Bojovníci za svobodu v době koronavirové nemusí být nutně sobci

Pokud jste vlk samotář jako já, karanténa vám pravděpodobně taky vyhovuje.
Konečně jste získali legitimní výmluvu, proč se nemusíte pořád s někým vídat.

Ti z nás, jejichž největší zábavou bylo bloumat po lese, byly doteď za podivíny.
Nyní bloumá po lese celý národ, protože není kam jinam jít.

Rodiče, kteří se rozhodli vyjmout dítě z klasického vzdělávání, byli doteď za partičku bláznů, co chodí v jutových pytlích a vychovávají asociální neumětely.
Nyní sedí doma na zadku všechny děti a i když se online výuka mnohdy v ničem nepodobá té standardní domácí, od vyhlášení nouzového stavu klesl počet na mě směřovaných dotazů typu "jak dlouho to takhle hodláte provozovat" a "jak zajistíš, aby tvoje dítě získalo všeobecný přehled" na čistou nulu.

Lidé, co utráceli (krom bydlení) peníze jen za jídlo, byli považování extrémisty, co propadli tomu mileniálskému hipster trendu s názvem minimalismus.
A voilà! Jedeme v tom všichni.

Pomalu se utahující smyčka nesvobody

Když se začala spouštět smršť protikoroňáckých opatření, byla jsem s dětmi už nějakou dobu ve Španělsku. Pracovali jsme na farmách, takže k internetu jsem se dostávala až večer.

Zprvu jsem sedala k počítači vždycky s tím, že to včerejší opatření už muselo být poslední. Že už si vláda nemůže dovolit víc. Že už Češi další restrikce neunesou a začnou nepokoje.

Jenže opak byl pravdou. Vraceli jsme se pak předčasně a překotně. Ještě ráno jsem přemýšlela o tom, že bychom se schovali někde ve španělských horách a přečkali tam do podzimu. Večer už jsme odlétali z druhého konce země posledním letadlem vypravovaným do Čech.

(Kvůli četným nadávkám, které jsem si v reakci na článek vyslechla, dodávám, že letenku jsem si koupila za své peníze. Dotazy "proč jsem teda nezůstala v tom Španělsku, když jsem tak chytrá", mi přijdou v souvislosti s tématem článku irelevantní. Vězte jen, že byly trojí - citové, finanční a praktické.)

Zpátky do kuchyně! Proč má smysl vařit doma a ze základních surovin

Kaše na tisíc způsobů. Naše nejčastější snídaně.
Tahle je z pohanky lámanky, kterou jsem vařila ve směsi vody a kokosového mléka s trochou medu, kokosového oleje, kakaového másla, nasekaných mandlí a po uvaření jsem přidala přes noc namočená chia semínka.
Geniální do kaší jsou oříšková másla.

Jsem ráda za všechny ty vařící a pečící soutěže, protože díky nim když teď řeknete, že rádi vaříte, tak jste cool, a ne bydlenka.

  

Já se po kuchyni motám ráda. Čím jsem starší, tím mě to víc těší. Přijde mi to jako velmi smysluplně strávený čas. Je to způsob, jak se během dne zastavit a sesednout se u stolu. Pospolu.

Představa času, která je pro mě balzám na nervy

Přemýšleli jste někdy nad tím, jak vypadají vaše vzpomínky?

Schválně, zkuste si to teď a zavzpomínejte na...

Zápis do první třídy.

Škola v přírodě.

Sportovní soustředění.

Dovolená s rodiči u moře.

Předávání diplomu na VŠ.

První rande s vaším současným partnerem.

Poslední Vánoce.

Včerejší den.

Smrtící virus. Příležitost, jak z našich životů vykřesat to, co je opravdu důležité

Včera mi telefonovala kamarádka a vyprávěla mi, co všechno se v Čechách děje a jak teď musí měnit svůj život. Zavřené školy, kanceláře, restaurace, kroužky, divadla. Krom rodiny se radši s nikým nevídá. Nejde chodit jinam než do přírody.

A já si k vlastnímu podivení uvědomila, že pro mě se nemění vlastně vůbec nic.

Výkonnost na povel. Zvyk, kterého se držíme i tam, kde už pozbyl smysl

Jsem sova. I když mám díky naší domškolácké střídavce dva dny v týdnu volné, tak vím, že zvládnu z pracovních věcí odbouchat jen to nejnutnější, co vyžaduje pramálo mozkové aktivity.

Už dávno si tuhle nevýkonnost nevyčítám. Vím, že kreativní psací slina mi prostě chodí večer, když je všude kolem mě tma a ticho, co ruší jen oddychování dětí z pokojíčku a zběsilé cvakání mé klávesnice. Jsem navyklá takhle sedat k psaní víceméně každý den poté, co uložím děti.

Posledních pár dní se mi ale dost špatně píše i večer. Bývám unavená, i když spím krásných nepřerušovaných osm hodin denně. A když už k počítači sednu, kurzor na mě bliká a já mám v hlavě duto. Nejradši bych si zalezla do postele s rozečtenou knížkou a nechala se opájet slovy někoho jiného.

Je strašně zvláštní i po těch letech volnonožství pozorovat, jak mi někde vzadu v mozku pořád nabíhají ty staré známé vzorce...

Méně mít, více žít

 

Minimalistka jsem byla pravděpodobně dřív, než minimalismus dostal jméno a začal být trendy. Jsem takový ten typ člověka, co nedokáže uvařit ani čaj, když má na kuchyňské lince bordel. Nula přijatých e-mailů ve schránce mi působí až úchylný druh potěšení.

Ze spisovatelů mi pro mistrnou schopnost popsat v pár slovech mnoho imponoval Erben a naopak jsem nesnášela Hrabala s jeho nekonečně rozvleklými souvětími. A když píšu tyhle řádky, tak na mém stole je jen počítač a sklenice s vodou, protože jinak bych nevypotila ani tenhle první odstavec.

Navíc jsem od přírody šetrná. Když jsem ještě dostávala od rodičů kapesné, nikdy jsem nevěděla, co si za ty peníze koupit. Na brigády jsem pak chodila proto, že to tak dělali všichni. A když jsem později začala pracovat, utrácela jsem vydělané peníze víceméně jen za jídlo, bydlení a cestování.

Proč se strach z nemocí a bojování proti nim neslučuje se zdravím

Psát o zdraví v těchto dnech, kdy nad Evropou visí temný koronavirus a každý druhý si dává dostaveníčko s chřipkou, je jak strkat nahatý zadek do vosího hnízda. Ale tak co už. Znáte mě. Když potřebuju něco napsat, ...

Na začátek mi přijde důležité říct: PROSÍM, NEBERTE TO JAKO NÁVOD, KDYŽ VÁM TO NESEDNE.

Caps Lock téměř nikdy nepoužívám, z čehož je zřejmé, jak moc si přeju, abyste nevytahovali vidle a pochodně, když mě budete chtít nařknout ze šíření bludů.

Uznávám, že článek je trochu... no... neortodoxní. Ale i tak věřím, že třeba někomu pomůže pojmenovat věci, které má v sobě jen na úrovni pocitů.

Nemám obvodního lékaře. Už skoro 19 let. Od dob, kdy jsem opustila svého dětského doktora, jsem se nikdy necítila tak, abych měla potřebu vyhledat toho dospěláckého.

A nebojíš se, že se ti něco stane a děti zůstanou samy?

Mívám někdy strach? Ale jo.

Třeba že si rozbiju držku, když se řítím ze svahu dolů na kole.

Že pode mnou křupne led.

Že spálím koláč.

Tohle ale nejsou opravdové strachy. Spíš takové legrační strašíčky, o kterých za chvíli nevím a které mi nebrání v klidném spaní.

Co ale opravdové strachy?

Takové ty strachy všeprostupující. Svírající. Sžírající.

O pachatelích dobra. Proč je legislativa v jejich rukou nebezpečná, ač to můžou myslet dobře?

Můžu si myslet, že je mrkev zdravější než párek. Můžu ji jíst. Můžu o tom mluvit.
Ale nedává mi to právo násilím trhat někomu párek z ruky.

Moc nevěřím tomu, že by po světě chodili zlí lidé, co se každé ráno vzbudí a přemýšlí, čím by druhým zkazili den. 

Ač to tak někdy možná nevypadá, tak jsem přesvědčená, že naprostá většina lidí chce svým konáním zlepšit svět. Jestli se mi to líbí, nebo ne, je věc druhá. Nicméně se domnívám, že velká část lidských rozhodnutí, chování i konání je provázena dobrým úmyslem.

Jakkoli se to tedy z pohádkových narativů může zdát, linka mezi dobrými a zlými postavami nebude v realitě tak jednoznačná. Spíš tu bude spousta dobrých lidí, kteří se snaží o lepší svět.

Potíž je ale v tom, že jejich představa dobra se nemusí nutně shodovat s tou vaší.

Pravda. Tohle by sám o sobě nemusel být problém. Vezměme si pro příklad třeba mě. Ať nechodím daleko.