O odevzdaném hlasu a ztrácení svobody

Začátkem září jsem několik dní pociťovala takovou zvláštní tíseň. Neměla jsem úplně dobrou náladu, byla jsem bezdůvodně podrážděná. Nesouviselo to ani s hormony, ani se začátkem školního roku, který pro nás jakožto domškoláky znamená spíš zklidnění po procestovaném létě.

Zvenku by to asi vzhledem k mé flegmatické nátuře sotva někdo zaznamenal, ale ten pocit takové nepříjemné rozvibrovanosti uvnitř je něco, co jsem už dlouho nezažila.

Vrátili jsme se z naší měsíční cesty po Německu, Francii a Švýcarsku, které se pár dní po našem příjezdu pro Čechy uzavřelo. Současně s tím se začala uplatňovat i u nás různá koronavirová opatření.

Tak tak jsem je stíhala sledovat. Večer jdeš spát a ráno platí něco jiného.

Po několika dnech a četných diskuzích s kamarády rozesetými různě po světě mi to došlo, z čeho ta moje tíseň pramení.

Proč dávám přednost pohybu před sportem? A jak pozývám pohyb do svého života?

To, že bychom se měli víc hýbat, tak nějak tušíme všichni. Ale co je to vlastně pohyb?

Už školních dětí se začínáme ptát, na jaké kroužky chodí a jestli dělají nějaký ten sport. Sport je něčím, o čem si můžeme udělat konkrétní představu, na co si můžeme sáhnout, co můžeme změřit.

I na domškoláckém přezkoušení se Grétky ptají, zda dělá nějaký sport, abychom měli vyplněnou kolonku "tělesná výchova". Ale ačkoli moje děti chodí na lezení, nepřijde mi to co se pohybu týče to nejpodstatnější.

Zdá se mi totiž, že se často zaměňuje sport s pohybem.

Proč to nevnímám jako totéž? Zkusím vysvětlit rozdíl.

Setrvat v trvalém úžasu

Naprostá většina mého rodičovství spočívá v tom, že děti pozoruju.
Jsou mi v mnoha ohledech zdrojem obrovské inspirace prostě jen tím, že jsou.

Co mě ale asi nikdy nepřestane udivovat? Je to jejich schopnost...

1) žasnout nad čímkoli,

2) přizpůsobit se čemukoli.

Jsou to pro mě dva zásadní aspekty, které mi nejen pomáhají líp pochopit dětský svět, ale také prožívat hluboké vnitřní štěstí i ve všedních dnech. Zkusím to popsat blíž...

Akné story. Pokračování mé cesty za uzdravením (část 2.)

Tohle je aktuální fotka z výletu, na který jsem se odvážila vyrazit bez mejkapu. Fotka samozřejmě trochu zkresluje, takže kdybyste mě viděli naživo, nějaký ten pupínek objevíte. A taky spoustu jizviček. Ale za mě osobně spokojenost. :-)

Když jsem v lednu tohoto roku psala článek "25 let s akné. Moje podivná cesta za uzdravením", vůbec by mě nenapadlo, že si ho navzdory jeho délce přečte přes osmdesát tisíc lidí. (Pokud jste článek nečetli, doporučuju s ním začít, abyste pochopili moji startovní čáru - nejen co se vzhledu týče, ale hlavně psychiky).

Přijde mi, že o problémech s pletí se moc nemluví.

Ti, co mají pleť nemocnou, se za ni stydí. A trpí o samotě.

Těm, co mají pleť zdravou, je trapné na to u jiných upozorňovat.

A pokud to udělají, je to většinou skutečný trapas typu "a zkusila jsi XY? mně to (na můj jeden beďar, co se mi předloni udělal) strašně pomohlo".

Napadlo mě, že napíšu takové review toho, co se za ten půl rok u mě v souvislosti s pletí změnilo.

Miluju knížky. Navzdory tomu mám minimalistickou knihovnu

Tohle je moje současná knihovna. Plus pár knížek u nočího stolku. Nemá cenu pročítat tituly a dělat si z toho obrázek, co jsem za člověka. (Já tohle u cizích knihoven totiž dělávám.)
Naprostá většina knížek, co jsem přečetla, v ní chybí.
Většina knížek, které v knihovně jsou, se tam dlouho neohřeje. Až je dočtu, poputují dál.
Až na Chinu Miévilla. Na toho mám úchylku a i když mi zabírá v knihovně celou polici, zůstane se mnou na věky věků.

Přečtu tak padesát, šedesát knížek ročně.

Naprostou většinu z nich si kupuju. Abych podpořila autory.

Jen občas nějakou dostanu. Z knihovny půjčuju jen dětské.

Z toho by se dalo předpokládat, že mám doma velkou knihovnu.

Bývalo to tak. Ale už několik let mám jen pár polic knížek.

Někomu to možná může z fotky přijít i tak jako moc.

Ale věřte mi. Vy vůbec netušíte, jak může takové "moc" vypadat.

Kdo komu kam leze? Proč vedu (nejen) s viry rozpravy

"Jé, mami, podívej, ty kytičky!"

Uprostřed sídliště z malých dírek v asfaltovém moři si prorazily cestu na světlo dvě malé rostlinky.

Vypadaly skoro zázračně.

Přemýšleli jsme, kolik let by tak mohlo zabrat, aby rostliny celý prostor chodníku převzaly pod svou vládu, kdyby to bylo ponecháno pouze na nich.

Jak by město nechané ladem vypadalo za sto let? Za tisíc? Za milión?

A co ty ještě vlastně děláš v tý Praze? Ty patříš sem k nám, do hor

V hlavě mi obzvlášť uvízla jedna beseda na konci světa u polských hranic. Celý den jsem měla mezi přednáškami volný (a bez dětí!), a tak jsem běhala bosky po kopcích.

Byla to taky jediná beseda, na kterou jsem kdy přijela pozdě, protože jsem se třikrát koukla na plánovaný začátek a třikrát si vyložila 15h jako pět hodin.

Lidi na mě ale čekali vysmátí, s kafem nebo vínem v ruce, mou omluvu zmatené vykojené matky přijali úplně v pohodě. Mluvili jsme o smrti a smáli se a brečeli. Já přednášela totálně rozevlátá tak, jak jsem přišla z lesů - s rozcuchanými vlasy, nula mejkapem a bosýma, strašlivě ušmudlanýma nohama.

Jedna dáma se mě tam tenkrát optala: "A co ty ještě vlastně děláš v tý Praze? Ty patříš sem k nám, do hor. Se na sebe podívej!" :-D

Bylo to strašně vtipný. A pro mě i hodně hluboký.

Dezerty bez cukru. Jak si pochutnat i v případě, že jste se rozhodli vyřadit sladké z jídelníčku?

Jídlo mi přijde jako jeden z nejkrásnějších a nejpříjemnějších způsobů, jak o sebe pečovat.
A taky se mi líbí, když se denně několikrát sejdeme spolu u stolu a hodujeme. To pak je krom těla i duše opečovaná.

O svém vztahu k jídlu jsem napsala už několik článků a nafotila pro inspiraci spoustu našich jídel:

• Jak vařit jednoduše ze základních potravin.
• Co se dá za pár minut v kuchyni vykouzlit.
• Jak probíhala má cukrová odvykačka.

Hodně z vás zaujalo téma cukr.

V tomhle článku nebudu vyjmenovávat důvody proč cukr nejíst. Rozhodnutí je samozřejmě na vás a lámat do toho nikoho nebudu.

(Své důvody pro toto rozhodnutí a pozitiva, která mi to do života přineslo, jsem popsala tady. Případně si můžete přečíst skvělý článek od Stáni Stiborové nebo příběh Janiny Černé. Obě byly závislačky na cukru a obě našly cestu, jak z toho ven.)

Budu tedy předpokládat, že pokud tenhle článek dále čtete, už jste myšlenkou odcukrování svého jídelníčku nahlodaní, našli jste své PROČ a nyní dumáte nad tím, jak to zavést do praxe.

Nerada bych tímhle článkem rozpoutala válku, která se většinou v diskuzích k tématu stravování a zdravý životní styl strhne. Nechť článek slouží jako inspirace, nikoli jako kulisa bitevnímu poli.

Tajuplné tóny, které neslyšíme. Co všechno nám ještě z božského světa uniká?

Byl večer a hledala jsem nějakou nerušivou hudbu k práci.
Po chvíli mě náhodné přehrávání na youtube pustilo tuhle písničku.
Vtáhla mě natolik, že jsem musela přestat psát. Bylo to jak zpěv andělů z nebes.

V písničce se krom harfy a akordeonu ozýval v mezihře ještě jiný podivný zvuk, který jsem nebyla s to rozpoznat. A tak jsem překlikla na video. K mému překvapení však ten divný zvuk byl zpěvaččin hlas. A co bylo ještě podivnější, že ho zpívala spolu s druhým tónem. Naráz!

Tak jsem ráda, že jsme si to domácí vzdělávání vyzkoušeli. Aspoň vím, že tohle teda ne!

Současná situace udělala domácímu vzdělávání takovou medvědí službu.

Internetem se po měsíci učení se bez školy nesou nešťastná rodičovská zvolání:

"Tak jsem ráda, že jsme si to domácí vzdělávání vyzkoušeli. Aspoň vím, že tohle teda ne!"

"Je to boj. Vůbec se nechce učit sám. Kdybych ho nenutila, tak se nenaučí nic."

"Mému dítěti chybí kamarádi! Nesmíme zapomínat, že socializace je jednou ze základních funkcí školy."

Vnímám tyhle postesky jako velmi reálné, opodstatněné a nechci je nijak shazovat.

Naopak. Nedomnívám se, že je chyba v dětech nebo rodičích, když se s těmito problémy potýkají.

Zároveň bych trochu ráda sejmula stín, který teď na domškoláky dopadá.

Zkusím popsat, jak to vidím já.