úterý 16. srpna 2016

5 důvodů proč táhnout děti světa kraj

Jsem supermatka. V sobotu 13. 8. jsem vstala v šest, za hodinu zabalila dva kufry, odtáhla je do auta a než děti vstaly, nachystala jsem jim ještě snídani.



Asi tuším, že to leckomu nepřijde jako výkon hodný supermatky. Ale vážně. Zeptejte se jakékoli matky - nejlépe během balení - jaké to je balit kurfy pro tři děti a sebe na dva týdny.

Neználek (jestli tedy přežije útok rozzuřené matky, které položil během balení dotaz jak se jí balí) možná ještě namítne, že si přece může udělat seznam a postupně ho odškrtávat.

Já nevím, jak jinde, ale u nás to funguje tak, že když něco uložím do kufru, tak to vůbec nemusí znamenat, že si to s sebou taky odvezeme. Dětské ručky jsou holt hbité. A ti mí malí nezbedové by mohli konkurovat pražským kapsářům v nočních tramvajích.


Tak či tak, před desátou jsem usadila všechny tři malé pasažéry do auta a s optimistickým heslem "i cesta může být cíl" jsem vyrazila na skoro 600 km dlouhou jízdu do Rakous.



Optimismus mě přešel po prvním dotazu "kdy už tam budééém?", který přišel zákeřně ze zálohy už před Plzní. Dalších pár hodin mám v mlze.
Asi jen díky té skvělé vlastnosti mozku, že negativní zážitky vytěsňuje.

Kdyby mi někdo v den Honzovy smrti řekl, že přesně za devět měsíců pojedu sama se třemi dětmi na palubě osm hodin do jakési vesnice v Alpách, tak ho pošlu za Chocholouškem. 

Jenže najednou jsme tady a já se pořád narcisticky nepřestávám obdivovat, že jsem to dokázala.

A co víc? Fakt si to tu užíváme.



Setkala jsem se už s názory, 

  • že s takhle malými dětmi je blbost cestovat
  • že to děti nedocení
  • že to vlastně rodiče dělají jen kvůli sobě.
Mohla bych s tím souhlasit, protože
  • soudě dle cesty autem je skutečně úplná blbost s dětmi cestovat
  • dětem je fakt zatím jedno, jestli se vrtají klackem v hlíně za naším barákem nebo v údolí pod alpskou bystřinou
  • celé to cestování dělám určitě i kvůli sobě, protože mě to prostě ba.
Ale vnímám tam i silné benefity pro děti. Benefity, které pocítíte jen když to kolem sebe necháte tak volně plynout, pomalým tempem zkoumáte své okolí a bavíte se s místními místo abyste se zavřeli do 5* hotelu obehnaného vysokou zdí.


Proč si tedy myslím, že má smysl cestovat s dětmi už od plínek?

1) Rychle se adaptují na změny

Když přijdete někam jako nováčci, nevíte nic. Ale abyste mohli přežít, je potřeba se rychle zorientovat. Pokud nevycestujete na půl roku, jste vlastně takovým permanentním nováčkem.

Vnímám jako důležité, aby se moje děti dokázaly přizpůsobit rychlým změnám. Je to pro mě dokonce důležitější, než aby si do hlavy nacpaly velký objem vědomostí. Když se budou umět přizpůsobit novým podmínkám, budou se muset umět i rychle učit. Svět se už teď točí dost rychle a bůh ví, jaké obrátky nabere, až mým dětem bude 25 let (a já vetchá třesoucí se stařena).




2) Naučí se, že každý problém se dá řešit

Na cestách se pořád něco děje. A často to jde mimo náš zaběhlý plán. Je třeba vykročit ze zóny komfortu a dohrát situaci do zdárného konce.

Zvlášť se mnou dostávají děti pěkné kapky. Pořád se někde ztrácím, neustále něco zapomínám.
Děti se tak rychle naučily, že
... když se ztratíme, budeme prostě zastavovat každého, koho potkáme, dokud nenajdeme někoho, kdo mi bude schopen vysvětlit cestu způsobem, který bych pochopila.
... když si zapomenu ponožky, budu chodit naboso, když doma necháme vodu, budeme pít z potoka, když Jeníkovi nevezmu čepici, nahradí ji punčocháče, kterým zavážu nohavice na elegantní mašli.

Když se začne všechno kazit, mám vždycky na paměti heslo, které mi vštěpoval můj Honza: Stačí ti pas a kreditka. Ostatní se nějak zařídí.



3) Nasávají jazyky v přirozeném prostředí


Jestli máte možnost srovnat, jaké je to učit se jazyk ve školní lavici nebo přímo na místě, určitě není potřeba nic vysvětlovat.

Moje děti sice ještě netuší, co je to školní lavice, ale o cizí jazyk vůbec nejeví zájem, když jsme doma. Jen co vycestujeme, začnou se samy ptát.


Gréta, Hana, Elina. Co na tom, že jedna mluví česky, druhá chorvatsky a třetí německy.
Poníci boří národnostní rozdíly.


4) Soustředí se na podobnosti, ne rozdíly

Člověk, který sedí celý život na jednom místě, má podle mě přirozenou tendenci zahnívat ve své pravdě. Jakmile pak ze své bubliny vykročí, připadá mu, že jsou všichni ufouni. A na ufouny je třeba dávat si bacha.

Když ale cestujete, potřebujete se s lidmi chca nechca domluvit. Nutí vás to pak všímat si, v čem jste si podobní, co spolu sdílíte, jak se můžete spolu protnout.

Tenhle um mi v životě přijde jako zásadní. Dává totiž stopku xenofobii, extremismu, zažranosti do vlastní pravdy anebo předsudkům.

5) Učí se, že svět je dobré místo k bytí

Bůh ví, jestli vůbec má smysl to na někoho svalovat. 

Ale média, politici a všemožní opinion leadeři se předhánějí v tom, kdo nás víc vystraší, jak je svět nebezpečné místo.

Lidský mozek má pak tendenci generalizovat a dělat jednoduché zkratky typu "co je cizí, to je zlé".



Jenže když pak někam přijedete, zjistíte, že i když je kolem tolik "cizích" lidí, spousta z nich vám chce pomoct, jsou milí a přátelští a vy si najednou říkáte, že na světě se přeci jen můžeme mít dobře.




Asi tuším, že tyhle moje důvody ne všechny přesvědčí, jelikož budou mít v živých barvách před očima mé děti, jak mávají květinami a jdou dobrovolně na porážku vstříc islámským extremistům, protože "svět je fajn místo k bytí" a "s každým přeci můžu najít společnou řeč".
Chápu, rozumím. Ale i tak se bojím, že v tomhle svůj pohled na svět neotočím.



Na konci týdne přejíždím s komplet bandičkou do Itálie, tak mi držte palce. Nebo pulce.




24 komentářů :

  1. Dekuji za pekny clanek. v sobotu jsme vyrazili s 5 mes prckem na roadtrip Rakousko-Chorvatsko-Slovinsko. Ja vim, ze mala si z toho jic nebude pamatovat a vsichni nam to rozmlouvali, ale i podle Vaseho clanku jsem rada, ze jsme do toho sli:) malym cestovatelum zdar!

    OdpovědětVymazat
  2. Cítím to úplně stejně:-).
    A za tu cestu jste v mých očích hrdinka nesmírná!

    Lucka

    OdpovědětVymazat
  3. Cítím i dělám to stejně. Není to hrdinství (teda pro někoho možná jo), je to potřeba poznávat nové a pak z toho čerpat. Užívejte si to, tak rychle ty děti vyrostou... Ještě otázečku, kde že je to pěkné místo? Eva K.

    OdpovědětVymazat
  4. Bezva článek. Naprosto s Vámi souhlasím. Užijte si zbytek pobytu! Alena

    OdpovědětVymazat
  5. Wow! Máte opravdu můj obdiv a moc fandím vašim cestám.
    Janek cestu v autě prospí?
    Já bych vyjela hned, ale devítiměsíční dcera v autě většinu času prořve, tak volíme krátké trasy 😒

    OdpovědětVymazat
  6. Čím víc Krkavčí matku čtu, tím víc je mi sympatická! Je mi sice teprve pětadvacet a dítko mám jedno jediné, ale v mnohém se shodneme. Do teď slýchám, jak jsme odvážní, když jsme se vydali na první zahraniční dovolenou, když malému bylo půl roku a že urazit s ročním dítětem 1200km autem je bláznovství.. Dávám Vám za pravdu ve všech bodech, které jsou i našimi důvody, proč s dítětem cestovat - objevovat svět. Člověk se přece učí hlavně zkušeností! Škoda, že se na to v dnešní době zapomíná a lidé se upínají na školy, kde přece "jejich děti všechno naučí" - ale cizí lidé, kterým je to ve finále fuk... :/ Zvláštní! A tak doma čteme, hrajeme si a cestujeme, s úsměvem řešíme všechny nástrahy a dokud jsme zdraví, tak nám nic nechybí! Moc Vám fandím a až se vrátíte, můžeme společně vyrazit třeba na Karlštejn, který máme za humny ;)

    OdpovědětVymazat
  7. Krásný fotky, krásný místo! Kam do Itálie se chystáte? My byli s letos s dcerou u Lago di Garda (a širokym dalekym okolí) a bylo to skvělý. Ale teda se třemi dětmi to fakt obdivuju. Nám stačí jedno roční a jsme na něj minimálně dva.
    Jinak se mi na cestování taky líbí, že dítě pozná nové chutě (pro nás dospělý je cestování taky hodně o jídle). My doma neměli moc velkýho jedlíka, ale italská kuchaně je italská kuchyně, takže tam se rozjedla pořádně.

    OdpovědětVymazat
  8. Já jsem se bála jet se dvěma dětmi a manželem na druhou stranu Čech... Váš článek mě rozbrečel, ta síla ve Vás je ohromující...
    Palce držet budu, to si pište. A snad Vás na podzim následuju nebo co (dodala jste mi odvahy:)

    OdpovědětVymazat
  9. My už cestujeme roky s deťmi každé leto do španielska, za manželovou rodinou. prvýkrát sme išli, keď mali deti 6 mesiacov a dva roky. Tiež sme sa toho obávali, ale až na zopár ťažších chvíľ to decká zvládli a zvládajú vážne skvelo. Tento rok, to už bolo po 6 krát, kedy sme v aute prejazdili 6000 km a všetci sme si to užili (dokonca už aj bez tých občasných ťažkých chvíľ, keďže sú už zvyknutí a každým rokom to je lepšie a lepšie). Takže je to naozaj veľakrát v našich hlavách a strachoch. Keď ich človek prekoná, zistí aké je to fajn, to cestovanie s deťúchmi :-)
    Nech sa darí na všetkých budúcich cestách :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Jste moje hrdinka... :) Moc Vám fandím, užijte si dovolenou! :)

    OdpovědětVymazat
  11. Taky jsme si vyslechli, že jsme blázni, a to s dětmi cestujeme převážně jen po ČR. Jsme bez auta, takže vlaky a autobusy máme v malíku :-) Pokaždé, když vyrážíme, tak mám sice nervy v kýblu, ale pak ty zážitky. Užijte si dovolenou :-)

    OdpovědětVymazat
  12. já mám jedinou reakci - Jste hustá! (Pamětliva toho, jak jsme loni balili do Alp ve dvou lidech a asi dva dny..máčky jsme ;-) )
    užijte si to!
    nezávidím, přeju (a rakouské Alpy miluju..)
    Klaris

    OdpovědětVymazat
  13. My se prave vratili z 18ti denni ceste po Svedsku s pulrocnim mimcem.Najeli jsme 4500km,spali vsichni v aute. A i kdyz si to Matej pamatovat urcite nebude,myslim,ze mu nic ke stesti nechybelo.Naopak,18 dnu pozornosti obou rodicu,prochazky a tuna cerstveho severskeho vzduchu kazdy den! A budeme v cestovani pokracovat-ano,sobecky nas to taky bavi,ale presne jak pisete,jde o to,aby si ditko zvyklo prijimat situaci a zejmena zmeny a umet si s nimi poradit. Vstric islamskemu statu muze kracet klidne ten,co nikdy nikde nebyl a sedel doma proto,ze svet je nebezpecny.
    Drzte se a jen tak dal!! A hlavne krasnou dovcu!!

    OdpovědětVymazat
  14. Pěkný článek. Když bylo synovi měsíc a půl, tak jsme poprvé vyrazili na výlet do Vídně, ve třech měsících poprvé letěl do Španělska (máme tam rodinu) a ve dvou a půl letech na 14 dní do Japonska. Trochu jsme se obávali, jak zvládne 18 hodin v letadle, ale děsně si to užil, letušky mu podstrojovaly pamlsky a smály se, celou dobu se mohl koukat na pohádky, no byl v sedmým nebi. Cestování miluje a vůbec při něm nezlobí, soustředí se a poslouchá. Naopak když jsme delší dobu na jednom místě tak mi skáče po hlavě :)

    OdpovědětVymazat
  15. Krásně napsáno... Souhlasím s Vámi v každém bodu - my pořád někde couráme, ať už pár set km daleko od domova nebo jen pár km za naším domem v lese... Děti jsou na cestách šťastné, objevují, baví se. A hlavně... až vyrostou, budou sami toužit dál objevovat, a to je prima :-)

    OdpovědětVymazat
  16. od 2 mesicu narození dcery jezdíme sem a tam mezi kontinenty, žijeme na 2 místech cca půl na půl, po necelých 3 letech jsme přidali syna a po 11 letech psa... naprosto souznim... miluji jak jsou deti světové, jak jim rozdíly nejsou cizi, jak jsou bilinguální a nadsene nasavaji kazdy dalsi jazyk pri cestach na dovolenou, jak jim prejezdy nevadi a amji pratele vsude, a jak jim jdou 3 skoly najednou. a jakkoliv clovek vybocuje z rady, je naprosto nepravděpodobné, ze by si zrovna tuto skutečnost mel v budoucnu vyčítat. ty zazitky jsou pro deti formujici...

    OdpovědětVymazat
  17. Mod držím palce a moc fandím, at si dál žijete svůj život podle sebe!paráda!!!

    OdpovědětVymazat
  18. Úžasný článek. Děti sice ještě nemám, ale jsem toho názoru, že pohyb a turistika v přírodě jsou ty nejzákladnější a nejúžasnější návyky, které můžeme dětem darovat. Jako děcko mě rodiče taky pořád někde tahali a já jsem lezení po skalách a kopcích miloval - už od 3 let. A vzpomínky mám spíš pocitové, úžasně nostalgické. Ta touha po přírodě, kterou jsem si vypěstoval už v dětství, mě díky bohu bude doprovázet už napořád.

    OdpovědětVymazat
  19. Všechno jsem přečetla a moc děkuju za ohlasy.
    Odpověděla bych jednotlivě, ale víte jak - dovolená je dovolená :-)
    Pozítří balíme kufry a svištíme dál na jih.

    OdpovědětVymazat
  20. fandím a přeju krásný pobyt a snesitelnou cestu domů! :)

    OdpovědětVymazat
  21. Máš to v krvi, máš to v genech. To, co jste s Maki a s námi rodiči nacestovaly a zažily, to si asi spíše pamatujeme my, ale ovlivnilo vás to obě. A tenkrát nebyly kreditky. Ani auto nebylo OK. Spalo se dost často pod širákem. Ale poznávali jsme ještě tu Evropu "starou". Štěstí, že příroda se nemění. A za tou jsme jezdili především. A adresa v Itálii? Lignano Sabbiadoro, Via Timavo 44-33054. Tak AHOÓÓÓj na břehu moře!

    OdpovědětVymazat
  22. Je to krásně napsané a se vším souhlasím. Obzvlášť mě zaujal ten poslední bod o tom, že svět je vlastně přátelské místo. Děti ještě nemám, jsem sotva dospělá, ale jak tak začínám cestovat sama, zjišťuju, že jsem vlastně permanentně příjemně překvapená, jak často jsou lidé milí, všímaví, ochotní... Já jsem byla vychována v tom, že s cizími lidmi se nemá mluvit, že za každým rohem číhá nebezpečí a že každá živá bytost představuje potenciální hrozbu. Takové nastavení mysli samozřejmě brání se seznamovat, povídat si nebo konfrontovat názory, což je ohromná škoda. Taky samozřejmě chápu, že obezřetnost je třeba, ale myslím, že by se jazýček na váze měl posunout blíž té důvěře v lidi.

    OdpovědětVymazat
  23. Jste úžasná. Cestování je jedna z nejkrásnějších věcí a způsobu (sebe)poznání. Ukazovat to dětem je velký benefit a tmel pro celou rodinu.

    OdpovědětVymazat
  24. Dokonale popsané! Přidávám se k bláznům, co mj. obě děti táhli na dovolenou už v šestinedělí (po Čechách, ale 8 hodin autem) - a byly to báječné dovolené!
    Jen závidím pohodové děti alespoň na cestování. Važte si toho :-). Naše druhé štěstí první rok proječelo (i na dovolených a v letadle), druhý se provztekalo (také všude), třetí se pokoušelo zabít.... Nezaujalo ho nic a dál se věnoval těmto svým zálibám.

    OdpovědětVymazat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...