čtvrtek 6. prosince 2018

Zachraňme velryby a pandy a včely a... hlavně vlastní zadek


Ostrov z plastu o velikosti poloviny Evropy.

Pesticidy zamořená půda.
Ztenčující se zásoby pitné vody.
Skleníkové plyny způsobující globální oteplování.
Po hektarech mizející zeleň.
Hektické vymírání živočišných druhů.


Člověk nemusí být vědec, aby mu bylo jasné, že jsme v prdeli


Alarmující zprávy o zbídačeném stavu naší planety se na nás hrnou odevšad.

Jsme zřejmě poslední generací žijící v blahobytu. Blahobytem teď myslím, že máme co dýchat, jíst a pít.

Hádám, že mnozí z vás, co to teď čtete, si říkáte:

"Já se snažím žít ekologicky! Ale co ti ostatní, co si hrabou na svém písečku a o jiné se nestarají? Je potřeba to zastavit a zachránit planetu!"

Možná mě budete nenávidět. Vím, že můj názor na ekologickou krizi je... divný.

úterý 4. prosince 2018

Jak si vydat vlastní knihu a neprodělat na tom kalhoty


Milí žáci, vytáhněte si čisté papíry, spočteme si takovou malou slovní úlohu:


  • Veronika napsala svou první knížku před 7 lety.
  • Od té doby jich má na kontě 11.
  • Z toho se 6 dočkalo tištěné podoby.
  • 2 vyšly pod nakladatelstvím a 4 si vydala sama.
  • Spočítejte, s jakou pravděpodobností dokáže v ČR Veronika psaním uživit sebe a své 3 děti.

Že nevíte? Já vlastně taky ne.
Nicméně pravdou je, že jsem na volné noze jako spisovatelka už dva roky.
A neuplyne měsíc, aby mi někdo nenapsal s dotazem typu: 


"Chci napsat knížku a uvažuju o tom, že si ji vydám sám. Poradíš?"


Jako podívejte se. Já si myslím, že o tom vím prd.
Nicméně evidentně existují lidé, kteří si myslí, že o tom vím trochu víc než prd. Nebo aspoň trochu víc než oni.

A ačkoli se na mě aspirující samizdatoví spisovatelé obracejí, nemám chuť tohle své "trochu víc než prd know-how" monetizovat.
Knížek není nikdy dost. Čím víc radosti na světě, tím líp.
A když se tímhle článekm spustí lavina samovydavatelů v Čechách a já se v ní ztratím, tak taky dobře.

Prostě se zvednu a půjdu dělat něco jiného.

Takže sem napíšu všechno, co o samovydávání knížek vím.
A vy si s tím naložte dle potřeby, jo?

PS: V článku je dost tipů i pro jiné volnonožce, takže pokud zrovna nejste aspirující samizdatový spisovatel, najdete si tam myslím své.

čtvrtek 22. listopadu 2018

Opravovátka na kurvítka

Začnu banálně.
Ale prosím, dočtěte to do konce. Ten banální úvod považuju za důležitý pro pochopení principu "opravovátek na kurvítka", o kterém budu dneska psát.

První spínač téhle myšlenky jsem uviděla už někdy zkraje podzimu v metru.
Reklama v rámečku hlásala něco ve smyslu:

"POŘIĎ SI TUHLE SKVĚLOU ERGONOMICKOU PC MYŠ. 
OCHRÁNÍ KARPÁLY.
PRO VÍC BEZBOLESTNÝCH HODIN U POČÍTAČE."

Ok. Možná to bylo napsané líbivěji, ale bohužel si na přesnou textaci nevzpomínám. Nicméně pointu jsem snad nezkreslila.




pátek 19. října 2018

Radši koukám do zelenýho než do modrýho blikavýho


Na závislosti je blbý, že překročíte hranici, aniž si toho všimnete. 
Na závislosti je těžký si vůbec přiznat, že závislí jste. 
Na závislosti je zlý, že i když jste momentálně "čistí", stejně jste už do smrti smrťoucí na odvykačce. 


Jmenuju se Veronika a jsem závislá na blikátkách, mačkátkách a virtuálních propojovátkách



Léčím se. Někdy mi to jde líp, někdy hůř. 

neděle 23. září 2018

Končím. Krkavčí matka nejsem já



Poprvé jsem tu myšlenku vyslovila nahlas na 3denním retreatu, který jsem na jaře pořádala pro mámy a děti:

"Blog nebudu psát donekonečna. To musí jednou skončit. A až se to stane, tak půjdu třeba roznášet kafe, okopávat biomrkev nebo něco takovýho."

Holky, které byly zrovna kolem, se mi zdály překvapené. Odpovídaly mi něco ve smyslu:

"Počkej, to přece nejde. Ty nikdy nebudeš roznášet kafe. Podívej se na sebe, teď máš dosah tisíce čtenářů, jseš známá, ovlivňuješ lidem životy. I kdybys skončila s psaním blogu, tak se přece nepůjdeš někam takhle zahrabat."

Jenže mě už se tenkrát v hlavě rodilo něco, co pomalu přes celé léto uzrávalo.
A teď na podzim už můžu s jistotou říct, že to dozrálo.

pondělí 17. září 2018

Po pražských ulicích naboso? Jo!


Popravdě? Vlastně mi to nepřijde jako téma, které bych doteď nějak řešila.
Prostě chodím doma bosa a když jdu ven, jen překročím práh a pokračuju dál.

Když mě ale teď jedna novinářka snad deset minut při rozhovoru nechtěla od bosonohého chození pustit, říkala jsem si, co za tím je? Proč to tak moc táhne pozornost, když přijdete někam bosí?

pátek 31. srpna 2018

Kdy se školky a školy staly místem, kde...?


"Ono se o tom moc nemluví, ale letní prázdniny jsou peklo, kdy musíte dítěti zajistit každý den program, jinak se bude poflakovat s pochybnou partičkou, vykrádat trafiky, kouřit a píchat si do hlavy marihuanu. Kdyby byly prázdniny tři měsíce, tak už jsem mrtvej. Nebo dítě by bylo mrtvý. Nebo oba bysme byli mrtvý. Každopádně by někdo byl mrtvý.

Teď ale začíná to krásné období mezi letními prázdninami a podzimními prázdninami, kdy má mladýho na starost státní instituce. Ať žijí státní instituce."

neděle 19. srpna 2018

Proč nemám ráda "selský rozum" a "zlatou střední cestu"

"Já myslím, že žádný extrém není dobře. Člověk by měl používat selský rozum."
"Proč to musíte takhle vyhrocovat? Nebyla by lepší zlatá střední cesta?"

Říkáte si, proč začínám článek těmihle obecnými, nicneříkajícími bláboly?
Protože právě tohle jsou dva argumenty, které se v diskuzích pod (mými) články objevují nejčastěji.

Chození na boso? Na zahradě ok. Ale ve městě?
Zdravá strava a vegetariánství? Moc raw-bio-eko.
Vzdělávání dětí doma? Nebylo by lepší jít zlatou střední cestou a zvolit nějakou alternativní základku?

Já chápu, co autoři chtějí těmi komentáři říct. A velmi si cením jejich neagresivity.
Ale čím dál víc tenhle typ argumentace nemám ráda.

čtvrtek 9. srpna 2018

Prosííím!!! Zkuste jíst zdravě. Když ne kvůli sobě, tak kvůli dětem

08/2014 Vaříme čočkový dhal a pečeme kořeněnou cuketu s ořechy.

Vyhrabala jsem tyhle čtyři roky staré fotky, na kterých s tehdy 2letou Grétkou chystám obědy pro mé bývalé kolegy v práci.

Dnes se mi v kuchyni motají střídavě děti tři.
Krájí, míchají, sypou, váží, přelévají, strouhají, loupou, cedí a především uždibují a drobí na zem. 

S prázdninami se veřený prostor zase zaplnil dětmi.
A já nevím, jestli chodím na špatná místa nebo jestli je to tím horkem, které nutí odhazovat oblečení, ale kolem mě se rojí spousty dětí, které jsou... nevím jak to jinak napsat... prostě tlusté.

Nemyslím teď baculatá miminka a batolata, ale předškolní a školní děti.

čtvrtek 12. července 2018

Zrození a smrt jsou průchody stejnou branou

Já nerada chytrolínuju už na začátku.
Většinou se statečně držím tak do půlky článku, nicméně musím se u psaní plácat přes ruku a říkat si tytyty.

Dneska si ale vyhodím z kopýtka a začnu pěkně zhurta. Fyzikou.
Ačkoli mi učení šlo, tenhle předmět nebyl nikdy můj oblíbený.
Nechápala jsem kontext. Nechala jsem se vtáhnout do víru vzorečků. Přišlo mi to jako nebetyčná nuda.

Až po ukončení všech těch dlouhých let strávených ve školních lavicích jsem si k fyzice našla cestu. 
(Třeba i díky knížce Velké otázky: Fyzika, kterou moc doporučuju.)

Sice bych bez nápovědy nespočítala ani triviální příklad na rovnoramennou páku, ale otázky (a někdy i odpovědi), které fyzika do života vnáší, mi připadají fasinující.


Kdo je Krkavčí matka?

Moje fotka

Vždycky jsem byla ve spoustě věcí "ta divná". 
Narozdíl od svého 15letého já se za to dnes už nestydím.

Mám víc dětí než rukou. Gréta, Marián a Janek se jmenují.
Ty děti, ne ruce.

Když děti spí, píšu blog a FB Krkavčí matka.
A protože jsou všichni tři dobří spáči po mamince, napsala jsem po nocích ještě

Miluju les, nohy v teple a mého muže Honzu, který na mě čeká v nebi.
Děsí mě pobytové zájezdy, snahy o škatulkování a nesmířliví lidé se zavřenými hlavami.

A že jsem žena opravdická a nevirtuální se můžete přesvědčit na mých besedách. Těším se na viděnou!


Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...