Jaký je rozdíl mezi unschoolingem a homeschoolingem?

Setkávám se často s tím, že se lidem motají dohromady pojmy unschooling (česky asi nejlépe přeložit jako sebeřízené vzdělávání) a homeschooling (domácí vzdělávání).

Homeschooling a unschooling není totéž. Můžou, ale nemusí jít společně.

Kdybyste si představili prostor rozdělený do čtyř kvadrantů na sebe kolmými osami unschoolingu a homeschoolingu, kde obě tyto proměnné jsou binární (ano - ne), pak ve všech těchto kvadrantech najdete zastoupení, které se v praxi realizuje. 

Jak jsem vzala smrt za ruku

Je smrt blízkého skutečně temným stínem, kterým projdete a na jehož konci vás čeká sluncem zalité údolí?

Tak jednou do týdne mi napíše člověk, který ztratil někoho blízkého. Pro některé z těchto lidí jsem po přečtení "Moje milá smrti" ztělesněnou nadějí, že ta situace, která jim momentálně připadá strašlivá a nekonečná a bezvýchodná, se dá přežít.

Všech těch zpráv si moc cením, protože sama dobře vím, že v těch nejtěžších chvilkách se i to sebemenší hozené stýblo do té temné hluboké vody počítá.

Snažím se na každý takový e-mail poctivě odpovídat. Nicméně sama sebe vůbec nevnímám jako někoho, kdo přežil. Já prostě jen prožívám a žiju.

Nevnímám se ani jako někdo, kdo prošel černým tunelem a může všem ostatním hlásat, že "nebojte a pojďte, tady dobrý, na konci je fakticky světlo".

Svět bez tajemství a překvapení

"Mami, co je tohle za kámen?"
"Nevím, asi nějaká břidlice?"
"Tak to vygůgli!"

Stalo se mi to už několikrát. Něco nevím a děti po mně chtějí, abych to hned našla na mobilu.
V mnoha případech to smysl dává. A mám radost, že jsou děti zvídavé.

Často mě ale jejich požadavky na gůglení rozesmějí.

"Co bylo všechno v těch muffinech, co jsme měli u babičky?"
"Jak se jmenoval ten Kubův plyšák?"
"Kdy se tetě narodí miminko?"

Kdybys žil...

Kdybys žil, každý den by ses mě ptal: "Jak ses dneska měla, kočičko?"
Kdybys žil, mohla bych Ti odpovědět: "Dobře, dáš si se mnou kafe?"

Kdybys žil, mohla bych Ti napsat zprávu, ať koupíš cestou domů mlíko a chleba.
Kdybys žil, nepřemýšlela bych už čtvrtý rok, jestli není marnotratné koupit si nový kabát, když ten starý ještě drží pohromadě.

Kdybys žil, těšila bych se, čím trefným mě zas překvapíš na Vánoce nebo narozeniny.
Kdybys žil, mohli bychom pozorovat, jak stárneme společně.

Spánek, zpomalování a laskavost. Proč na ně zapomínáme ve chvílích, když bychom se s nimi měli vytasit?

Pravidelně se hýbete?
Stravujete se dobře?
Snažíte se být hodně v přírodě?
Snažíte se vyhýbat stresu?
Obklopujete se lidmi, co vás mají rádi?

A myslíte si, že žijete zdravě?

Šetříte čas? Nebo s ním jen kupčíte?

Znamená víc vždycky líp?

Poslední dobou mě napadají jenom takové neukotvené myšlenky bez pointy. Nebo takhle, já tam tu pointu vidím, ale nejsem si jistá, že ji dokážu předat. Upřímně lituju a zároveň obdivuju všechny účastníky besed, co si ty moje výlevy teď chodí poslechnout a jsou schopni se v tom zorientovat. 
A kdybyste nakoukli do mých zápisků v poznámkovníčku, kam si své myšlenky chytám, tak to tam vypadá spíš jak dílo nějakého potrhlého dadaisty. 🙈

Ale tak to pojďme zkusit. Věřím, že se tady za ty roky protřídilo inteligentní čtenářstvo, co si z toho vezme to svoje.

Tenhle dnešní článek bude o šetření časem. Nebo možná spíš o kupčení s časem, kterému eufemisticky říkáme šetření.

3 důvody proč byste měli začít číst sci-fi + tipy na knihy, se kterými začít

Tři mimozemšťani.

Že ráda čtu není asi úplně tajemství.
Kdyby mi ale někdo řekl, že zítra zmizí ze světa veškeré knížky, ale mám možnost zachránit jen jeden jediný žánr, vybrala bych sci-fi. Fakt.
Sice s těžkým srdcem, ale obětovala bych všechnu seberozvojovou literaturu, literaturu faktu, historické i současné romány, detektivky a thrillery, životopisy i cestopisy.

Možná jste zatím sci-fi nepropadli

Možná jste skončili Orwelem a Bradburym, ale k dalším autorům se neprokousali.

Možná si jako moje maminka myslíte, že sci-fi je o usekaných mimozemských chapadlech. (No dobře, mami, občas tam nějaké to chapadlo odletí, ale to není vůbec to hlavní, jsou to jen kulisy!)

Možná umíte anglicky a myslíte si, že science fiction jsou vědecké romány pro geeky a podivínské vynálezce. Jako jo, často tam nějaká věda zamotaná je, nicméně ke čtení se nemusíte kvalifikovat doktorátem z fyziky nebo být inženýrem robotiky. Můžete být na vědu úplně tupí jako já a stejně pro vás tenhle žánr bude přínosný.

Možná vás v knihkupectvích už na dálku odrazují ty ponuré obálky s podivnými ilustracemi.

A možná vás od stejného regálu odrazují typičtí mužští čtenáři sci-fi, kteří by se svým nerdským vzhledem, v černému tričku s nápisem, s umaštěnými vlasy a těkavým pohledem skloněným k prošmajdaným polobotkám byli v detektivních románech hlavními kandidáty na vraha. (Pardon, kluci, já vás mám vlastně ráda. Vždycky, když se bok po boku probíráme regály s těmi tmavými paperbacky, cítím něco jako spiklenectví... a občas cítím i pot, což by vyřešil třeba deodorant, ale nebudeme zabíhat... hlavně cítím to spiklenectví!)

Takže proč číst sci-fi? Tady jsou mé tři důvody:

Proč nemůžou být státní školy "zdarma" doopravdy zdarma?

"Kéž by byly takové typy škol dostupné všem lidem po světě jako možnost vzdělávání," rozplývala se jedna diskutující pod příspěvkem o fungování Sudbury Valley School. "A zdarma," dodávala, "tak jako ostatní formy základních škol."

Jenže jsou ty státní základní školy opravdu zdarma?

Možná namítnete, že je jasné, že nejsou.

• Je potřeba koupit dětem obědy.
• Musejí mít cvičebnice, penál a jarmilky (nebo co se teď nosí).
• Chodí se do divadel. Jezdí se na školy v přírodě.

Takže jaképak zdarma?

Ale i kdybyste si odmysleli všechny ty doprovodné výdaje, pořád se domníváte, že základní státní škola je zdarma?

Nevychovávám děti pro svět, jaký je, ale pro svět, ve kterém bych chtěla, abychom spolu žili

Odložím si sem takovou úvahu, kterou mám zatím spíš na úrovni pocitu. Rozhodně není domyšlená do detailů a bude mít své mouchy.

Nicméně mám pocit, že tak vlastně žiju, jen mě až nedávno napadlo to takhle pojmenovat. 

Jde o takové to otrkávání dětí, aby v životě obstály

Maruno, kdy už řekneš R? Příběh o dětském vyčkávání a dospělácké nedočkavosti

Historku o tom, jak se Marjánek naučil R, jsem vám už vyprávěla? Ne?

Čtěte klidně i vy, co stejně jako já nemáte rádi historky. Bude to mít nehistorkový konec, můžete přeskočit ve čtení k motýlkům a kytičkám.

To bylo tak. Šli jsme loni v létě v Německu docela dlouhý výlet a protože děti byly uťapaný, rozhodla jsem se, že si poslední kilometr zkrátíme. Tupě jsem vyignorovala vrstevnice a sveřepě se pustila s kočárem po úzké lesní pěšince, abych v půlce zjistila, že nemůžu tam, ani zpátky.