pátek 10. března 2017

Na cestách životem, na cestách sama k sobě

Šlo to asi v tomto sledu:

  1. Vrátila jsem se na začátku mrazivého pražského února večer z tréninku.
  2. Sedla jsem k počítači a začala brouzdat po cestovních itinerářích po Španělsku.
  3. Vypila jsem dvakrát dvě deci. Tento krok nepodceňovat. A nepodceňovat ani zdánlivě malé množství vypitého alkoholu. Obzvláště u ženy, která skoro šest let permanentně kojí nebo je těhotná. Půl lahve vína není prostě málo.
  4. Najednou mi přišlo jako výborný nápad koupit letenky do Valencie.
  5. Když už jsem byla v tom, tak proč zrovna nezabukovat i auto.
  6. A nebudu přeci troškařit. Když už tam budu, tak rovnou na měsíc.

Potom - bylo to asi v jednu v noci - se mi zřejmě spolu s klesající hladinou alkoholu vrátil pud sebezáchovy.
Našla jsem sama sebe, jak strnule sedím, koukám tupě do monitoru a donekonečna - s různě se obměňujícími sprostými vsuvkami - opakuju: "Cos to udělala... cos to udělala..."

Zní to jako pohodička?
Jasně.
Ještě před šesti lety bych si přesně takhle nějak představovala svou ideální poklidnou dovolenou. Vzít Honzu, batoh a pas... a zítra tradááá.

Jenže to bylo před šesti lety.
A před třemi dětmi.
A hlavně předtím, než Honza umřel.


Tohle není Photoshop.
Tohle srdce mi na obloze vykouzlila dvě letadla krátce potom, co jsem se na překrásné liduprázdné pláži rozbrečela, že tu Honza nemůže být s námi.

Když jsem se pak o svém plánu vyprávěla lidem, reakce byly různé:
  • že chtějí jet se mnou (tomu nevěřte, nikdo s vámi nikdy nepojede) 
  • že jsem magor (díky, ségra)
  • že bych se měla před konzumací každé zmrzliny jít ujistit do přípravny, z čeho jí vyrábějí, abych předešla případné salmonele nebo střevní chřipce (protože jednak jsou z toho majitelé kaváren nadšení a jednak to prostým pohledem oka samozřejmě hned odhalím)

Tuhle cestu pasuju zatím
na nejodvážnější počin naší výpravy.
A to nejen proto, že jsem si ji vyšlápla
v pantoflích s Jeníkem v nosítku.

Všichni se ale shodli v tom, že jsem odvážná


To, že můj nápad vzít jeden kufr, jedno 5leté, jedno 3leté a jedno 9měsíční dítě a odjet s nimi na road trip po Španělsku byla odvaha posílená alkoholem, jim nebudeme říkat, dobře?

Když tu teď sedím ve vesničce Lo Pagán na pobřeží moře, venku voní citróny, sůl a teplé noční jaro, říkám si, kde se ve mně bere ta touha po cestování.

Loni v létě jsem byla s dětmi v Rakousku a následně Itálii. Jeníkovi byly tenkrát tři měsíce.
Na téhle cestě jsem napsala článek 5 důvodů proč táhnout děti světa kraj.

Jenže kdyby mým motorem byly jen děti, asi by mě dálky tolik netáhly.
Proč tedy několikrát do roka jezdím za hranice naší země?




Slovo dovolená je docela legrační


Schovává pro mě v sobě dva významy:
  1. Dovolit si (zažít něco víc než obvykle)
  2. Dovolit se (někoho, že si můžu odpočinout z práce)
Nevím, jak moc za to může právě obsah toho slova, ale přijde mi, že díky tomu možná někdo může cestovat právě proto, aby buď přehltil svou mysl zážitky nebo naopak úplně vypnul a nemyslel na nic.

Obojí ale vlastně skrývá totéž. Utéct z reality všedního dne.
Vůbec tím nechci říct, že je to špatně. Ať si každý cestuje nebo necestuje tak, jak je jeho duši milé.

Tenhle článek ale píšu proto, abych sdílela, jak to mám hozené já.

(To jen pro pořádek, ale stejně počítám s tím, že mi někdo napíše, co je špatného na tom si na týden pořádně odpočinout na pláži nebo jet na hezký poznávací výlet a proč mám potřebu hodnotit někoho jiného za to, jak tráví svou dovolenou, nebo ukazovat "jak jedině správně" může člověk cestovat. Tak mi to klidně napište. I když to není pravda, tak to asi ustojím.)


Janek objevuje svět

Našim výletům neříkám dovolená


(A ne, neříkám jim ani dovča.)

Jednak na dovolené jsem podle státních paragrafů už pět let v kuse.
Jednak nemám pocit, že bych si musela něco dovolovat.
A už vůbec ne že bych se musela někoho dovolovat.


Vycestováním za hranice nikam neutíkám

Cestování pro mě není únikem z rutiny.
Nemám pocit, že bych měla svůj mozek přehltit památkami, tělo strhat sportovními výkony nebo se naopak celá vypnout do plážově-válecího režimu.

Na cestách nehledám štěstí, které by leželo někde v blyštivé dálce, někde mimo mě.
Jsem přesvědčená, že když je člověk nešťastný doma, bude nešťastný i jinde.

Když odjíždím, nemám cestovní horečku.
Když se vracím, necítím smutek z návratu do každodenní reality.
Na cestách i necestách prostě jen žiju svůj život, který není lepší nebo horší podle toho, kde se zrovna nacházím.

Tak proč tedy cestuju? Teda když nepočítám teplo, které mým půl roku zmrzlým nohám už zoufale chybělo?


1. Cestuju kvůli AHA momentům


Nevím, jestli to máte taky tak, ale když jsem na cestách a vidím, jak věci fungují jinde, začnou mi secvakávat nové a nové souvislosti. Najednou jako bych viděla svět z ptačí perspektivy.

Dostávám spoustu nápadů na nové projekty. Většina konceptů mých knížek vznikla vlastně někde na cestě.

Diverzita světa mi zprostředkovává uvědomění, která bych prostě nikdy nezískala, kdybych seděla zavřená pod pokličkou a sledovala svět kolem sebe předžvýkaný médii nebo lidmi, kteří žijí zaklopení ve stejném hrnci jako já.

--------------
Tip na knížku: Je teprve půlka března, ale už teď vím, že mým knižním objevem roku je Třináct tisíc dní od Tomáše Hajzlera. A to nejen proto, že v ní mám vepsané osobní věnování. Tom toho procestoval hodně a jeho AHA momenty z cest jsou vtipné, lidské a (kvůli čemu knížku hlavně oceňuju) netriviální.
--------------



2. Cestuju, abych líp poznala sama sebe


To, co mě zajímá, je jak budu fungovat, když se okolní podmínky změní.
Baví mě, jak mě cestování tlačí vystupovat mimo své zóny komfortu.

Mám pocit, že na cestách se můj mozek zaktivuje a rozběhnou se v něm dráhy, které jsem zapomněla používat.
Napadají mě každý den nové a nové myšlenky, které ani nestíhám všechny pochytat do svých poznámek v mobilu, protože bych jinak půl dne chodila s nosem přilepeným do displeje (z čehož jsou děti vždycky nadšené a ukazují mi svou radost vřískotem a multiplikací svých požadavků).


Hurdí klan obsadil houpačky

Hádám, že až budu zenová mistryně, tak žádné cestování potřebovat nebudu


Budu totiž schopná poznávat sama sebe i svět, aniž bych musela vytáhnout paty z domu.
Zatím to bez toho ale fakt nedávám a nenašla jsem ani alternativu, která by mi podobným způsobem dokázala rozhýbat mozkové závity.

--------------
Tip na blog: Rodina Tatranských má tři děti. Prodali všechno, co měli a vydali se do světa. Co se vzdělávání týče, praktikují worldschooling - děti se učí každý den světem, který je obklopuje. Píší cestopisný blog Slow-traveling Worldschoolers a pokud máte čas, tak neuvěřitelně inspirativní povídání s nimi najdete zde.

Lucka Tatransky byla navíc první, kdo se tehdá v noci, když jsem koupila letenky, dozvěděla o mém plánu vycestovat a po chatu do mě odkudsi z Vietnamu hustila, že nejsem blbka a že to bude super.
--------------


Nyní máme za sebou týden našeho výletění po španělském pobřeží.
Na pláži jsme byli jen párkrát a i když jsem se snažila nenápadně přiblížit horizontální poloze, děcka s dojemnou pečlivostí střídala na stráži a nenechala mě klesnout pod úhel 45 stupňů.

Památek jsme moc neviděli, kilometrů jsme v součtu příliš nenachodili a ani nenajezdili.

Dozvěděla jsem se ale toho za těch pár dní už tolik nového, že mám nad čím přemýšlet dalších pár měsíců.
Tak snad mi to děti prominou, až je zase budu příště někam vláčet.

Napište mi, jaké jsou ty vaše důvody, proč (ne)cestujete.
Ráda si počtu.



40 komentářů :

  1. Ja také moc ráda cestuji:-)Když se zamyslim nad důvodem,tak ještě úplně nedokázi doma vypnout a uzivat si volná.Člověku to prostě nedá a stále něco řeši!Momentálně jsme s rodinou na horách a je to paráda! Všichni ostatní tady mají nějaké připomínky ke sněhu, k počasí,...ale já jsem dokonale vypnula od všedních starostí a užívám si to!Také moc ráda poznávám nové,lezu na kopec,prostě ziji přítomným okamžikem:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To zní nádherně.
      Chtělo by to na cestách zjistit, kde je ten "vypínač na vypínaní se", aby to byl člověk schopný nahodit i doma.

      Vymazat
  2. ahoj, me po peti letech na rodicovske bavi proste jen zmenit kulisy, varit v jine kuchyni -nebo vubec nevarit!!- a ten AHA efekt taky, jak to kde funguje a nefunguje a taky to teplo a poznat neco noveho, ikdyz s detmi tedy cestujem jen po Evrope, tak porad je co objevovat. Nic moc dalsiho a hlubokomyslneho v tom asi nenachazim, ani v sobe se nejak "nehrabu", vetsinou usinam naprostym vycerpanim v osm vecer s detma, protoze ten rezim na cestach je preci jen jiny a je to unavne. Cestovani miluju a zdravim do Spanel!! Lenka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem takový šťoura a ráda si sama pro sebe popisuju, co zažívám. Ale určitě to nemusí být nic hlubokomyslného. Vařit v jiné kuchyni - to je přeci super :-)

      Vymazat
  3. Cestuji, protože se mimo domov dokážu snáz vymanit z rutiny, aspoň lehce odprostit od nedůležitého, zvýrazni se to důležité, udělám krok sama od sebe, neberu se tak vážně, rozšířuji své limity...jsem bez cestování pres 2 roky a je to bohužel znát. Upřímně závidím vaši odvahu do toho jit. Stastnou cestu!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já právě moc odvážná nejsem, to je jen zdání.
      Jestli je to jenom o té odvaze, zkuste to jako já. Vyberte termín a destinaci, opijte se, pobrouzdejte se po letenkách... a za pár dní poletíte, ani nevíte jak :-)

      Vymazat
    2. No, zní to všechno moc idylicky: Vyberte termín a destinaci, opijte se, pobrouzdejte se po letenkách... a za pár dní poletíte, ani nevíte jak :-) - a kde jsou finance??? - Na měsíční pobyt asi pár korun nestačí. Nechápu, jak msi můžete jako samoživitelka 3 dětí dovolit takový pobyt.

      Vymazat
    3. Veronika jistě umí počítat, kdyby si to nemohla dovolit, asi by tam nebyla. Digitální nomádství, to je věc a ebooky také :) Krásnou zaslouženou dovolenou!

      Vymazat
    4. Jestli to myslíte jako upřímný dotaz ze zvědavosti a nepodezíráte mě z krádeží, prostituce, pokoutního prodeje drog nezletilým nebo jiné činnosti jak snadno a rychle přijít k penězům, tak můžete dorazit na některou z besed naživo.
      Mluvím tam často o tom, jak funguje mé podnikání, na čem vydělávám peníze, jaký pracovní režim mám při třech dětech nastavený, za co utrácím a za co ne.
      A věřte, že když člověk vystoupí z toho, že cestování je "pobytový zájezd v hotelu s polopenzí" a že si "musí o dovolené dopřát to, co běžně nezvládne", tak se dá cestovat i velmi levně. Lze bydlet i zadarmo, letenky sehnat za pár korun, jíst za stejné peníze jako doma, vydělávat peníze, i když jste na cestách.

      Vymazat
    5. Skvělé Verunko, moc Vám fandím, tajně čtu váš blog, sleduju rozhovory a souzním s Váma, a je to přesně tak ,jak píšete, peníze si člověk na to "svoje" vždycky najde, vydělá, ušetří, stačí se jen v některých věcech omezit, když zdroje nejsou nekonečné a zapojit víc mozkové závity, jak to udělat. Člověk ke spokejenému životu potřebuje tak málo, že si to nejspíš ani většina lidí neuvědomuje. Ja tomuto osvícení došla při cestě do Indie, naše velké krosny místo v Goa přistály v Moskvě a my vystoupily ve 30 stupních na letišti v zimních bundách a s badmintonovými pálkami v ruce (chtěli jsme si na pláži zapinkat:). Po týdnu jsme zjistili, že ty mega bágly a věci v nich vlastně vůbec nepotřebujeme, stačí jedno náhradní triko, kalhoty a mikina. Na druhou cestu do Indie, o rok později, jsme už jeli s městkými 40 litrovymi batohy.

      Vymazat
  4. Miluju cestovani, jak mi ukazuje,ze jinde lide funguji jinak,je to inspirativni. Pri cestovani se mi taky oteviraji jine drahy v mozku a proste me to rozviji. Rada menim prostredi,rada se pak vracim domu. Vsechny nase deti s nami cestuji po Evrope,i mimo Evropu uz od par tydnu zivota (a teda vlastne zacaly jeste driv,se mnou v brise). Nemaji problem se zmenou prostredi, s letadlem atd.,ani s lidmi odlisnych narodnosti a jsem za to mic rada :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je hezký, děkuju, mám to hodně podobně.

      Vymazat
  5. Ahoj Veru.Vlastne jsem nikdy nepremyslela,proc cestuji-zacalo to nekdy na mem Erasmu v Madridu,kde jsem si proste koupila letenku/jizdenku (kamkoliv),ktera byla nejlevnejsi (strop jsem mela 15-20 euro).Docela mi dodavas odvahu to take zkusit solo jen s prckem bez muze:) Male je 13 mesicu a nejdale jsme zatim byly nejakych 800 km vychodne vlakem.Ji bylo neco pres pul roku a musim priznat,ze jsem byla rada,ze se mnou jela mamka.Ale i tak jsem z toho mela pocit maleho vitezstvi.Na cestovani "nekam dal" me zatim odrazovala ta hromada kramu,co s sebou vzdy tahame - byt jen na vikend (plne auto,brrr!).Tvuj minimalismus me ale inspiruje,postupnymi krucky se nas letajici cirkus snazim vzdy o neco zredukovat. Dekuju Ti za to,co pises,mam pocit,ze to ke mne vzdy prijde v pravy cas. Drzim vasemu rodinnemu teamu palce,tak jen go go go :-)) Danka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jeste jsem k tomu zapomnela dodat - cestovani mi pomaha vazit si toho,co mam(e) a jak si ziju (zijeme). Na druhou stranu ale take vidim,ze spousta veci jde delat i jinak a lepe,minimalne komunikace s "neznamymi" na ulici,v obchodech.Nikdy nezapomenu na chvilky po navratu do CR,kdy jsem hned v prvni pekarne mela pocit,jako bych od prodavacky dostala facku (...slovem).

      Vymazat
    2. Děkuju za krásné a zajímavé postřehy. A držím palce při redukci věcí. My sice vezeme jen jeden kufr, ale už teď mám pocit, že tak třetinu věcí táhneme zbytečně.

      Vymazat
  6. Mě se na cestování líbí, že je všechno dobrodružství. Jíst jídlo, jít do obchodu, jet někam dopravním prostředkem, jen tak sedět a pozorovat cvrkot - nic není rutina. A ano, taky mi to příjemně procvičuje závity.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je pravda, nic není rutina.
      Já se to pak v sobě snažím nést i v Praze - dívat se na všechno stejně užasle, jako bych to viděla a zažívala poprvé.

      Vymazat
  7. Za necely mesic vyrazim se tremi detmi do Thajska, na cca dva roky... vekove 2, 6 a 9 let. Je to poctvrte, co takhle nekam jedeme, jen tentokrat je to nejvetsi exotika a dalka. Delame to kvuli rozsirovani obzoru a poznavani zemi tak, jak to neni mozne behem 14 dnu dovolene. Kazdopadne to ale mam jednodussi v tom, ze na to nejsem sama a mam deti uz trochu starsi... obdivuju, jak to zvladate sama. Ja jsem tady ted na ty tri sama mesic (muz jel napred zaridit bydleni atd.) a je to mazec... Sedmi

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No teda! Tak já vám všem budu moc držet palce. Bude to určitě super truper.

      Vymazat
  8. První velká cesta do Francie za rodinou s naší holčičkou proběhla, když jí byl necelý rok. Zvládla to přímo ukázkově, všude oslňovala okolí a hlavně nás, kteří jsme však vůbec nepochybovali, že to zvládne. A pak Berlín, Krakow, Vídeň, zase Francie. Širší rodina si klepe na čelo, nejvíc pochopení má moje téměř devadestátiletá babička. A proč cestovat? Kromě toho, že máme po Evropě hodně přátel a rodinu v Luxemburku a ve Francii a chceme je vidět, je to jakési bezčasí, které na cestách panuje. Obrovská inspirace pro život a co si budem povídat, taky jídlo. Je to nabíjející, sledovat svět, vždycky si říkám, jak je ta naše Země krásná a kolik je tu místa pro život. A vidím, že nejsem jediná, kdo neprožívá cestovní horečku a depku z návratu. Přeji vám všem krásné bytí! Mrk

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. "kolik je tu místa pro život"... to je moc hezké :-)

      Vymazat
  9. Diky za inspiraci (ne,spise za postouchnuti:-)), jdu koupit letenky do Athen...Uzivejte!! (btw.Valencii mame take v hledacku:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Athény! To byl jeden z našich prvních výletů s Honzou. Byli jsme tam pár dní a pak jsme utekli na nedaleké ostrovy, kde bylo mnohem klidněji. Díky za připomenutí, tam bych mohla s dětmi vyjet příště. Držím palce na Vaše cesty.

      Vymazat
  10. Ahoj, velmi pekne napísané! Nadalej vám zelám intenzívne spolocné chvíle! My sme spolu s dcérou (14 rokov,puberta)vycestovali minulý rok na 2 a pol mesiaca do Nového Zelándu. Bola to nádherná cesta, na ktorej sme mali mnoho mozností spoznat sami seba z uplne iného uhlu. Napísala som si albumu s fotkami: Kazdá cesta otvára nové horizonty. Nielenze spoznávame nové krajiny a nových ludí, predovsetkým máme moznost príst sami k sebe zase o krok blizsie. Tak som vnímala to, co nám cestovanie dalo. Som velmi vdacná a stastná, ze som sa na nieco také odhodlala, tiez s ruksakom a ako wwoofer, cize sme pracovali na ekofarmách. No proste dobrodruzstvo. 3 dni pred cestou by som vtedy bola bývala najradsej vsetko odvolala a veru som si nadávala, ze co som to urobila. K tomu musím povedat, ze moja znalost anglictiny je viac menej mizerná. Ale prekoktala som sa nakoniec s úsmevom vsade kam sme potrebovali. Tak zelám vsetko krásne vám vsetkým! Nidhi

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Teeeda, to zní super.
      Jsem zvědavá, jestli se mnou děti budou chtít jezdit ještě ve 14 letech. Snad jo :-)

      Vymazat
  11. Dobrý deň,
    Prosím, cestovanie s malým ma láka. Nebojím sa balenia ani straty batožiny, presunu, zmeny, počasia ... bojím sa jediného: koľko to tak stojí? Nech by to bol len hrubý odhad denných výdajov na hlavu (dieťa má dva roky, ale skŕmi viac ako ja. ja som tehotná, mne práve jesť tak celkom nechutí). Za predpokladu, že by sme si varili sami. Bývali cez airbnb. Nepotrebovali auto. Koľko to tak stojí?
    Prosím, pre mňa je to naozaj zásadný faktor. Posledná výmluva.
    Vopred ďakujem!
    A prajem Vám pokojné dni.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jej, to bych Vám ráda pověděla, ale to strašně záleží na spoustě věcí.
      Kam jedete (Evropa? Asie? to je obrovský rozdíl), jak dlouho tam budete (čím delší pobyt, tím menší výdaje na den na bydlení), jestli plánujete být na jednom místě (ušetříte za přesuny, za poplatek za úklid), jestli chcete někam chodit, kde se platí vstupy...
      Zkuste si najít weby, které se zabývají výdaji na cestách. Orientační web www.cestolet.cz by Vám taky mohl pomoct. Ale mně se nejvíc osvědčilo udělat si propočet vlastní a vynásobit ho koeficientem 1,2. Většinou se plus mínus 5 % trefím.

      Vymazat
    2. Děkuji Vám!
      Chci do Evropy, chci do hor, chci co nejmíň lidí a jeden koloniál kde nic-moc k sehnání nebude. :)
      Nicméně, pro první pokusy: začala bych někde blíž k civilizaci.
      Kdyby to klaplo, pošlu pohled :)
      Ještě jednou díky!

      Vymazat
  12. Jsem s manzelem a synem (6m) na nekolik mesicu v Asii. Neni to jen o cestovani spis tu manzel je kvuli kariere, ale kdyz je cas tak si to cestovani uzivame. Ted je to hlavne o tom, ze jsme spolu v prijemnem prostredi.. V teple, u more, a protoze behem vsednich dni mame docela dost stresu a malo casu na sebe, tak to dohanime na prijemnych mistech. Vzpominam na cestu, ktera se mi zaryla nejhloubeji do vzpominek - pred par lety jsem sama projela kus subsaharske afriky. Cestovala jsem proto, abych navstivila kamarady... To byl ten primarni duvod, proc jsem si koupila letenky... Nejlevneji mi vychazely s odletem z Tanzanie... Takze jsem jela Lesotho - JAR - Zimbabwe - Botswana - Zambie - Tanzanie. A bavilo me hlavne potkavat lidi. Mluvit s nima na zastavce, cekat frontu na trzisti, jet hodiny autobusem v nepohodlne poloze... Ted kdyz to pisu, tak se mi porad nedari vysvetlit tu hlavni motivaci :) bavilo me, ze se neda nic moc naplanovat, takze zbyla velka porce nepredvidatelnosti, a tvari v tvar te nepredvidatelnosti se staci nadechnout a vydechnout a pak uz clovek vi co ma delat. Nebyl tam vubec zadny prostor pro to abych sama sobe lhala. To je ten hlavni motiv. Clovek je bez ruznych berlicek nucen byt ve svem stredu.. Afrika bez jizdnich radu a s minimem info na internetu je na tohle skvela. Kus toho nadhledu si stale drzim u sebe,ale nekdy se vytrati... Docela jsem tomu kontinentu propadla, pak jsem tam byla jeste s manzelem, ale ten potrebuje vedet, kde bude v noci spat, takze s nim to bylo spis o tom ukazat mu Lesotho a predstavit kamarady. Tesim se az tam pojedu zas, ale s ditetem si do malarickych oblasti netroufam. Jinak diky za blog, nedavno jsem ho objevila a myslim, ze jste fakt husta :) ze zacatku jsem tapala v materstvi, preci jen, muze se to u nas v CR zvrtnout k tomu, ze se clovek jen o neco strachuje, kazdopadne vas blog formuluje nektere myslenky, s kterymi velmi souznim. No a kdyz nad tim tak premyslim, tak i ta cesta do Asie mi dala silu delat si v peci o syna nektere veci po svem.

    OdpovědětVymazat
  13. Cestuju ráda - momentálně hlavně do vesnic kolem Liberce, pár stanic vlakem, pak několik hodin šťárání v bahně či v potůčku, ujdeme za tu dobu asi 500 metrů. Koukám do sluníčka, na stromy a piju čaj z termosky. Baví mě, že jsme venku, že mě nic moc neruší a taková ta malá smyslová potěšení.
    Teď jsme ale byli na naše poměry daleko - v Broumově, v klášteře - a teda bylo to skvělý. Nejlepší bylo, že jsme byli všichni spolu.
    Cestování do dálky jsem zatím s dětmi moc nezkoušela, děti to nemají úplně v lásce a třeba autem teď s ohledem na mimino, které v něm urputně ječí, nejezdím vůbec. Popravdě je mi i nepříjemné, jakou vytvářejí letadla ekostopu, ale to pojídání masa taky - možná je to hlavně lenost, kterou si takhle "ušlechtile" zdůvodňuju.
    Co mám úplně nejradši, jsou čundry. Máme vyzkoušené zatím krátké, ale vlastně doufám, že se postupně odvážím na delší - ani ne tak do dálky, jako spíš do dní.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kruťafaja, tak toto je moje krevní skupina. Asi se vrátím do mládí (samozřejmě i s rodinou) a rozejdem to po těch našich širých rodných lánech. Horách. "...abychom byli všichni spolu." Díky za (nechtěné?:)) povzbuzení. S pozdravem K. Pekárek, Valašsko

      Vymazat
  14. Jana Jarošová14. března 2017 14:46

    Před třemi lety jsem se po dvou dvojkách bílého rozhodla pořídit si psa. Ke třem dětem samozřejmě. Manžel dostal jen SMS: Budeme mít psa, bude to holka, bude se jmenovat Ema a budeš ji mít rád. Manžel byl tenkrát naštěstí za hranicemi a tak teď mám doma 4 chlapíky a jednu psi holčičku. Loni jsme zvládli už i štěňátka. Nebýt půl litru vína, odvahu bych nenašla. Rozhodně nelituju. Manžel s klukama jí moc milujou.A Španělsko jsem procestovala stopem jen s baťůžkem, je tam náramně, užívejte!

    OdpovědětVymazat
  15. Veru, diky za tento clanek! My jsme se pred 2 tydny vratili s nasimi 3 detmi (6 a dvakrat 3,5 roku) z 3-mesicni cesty Thajskem. Neskutecne to bylo! Na svych puvodnich planech, jak za tri mesice obehnem cele Thajsko, se smeju, az se za bricho chytam :D uzili jsme si plaze, kulturu, pamatky, aktivitu i nic nedelani tak akorat. Zjistili jsme, ze umime byt spolu a prekonat ponorku a pres obcasnou neskutecnou potrebu (moji!) nekoho zardousit, jsme se vratili v plnem poctu. A ted vime, ze musime zamakat na tom, abychom pracovali tak, ze si cestovani budeme moct dopravat casteji nez jednou za rok na 2 tydny.
    Btw. par tydnu pred cestou jsem narazila na Tatranskych blog a rozhovor s Luckou v CR - neuveritelne inspirativni, oba.
    A konecne jsem objednala Vase dve pohadkove knihy, tak si muzete doprat kafe navic :D
    Uzivejte Spanelsko!

    OdpovědětVymazat
  16. Zdravím Veroniko,
    my děláme velkou cestu každé léto a nehodláme s tím končit ani s přibývajícím množstvím dětí (čekáme čtvrté). Abychom to uplatili, tak jezdíme autem, spíme v něm nebo ve stanu někde mimo civilizaci, vaříme si jídlo v kotlíku a utrácíme vlastně jen za zmrzlinu a vstupenky. Jezdíme s kamarády, kteří to mají nastavené jako my a je nám spolu dobře. Letos plánujeme Francii. Důvod proč taháme děti do často diskomfortních situací je ten, že je chceme naučit, že problémy se dají řešit a že když člověk vystoupí ze svojí komfortní zóny, tak může zažít něco kouzelného. A navíc naše děti většinou ty krizové situace zvládají mnohem líp než my. ;) Vždycky když vyrazím ven, tak mě fascinuje,kolik toho mám společného s lidmi, kteří žijí na druhém konci světa. A chci, aby to pochopili i moje děti. Uf, to bylo hluboký. ;) Každopádně Vám moc fandím, jste mojí inspirací a držím Vám palce ať se i zbytek cesty vydaří!

    OdpovědětVymazat
  17. Pani Veronika, dakujem za mnozstvo krasnych myslienok. Viete, nam sa vlastne stalo, ze sme sa z tych ciest uz nikdy nevratili. Ze sme zostali v nejakom medzipriestore, medzi kulturami a vlastnymi skusenostami a svet, ktory zijeme je z velkej casti vytvoreny v nasich mysliach nahliadany cez nase osobne zazitky. U nas vlastne nie je problem vycestovat, kedykolvek, kamkolvek. Vravime, ze kto si raz obuje tulave topanky, toho vlacia po svete az kym ich nezoderie. Momentalne zijem skor otazkou, ako sa z toho 'vyletu' vratit 'domov'. Ako nakoniec vytvorit pre seba a pre svoje deti to miesto, kde nam bude tak bezpecne, krasne a dobre, ze uz zase budeme objavovat sami seba na jednom mieste. Pre manzelovu prababicku bola lavicka pred domov s vyhladom do dalekych kopcov relaxacna zona, kaplnka i kaviaren. Pre nasich predkov to bolo velmi dolezite byt spati s miestom, myslite si, ze to ma zmysel?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že to má velký smysl, o čem píšete. Doufám, že se mi do toho stavu podaří někdy dostat.
      Jsem doma spokojená, ale čas od času potřebuji vyjet ven, abych si znovu uvědomila, jak jsem šťastná. Pomáhá mi to vidět sebe samotnou s odstupem.

      Vymazat
  18. Dobrý den paní Veroniko, jak je možné, že má-li to člověk s cestováním takhle, si nejprve říká "cos to udělala..."?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Protože jsem takovou šílenost ještě nikdy neudělala. S dětmi cestuju často, ale nikdy jsem nejela úplně sama, nikdy jsem neletěla s třemi dětmi, nikdy jsem nedělala roadtrip, nikdy...

      Vymazat
  19. Veroniko, moc díky za zveřejnění tipu na knížku od Tomáše Hajzlera, je naprosto úžasná. Nic tak dobrého jsem nečetla ani nepamatuji. Knížka mi dala hodně inspirace, zamyšlení a rovnou realizuji i některé změny ve svém životě. Opravdu doporučuji všem!!
    Kdyby nebylo Vašeho blogu, asi na ni nenarazím. Čtu Vaše články už dlouhou a vždycky se těším na každý další příspěvek. Líbí se mi téměř všechny Vaše úvahy, inspirují mě a posouvají dál. Takže když jsem si přečetla Vaše doporučení na knihu, moc dlouho jsem neváhala a objednala si ji.

    Veroniko, škoda že nepíšete články častěji... :-) Ale rozumím, nejste stroj... :-)

    Daniela D.

    OdpovědětVymazat
  20. Ďakujem za článok, páči sa mi ako popisujete cestovanie, pretože to cítim podobne. Keď niekedy počúvam (bezdetných) priateľov, ktorí sa na každej dovolenke totálne vyšťavujú len aby postíhali všetko vidieť a zažiť, musím sa v duchu smiať, pretože vidím seba samu X rokov dozadu. A teraz už aj lepšie rozumiem, že pre každého znamená cestovanie niečo iné. Ja som rada, že práve s deťmi sa naše výlety dostali paradoxne do viac oddychovej roviny. (A tým naozaj nemyslím oddychovú v zmysle AI hotel a ležím 10 dni iba pri mori ;)) Hoci radi navštevujeme aj pamiatky, aj nejaké tie prírodné krásy, najradšej sme na cestách "len tak" a žijeme každým dňom ako by to bol náš dočasný domov.Aj rodinu Tatranskych sledujem a pracujeme na tom,aby sme mohli vyraziť s rodinou do sveta podobne.A propos - rodičovská dovolenka - pre mňa osobne je tou najväčšou cestou - zažívam AHA momenty a aj cesty k sebe samej a som za tento čas úprimne vďačná.

    OdpovědětVymazat

Kdo je Krkavčí matka?

Moje fotka

Aniž by v tom byl záměr, jdu celý život mimo hlavní proud. 
Narozdíl od svého 15letého já se za to dnes už nestydím.

Mám víc dětí než rukou. Gréta, Marián a Janek se jmenují.
Ty děti, ne ruce.

Když děti spí, píšu blog a FB Krkavčí matka.
A protože jsou všichni tři dobří spáči po mamince, napsala jsem po nocích ještě

Miluju les, nohy v teple a mého muže Honzu, který na mě čeká v nebi.
Děsí mě pobytové zájezdy, snahy o škatulkování a nesmířliví lidé se zavřenými hlavami.


Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...