sobota 14. září 2019

Proč nemůžou být státní školy "zdarma" doopravdy zdarma?


"Kéž by byly takové typy škol dostupné všem lidem po světě jako možnost vzdělávání," rozplývala se jedna diskutující pod příspěvkem o fungování Sudbury Valley School. "A zdarma," dodávala, "tak jako ostatní formy základních škol."

Jenže jsou ty státní základní školy opravdu zdarma?


Možná namítnete, že je jasné, že nejsou.
  • Je potřeba koupit dětem obědy.
  • Musejí mít cvičebnice, penál a jarmilky (nebo co se teď nosí).
  • Chodí se do divadel. Jezdí se na školy v přírodě.

Takže jaképak zdarma?

Ale i kdybyste si odmysleli všechny ty doprovodné výdaje, pořád se domníváte, že základní státní škola je zdarma?

Nevychovávám děti pro svět, jaký je, ale pro svět, ve kterém bych chtěla, abychom spolu žili


Odložím si sem takovou úvahu, kterou mám zatím spíš na úrovni pocitu. Rozhodně není domyšlená do detailů a bude mít své mouchy.

Nicméně mám pocit, že tak vlastně žiju, jen mě až nedávno napadlo to takhle pojmenovat. 

Jde o takové to otrkávání dětí, aby v životě obstály


neděle 8. září 2019

Maruno, kdy už řekneš R? Příběh o dětském vyčkávání a dospělácké nedočkavosti


Historku o tom, jak se Marjánek naučil R, jsem vám už vyprávěla? Ne?

Čtěte klidně i vy, co stejně jako já nemáte rádi historky. Bude to mít nehistorkový konec, můžete přeskočit ve čtení k motýlkům a kytičkám.

To bylo tak. Šli jsme loni v létě v Německu docela dlouhý výlet a protože děti byly uťapaný, rozhodla jsem se, že si poslední kilometr zkrátíme. Tupě jsem vyignorovala vrstevnice a sveřepě se pustila s kočárem po úzké lesní pěšince, abych v půlce zjistila, že nemůžu tam, ani zpátky.

neděle 1. září 2019

Co z nich bude, když se učí, co chtějí?



"Moje děti se učí, co samy chtějí."
Tohle byl novinářský titulek k jednomu z mých rozhovorů, kvůli kterému se pak na internetu hádali diskutující několik dní.

A já to vlastně chápu. O sebeřízeném vzdělávání přednáším a píšu a bavím se s lidmi už několik let, takže asi neexistuje námitka, kterou bych proti němu neslyšela. (Ale třeba mě překvapíte!)

Nutno dodat, že odhadem 4 z 5 těchto námitek jsou nastolovány bez agrese a osobních útoků, což mi přijde jako skvělý poměr vzhledem k tomu, že jejich původ vnímám ve strachu o tak citlivou věc jako je dobro (vlastních i cizích) dětí.

Pojďme se podívat na tři nejčastější výtky k sebeřízenému vzdělávání, ke kterým se pokusím dodat své postřehy, které jsem za roky strávené s dětmi sesbírala.

neděle 25. srpna 2019

A jaká je vaše definice důstojného života?


Pamatuju si dodneška, jak mě před víc než rokem rozčílila reportáž o matkách samoživitelkách, které trpí finanční nouzí.

V reportáži se na příkladu dvou maminek snažili popsat, jaké je to hrozné, když máte do konce měsíce v kapse jen pár stovek a nemůžete si zajistit "důstojný život".


Jenže co je to důstojný život?


pátek 16. srpna 2019

Domškoláctví bez obalu. Dopis pro budoucí domškoláky a všechny z vás, které tenhle životní styl zajímá

Moct se učit kdykoli a kdekoli je pro mě osobně jednou z největších výhod domškoláctví.


Milý budoucí domškoláku (a tím myslím vás, děti i vás, dospěláci)!

Před rokem jsme i my stáli před podobným velkým skokem do neznáma. Jsme čtyři. 7letá Grétka, 6letý Maru, 3letý Janek a já, jejich čím dál mladší máma Veru. Už přes tři roky jsme bez táty Honzy, který zemřel před narozením našeho nejmladšího člena smečky.

I přes tenhle "handicap", kdy je obživa rodiny na jednom dospělém, jsem se rozhodla po dlouhé diskuzi a omýlání všech pro a proti vyslyšet přání Grétky a risknout to, že zvládnu prací převážně po nocích vydělat dost peněz na to, abychom měli co jíst a kde bydlet. A tak začala naše domškolácká cesta.

sobota 27. července 2019

Jak pro mě menstruace přestala být otravná a bolestivá


Takhle jsem pozorovala úplněk v tomto měsíci.

Chlapi, kteří jste to rozklikli titulku navzdory, varuju vás. 

Tenhle článek čtete na vlastní nebezpečí. Je pro ženy a bude dost naturální a nebudou se v něm vyskytovat veselé dívky hopsající na diskotéce, modrá krev ani bílé těsné šortky.

Měla jsem ho v hlavě už dlouho, víceméně od konce roku 2017, kdy jsem napsala článek 20 let dlouhá cesta plná krve. Zachytila jsem v něm změnu, která se odehrála v mém vnímání a prožívání menstruace.


  • Před 20 jsem se strašně styděla, kroutila se v lavici bolestmi a bála se trapasu, že když se po konci hodiny rychle zvednu, proteče mi vložka a zakrvácím si kalhoty.
  • Před 10 lety pro mě menstruace byla protivnou tetou, kterou jsem byla s to akceptovat jen proto, že mi dávala jistotu, že nejsem těhotná. Protože jsem měla v hlavě natlučeno, že před nechat se zbouchnout před dokončením studia je konec života.
  • Dneska mám ráda všechny fáze cyklu. I tu menstruační. Nemám žádné bolesti, žádné strachy, žádné výčitky. Nejsem naštvaná, nenapadají mě myšlenky jako "sakra proč to musím dostat právě teď? ty pitomý krámy mi zkazily to a tamto".


čtvrtek 25. července 2019

Kdo jste, když odložíte to, co máte nejraději? Můj měsíc bez psaní


Je to strašně divný pocit začít něco psát po víc jak měsíci mlčení ve veřejném prostoru.
Zvlášť když to byl posledních pár let můj takřka denní chlebíček.

Často mi psaní chutnalo jako měkká střída doma pečeného bochníčku. Protože psaní mi šlo vždycky lehce a pořád zůstává mým nejoblíbenějším způsobem vyjadřování myšlenek, nehledě na to kolik (možná už) stovek besed mám za sebou.

Občas jsem ale písmenka žvýkala ztuha jak okoralou kůrku Penam chleba. 
Třeba když jsem trávila moc času na sítích a dostala pocit, že všichni už všechno řekli a moje myšlenky jsou trapné a nikoho nezajímají.
Nebo když jsem přestala pít alkohol a zjistila, že se mi bez něj blbě vypíná autocenzor v hlavě. (Mimochodem už zas trochu, trošilinku piju. Může za to Morava, protože tam je to ňáký prokletý.) 

A i přesto, že mi tu a tam někdo do talíře přihodil plesnivý krajíček, nijak mi to psaní neznechutilo.

úterý 11. června 2019

Domněnky jsou jako hadi. Co si o mně lidé myslí a není to pravda?



Opravdičtí hadi jsou roztomilí. 
Jeníček se od něj nemohl snad půl hodiny odtrhnout.
"Vzpomínám si na to, že když jsem dělala blbosti, ségra mě vždycky okřikla. 'Co si o tobě támhleti lidé pomyslej?' Jak ona ale ví, co si támhleten člověk myslí?

Co si on myslí? 
Co by si on mohl myslet? 
Co on chce, abych si myslela? 
Co on chce, aby si ten druhej myslel? 
Ale pak už ani nevíš, co si myslíš ty," trefuje hřebík na hlavičku Majda, jedna z hlavních hrdinek dokumentu Normální autistický film.

Nemusíte být autisté, abyste tušili, že na slovech téhle náctileté slečny něco bude.

Pokud jste ale tzv. neurotypičtí, budete mít s velkou pravděpodobností problém toto aplikovat do praxe stejně hladce jako Majda.

Domněnky cizích lidí dokážou být jako jedovatí hadi, kteří se vám vsoukají do hlavy a svým jedem zamoří celou vaši mysl.


Jenže lidé si o vás můžou myslet celkem cokoli


středa 5. června 2019

Jmenuju se Veronika. A už 90 dní nepiju



Nevěřila jsem, že to někdy vyslovím. Ale už tři měsíce nepiju alkohol. (A pro spekulanty dodávám, že nejsem těhotná.)

Gratuluju všem, kteří nikdy nezačali. Nicméně bojím se, že tenhle článek nedoceníte, protože už všecko víte.
Alkoholici můžou pokračovat ve čtení. 🤩


Strašně ráda bych napsala, že jsem k abstinenci došla hlubokou meditací. Přijetím vnitřního dítěte. Božským zjevením. Nebo něčím podobně oduševnělým


Pravda je taková, že na začátku byla moje (alkoholem?) děravá hlava.

Kdo je Krkavčí matka?

Moje fotka
Vždycky jsem byla ve spoustě věcí "ta divná". Narozdíl od svého 15letého já se za to dnes už nestydím. Mám víc dětí než rukou. Gréta, Marián a Janek se jmenují. Ty děti, ne ruce. Když děti spí, píšu blog Krkavčí matka. A protože jsou všichni tři dobří spáči po mamince, napsala jsem po nocích ještě 12 KNÍŽEK pro dospěláky i pro děti. Miluju les, nohy v teple a mého muže Honzu, který na mě čeká v nebi. Děsí mě pobytové zájezdy, snahy o škatulkování a nesmířliví lidé se zavřenými hlavami.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...