák i učitel i lidi, kteří skutečně chtěli a uměli naučit. I polistopadový systém je směšný, stejně jako byl ten politizovaný před r. 1989 , protože buď se mele o tom, že moc vědomostí škodí, na druhou stranu, na osmiletá gymnázia se cpou děti i s rodiči, někde se přijímají děti, které tam evidentně nemají co dělat a elitou (už to je zvrácené) bych je nenazývala. Integrace to všechno ještě doráží. Zažila jsem při návštěvě, kvůli seminárce, v komunitní škole, že učitelka (pardon, průvodkyně) děkovala žákovi za vlastní názor i v tom případě, když neuměl zabučet, otočil se ke mně jako k návštěvě zády a na hlavě měl kapuci, to vše při hodině. Získané znalosti jsou čím dál tím horší, vidím to i na dětech, které doma doučuji, a to v důležitých oblastech, jako cizí jazyk,dělají se projekty, ale v cizině se žák nedomluví.Chodí ke mně i "elita" z nižšího gymplu, ti si např, myslí, že Vltava pramení v Krkonoších, nebaví je matika, neumějí vyjmenovaná slova....Nejsem žádná soudružka, nikdy jsem ani být nemohla, je mi něco po čtyřiceti, ale se školstvím je to čím dál tím horší a je to hlavně lidmi a systémem, který neví, co chce. Bingo, když je škola, státní i soukromá , výborná, to jejich žákům i rodičům gratuluji.

    OdpovědětVymazat
  37. Souhlas ve vsech bodech. A ac se snazim se tim netrapit, uz u (teprve!) pulrocniho ditka nad tim hodne premyslim a kdybych na toto tema psala blogpost, znel by presne takto. Zajimave, ze se ve Frydku-Mistku mela otevirat SCIO skola (nic spolecneho se sektou :) ) a ministerstvo to zatrhlo. Rodice bojujou a jsem hodne zvedava, jestli system vyhraje :( sympaticky byl uz inzerat na lektory-pruvodce-ucitele. Znel jako kdyby formalni vzdelani "ucitel" bylo spis na skodu :)

    OdpovědětVymazat
  38. "Mně je třeba úplně buřt, jestli se moje děti naučí psát v 5 nebo ve 12 letech".
    Tak to gratuluji, až se dítě ve 12 letech nebude umět podepsat, bude jistě v kolektivu oblíbené.
    Já Vám rozumím, že Vás štve systém státního vzdělávání, mám 8letou dceru a taky to denně zažívám. Ale vězte, že to není tak špatné, jak to vypadá. Volného času na svůj rozvoj a koníčky mají děti dost, kolektiv je rozhodně lepší než domácí výuka a naučit se v 6 letech číst psát je dost praktické.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lenka Malinová8. června 2017 13:46

      Jednak si myslím, že ta věta byla míněna s NADSÁZKOU, kterou mnozí nepochopili, jednak podle mně mířila proti průměrování věku, kdy se kdo co má naučit. Mého synovce takhle nechali opakovat první třídu (ve Španělsku, kde je na tom školství podobně či ještě o něco hůř) jen proto, že "všechny děti přece umí v první třídě číst." Plynule se rozečetl v červenci. Kvůli jedinému měsíci, kdy se nevešel do tabulek, musí zbytek školní docházky pořád dokola vysvětlovat, proč je o rok starší než spolužáci. No nevím.

      Vymazat
  39. Možná z nás všech nebude "to" nebo "ten", co jsme si vysnili, ale souzním s bilanční básní Jana Nerudy - Vším jsem byl rád (asi je to věkem :) :) :) )

    OdpovědětVymazat
  40. Napsala jsem komentář, ale nějak to neto.. Ve zkratce, začala jsem omluvou, pokud budu znít hnusně.

    Děti budou znalosti určitě mít, tato obava se mi zdá neopodstatněná.

    Problém je sabotování systému. Škola, která bude za vzdělání zodpovědná možná nebude akceptovat, pokud děti nebudou chtít při přezkušování spolupracovat.

    Pak jsem tam hodila otázku. Žijem tu všichni ve stejné zemi a skrz parlament jsme se na něčem "shodli" (že budem vzdělávat děti a jak to budem zajišťovat). Pokud se Vám systém nelíbí, proč se ho nepokusíte změnit či si nenajdete Vám bližší systém?

    OdpovědětVymazat

Kdo je Krkavčí matka?

Moje fotka

Aniž by v tom byl záměr, jdu celý život mimo hlavní proud. 
Narozdíl od svého 15letého já se za to dnes už nestydím.

Mám víc dětí než rukou. Gréta, Marián a Janek se jmenují.
Ty děti, ne ruce.

Když děti spí, píšu blog a FB Krkavčí matka.
A protože jsou všichni tři dobří spáči po mamince, napsala jsem po nocích ještě

Miluju les, nohy v teple a mého muže Honzu, který na mě čeká v nebi.
Děsí mě pobytové zájezdy, snahy o škatulkování a nesmířliví lidé se zavřenými hlavami.


Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...