úterý 12. ledna 2016

Poslední rozloučení nemusí být neosobní

Když ze dne na den ztratíte svou druhou půlku duše...
Když žádná slova ani činy nemůžou ulevit vašemu smutku...
Když přijdete o někoho, koho jste znali snad líp než sebe...

žádný způsob pohřbu, na který jsme zvyklí z filmů nebo vlastních smutných zkušeností na anonymních hřbitovech, se nezdá přiměřený.

Když Honza zemřel, věděla jsem, že rozloučení s ním musí být přesně takové, jaký byl jeho život.
Osobní, usměvavé a plné lásky.

V neuvěřitelně krásný prosincový den se tak sešla snad stovka lidí, kteří ho milovali.


A já sesbírala všechny síly, abych tam přečetla svůj poslední dopis na počest mé lásky:



"Děkuju všem, že jste se dotrmáceli až sem. Má to svůj dobrý důvod, proč jsem vás táhla na tuhle vyhlídku. Chodili jsme sem s Honzou docela často. Nejdřív bez dětí a pak i s nimi. Seděli jsme na tomhle kameni, koukali na Prahu a povídali si.

A protože jsme se spolu zrovna nedávno bavili o smrti a umírání a i o tom, jak nás oba děsí klasické naškrobené pohřby v černém, které od sebe pozůstalé víc odtrhávají, než by je sbližovali, tak mě napadlo, že by se Honzíkovi možná něco takového líbilo, i když to nebude mít moc pravidel, kterých bychom se mohli držet. Vždycky mi říkal, že jsem jeho event manager a copywriter, tak snad by souzněl i s tím, že organizuju jeho poslední rozloučení a zkusím k tomu něco říct.

Předem bych se chtěla omluvit, že tahle řeč bude hodně osobní a možná se někomu nebude zdát dostatečně důstojná. Honza pro mě byl ale víc než osobní a na vzletné, velké a hluboké pravdy se momentálně moc necítím. Nevím taky, jestli to zvládnu dočíst. Když jsem si to doma zkoušela, tak jsem nikdy nedošla do konce, protože zřejmě oplývám zvláštní schopností umět nejlíp rozbrečet sama sebe.


V pořadí svých priorit jsem měla vždycky jasno. Honza byl na prvním místě, děti na druhém a pak bylo všechno ostatní. Když jsem ho poprvé na hřišti uviděla, tak mě napadly dvě věci: „Bože, ten má tak strašně špičatý ramena, potřeboval by přibrat“ a „Ten je chudák tak vysoký, že se mu určitě všechny holky vyhýbají obloukem.“ V tom prvním jsem měla pravdu, v tom druhém jsem se nemohla víc plést. Tenkrát před osmi lety mě vůbec nenapadlo, že ten kluk se špičatými rameny mě nakonec jako spoustu holek přede mnou taky užene. A už asi vůbec nikoho by nenapadlo, že si mě nakonec i vezme a že budeme mít spolu děti.

Těch osm let pro mě bylo nejkrásnějších v mém životě. Na svatbě mi Honzík přede všemi slíbil, že se bude upřímně snažit být mým nejbližším přítelem a nejúžasnějším milencem. Že mě každý den překvapí silou své touhy, rozmazlí podporou a obklopí láskou. Plnil to do posledního písmenka až do konce svého života.

Honza měl neuvěřitelný drive do života. Snažil se neustále na sobě pracovat, aby byl tím nejlepším tátou, manželem, synem, kamarádem ... prostě člověkem. Změna byl u něj trvalý stav. 
Abyste si udělali představu, vybírám namátkově věci, pro které se během tohoto roku nadchnul: Klíčení zrní, podnikání na Amazonu, kurz vědomého sportu, pojídání chlorely a zeleného ječmene, ajurvéda, meditování, alkoholová abstinence, koncept miracle morning, psaní blogu, na kterém zanechal celý jeden článek, posilování s vlastním tělem podle nějakého italského šílence, který strávil půlku života ve vězení a jehož jméno jsem si nikdy nezapamatovala, natáčení videí, jogínská sexuální abstinence, paleo dieta, městský parkur, kurzy prezentování, ruský bojový sport systema nebo psaní deníčku vděčnosti.

Možná se zdá, že žít s někým takovým by vydržel jenom svatý. Kdo ví. Já jsem z něj sice občas šílela, trpělivě čekala, kdy ho stávající bláznění přejde, a s obavami očekávala, co dotáhne domů za další vynález. Na druhou stranu vás to drží v permanentním střehu. Máte pak tendenci život opravdu žít a užívat si každý den, ne to tady probendit.


Honzík se mě snažil naučit spoustu věcí. Třeba krájet chleba nožem s pilkou, zavírat se na záchodě nebo nezvedat obočí na lidi, kteří se mi nepozdávají. Nic z toho se mu nepodařilo. Naučil mě ale nevědomky spoustu jiného.

Třeba jak být dobrým člověkem. Byl schopný si po vystoupení z metra koupit SMS jízdenku, protože na ni zapomněl. Říkala jsem mu vždycky, že je jak novodobý Mirek Dušín.
Učil mě taky svým každodenním příkladem věřit si, bezpodmínečně milovat, mít sebereflexi, žít v přítomném okamžiku nebo pomáhat, i když mám zrovna pocit, že nemám z čeho brát.

Honzík byl můj přístav, moje opora, moje všechno. Jak říkala moje ségra – byli jsme jak dva pokažené dílky puzzle, které se ostatním zdají divné, ale dokonale do sebe zapadají. Honza miloval život a každý den tu lásku kolem sebe šířil jako zahradní zavlažovač. Kolem něj se zdálo být vše zelené a kvetoucí. 

Poslední SMSka, kterou od něj mám, byla „Mám tě moc rád“. Nechci, aby to znělo pateticky jako v blbém americkém dojáku, protože to stejně dobře mohlo být "Kup prosím tě chleba", ale jsem dneska strašně ráda, že jsme si svou lásku každý den utvrzovali slovy i činy. Díky  tomu dnes nemusím zpětně litovat jediného dne stráveného s ním.


Byl to taky ten nejlepší táta pod sluncem. Strašně mě mrzí, že si ho naše děti pravděpodobně nebudou pamatovat. Zahrnoval je ale od narození každý den svou bezpodmínečnou láskou a co v nich zasel, se musí někde projevit
Děti nikdy nebral jako svůj odkaz, ale jako velké učitele, které mu život postavil do cesty. 
Chlapeček, co mi tu kope v bříšku, se bude jmenovat Janek. Dohodli jsme se na jméně ještě před Honzovou smrtí. I když – dohodli. Rozhovor probíhal asi takhle: Honza: „Co já ještě vůbec ztrácím čas diskutováním o jméně, když ho stejně vždycky nakonec vybereš ty.“ Já: „No vidíš. A trvalo ti to jen tři děti, než jsi na to přišel.“ 
Všichni si myslí, že jména našich dětí jsou dost punk, ale kdybych to nechala na Honzovi, tak se Grétka jmenuje Audrey, Marjánek by byl Bartoloměj a místo Janka máme Waltera nebo Aarona.

Honzovým největším životním cílem bylo být dobrým dědou. Vždycky jsem se mu smála, že je moc troufalý, protože musí počítat s variantou, že jedno dítě nebude chtít mít děti, druhé nebude moct mít děti a třetí bude homosexuál. Nikdy by mě nenapadlo, že si tenhle sen nesplní z jiného důvodu.

Nechci, aby to tu znělo jako stavění posmrtných slavobrán. Honzík měl i své mouchy. Třeba že rozbité věci spravoval dvěma způsoby – buď izolepou, nebo řekl, že to spravit nejde, čímž se věc považovala za vyřešenou. Nebo že byl schopný třeba v půlce naší hádky začít meditovat a já si toho všimla až po dvou minutách. Taky si vůbec nepamatoval data narození členů rodiny, ani jména dětí. Vždycky když jsme někam šli, musela jsem ho i po letech znovu a znovu nabriefovávat, aby všechny ty Elišky, Martinky, Tobíky, Tadíky, Vojtíšky, Magdalenky, Karolínky a Šimony nezapomněl. Tak, a teď už tohle tajemství víte i vy.


Kdo Honzu zná, ví, že pořád někde něco zapomínal. Dělala jsem si z něj srandu a zapisovala si to. Tak třeba peněženka 5x, občanka 8x, zapomenutá knížka v MHD 4x, několikrát ztracené, zabouchnuté nebo v pračce vyprané klíče, batoh v restauraci v Mnichově, recepty od lékaře, nesčetněkrát ztracený parkovací lístek, na loňské dovolené na Kanárech během 10m, co vyšel ze zlatnictví, dokázal ztratit prstýnek, který mi z lásky koupil. 

V paměti mi utkvěly taky dvě příhody spojené s porodnicí. Poprvé mi zapomněl vzít tašku na oddělení šestinedělí, takže jsem si první den po porodu musela  půjčovat i spodní prádlo a kartáček. Když nás zase s Grétkou vyzvedával, zapomněl nám vzít civilní oblečení, takže jsem jela domů v noční košili a Grétka, zabalená do ručníků, měla na hlavě místo čepičky moji podprsenku. 
S Marjánkem sice žádnou tašku nezapomněl, ale když nás jel vyzvednout, zabouchnul si klíče od auta a domů jsme jeli taxíkem. Ještě teď si pamatuju, jak se tam s taxikářem naháníme po celém motolském areálu.

S jeho talentem na ztrácení věcí nešlo žít jinak, než se smířit s tím, že některé věci vám ze života prostě ze dne na den zmizí a že nemá cenu nad nimi truchlit, protože je vždycky něco důležitějšího, pro co stojí za to v daný moment žít. Možná nás tím všechny Honzík postupně připravoval na to, že jednoho dne zmizí i on.

Většinu z nás asi napadají myšlenky, jak je to nespravedlivé, že odejde mladý úžasný člověk, táta od malých dětí. Já se na to zkouším dívat jinak. Třeba tak, že Honza už si tu splnil všechno, co měl. Rozdal dost lásky, vykonal dost dobra a vší silou se snažil všechny kolem sebe nasměrovat na správnou cestu. Když byl se svým dílem spokojený, mohla jeho duše odejít. Mám sice strach, jestli mě toho naučil dost a jestli zvládnu jít životem bez jeho pomoci. Ale podle něj asi jo, tak mi nezbývá než to respektovat.


Jsme teď možná všichni smutní, že odešel někam, kde je mu doufám ještě líp než s námi. Věřím ale také v to, že ten smutek, který cítíme, je spjatý s naší fyzickou existencí v tomhle světě. Ale z hlediska toho, co pro sebe navzájem s Honzíkem znamenáme, je těch pár let, co tu na Zemi budeme ještě strašit, naprosto nepodstatných. V pohádce Jak se budí princezny říká poslední sudička, že „láska je silnější než smrt“. Naplňuje mě štěstím myšlenka, že se spolu s Honzíkem zase jednou sejdeme.


Nikdy jsem si nenárokovala jeho tělo. Měl ode mě v tomhle ohledu všechnu volnost světa. Možná právě proto ke mně přilnul duší. Dneska je ale čas, abych propustila i jeho duši. Podle ajurvédy byl Honzík vítr. Neptejte se mě, co přesně to znamená. Ale protože tomu věřil, snad by ho potěšilo, že ho dnes po větru vypustíme."




21 komentářů :

  1. Oukej, slzy jako hrachy se mi koulí po tvářích.
    Nebudu plýtvat slovy, stejne ted nevim co na to vsechno rict.. snad jen, ze laska je skutecne silnejsi nez smrt.
    Máte talent, piste dal, a jsem presvedcena, ze to rozloučení bylo nádherné.

    OdpovědětVymazat
  2. Oukej, slzy jako hrachy se mi koulí po tvářích.
    Nebudu plýtvat slovy, stejne ted nevim co na to vsechno rict.. snad jen, ze laska je skutecne silnejsi nez smrt.
    Máte talent, piste dal, a jsem presvedcena, ze to rozloučení bylo nádherné.

    OdpovědětVymazat
  3. Třeba tak, že Honza už si tu splnil všechno, co měl. Rozdal dost lásky, vykonal dost dobra a vší silou se snažil všechny kolem sebe nasměrovat na správnou cestu. Když byl se svým dílem spokojený, mohla jeho duše odejít.

    děkuju

    OdpovědětVymazat
  4. Veroniko, od jisté doby jsem přesvědčena, že život je takový konkurz na nějakou skvělou hru, nebo prostě casting na super život někde v jiné dimenzi... a někoho si vyberou záhy, protože je prostě dobrej... a někdo na svou roli čeká trošku déle... M.

    OdpovědětVymazat
  5. Veroniko, od jisté doby jsem přesvědčena, že život je takový konkurz na nějakou skvělou hru, nebo prostě casting na super život někde v jiné dimenzi... a někoho si vyberou záhy, protože je prostě dobrej... a někdo na svou roli čeká trošku déle... M.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sakryš, tak to tu budu asi ještě pěkně dlouho :-)
      Ale jestli to tak opravdu je (a já věřím, že jo), tak jsem za Honzu moc ráda. On si to tu fakt všechno splnil.

      Vymazat
  6. Neskutečně silné čtení,další slova by z mé strany byla navíc ... proto jen přeji,aby Vás neopouštěla síla a víra v lepší zítřky!

    OdpovědětVymazat
  7. Verunko, miluju tě! Ano, jsi mé dítě, můj DÁREČEK :-) a mám se od tebe co učit celý tvůj život. A věř, je to dřina! Máma

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Omlouvám se, že reaguji a narušuji.... ALE JE TO NÁÁÁDHERA! :) Na tohle jsem zvyklá u maminek malých dětí, v mém okolí (mé generace) je spíše zvykem slyšet kárání a vyčítání chyb... jsem šťastná, když vidím, že je to i jinak... :)

      Vymazat
  8. Vím, o čem mluvíte a přeji hodně sil i nadále.
    Neuměla bych to tak napsat, a proto doporučuji, co zmínil už někdo přede mnou: pište dál, protože máte talent svými slovy šířit pokoj a klid, a to je dobře.
    Alena

    OdpovědětVymazat
  9. Tuto situaci jsem přežila, ale jako díte když mi zemřel tatínek. Přeji Vám i dětičkám hodně energie vše zvládnout a spoustu dobrých lidí kolem sebe. Kateřina

    OdpovědětVymazat
  10. Nemam slov, placu jak zelva a nemam pro Vas nez slova obdivu. Preji mnoho sily, stesti a lasky...

    OdpovědětVymazat
  11. Nejkrasnejsi a zaroven nejsmutnejsi vec, co jsem kdy cetla..

    OdpovědětVymazat
  12. Mám neskutečnou potřebu Vám něco napsat, ale vůbec nevím co. Jste opravdu silná žena. Tohle je nejkrásnější, ale zároveň nejsmutnější věc, kterou jsem kdy četla. Strašně Vám fandím, protože lidé, kteří mají chuť se usmívat i přesto, co jim život přichystal, jsou vždycky největšími vítězi nad vlastním osudem! :)

    OdpovědětVymazat
  13. Vedle mě tu leží z každé strany jedna malá holčička a o kousek dál můj manžel, jejich tatínek, a mně se koulí po tvářívh slzy jako hrachy... Ta představa, že by nám odešel, že by tu najednou nebyl...

    Člověk bere věci jako samozřejmé, ví, že po práci přijde manžel domů, rozdá všem pusu, udělá si kafe, nakrmí a vykoupe batole, uhoupe miminko, uklidí hračky po dětech, sní večeři a přitulí se ke mně na gauč. Každý den. A pak najednou bum. Není tady. Všecko je jinak. A já stojím u kuchyňské linky, čekám, až odbije šestá, abych postavila vodu na kafe, čekám na tu vítací pusu, čekám, až někdo vykoupe to batole... A on už nikdy nepřijde. Ta změna se prostě odrazí ve všem, i ve všedních zážitcích... To mě tak děsí, že najednou nebudu komu moct říct "Jak bylo v práci? Těšily jsme se na tebe!"

    Strašně vás obdivuju. Jste tak silná... Já bych to nedokázala. I když, kdo ví. Děti by mě určitě nakoply. Kvůli nim bych bojovala. Snad.

    Držte se.

    LUCIE B.

    OdpovědětVymazat
  14. Milá, krásná, láskyplná a silná Veroniko...Byť i já tu sedím a slzy tečou proudem, myslím, že máte zhůry obrovsky darováno.....Jste krásná, máte 3 zdravé a též krásné děti, máte velký talent na psaní (vtáhlo mě to a to se nestává vždy:)) a zažila jste krásný a plný vztah, vím, krátký, ale plný lásky a sdílení.....Nic není zadarmo a jistěžě jste dříč. Ztráta milovaného muže jistě tuze bolí a já si ani nechci představovat, co všechno musíte cítit a prožívat....ale jedno vím jistě.....Váš život je plný, Vy jste plná.....LÁSKY:)

    Buďte stále silná, milá Veroniko, pište....v tom je Vaše síla.....upřímně držím palcáty .....

    Olina Trojková

    OdpovědětVymazat
  15. Veroniko, váš dosavadní život a to, co následovalo, jsem z toho také otřesená. Držte se kvůli dětem.

    OdpovědětVymazat
  16. Těhotná s druhým dítětem doma, spícím prvním a milovaným manželem v práci tu mám klid si u Vašeho článku faakt bytelně pobrečet. Dnes jsem na Váš blog narazila náhodou a myslím, že se tak prostě mělo stát. Nedokážu si představit ani ve snu, jaké to je, ocitnout se tam, kde vy, jedno je ale jisté, Honza byl šíleným způsobem výjimečný, vy jste taky a ve Vašich dětech to taky určitě je. Váš nemůže rozdělit a udolat nic, jste čistá energie a síla, co se prosadí a já budu moc ráda, pokud se tou Vaší budu moct poinspirovat. Máte můj nejhlubší obdiv a přání všeho dobrého Vám i dětem :) Monika

    OdpovědětVymazat
  17. V pátek 10.6. mi nečekaně zemřel můj milovaný manžel. Zůstala jsem se dvěma dcerami 17 a 14 let. Dnes se koná jeho pohřeb. Doufám, že budu mít tolik síly jako Vy. Zatím si to vůbec neumím představit, protože jsme spolu byli téměř 22 let a nikdy jsme bez sebe nebyli déle než 5 dní a to jsme si stále telefonovali nebo psali. Byl tou mojí lepší polovinou. To, co jste napsala a jak jste to napsala mi hodně pomohlo a za to Vám děkuji. Petra

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moje milá Petro, tolik bych Vás chtěla obejmout, i když Vás neznám.
      Budu v myšlenkách s Vámi. A nebojte, zvládnete to přesně tak, jak to zvládnout máte. Není žádný správný způsob, jak projít takovou životní zkouškou.
      Jediné, co Vám můžu s jistotou říct je, že o 7 měsíců později, které nyni od smrti mého muže uplynuly, budete i se svými holkami o míle dál než dnes. Den za dnem bude vše vždy o malinký kousíček lepší. Jsem ráda, že Vám mohu Vaši cestu usnadnit aspoň trošičku svým psaním.
      Veronika

      Vymazat
    2. Moc Vám děkuji za podporu, protože jen ten, kdo si něco podobného prožil, pochopí...

      Vymazat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...