Vždycky jsem si myslela, že budu mít samé syny. Ne snad ani tolik, že by mi přišli nějak lepší než dcery. Ale v mé hlavě chyběl vzorec, jak komunikovat se ženami. Jako by mi zapomněli dát do výbavy "návod na ženy".
Byly pro mě nesrozumitelné. Komplikované. Neočekávatelné. A tak jsem se jim vyhýbala. Abych nechtě neublížila. Abych nemusela přemýšlet za dva rohy.
Mezi ženami jsem si vždycky připadala jak v obchodě s křišťálem. Našlapuješ opatrně, snažíš se na nic nešáhnout a najednou prásk! Při pokusu o nenápadný odchod srazíš zadkem nejdražší kousek, co tam mají.
Chlapský svět měl možná svá specifika. Ale byl jednoduchý. Panovala v něm jasná pravidla. Když něco řekli, tak si to i mysleli. Což je pro mě, která nedokáže rozkódovat skryté náznaky ve větách, poměrně zásadní výhoda.