Má cukrová odvykačka

"To, že jsou některé látky legální, nemusí nutně znamenat, že jsou pro naše tělo dobré."
Taková byla hlavní myšlenka příspěvku, který jsem nedávno psala na svém facebooku.

UNAVENÝ ČTENÁŘ MŮŽE TUTO PASÁŽ PŘESKOČIT:
Jestli chcete nakouknout do způsobu, jakým mi funguje mozek, a zároveň vidět, jak jsem na vás hodná, když vám to přechroupávám do lidské řeči, tak zde dávám pozadí příspěvku:

Chtěla jsem poukázat na to, že "i/legalita" a "míra škodlivosti" různých látek nekorelují, ale jsou to spíše dvě na sebe kolmé osy, které drogy (pojďme je definovat jako ne nutně návykové látky, které ovlivňují lidskou psychiku) rozdělují do čtyř kvadrantů.

V příspěvku jsem se pak zaměřila na skupinu drog, které jsou legální a zároveň tělu škodlivé. Tato skupina mi přijde pozoruhodná zejména proto, že s legalitou máme ve zvyku spojovat dobro, odvozovat od ní spravedlnost, morálku, způsob chování, ... a ukolébáni často vypínáme své ochranné mechanismy.

Jako jeden z příkladů takové legální drogy jsem uvedla cukr

Když přítomnost bolí k nevydržení

Jsou dny, kdy se - eufemisticky řečeno - všechno sype.
A krom toho, že se na vás sype celý svět, sypou se i chytré rady, jak se z toho bahna vyhrabat.

"Vzpomeň si na své úspěchy a hned uvidíš, že tvůj život není tak špatný."
"Musíš se rychle odrazit ze dna a překonat to."
"Mysli pozitivně! Kam upíráš pozornost, tam to kvete!"

Jenže když 

• přítomnost bolí k nevydržení, 
• minulost je frustrující, protože se do ní nemůžete vrátit 
• a pomyšlení na budoucnost vás drtí na prach, protože prostě nechcete být na světě,

všechny tyhle rady jsou úplně k ničemu.

Může mít jednotlivec pravdu, když proti němu se svou pravdou stojí celý svět?

foto z besedy v Kopřivnici

"Hele, děcka, víte, že je maminka ve spoustě věcí trochu jiná než je většina lidí, že jo?" ujišťuju se u večeře.
"Vím. Už jsi nám to několikrát říkala," odpovídá mezi sousty Grétka.

"Jo jo, já se jen chci ujistit, že to víte a že si nemyslíte, že ta moje pravda je jediná.
To, co dělám, dělám proto, že chci, abychom byli spokojení. 
Ale jestli se vám to nebude líbit, můžete z toho kdykoli vyskočit, jo?"

Vězněm ve vlastním životě

Už jsem vám dlouho nedoporučovala žádnou četbu. Tak teď vám, milé děti, jednu knížku do vašeho líbezného chřtánku nacpu, jo? 

Když se mi dostala do ruky (a do uší) audiokniha Když Nietzsche plakal, vůbec jsem netušila, že by mě mohl příběh ateistického nihilisty léčícího se z depresí tak moc pohltit. Nicméně krom toho, že je to mistrovsky napsané, baví mě tam jedna myšlenka, která se táhne jako červená nit celou knihou:

Jak snadno se člověk může stát vězněm ve vlastním životě? A nestalo se to náhodou bez povšimnutí i tobě, laskavý čtenáři?

Děláte svou práci snů?

foto: Veletrh vzdělávání, her a hraček Plzeň

"A kdo bude péct rohlíky, když teda nastane ten váš ideální stav a všichni budou na domácím vzdělávání a v zaměstnání si pak budou dělat, co chtějí?" zeptala se na konci besedy o svobodném vzdělávání jedna žena.

Osobně tenhle dotaz považuju za strašně důležitý, protože:

1) Evidentně budu muset zapracovat na srozumitelnosti svého mluveného projevu, protože když za dvě hodiny nejsem s to předat jednoduchou myšlenku, že nepropaguju jeden konkrétní vzdělávácí směr, ale maximální možnou variabilitu ve vzdělávání, aby si každá rodina bez státních omezení mohla vybrat svoji cestu, tak je něco špatně.

2) Domnívám se, že tahle paní není se svou obavou jediná, jen narozdíl od ostatních měla odvahu se zeptat, za což jí moc děkuju.

Dotaz pokračoval konstatováním: "Mně by se taky líbilo jako tobě jezdit si po besedách a psát si knížky, ale..."

Proč jen zřídka vylézám ze své sociální bubliny

Těžko říct, jestli tenhle příspěvek nezapadne mezi předvánoční článkovou klasikou "Dárky, které letos nesmí chybět pod stromečkem" a "5 tipů jak si užít Vánoce v pohodě a bez stresu".
Já se fakt omlouvám. Na tomhle článku není nic vánočního.
Ale už mi leží v hlavě dva měsíce, tak to musí ven.

Sama o sobě říkám, že si žiju ve svém divném světě a že je mi v něm fajn.
Když o mně někdo řekne, že "nejsem normální", neberu to jako urážku.

Zachraňme velryby a pandy a včely a... hlavně vlastní zadek

Ostrov z plastu o velikosti poloviny Evropy.
Pesticidy zamořená půda.
Ztenčující se zásoby pitné vody.
Skleníkové plyny způsobující globální oteplování.
Po hektarech mizející zeleň.
Hektické vymírání živočišných druhů.

Člověk nemusí být vědec, aby mu bylo jasné, že jsme v prdeli

Alarmující zprávy o zbídačeném stavu naší planety se na nás hrnou odevšad.
Jsme zřejmě poslední generací žijící v blahobytu. Blahobytem teď myslím, že máme co dýchat, jíst a pít.

Hádám, že mnozí z vás, co to teď čtete, si říkáte:
"Já se snažím žít ekologicky! Ale co ti ostatní, co si hrabou na svém písečku a o jiné se nestarají? Je potřeba to zastavit a zachránit planetu!"

Možná mě budete nenávidět. Vím, že můj názor na ekologickou krizi je... divný.

Jak si vydat vlastní knihu a neprodělat na tom kalhoty

Milí žáci, vytáhněte si čisté papíry, spočteme si takovou malou slovní úlohu:

• Veronika napsala svou první knížku před 7 lety.
• Od té doby jich má na kontě 11.
• Z toho se 6 dočkalo tištěné podoby.
• 2 vyšly pod nakladatelstvím a 4 si vydala sama.
• Spočítejte, s jakou pravděpodobností dokáže v ČR Veronika psaním uživit sebe a své 3 děti.

Že nevíte? Já vlastně taky ne.
Nicméně pravdou je, že jsem na volné noze jako spisovatelka už dva roky.
A neuplyne měsíc, aby mi někdo nenapsal s dotazem typu: 

"Chci napsat knížku a uvažuju o tom, že si ji vydám sám. Poradíš?"

Jako podívejte se. Já si myslím, že o tom vím prd.
Nicméně evidentně existují lidé, kteří si myslí, že o tom vím trochu víc než prd. Nebo aspoň trochu víc než oni.

A ačkoli se na mě aspirující samizdatoví spisovatelé obracejí, nemám chuť tohle své "trochu víc než prd know-how" monetizovat.
Knížek není nikdy dost. Čím víc radosti na světě, tím líp.
A když se tímhle článekm spustí lavina samovydavatelů v Čechách a já se v ní ztratím, tak taky dobře.

Prostě se zvednu a půjdu dělat něco jiného.

Takže sem napíšu všechno, co o samovydávání knížek vím.
A vy si s tím naložte dle potřeby, jo?

PS: V článku je dost tipů i pro jiné volnonožce, takže pokud zrovna nejste aspirující samizdatový spisovatel, najdete si tam myslím své.

Opravovátka na kurvítka

Začnu banálně.
Ale prosím, dočtěte to do konce. Ten banální úvod považuju za důležitý pro pochopení principu "opravovátek na kurvítka", o kterém budu dneska psát.

První spínač téhle myšlenky jsem uviděla už někdy zkraje podzimu v metru.
Reklama v rámečku hlásala něco ve smyslu:

"POŘIĎ SI TUHLE SKVĚLOU ERGONOMICKOU PC MYŠ. 
OCHRÁNÍ KARPÁLY.
PRO VÍC BEZBOLESTNÝCH HODIN U POČÍTAČE."

Ok. Možná to bylo napsané líbivěji, ale bohužel si na přesnou textaci nevzpomínám. Nicméně pointu jsem snad nezkreslila.

Radši koukám do zelenýho než do modrýho blikavýho

Na závislosti je blbý, že překročíte hranici, aniž si toho všimnete. 
Na závislosti je těžký si vůbec přiznat, že závislí jste. 
Na závislosti je zlý, že i když jste momentálně "čistí", stejně jste už do smrti smrťoucí na odvykačce. 

Jmenuju se Veronika a jsem závislá na blikátkách, mačkátkách a virtuálních propojovátkách

Léčím se. Někdy mi to jde líp, někdy hůř.