úterý 28. ledna 2020

Proč se strach z nemocí a bojování proti nim neslučuje se zdravím


Psát o zdraví v těchto dnech, kdy nad Evropou visí temný koronavirus a každý druhý si dává dostaveníčko s chřipkou, je jak strkat nahatý zadek do vosího hnízda. Ale tak co už. Znáte mě. Když potřebuju něco napsat, ...

Na začátek mi přijde důležité říct: PROSÍM, NEBERTE TO JAKO NÁVOD, KDYŽ VÁM TO NESEDNE.


Caps Lock téměř nikdy nepoužívám, z čehož je zřejmé, jak moc si přeju, abyste nevytahovali vidle a pochodně, když mě budete chtít nařknout ze šíření bludů.

Uznávám, že článek je trochu... no... neortodoxní. Ale i tak věřím, že třeba někomu pomůže pojmenovat věci, které má v sobě jen na úrovni pocitů.

Nemám obvodního lékaře. Už skoro 19 let. Od dob, kdy jsem opustila svého dětského doktora, jsem se nikdy necítila tak, abych měla potřebu vyhledat toho dospěláckého.

neděle 26. ledna 2020

A nebojíš se, že se ti něco stane a děti zůstanou samy?


Mívám někdy strach? Ale jo.
Třeba že si rozbiju držku, když se řítím ze svahu dolů na kole.
Že pode mnou křupne led.
Že spálím koláč.

Tohle ale nejsou opravdové strachy. Spíš takové legrační strašíčky, o kterých za chvíli nevím a které mi nebrání v klidném spaní.

Co ale opravdové strachy?
Takové ty strachy všeprostupující. Svírající. Sžírající.

pondělí 20. ledna 2020

O pachatelích dobra. Proč je legislativa v jejich rukou nebezpečná, ač to můžou myslet dobře?

Můžu si myslet, že je mrkev zdravější než párek. Můžu ji jíst. Můžu o tom mluvit.
Ale nedává mi to právo násilím trhat někomu párek z ruky.

Moc nevěřím tomu, že by po světě chodili zlí lidé, co se každé ráno vzbudí a přemýšlí, čím by druhým zkazili den. 

Ač to tak někdy možná nevypadá, tak jsem přesvědčená, že naprostá většina lidí chce svým konáním zlepšit svět. Jestli se mi to líbí, nebo ne, je věc druhá. Nicméně se domnívám, že velká část lidských rozhodnutí, chování i konání je provázena dobrým úmyslem.

Jakkoli se to tedy z pohádkových narativů může zdát, linka mezi dobrými a zlými postavami nebude v realitě tak jednoznačná. Spíš tu bude spousta dobrých lidí, kteří se snaží o lepší svět.


Potíž je ale v tom, že jejich představa dobra se nemusí nutně shodovat s tou vaší.


Pravda. Tohle by sám o sobě nemusel být problém. Vezměme si pro příklad třeba mě. Ať nechodím daleko.

středa 8. ledna 2020

25 let s akné. Moje podivná cesta za uzdravením

Foceno bez mejkapu a bez filtru.
První fotka je jedno z nejhorších loňských stádií, nicméně v minulosti byla i mnohem, mnohem horší. Jen jsem nenašla odvahu to vyfotit.
Další dvě fotky jsou naopak to nejlepší, čeho jsem zatím tu a tam schopna dosáhnout. Většinu času se pohybuju někde mezi tím. Zatím. A o té cestě za uzdravením je celý tenhle předlouhatánský (a pro mě v mnoha ohledech důležitý) článek.

Asi nikdy jsem žádný článek nerozmýšlela tak dlouho. Jestli s tím jít ven. Jestli otevřít to nejbolavější místo, co v sobě mám.

A když už jsem se pak někdy v březnu rozhodla, že jo, tak jsem se skoro celý další rok schovávala za "něco důležitějšího, co musím napsat právě teď". Jenže pravda je taková, že jsem se bála. Bála jsem se, že když o tom napíšu, tak sama sebe uřknu a propadnu se zase zpátky. Taky jsem měla strach, že když jsem teprv v procesu léčby, tak o tom nemám co komu vyprávět.

čtvrtek 26. prosince 2019

Lidé z Izraele. 10 setkání, která mi dala naději, že to se světem není tak zlé, jak by se mohlo zdát


Ze svých cest většinou sdílím věci, které se díky změněným vnějším podmínkám dějí uvnitř mě.
V Izraeli jsem musela udělat výjimku. 

S každou další cestou se posouváme k pomalejšímu způsobu cestování. Snažíme se na místě víc "bydlet" a míň "turistovat". Nechceme zemi jen konzumovat, ale snažíme se do ní i něco přinést. Vždycky se pokouším dávat se do řeči s místními lidmi.
A Izrael byla první země, která svou podstatou tyhle mé snahy znásobila.

Stalo se tak hlavně díky lidem, které jsme potkali. Každý jeden z nich ve mně něco zanechal. Ne že bych tedy neměla co sdílet ze svého vnitřku. Jen je toho prostě moc a je to hodně silné, takže to budu ventilovat postupně. Jestli vůbec.

Přijde mi, že tyhle příběhy můžou být inspirací i pro ty, kteří se v nich neocitli.
Je v nich spousta naděje, že svět není tak špatné místo, jak by se někdy mohlo zdát.


sobota 21. prosince 2019

Vánoce (skoro) bez nakupování

Už loni se mi sešla kupa dotazů, jak to máme u nás s Vánoci a jestli děti dostávají nějaké hmotné dárky. Pořád mi přišlo, že vlastně není co sdílet, že si to stejně všichni udělají podle svého.

Ale pak když jsem si to v duchu prošla, tak několik tipů pro ty, co přemýšlí, jak z toho dárkového kolotoče ven, dohromady poskládat zvládnu.



1. Den s maminkou o samotě

S dětmi jsem hodně. Ale vlastně pořád jsme všichni čtyři spolu.
Být se mnou jeden na jednoho je pro ně naprostá vzácnost. A pro mě taky.
Tenhle dárek určitě někdy zopakujeme.



úterý 29. října 2019

Jaký je rozdíl mezi unschoolingem a homeschoolingem?


Setkávám se často s tím, že se lidem motají dohromady pojmy unschooling (česky asi nejlépe přeložit jako sebeřízené vzdělávání) a homeschooling (domácí vzdělávání).

Homeschooling a unschooling není totéž. Můžou, ale nemusí jít společně.


Kdybyste si představili prostor rozdělený do čtyř kvadrantů na sebe kolmými osami unschoolingu a homeschoolingu, kde obě tyto proměnné jsou binární (ano - ne), pak ve všech těchto kvadrantech najdete zastoupení, které se v praxi realizuje. 

sobota 19. října 2019

Jak jsem vzala smrt za ruku

Je smrt blízkého skutečně temným stínem, kterým projdete a na jehož konci vás čeká sluncem zalité údolí?

Tak jednou do týdne mi napíše člověk, který ztratil někoho blízkého. Pro některé z těchto lidí jsem po přečtení "Moje milá smrti" ztělesněnou nadějí, že ta situace, která jim momentálně připadá strašlivá a nekonečná a bezvýchodná, se dá přežít.

Všech těch zpráv si moc cením, protože sama dobře vím, že v těch nejtěžších chvilkách se i to sebemenší hozené stýblo do té temné hluboké vody počítá.

Snažím se na každý takový e-mail poctivě odpovídat. Nicméně sama sebe vůbec nevnímám jako někoho, kdo přežil. Já prostě jen prožívám a žiju.

Nevnímám se ani jako někdo, kdo prošel černým tunelem a může všem ostatním hlásat, že "nebojte a pojďte, tady dobrý, na konci je fakticky světlo".

čtvrtek 17. října 2019

Svět bez tajemství a překvapení


"Mami, co je tohle za kámen?"
"Nevím, asi nějaká břidlice?"
"Tak to vygůgli!"

Stalo se mi to už několikrát. Něco nevím a děti po mně chtějí, abych to hned našla na mobilu.
V mnoha případech to smysl dává. A mám radost, že jsou děti zvídavé.

Často mě ale jejich požadavky na gůglení rozesmějí.

"Co bylo všechno v těch muffinech, co jsme měli u babičky?"
"Jak se jmenoval ten Kubův plyšák?"
"Kdy se tetě narodí miminko?"

úterý 8. října 2019

Kdybys žil...


Kdybys žil, každý den by ses mě ptal: "Jak ses dneska měla, kočičko?"
Kdybys žil, mohla bych Ti odpovědět: "Dobře, dáš si se mnou kafe?"

Kdybys žil, mohla bych Ti napsat zprávu, ať koupíš cestou domů mlíko a chleba.
Kdybys žil, nepřemýšlela bych už čtvrtý rok, jestli není marnotratné koupit si nový kabát, když ten starý ještě drží pohromadě.

Kdybys žil, těšila bych se, čím trefným mě zas překvapíš na Vánoce nebo narozeniny.
Kdybys žil, mohli bychom pozorovat, jak stárneme společně.

Kdo je Krkavčí matka?

Moje fotka
Vždycky jsem byla ve spoustě věcí "ta divná". Narozdíl od svého 15letého já se za to dnes už nestydím. Mám víc dětí než rukou. Gréta, Marián a Janek se jmenují. Ty děti, ne ruce. Když děti spí, píšu blog Krkavčí matka. A protože jsou všichni tři dobří spáči po mamince, napsala jsem po nocích ještě 12 KNÍŽEK pro dospěláky i pro děti. Miluju les, nohy v teple a mého muže Honzu, který na mě čeká v nebi. Děsí mě pobytové zájezdy, snahy o škatulkování a nesmířliví lidé se zavřenými hlavami.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...