Kdo komu kam leze? Proč vedu (nejen) s viry rozpravy

"Jé, mami, podívej, ty kytičky!"

Uprostřed sídliště z malých dírek v asfaltovém moři si prorazily cestu na světlo dvě malé rostlinky.

Vypadaly skoro zázračně.

Přemýšleli jsme, kolik let by tak mohlo zabrat, aby rostliny celý prostor chodníku převzaly pod svou vládu, kdyby to bylo ponecháno pouze na nich.

Jak by město nechané ladem vypadalo za sto let? Za tisíc? Za milión?

A co ty ještě vlastně děláš v tý Praze? Ty patříš sem k nám, do hor

V hlavě mi obzvlášť uvízla jedna beseda na konci světa u polských hranic. Celý den jsem měla mezi přednáškami volný (a bez dětí!), a tak jsem běhala bosky po kopcích.

Byla to taky jediná beseda, na kterou jsem kdy přijela pozdě, protože jsem se třikrát koukla na plánovaný začátek a třikrát si vyložila 15h jako pět hodin.

Lidi na mě ale čekali vysmátí, s kafem nebo vínem v ruce, mou omluvu zmatené vykojené matky přijali úplně v pohodě. Mluvili jsme o smrti a smáli se a brečeli. Já přednášela totálně rozevlátá tak, jak jsem přišla z lesů - s rozcuchanými vlasy, nula mejkapem a bosýma, strašlivě ušmudlanýma nohama.

Jedna dáma se mě tam tenkrát optala: "A co ty ještě vlastně děláš v tý Praze? Ty patříš sem k nám, do hor. Se na sebe podívej!" :-D

Bylo to strašně vtipný. A pro mě i hodně hluboký.

Dezerty bez cukru. Jak si pochutnat i v případě, že jste se rozhodli vyřadit sladké z jídelníčku?

Jídlo mi přijde jako jeden z nejkrásnějších a nejpříjemnějších způsobů, jak o sebe pečovat.
A taky se mi líbí, když se denně několikrát sejdeme spolu u stolu a hodujeme. To pak je krom těla i duše opečovaná.

O svém vztahu k jídlu jsem napsala už několik článků a nafotila pro inspiraci spoustu našich jídel:

• Jak vařit jednoduše ze základních potravin.
• Co se dá za pár minut v kuchyni vykouzlit.
• Jak probíhala má cukrová odvykačka.

Hodně z vás zaujalo téma cukr.

V tomhle článku nebudu vyjmenovávat důvody proč cukr nejíst. Rozhodnutí je samozřejmě na vás a lámat do toho nikoho nebudu.

(Své důvody pro toto rozhodnutí a pozitiva, která mi to do života přineslo, jsem popsala tady. Případně si můžete přečíst skvělý článek od Stáni Stiborové nebo příběh Janiny Černé. Obě byly závislačky na cukru a obě našly cestu, jak z toho ven.)

Budu tedy předpokládat, že pokud tenhle článek dále čtete, už jste myšlenkou odcukrování svého jídelníčku nahlodaní, našli jste své PROČ a nyní dumáte nad tím, jak to zavést do praxe.

Nerada bych tímhle článkem rozpoutala válku, která se většinou v diskuzích k tématu stravování a zdravý životní styl strhne. Nechť článek slouží jako inspirace, nikoli jako kulisa bitevnímu poli.

Tajuplné tóny, které neslyšíme. Co všechno nám ještě z božského světa uniká?

Byl večer a hledala jsem nějakou nerušivou hudbu k práci.
Po chvíli mě náhodné přehrávání na youtube pustilo tuhle písničku.
Vtáhla mě natolik, že jsem musela přestat psát. Bylo to jak zpěv andělů z nebes.

V písničce se krom harfy a akordeonu ozýval v mezihře ještě jiný podivný zvuk, který jsem nebyla s to rozpoznat. A tak jsem překlikla na video. K mému překvapení však ten divný zvuk byl zpěvaččin hlas. A co bylo ještě podivnější, že ho zpívala spolu s druhým tónem. Naráz!

Tak jsem ráda, že jsme si to domácí vzdělávání vyzkoušeli. Aspoň vím, že tohle teda ne!

Současná situace udělala domácímu vzdělávání takovou medvědí službu.

Internetem se po měsíci učení se bez školy nesou nešťastná rodičovská zvolání:

"Tak jsem ráda, že jsme si to domácí vzdělávání vyzkoušeli. Aspoň vím, že tohle teda ne!"

"Je to boj. Vůbec se nechce učit sám. Kdybych ho nenutila, tak se nenaučí nic."

"Mému dítěti chybí kamarádi! Nesmíme zapomínat, že socializace je jednou ze základních funkcí školy."

Vnímám tyhle postesky jako velmi reálné, opodstatněné a nechci je nijak shazovat.

Naopak. Nedomnívám se, že je chyba v dětech nebo rodičích, když se s těmito problémy potýkají.

Zároveň bych trochu ráda sejmula stín, který teď na domškoláky dopadá.

Zkusím popsat, jak to vidím já.

Zítra nebo taky nikdy. Ať se každý rozhodne, kdy do školy půjde

Takže doufám, že vám všem už je to jasné.

Děti narozené v liché dny budou moct do školy v sudé dny a naopak.

Výjimka je tedy jen pro modrooké blonďáky a hnědooké brunetky. Ti to mají naopak.

Pokud se tedy nenarodili v přestupném roce.

To to pak mají naopak než naopak.

A jestli jste to nepochopili, nevadí.

Zítra to bude stejně jinak.

Postupné rozvolňování stávajících omezení připomíná pověstnou bonboniéru Forresta Gumpa. Nikdy nevíš, ...

Bojovníci za svobodu v době koronavirové nemusí být nutně sobci

Pokud jste vlk samotář jako já, karanténa vám pravděpodobně taky vyhovuje.
Konečně jste získali legitimní výmluvu, proč se nemusíte pořád s někým vídat.

Ti z nás, jejichž největší zábavou bylo bloumat po lese, byly doteď za podivíny.
Nyní bloumá po lese celý národ, protože není kam jinam jít.

Rodiče, kteří se rozhodli vyjmout dítě z klasického vzdělávání, byli doteď za partičku bláznů, co chodí v jutových pytlích a vychovávají asociální neumětely.
Nyní sedí doma na zadku všechny děti a i když se online výuka mnohdy v ničem nepodobá té standardní domácí, od vyhlášení nouzového stavu klesl počet na mě směřovaných dotazů typu "jak dlouho to takhle hodláte provozovat" a "jak zajistíš, aby tvoje dítě získalo všeobecný přehled" na čistou nulu.

Lidé, co utráceli (krom bydlení) peníze jen za jídlo, byli považování extrémisty, co propadli tomu mileniálskému hipster trendu s názvem minimalismus.
A voilà! Jedeme v tom všichni.

Pomalu se utahující smyčka nesvobody

Když se začala spouštět smršť protikoroňáckých opatření, byla jsem s dětmi už nějakou dobu ve Španělsku. Pracovali jsme na farmách, takže k internetu jsem se dostávala až večer.

Zprvu jsem sedala k počítači vždycky s tím, že to včerejší opatření už muselo být poslední. Že už si vláda nemůže dovolit víc. Že už Češi další restrikce neunesou a začnou nepokoje.

Jenže opak byl pravdou. Vraceli jsme se pak předčasně a překotně. Ještě ráno jsem přemýšlela o tom, že bychom se schovali někde ve španělských horách a přečkali tam do podzimu. Večer už jsme odlétali z druhého konce země posledním letadlem vypravovaným do Čech.

(Kvůli četným nadávkám, které jsem si v reakci na článek vyslechla, dodávám, že letenku jsem si koupila za své peníze. Dotazy "proč jsem teda nezůstala v tom Španělsku, když jsem tak chytrá", mi přijdou v souvislosti s tématem článku irelevantní. Vězte jen, že byly trojí - citové, finanční a praktické.)

Zpátky do kuchyně! Proč má smysl vařit doma a ze základních surovin

Kaše na tisíc způsobů. Naše nejčastější snídaně.
Tahle je z pohanky lámanky, kterou jsem vařila ve směsi vody a kokosového mléka s trochou medu, kokosového oleje, kakaového másla, nasekaných mandlí a po uvaření jsem přidala přes noc namočená chia semínka.
Geniální do kaší jsou oříšková másla.

Jsem ráda za všechny ty vařící a pečící soutěže, protože díky nim když teď řeknete, že rádi vaříte, tak jste cool, a ne bydlenka.

  

Já se po kuchyni motám ráda. Čím jsem starší, tím mě to víc těší. Přijde mi to jako velmi smysluplně strávený čas. Je to způsob, jak se během dne zastavit a sesednout se u stolu. Pospolu.

Představa času, která je pro mě balzám na nervy

Přemýšleli jste někdy nad tím, jak vypadají vaše vzpomínky?

Schválně, zkuste si to teď a zavzpomínejte na...

Zápis do první třídy.

Škola v přírodě.

Sportovní soustředění.

Dovolená s rodiči u moře.

Předávání diplomu na VŠ.

První rande s vaším současným partnerem.

Poslední Vánoce.

Včerejší den.