čtvrtek 26. prosince 2019

Lidé z Izraele. 10 setkání, která mi dala naději, že to se světem není tak zlé, jak by se mohlo zdát


Ze svých cest většinou sdílím věci, které se díky změněným vnějším podmínkám dějí uvnitř mě.
V Izraeli jsem musela udělat výjimku. 

S každou další cestou se posouváme k pomalejšímu způsobu cestování. Snažíme se na místě víc "bydlet" a míň "turistovat". Nechceme zemi jen konzumovat, ale snažíme se do ní i něco přinést. Vždycky se pokouším dávat se do řeči s místními lidmi.
A Izrael byla první země, která svou podstatou tyhle mé snahy znásobila.

Stalo se tak hlavně díky lidem, které jsme potkali. Každý jeden z nich ve mně něco zanechal. Ne že bych tedy neměla co sdílet ze svého vnitřku. Jen je toho prostě moc a je to hodně silné, takže to budu ventilovat postupně. Jestli vůbec.

Přijde mi, že tyhle příběhy můžou být inspirací i pro ty, kteří se v nich neocitli.
Je v nich spousta naděje, že svět není tak špatné místo, jak by se někdy mohlo zdát.



Merav. Máma tří dětí, co se snaží obnovit komunitní život v kibbutzu


Tohle je Merav a její rodina.
Do kibbutzu Negba, který je pár kilometrů od hranic s Gazou, jsme přijeli den poté, kdy automatický hlásící systém nahnal lidi do krytů, které jsou tam na každém kroku.

Negba se proměnila ve vesnici duchů. Jestli tam nějací lidé byli, tak vylézali ven jen sporadicky. Jak jsme se pak dozvěděli, spousta rodin odjíždí na sever, když se u nich na jihu něco mele.

S Merav jsme se seznámili u slepic, které jsme měli na zahradě a její nejmladší syn si je chtěl prohlídnout.

Za deset minut jsme byli už u nich doma na trampolíně.
Za půl hodiny jsme spolu popíjeli čaj na zahradě.
Ve stejnou dobu už moje děcka pařila na Playstationu s jejími staršími kluky Harryho Pottera a lítali na střídačku za námi, abychom jim překládali herní pokyny z hebrejštiny do angličtiny a následně do češtiny nebo zpátky.

Když si pak večer Merav odběhla a nechala nás v domě samotné, vrátil se z práce její muž. Toho zjevně výměna manželek a zdvojnásobený počet dětí nijak nezaskočil a plynule jsme navázali v rozhovoru.

Oni sami dřív žili v Tel Avivu a kvůli dětem odešli na venkov, kde se teď snaží roztleskávat sousedský komunitní život.

Z celého povídání mě nejvíc zaujalo, jak jim připadalo, že Čechy jsou ráj, protože je tam hodně ateistů (jako oni) a že taková společnost musí být hodně svobodná a tudíž šťastná.

Bylo docela těžké jim vysvětlit, že ve společnosti, která většinově Boha ztratila, je spousta nešťastných lidí, kteří se plácají životem beze smyslu.

Každopádně doufám, že tahle rodinka dorazí za námi do Prahy, jak slíbili, abychom jim mohli jejich pohostinnost oplatit.





Náš domov poblíž Gazy.
Učení do školy si bereme s sebou, ale podle mě toho děti na cestách nasávají víc "ze vzduchu" než z knížek.

Kluci s nadšením převzali péči o zahrádku.


Krom zahrady jsme se starali i o slepičky...

... a občas si vybrali odměnu.


Avner. Muž, který vytvořil jednu z nejúžasnějších věcí, co jsem kdy viděla



"To jsi fakt dobrá, že máš odvahu s třemi dětmi takhle odjet do cizí země a dobrovolničit."
"Ba ne," odpovídám se smíchem, "to ty máš odvahu, žes nás sem k sobě vzal."
V maličkatém kibbutzu v podhůří Gilboa bývala zoo. Po zavření pozemek několik let chátral, až si ho pronajal Avner.
Měl tenkrát jasnou vizi. Vybudovat komunitu podobně smýšlejících lidí, kteří spolu budou prostor vytvářet.
Pomaloučku, polehoučku, trpělivě a bez nějakého akčního plánu, svou vizi začal naplňovat. 
Dnes po šesti letech je komunita stále v procesu výstavby a rekonstrukce (což asi bude už napořád), nicméně po lidské stránce se Avnerovi jeho cíl podařilo naplnit vrchovatě. Nic takového jsem v životě nezažila.
Věřte mi. Skrz to, o čem píšu a čím se živím, tak se často dostávám mezi různé "sluníčkářské ezo eko" komunity a pospolitosti. Baví mě to pozorovat, těším se z toho, jsem ráda, když se aspoň na chvíli toho můžu stát součástí.
Jenže tahle izraelská komunita byla ještě o level jinde než cokoli, co jsem do té doby poznala. Pár lidí tam bydlelo nastálo. Někteří zas přicházeli pravidelně na výpomoc. A jiní zase nepravidelně jen tak pobýt. Za ten týden se tam mohlo otočit tak dvacet lidí.
Pracovalo se, zvelebovalo se, zahradničilo, vařilo se, jedlo, hrálo se na hudební nástroje a zpívalo, povídalo u čaje...
Co mi ale přišlo nejúžasnější? Že Avner nic, jakože NIC neorganizoval. Prostě to samo plulo a kvetlo. Každý dělal, co uměl nejlíp, a společně se to hezky dohromady skládalo. 
Bylo to založené na důvěře v to, že lidi (jakkoli třeba noví a cizinci), co do komunity přicházejí, mají dobré srdce.
Ta důvěra byla tak veliká, že nebylo třeba ani řídit finance, např. ohledně nakupování jídla. Každý z nás nakupoval, když bylo třeba. Vařilo se jednoduše, vegetariánsky a ze základních potravin. Chlapi byli rádi, když jsem na těch pár dní převzala kuchyň a krmila je.
Avner sám za mnou chodil a pořád mi říkal, ať nepracuju tolik. Jenže mě to neuvěřitelně těšilo, protože zrovna třeba vaření je pro mě odpočinek, zvlášť když není nouze o hladové strávníky.
Půl roku nazad Avner sletěl ze střechy. Jako můj Honza. Naštěstí to ale přežil. Říkala jsem mu, že evidentně si Bůh myslí, že tu má ještě hodně práce. 
Tou prací jsem nemyslela ani tak počet opravených zdí a vypletých záhonů, jako spíš to, že mi jeho způsob života přijde jako skvělý ostrůvek pozitivní deviace, kterým se může spousta lidí inspirovat.
Když jsme se loučili a objímali, bulela jsem jak želva. Ne tak kvůli loučení samotnému. Spíš štěstím, že takoví lidé jako Avner na světě existují.
V prosinci už v Izraeli přituhuje. Kamna vyrobili chlapi z komunity loni.


Jako dobrovolníci jsme si mohli řídit, co který den budeme dělat. Mnohé úkoly jsme si vymýšleli i sami. Skvělý příklad sebeřízeného vzdělávání v praxi.

Tady jsme třeba kopali koryto pro odvod vody z úmývárek, které jsme pak vystlali kameny a osázely malými stromky.

I tady jsme měli slepice, akorát běhaly po celém areálu navolno a vajíčka si snášely, kde je napadlo. Dobrá bojovka pro děti. :-)

Plejeme záhon s moringou.

Když jsme začali, bylo na záhonu do pasu plevele.

O téhle pichlavé kytce se mi bude zdát ještě hodně dlouho.
Vytahali jsme jich ze země asi tak milión a jednu.

Navzdory tomu, že makali jak šrouby, chtějí jet dobrovolničit znovu. Rozumím jim.
Zvenku to může vypadat jak dětská práce, ale ta atmosféra je nepředatelná.


Za ten týden jsem byla v kuchyni jako doma a vařila pro všechny, co v komunitě zrovna pobývali.

Valerie. Ošetřovatelka v zoo, co má smysl


Strašně nerada chodím do zoo. Vím, že je teď moderní říkat, že tam nechodím proto, že je mi líto zvířat zavřených v klecích. Ale pro mě je to až důvod číslo dva.
Důvod číslo jedna je to, že nemám ráda to lunaparkové prostředí. Byli jste třeba v zoo Liberec nebo Praha nebo Dvůr Králové? Tak to mám na mysli.
Nějak mi nejdou dohromady ty edukační programy "mějte rádi zvířátka a chraňte přírodu" s těmi stánky s hranolkami na plastových táccích a instantními radostmi, co po vhození mince zabaví dítě na dvě minuty.

Jsem možná pokrytec, nebo bych měla být víc zen, já nevím. Ale prostě mi tam není dobře a neumím s tím zatím dělat nic jiného, než se tomu vyhýbat, co se dá.

Každopádně není zoo jako zoo. Do téhle mini zoo kousek od Gazy jsme přišli ve všední den. Krom nás a ošetřovatelů tam za celou čtyřhodinnovou otevírací dobu nepřišel nikdo.
Ujala se nás ošetřovatelka Valeria, která se sem přivdala z Mexika. Přilákalo ji k nám to, jak se děti hezky chovaly ke zvířatům a pohybovaly se po malém areálu tiše. Prý to nevídá moc často.
(To stejné mi pak v jiné zoo potvrdil ošetřovatel klokanů, když jsem se ho ptala, jak je možné, že mládě, co před dvěma týdny vylezlo z kapsy, před námi nezdrhá. Říkal, že většinou před cizími utíká, ale že jsme neobvykle klidní. Za tohle jsem na děcka fakt pyšná, protože si nemyslím, že je to nějak extra moje zásluha.)
Díky téhle důvěře, co si děti od Valerie získaly, je pak nechala ve výběhu samotné. Takže zatímco děti pečovaly o zvířata, my jsme spolu popíjely kafe a jedly čokoládové croissanty.
Mimojiné mi vyprávěla právě o tom, jak tyhle programy otevřených zoo jsou zrovna tady smysluplné.
Jednak právě proto, že dle jejího pozorování je tu vztah lidí ke zvířatům poměrně v plenkách. I ve srovnání s Mexikem.
A jednak proto, že jakékoli kulturní oživení v tomhle konkrétním regionu je taková kapka naděje v poušti.










Hani. Pro velké zážitky není potřeba scestova svět



Tohle je Hani.

Narodil se v Nazarethu. Dvacet let žil v USA. A v roce 2000 se vrátil zpátky do své rodné země.
Od té doby má stánek s občerstvením na poutní hoře Precipice, kde tráví sedm dní v týdnu. Jednou za měsíc si udělá volno a jede se podívat na moře.

Říkal, že nepotřebuje moc peněz. K čemu prý. Když má co jíst a poplatí účty. Některým lidem jde štěstí z duše a svítí to z nich na všechny strany.

Narozdíl od evropských zemí, kde splýváme s místními (a furt se mě někdo ptá na cestu, což teda nechápu, proč ZROVNA mě mezi stovkami jiných), tak tady jsme jasní turisté, ještě než promluvíme.
Marjánkovy modré oči a bílé vlasy jsou jedna věc. A pak mám podezření, že za to může můj batoh. Žádné místní ženy tu batohy nenosí.

Jenže jsme takový divný turisti.
Chodíme na nezajímavá místa. Loudáme se. Moc nefotíme. Držíme se za ruce, pusinkujeme, smějeme se.

Vlastně není skoro den, že by se s námi někdo nedal do řeči, protože ho něčím zaujmeme.

Hani mě po dvou větách pozval na kafe. Prý že jsem silná žena, že mi to jde z očí a že on dobré lidi pozná. Tak jsme si spolu sedli a popíjeli.
Pak donesl dětem sladkosti.
A pak ještě kupu dalšího jídla a pití a kdybych ho nezastavila, tak nám snad napakoval celý ten jeho stánek.
No a potom přišel jeho starý přítel a dal dětem rasta šátky a každému modlitební korálky a smál se jak blázen, že si nás prý musí vyfotit.

Loučili jsme se dlouhým objímáním po dvou hodinách hlubokého povídání, oba se slzama v očích.

Často po mně na blogu někdo chce cestopisy nebo napsat, kde byla která fotka pořízená. Já se tomu bráním, protože mi vlastně tyhle informace přijdou zbytečné.

Ani ta nejkrásnější lokalita světa nedokáže nahradit to, co se děje na těch nejobyčejnějších, naprosto nefotogenických místech.



Výhled z hory Precipice.




Akram. Kavalír ze starých časů


Zkraje března jsem přestala ne zcela plánovaně a ani ne po nějakém velkém vědomém prozření pít alkohol.
Prostě jsme byli uprostřed hor na Krétě, já si zapomněla víno koupit a do obchodu jsme se týden nedostali.

Neabstinuju nějak zarputile, ale od té doby bych spočítala skleničky alkoholu na prstech ruky. No dobře, asi i druhé ruky. Jednou za měsíc dostanu chuť, tak si dám.

"Dneska bych si dala pivo!" prohlásila jsem v podvečer, když jsme sestupovali dolů městem Tiberias ke Galilejskému jezeru.

Sedli jsme si na lavičku, vytáhli pitu s humusem a "na socku" svačili mezi restauracemi na břehu.

No a potom za námi přišel 76letý Akram.

V Tiberiasu se narodil.
Pak hodně cestoval.
Aby se zas vrátil.

Vytáhl malý sešitek, který u sebe nosí 40 let.
Byl hustě popsaný adresami jeho přátel z celého světa.

Ukazoval nám místo na nábřeží jezera, kde stál jeho rodný dům a dnes tam je nový hotel.
Ve své ulici na nábřeží znal všechny majitele tamějších podniků.

Taky říkal, že když byl mladý, bavil se tu každý s každým, ať se znali, nebo ne.
A on pořád, den co den zkouší oslovovat lidi... a málokdy se mu podaří zapříst rozhovor.

Měl radost, že se mu to zrovna dnešní večer povedlo.
Tak pozval děti na zmrzlinu.

A mě na mé první pivo v Izraeli.
Mám splněno, víc už od téhle země nečekám.




Galilejské jezero a soukromá pláž, na kterou jsme se nevědomky dostali (a ze které nás taky vyvedli).

Galilejské jezero a tance racků na nábřeží mšsta Tiberias.



Aliza a Šimon. Dva dospělí s dětskou duší



Ten den jsme odpracovali na zahradě nějakých šest hodin. Pleli jsme záhon, který byl brutálně zarostlý pichlavým trním a plevelem s tuhými kořeny.

Aliza se Šimonem sice přijeli na 2denní návštěvu farmy za svými kamarády, ale hned zkraje si bezvýhradně zamilovali i moje děti.

Netrvalo to ani pár minut a už je učili stojky, nechali si od nich kreslit po těle, učili je hebrejsky, zpívali improvizovaný beatbox s kytarou, tančili a všelijak s nimi blbli.

Kdyby tam nebylo těchhle vsuvek, tak mi s tím pletím děti po hodině v trní pravděpodobně seknou.

Byla to krása pozorovat, jak večer po práci všech pět leželo spolu na matracích uprostřed společenské místnosti a všech pět se hlasitě řehtalo u animáku.

Aliza slavila zrovna čtyřicátiny a měla s sebou deníček, do kterého jsme jí malovali různá přání.
Já jí tam nakreslila její obličej a kolem něj záplavu těch jejích kudrnatých vlasů, které jsem jí ale vyvedla v pestrobarevných odstínech.
K obrázku jsem jí připsala: “Today is the Day. Stay crazy the way you are.”

Obdivuju lidi, co v sobě i v dospělosti mají spontánní, bláznivou duši dítěte.
U Šimona s Alizou to bylo tak do očí bijící, že jsem chvílemi přemýšlela, proč zrovna moje děti si ve vesmírné loterii musely vylosovat za mámu takového suchara, jako jsem já.

Byla jsem k uzoufání nudná a nespontánní už jako dítě.
A krom šaškování na pódiu při besedách a občasném vtípku vpašovaném mezi řádky blogu a knížek mi to vlastně zůstalo doteďka.

Jenže takhle zpětně mi dochází, že občas, když jsme někde hluboko v lesích a nikdo krom Grétky, Maru a Jendy se nekouká, tak ze mě ta dětská duše taky sem tam znenadání vykoukne.
Učím je legrační přisprostlé písničky, vyjeme spolu na psy, střílíme po sobě pistolemi z šišek. A tak. Nic velkého pro lidstvo, ale nemalý krůček pro mě.

Přemýšlím, že to možná já jsem si vylosovala své děti právě proto, abych se mohla učit, jak v sobě tu dětskou duši přiživovat.



Houpačka byla zásadní vybavení společenské místnosti.

Moje děti byly v komunitě jediné, ale nijak jim to nevadilo.
Stejně si nejradši hrají spolu i v davu jiných dětí.

Avišaj. Odvážný kluk s velikánským srdcem


"Utíkejteee!" křičím s Jéňou v podpaží za běhu na Grétku a Marjánka, abychom se co nejdřív schovali před deštěm, co se nám v provazech spustil během vteřiny na hlavu.

Nejblíž byl otevřený přístřešek na kola. Namačkaní k sobě v něm jak blázni poskakujeme, abychom se aspoň trochu zahřáli ve studeném větru.

Vtom ze dveří odnaproti vykoukne klučina.
"Cold?" ptá se.
"Y-y-yes," vydrkotám, aby nebylo pochyb.
"House. Go," naznačuje kluk posunky, že máme jít dovnitř.
"Mummi? Home?" ptám se spíš pro jistotu, protože přeci nebude malý kluk zvát cizí pani k sobě domů.
"No. Mummi comming. You go here."

Možná kdyby tohle byl můj první týden v Izraeli, tak do toho domu nevlezu.
Ale po šesti týdnech...

Za chvíli už sedíme u stolu s horkým kakaem a čajem a jedenáctiletý Avišaj ukazuje mým dětem hračky.
Rodiče přichází za chvilku a nečekaná návštěva tří českých dětí a jejich vymrzlé mámy je nikterak nevykolejí.

Před pár dny jsme pekli cukroví, tak mám radost, že se aspoň něčím můžeme revanšovat.
Výzvu "klidně to sněz všechno" náš malý zachránce bere doslova a za chvíli spořádá celou krabičku.

Povídám tatínkovi Galovi, že má úžasného syna s velkým srdcem. Že je neuvěřitelné, že takhle starého kluka vůbec NAPADNE, že by mohl nabídnout pomoct.
A že si úplně nejsem jistá, jestli by si stejně staré dítě v Čechách pozvalo cizí lidi do domu, ve kterém je samo.

Gal, táta pěti dětí, mi na to povídá: "Je potřeba děti učit rozlišovat. Ne všichni cizí lidé jsou nepřátelé."

Je mi jasné, že se třemi dětmi asi nevypadám úplně jako teroristka.
Ale tak nějak v kontextu téhle země, kde lidé mají ke strachu mnohem víc důvodů než u nás, mě to dojalo.

Celé ráno jsme s Grétkou drhaly náramky. A ona i přes mé protesty "to si ven neber, na výletě to nebudeš potřebovat" trvala na tom, že si chce vzít rozdělanou práci s sebou.

Při loučení s Avišajem bylo jasné, pro koho ten náramek byl.



Cukroví, co jsme pekli v Izraeli u naší české kamarádky. Avišaj dostal už jen rozdrobené zbytky, ale chutnalo mu i tak. :-)

Výhled z biblických zahrad nad domem Avišajovy rodiny.

Prý musíme přijít na návštěvu, až tam příště budeme. Tak jooo!



Rachel a Thomas. Na okraji společnosti


"Hello, sister!" volá na mě mladík z opačného břehu Jordánu. "God bless youuu!"
"God bless you toooo!" mávám s dětmi zpátky.

Byl to několikátý stan, který jsme přes řeku viděli. Ani jeden nevypadal jako dočasně postavený příbytek. Porůznu se tam sušilo prádlo, byly rozložené vařiče a rozestavěná křesla, visely lapače snů...

Přeběhli jsme Jordán po mostě a vraceli se okolo příbytků zpátky, když v tom nám vběhne do cesty můj nový "bratr", co nám před chvílí mával.

Posunky a mizernou angličtinou nás zve k sobě domů. Je trochu ušmudlanější než my (což je co říct po několika týdnech, kdy peru v ruce), ale je strašně milý a něco v jeho pohledu vyzařuje čistou dobráckost.

Kouknu na děti, které kývou, a po chvíli už sedíme v něčem, co by se při troše fantazie dalo nazvat obývák. Thomas zatřese hromadou dek na gauči, ze kterých vyleze spící Rachel.

Vytahujeme tahini s pitou a okurkami, oni donesou rajčata, jablka a čokoládu. Rachel mluví naštěstí anglicky a francouzsky, takže si můžeme povídat.

Na tomhle stanovišti jsou teprv dva dny, ale tímhle způsobem života žijí už několik let.

Odmítli být součástí systému a vydělávat na život.
Vše, co mají, buď našli, nebo jim to někdo daroval.
Peníze na jídlo si vydělávají občasnými brigádami.

Nepotřebují vlastně nic. Vyskočili ze systému, kterého nechtějí být už otroky. Nechtějí běžet závod života, chtějí život prostě jen žít. I když třeba v podmínkách, nad kterými by spousta lidí ohrnula nos.
Svoboda je jim přednější.

Zaujalo mě na tom to, že vlastně u nás si lidé často spojují liberalisty a anarchisty s tím, že pohrdají nejen systémem, ale i lidmi jako takovými. Myslí si, že svoboda je pro ně synonymem toho, že si budou hrát jen na vlastním písečku.

Opakovaně se mi ale potvrzuje, že toto není nutně pravda. Tito lidé často oplývají solidaritou. Jakože tou skutečnou, ne odváděním daní, kterému jsme si zvykli říkat solidarita, ačkoli je to vlastně solidarita povinná, což je tak trošku oxymorón.

Rachel s Thomasem se dokázali rozdělit i o to málo, co měli. Na oplátku jsme jim pomohli dát dokupy pár kusů nábytku, co ještě nestihli po stěhování sestavit.

Nevím, jaké ve vás takový způsob života vzbuzuje emoce. Mně jsou třeba takovýhle lidé daleko blíž, než... než mnozí jiní lidé, co potkávám v Praze.

Každopádně je pro mě strašně důležité, že není potřeba se s každým na světě shodnout. Ale pořád si můžeme naslouchat, snažit se si porozumět a vzájemně si pomoct. Propojovat nitky. To je ta cesta.



Krásy řeky Jordán.


Všudypřítomné kočky nechybí ani u Jordánu.

Išhar. Nejlepší učitel dílen


Netuším, po kom to Marián zdědil. Je šikovný na ruce.

Zřejmě musely geny přeskočit přes koleno, protože po otci (který všechno - od prasklé žárovky po nabourané auto - spravoval izolepou) 
ani po matce (mezi jejíž nejheroičtější životní výkony patří sestavení psacího stolu MICKE z Ikea za pouhé tři dny a tři noci) to určitě nechytil.

Nejpravděpodobněji vítr fouká od mého táty. 
Podle něj totiž vznikl seriál MacGyver. Určitě. Nebo já jsem o tom aspoň přesvědčená, tak mi to neberte. 
Dejte mu třeba špejli, svorku a igelitový pytlík a on vám z toho sestaví co já vím, třeba klidně plachetnici, když půjde do tuhýho.

Snažila jsem se Mariána ponoukávat, aby s dědou trávil čas v dílně a něco odkoukal. Jenže to nějak nefungovalo. Maru z dílny odcházel, že ho to nebaví, a děda říkal, že ten kluk u ničeho nevydrží. Přišla mi to škoda, ale dál jsem je nenutila.

V komunitě, ve které jsme jeden z týdnů v Izraeli bydleli, byla veliká dílna. Se spoustou nářadí, odřezků a haraburdí.
Mariána to tam přitahovalo jak magnet a chtěl, abych tam byla s ním.

Jenže když jsem vyčerpala všechny své znalosti a ukončila v obou slova smyslech vyčerpávající půlminutovou teoretickou přednášku o zatloukání hřebíků, Marián pochopil, že bude třeba dílenského mistra hledat jinde.

Ishar se ukázal jako talentovaný učitel. Poslal mě na kafe (což byla hádám podstatná část úspěchu) a zavřel se s dětmi do dílny, kde vyráběli ptačí budky.

Maru s ním pak trávil každý den při práci i několik hodin. Ishar ho tam pak nechával i samotného. V šesti letech můj syn zvládnul vyrobit spoustu mečů, štítů, lodiček, letadel, zvířátek a robotů ze dřeva. Vzhledem k tomu, že jsem o třicet let starší, moje historka o sestavování psacího stolu MICKE z Ikea lehce ztrácí na lesku.

Na tomhle mi přijde zajímavé, že kolikrát může být dobrý učitel i dobrý žák, ale když mezi nimi nezafunguje ta "učící chemie", tak z žáka může být raz dva propadlík.

Přijde mi líto, že v některých oblastech nemají děti na výběr, od koho se budou učit. A některé třeba vyrostou s pocitem, že jsou hloupé nebo nešikovné, ačkoli to není nutně vždycky pravda.


... aby se ptáčkům v novém domově líbilo.


Ishar se mě ptal, jestli jsem ok s tím, když budou děti špinavé.
Myslím, že jo. :-)

Máma čtrnácti dětí



Už jsme z cest zpátky doma a čile se začínáme zapojovat do našeho komunitního života. 
Včera jsme měli slezinu naší širší domškolácké skupinky, abychom spolu napekli perníčky.

Umíte si představit, jak sedm dospělých a čtrnáct dětí peče perníčky?
Příblížila bych to asi takhle: kdybych trpěla na migrénu, tak ji mám ještě na Štědrý den.

Na chvíli mě napadlo, jaké by to bylo, kdyby všechny ty děti byly moje.
Jak bych jim všem vařila? (V kotlích?)
Jak bych s nimi chodila po venku? (Přivázala bych si je na provázek?)
A jak bych si vůbec někdy mohla být jistá, že jsem některé někde nezapomněla?

V Izraeli jsem byla s třemi dětmi vlastně podprůměrná matka. Tři děti jsou takový hezký start.

Potkali jsme ženu, která porodila a vychovala čtrnáct dětí. Jakože čtrnáct. Čtrnáct!
A přesto vypadala zcela při smyslech a usmívala se na svět. Nebo možná právě proto.

Nechci srovnávat nesrovnatelné, ale mám pocit, že jsem po Honzově smrti zůstala při smyslech a nepřestala se na svět usmívat právě proto, že se mi po půl roce narodilo třetí dítě.

Ne snad ani tak kvůli tomu, že by na svět přišel další tvor, kvůli kterému musím žít a bojovat. Ale spíš proto, že zatímco se dvěma dětmi ve dvou dospělých jsem měla čas a mentální kapacitu spoustu věcí řešit (a taky že jsem řešila), sama se třemi dětmi jsem si tenhle luxus šťourání se v nepodstatných věcech už nemohla dovolit.

A tak jsem se postupně učila věci pouštět a soustředit se jen na to skutečně důležité. Takový rodičovský minimalismus. Těžím z něho do dneška.

Tři děti jsou pro mě vlastně jednodušší než jedno.

Každopádně nemám úplně v plánu zkoušet, jestli by čtrnáct dětí nebylo náhodou snazších než tři. (Minimalismus, pamatujete?)
Budu prostě věřit téhle ženě, která mi to odpřísáhla.



Sbíráme zeleninu na jedné z mnoha farem, které jsme navštívili.



Na téhle farmě jsme si mohli naložit olivy.



Nejlíp chutná to, co si člověk upeče sám.



Nekonečná bylinková zahrádka.
S podobnými příběhy bych mohla pokračovat. Skoro každý den jsme někoho potkali a prohodili s ním alespoň pár vět. 
Možná se zdá, že je to tou zemí a že my jsme jiní, takže takovéhle příběhy tu člověk jen těžko zažije. Ale pravda je taková, že u nás se jen lidé bojí začít. Když budete vy tím iniciátorem, určitě lapíte někoho, s kým se zapovídáte. Třeba i v Praze.
Tak se nebojte a vyražte s úsměvem do ulic. :-)

7 komentářů :

  1. ÓÓÓ. To je tak krásný, úplně na mě dýchla atmosféra Tvých cest:) Je to nesrovnatelné, ale já zase na pomalých cestách po sídlišti balím babičky a dědečky na svá prťata. A taky je to dost zábava. Pohladíme si všechny pejsky, ty babičky, co se nelíbí synovi, postřílí pistolkama z klacků (ale berou to v klidu), většinou se dozvím o jejich vnoučatech a vnucích, co je zrovna dnes trápí...a tak různě. S pražskou komunitou vás obdivuju, jak se vám to povedlo? Spojit sedm dospělých k pečení perníčků? Jste všichni přátelé z různých koutů nebo z jednoho domu? Haha, a 14 dětí, jak se to dělá? Já mám pocit, že i se dvěma dětmi jsem máma minimalistka. Relativně. Že to nezáleží od počtu. Máma deseti může být i bohyně konzumu:) Když chce, když na to má. A kdo ví, jestli je na tom něco špatně, žít život podle svých představ. Nicméně, Tvoje bydlení na cestách je ohromně inspirativní a těším se ,až se jednoho dne taky na chvíli v Izraeli zabydlím:)

    OdpovědětVymazat
  2. Pořídila bych na další cesty dětem lepší obuv.

    OdpovědětVymazat
  3. Clanek se mi libil. Ale nesouhlasim s tim,ze takovehle pribehy tady nezazijete.
    Na venkove je bezne "dobrovolniceni".Jde se hrabat listi,sbiraji se odpadky,odtoky vody,sazi se stromky,odpleveluje se.
    U sousedu se sousedy:) v garazi nebo doma si vyrobite krmitko,stlucete lodku..na farme si natrhate ovoce,komunity na okraji existuji v cr take.
    Jak nese nazev vase jedna kapitola - Pro velke zazitky neni treba zcestovat svet...Neni to tak davno,co jste byla proti rodinne dovolene s tim,ze staci kopec za barakem a farma..protimluvy.
    Dobre se to ale cte,at se vam dari.
    S

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za krásný článek a rozšíření obzorů! Skvělý nápad vyjet dobrovolničit na farmy s dětmi. Smysluplné cestování. Trochu jste mě inspirovala, i když asi budu muset počkat, až děti trochu vyrostou ��

    OdpovědětVymazat
  5. Hodně mě zaujalo tohle:

    "Z celého povídání mě nejvíc zaujalo, jak jim připadalo, že Čechy jsou ráj, protože je tam hodně ateistů (jako oni) a že taková společnost musí být hodně svobodná a tudíž šťastná."

    A to z důvodu, že na vlas stejnou zkušenost mám z Íránu. Při zjištění, že jsme ateistická země s minimem věřících a minimem vlivu náboženství na zivot, následoval údiv a nadšení, že něco tak skvělého, svobodného a stastneho může existovat.

    Ještě vtipnější je, že moje reakce byla stejně rezervovaná jako ta Vaše.

    Inu, každý chce to, co nemá, nebo možná spíš všeho moc škodí - náboženství i ateismu.

    OdpovědětVymazat
  6. ...a na mě z toho dýchla radost, že je na světě hodně lidí, co si jedou život po svém a že všichni máme tuhle možnost, když chceme. Mám z toho obrovskou radost a naději, že i mě se jednou za daří. Jana

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji. Úžasný článek a úžasné zážitky a děcka to v životě zužitkují. Patřím k těm co jsou v duši dobrodruzi, ale v reálu se bojí oslovit cizího člověka. Člověk, když mu chybí podobné zážitky jako má vaše rodina, tak je víc podezíravý, víc se bojí... a většinou naprosto zbytečně. Třeba, i když jsem už dlouho dospělá, to taky překonám a zažiji... už teď se na to těším...Váš blog jsem objevila nedávno a hltám každý článek. Děkuji Ivča

    OdpovědětVymazat

Kdo je Krkavčí matka?

Moje fotka
Vždycky jsem byla ve spoustě věcí "ta divná". Narozdíl od svého 15letého já se za to dnes už nestydím. Mám víc dětí než rukou. Gréta, Marián a Janek se jmenují. Ty děti, ne ruce. Když děti spí, píšu blog Krkavčí matka. A protože jsou všichni tři dobří spáči po mamince, napsala jsem po nocích ještě 12 KNÍŽEK pro dospěláky i pro děti. Miluju les, nohy v teple a mého muže Honzu, který na mě čeká v nebi. Děsí mě pobytové zájezdy, snahy o škatulkování a nesmířliví lidé se zavřenými hlavami.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...