Domněnky jsou jako hadi. Co si o mně lidé myslí a není to pravda?

Opravdičtí hadi jsou roztomilí. 
Jeníček se od něj nemohl snad půl hodiny odtrhnout.

"Vzpomínám si na to, že když jsem dělala blbosti, ségra mě vždycky okřikla. 'Co si o tobě támhleti lidé pomyslej?' Jak ona ale ví, co si támhleten člověk myslí?

Co si on myslí? 
Co by si on mohl myslet? 
Co on chce, abych si myslela? 
Co on chce, aby si ten druhej myslel? 
Ale pak už ani nevíš, co si myslíš ty," trefuje hřebík na hlavičku Majda, jedna z hlavních hrdinek dokumentu Normální autistický film.

Nemusíte být autisté, abyste tušili, že na slovech téhle náctileté slečny něco bude.

Pokud jste ale tzv. neurotypičtí, budete mít s velkou pravděpodobností problém toto aplikovat do praxe stejně hladce jako Majda.

Domněnky cizích lidí dokážou být jako jedovatí hadi, kteří se vám vsoukají do hlavy a svým jedem zamoří celou vaši mysl.

Jenže lidé si o vás můžou myslet celkem cokoli

Jmenuju se Veronika. A už 90 dní nepiju

Nevěřila jsem, že to někdy vyslovím. Ale už tři měsíce nepiju alkohol. (A pro spekulanty dodávám, že nejsem těhotná.)

Gratuluju všem, kteří nikdy nezačali. Nicméně bojím se, že tenhle článek nedoceníte, protože už všecko víte.
Alkoholici můžou pokračovat ve čtení. 🤩

Strašně ráda bych napsala, že jsem k abstinenci došla hlubokou meditací. Přijetím vnitřního dítěte. Božským zjevením. Nebo něčím podobně oduševnělým

Pravda je taková, že na začátku byla moje (alkoholem?) děravá hlava.

Nemoci z nesouladu. Co s tím, když biologická evoluce pokulhává za tempem doby?

Cílem každého zvířete je přežít. I člověk je takové - někdy méně, někdy více - roztomilé zvířátko.

A když už člověk jednou je, tak kouká... aby se mu žilo pohodlně.

V tomhle jsme věru opravdovými mistry.

Člověk je první zvíře, které díky kultuře hacklo biologickou evoluci.

• Nosíme brýle a pohybujeme se v prostředích, kde je vše doslova na dosah ruky.
• Většinu dne můžeme prosedět.
• Když už chodíme, chrání nás měkoučké boty.
• Umíme si potravu bohatou na kalorie nejen vypěstovat , ale nově i synteticky vyrobit.
• Jídlo vaříme a rozmělňujeme nejen dětem, ale i sobě.

Jenže právě tyto rychle se kupící moderní výdobytky vedou k tomu, že naše tělo zatraceně nestíhá

6 tipů jak začít doma šetřit vodou už dneska

Je asi jedno, jestli věříte klimatickým alarmistům nebo ne.
Sice už i Vašek přiznal, že se ohledně globálního oteplování mýlil, ale hádek mezi ekologickými aktivisty a popírači ekokrize je plný internet, tak nechci přilívat olej do ohně.

Ať už si myslíte cokoli, těžko lze ignorovat, že (nejen) Česku dochází zásoby pitné vody.
Přijde mi skvělé, že existují lidé, kteří k tomu nejsou lhostejní.
Někteří sázejí stromy. 
Jiní berou do ruky lopatu a upravují krajinu.
Fanoušci státních regulací sepisují proti suchu e-petice.

Připravovat krajinu na sucha je určitě chvályhodné, ale tahle skládanka má ještě druhý dílek, který zůstává opomíjený.
Jedna věc je vodu v krajině zadržet, druhá nespotřebovávat.

Dokud nám totiž z kohoutku teče voda, prakticky nic nás nenutí vodou šetřit.
Schválně mrkněte na vyúčtování vodného a stočného za loňský rok. Na kolika procentech spotřeby jste oproti nastaveným zálohám?

Přitom kdyby každý z nás udělal drobné změny, v součtu bychom denně uspořili pěkných pár hektolitrů.

A protože jedna kapka moře nedělá, ale hodně kapek by už moře vytvořit mohlo, sdílím věci, které děláme u nás doma, abychom vodou neplýtvali.

Je libo psí hot dog či kočičí čevabčiči?

Že prý by se ke mně hodil pes. Že prý jsem takový typ.
Nenapadá mě moc věcí, které by byly dál od pravdy.

Obecně nemám ráda, když je na mně někdo závislý a vyžaduje mou péči.
(Na chvíli zapomeneme, že mám tři děti, jo?)
Často si lidé myslí, že když nechováte nadšení pro psy, nemáte v sobě kouska citu. 

Následující debatu jsem vedla už mockrát:

"Proč nemáš ráda psy?"
"Neřekla bych, že je nemám ráda. Mám je ráda podobně jako prasata. Nebo krysy. Nebo vrabce, šneky, jepice."
"No počkej, přece mi nechceš říct, že prase nebo šnek je to stejný jako pes."

Rozhovor většinou skončí u toho, že jsem cynik.

Má cukrová odvykačka

"To, že jsou některé látky legální, nemusí nutně znamenat, že jsou pro naše tělo dobré."
Taková byla hlavní myšlenka příspěvku, který jsem nedávno psala na svém facebooku.

UNAVENÝ ČTENÁŘ MŮŽE TUTO PASÁŽ PŘESKOČIT:
Jestli chcete nakouknout do způsobu, jakým mi funguje mozek, a zároveň vidět, jak jsem na vás hodná, když vám to přechroupávám do lidské řeči, tak zde dávám pozadí příspěvku:

Chtěla jsem poukázat na to, že "i/legalita" a "míra škodlivosti" různých látek nekorelují, ale jsou to spíše dvě na sebe kolmé osy, které drogy (pojďme je definovat jako ne nutně návykové látky, které ovlivňují lidskou psychiku) rozdělují do čtyř kvadrantů.

V příspěvku jsem se pak zaměřila na skupinu drog, které jsou legální a zároveň tělu škodlivé. Tato skupina mi přijde pozoruhodná zejména proto, že s legalitou máme ve zvyku spojovat dobro, odvozovat od ní spravedlnost, morálku, způsob chování, ... a ukolébáni často vypínáme své ochranné mechanismy.

Jako jeden z příkladů takové legální drogy jsem uvedla cukr

Když přítomnost bolí k nevydržení

Jsou dny, kdy se - eufemisticky řečeno - všechno sype.
A krom toho, že se na vás sype celý svět, sypou se i chytré rady, jak se z toho bahna vyhrabat.

"Vzpomeň si na své úspěchy a hned uvidíš, že tvůj život není tak špatný."
"Musíš se rychle odrazit ze dna a překonat to."
"Mysli pozitivně! Kam upíráš pozornost, tam to kvete!"

Jenže když 

• přítomnost bolí k nevydržení, 
• minulost je frustrující, protože se do ní nemůžete vrátit 
• a pomyšlení na budoucnost vás drtí na prach, protože prostě nechcete být na světě,

všechny tyhle rady jsou úplně k ničemu.

Může mít jednotlivec pravdu, když proti němu se svou pravdou stojí celý svět?

foto z besedy v Kopřivnici

"Hele, děcka, víte, že je maminka ve spoustě věcí trochu jiná než je většina lidí, že jo?" ujišťuju se u večeře.
"Vím. Už jsi nám to několikrát říkala," odpovídá mezi sousty Grétka.

"Jo jo, já se jen chci ujistit, že to víte a že si nemyslíte, že ta moje pravda je jediná.
To, co dělám, dělám proto, že chci, abychom byli spokojení. 
Ale jestli se vám to nebude líbit, můžete z toho kdykoli vyskočit, jo?"

Vězněm ve vlastním životě

Už jsem vám dlouho nedoporučovala žádnou četbu. Tak teď vám, milé děti, jednu knížku do vašeho líbezného chřtánku nacpu, jo? 

Když se mi dostala do ruky (a do uší) audiokniha Když Nietzsche plakal, vůbec jsem netušila, že by mě mohl příběh ateistického nihilisty léčícího se z depresí tak moc pohltit. Nicméně krom toho, že je to mistrovsky napsané, baví mě tam jedna myšlenka, která se táhne jako červená nit celou knihou:

Jak snadno se člověk může stát vězněm ve vlastním životě? A nestalo se to náhodou bez povšimnutí i tobě, laskavý čtenáři?

Děláte svou práci snů?

foto: Veletrh vzdělávání, her a hraček Plzeň

"A kdo bude péct rohlíky, když teda nastane ten váš ideální stav a všichni budou na domácím vzdělávání a v zaměstnání si pak budou dělat, co chtějí?" zeptala se na konci besedy o svobodném vzdělávání jedna žena.

Osobně tenhle dotaz považuju za strašně důležitý, protože:

1) Evidentně budu muset zapracovat na srozumitelnosti svého mluveného projevu, protože když za dvě hodiny nejsem s to předat jednoduchou myšlenku, že nepropaguju jeden konkrétní vzdělávácí směr, ale maximální možnou variabilitu ve vzdělávání, aby si každá rodina bez státních omezení mohla vybrat svoji cestu, tak je něco špatně.

2) Domnívám se, že tahle paní není se svou obavou jediná, jen narozdíl od ostatních měla odvahu se zeptat, za což jí moc děkuju.

Dotaz pokračoval konstatováním: "Mně by se taky líbilo jako tobě jezdit si po besedách a psát si knížky, ale..."