sobota 30. března 2019

Je libo psí hot dog či kočičí čevabčiči?


Že prý by se ke mně hodil pes. Že prý jsem takový typ.
Nenapadá mě moc věcí, které by byly dál od pravdy.

Obecně nemám ráda, když je na mně někdo závislý a vyžaduje mou péči.
(Na chvíli zapomeneme, že mám tři děti, jo?)
Často si lidé myslí, že když nechováte nadšení pro psy, nemáte v sobě kouska citu. 

Následující debatu jsem vedla už mockrát:

"Proč nemáš ráda psy?"
"Neřekla bych, že je nemám ráda. Mám je ráda podobně jako prasata. Nebo krysy. Nebo vrabce, šneky, jepice."
"No počkej, přece mi nechceš říct, že prase nebo šnek je to stejný jako pes."

Rozhovor většinou skončí u toho, že jsem cynik.


Já samozřejmě chápu rozdíl mezi toulavou kočkou a kocourem s rodokmenem, který pevnou packou vládne domácnosti mých rodičů. Macka mám trochu radši než tu smečku koček, co nám tu za domem vyžírá popelnice.
Je to podobné jako s lidmi. Lidi mám docela ráda, ale svoje děti mám třeba radši než vás.

Ale vážně.


Zamysleli jste se někdy nad tím, proč děláme rozdíl psem, prasetem a krysou?


Jsou to přeci všechno živí tvorové, ne?


Ale kolik lidí si u videa se zachráněnou želvou poplakalo a pak si šlo dát párek?

Jasně. Další veganská lobby, říkáte si.
Jenže není. Prosím zkuste číst dál. Klidně i s párkem v ruce.


Šnečí závody


Další z mých oblíbených debatních her se jmenuje "Zabil bys komára?"


A zabil bys šneka? Krysu? Prase? Psa?
Většinou se "hráči" moc daleko nedostanou.

Když se jich pak ptám, proč by to které zvíře nezabili, začne (moje ještě oblíbenější) část hry. Zpětná racionalizace.

"Nezabil bych ho, protože je velkej."
"Takže když zabiješ krysu, mohl bys v pohodě zabít i čivavu?"

"Komára bych zabil bez váhání, protože jich je hodně."

"Slepic je 20 miliard. Je to málo?"

"Jepice není narozdíl od kočky roztomilá. Nemá srst a nekouká na tebe, když ji vraždíš."

"Kráva má srst i oči. Zabiješ ji?"
"Ale kráva je k jídlu."
"To kočka taky, jen ji neprodávají v Tescu. Teda možná, jeden nikdy neví..."


Se zpětnou racionalizací bacha. Je to mrcha


Funguje totiž hlavně ve chvílích, kdy vypálíme nejdřív nějakou naučenou nebo emoční reakci, která se po napadení logickými argumenty začne kácet. A my se zoufale snažíme a snažíme obhájit zpětně něco, co jsme řekli, jakkoli to může být pitomé.

Realita je taková, že zvířata rozdělujeme na

  • domácí mazlíčky (kteří se nejí)
  • chovná zvířata (která se jí)
  • ostatní zvířata (která se taky nejí)

V kapitole "O supovi, který měl jeleny v úctě" budou mít děti prostor zamyslet se nad tím, jak naše společnost rozděluje zvířata na jedlá a nejedlá.
// česky // slovensky //

Ať si to budeme snažit obhájit jakkoli, naše láska ke zvířatům prostě není napříč druhy ani konzistentní, ani logická


Jak je to možné, že jinak racionální tvor jako homo sapiens dokáže na denní bázi dělat takovouhle účinnou mentální kličku, aby občural svůj mozek?

Celkem jednoduše. Máme na to dva funkční mechanismy, které vyřadí náš logický úsudek ze hry.


1. Příběhy, které si vyprávíme


Ema mele maso. To se ví. Ale napadlo vás někdy ptát se paní učitelky, jestli to maso bylo hovězí nebo psí? (Mě jo, ale byla jsem stydlivá.)
Už v dětských obrázkových knížkách máme rozdělená zvířátka na domácí mazlíčky, farmářská a divoce žijící.

Jenže stačí vystrčit nos z naší malé ohrádky a nemusíme chodit daleko, abychom ochutnali psa nebo červa.
Jako nejvíc ateistický národ světa to málo pociťujeme, ale ne všude bychom obstáli s naším příběhem, že je košer dát si prasátko nebo kravičku.

Jsou to právě příběhy, které si o zvířatech vyprávíme a z generace na generaci předáváme, co drží pokupě naše přesvědčení, že je v pořádku mezi živými tvroy dělat zásadní rozdíly, které z nich snadno udělají tvory neživé.

---
Je to tak silné náboženství, že už má dokonce i svůj název: karnismus. (Doporučuju shlédnout působivý TEDx talk Melanie Joy, případně si přečíst její knihu Why We Love Dogs, Eat Pigs and Wear Cows.)
---


2. Schovávání smrti


Když se Líza Simpsonová rozhodla stát vegetariánkou, v reakci na její všetečné dotazy se ve škole rozblikalo červené tlačítko "INDEPENDENT THOUGHT ALARM" a v rámci normalizační převýchovy jí pustili edukační video. Bodrý průvodce v něm vysvětluje logiku potravního řetězce, zatímco za ním na pásu zajíždějí do šedé anonymní budovy za děsivého bučení krávy a na druhém konci vypadávají steaky.

Divák se u toho směje, ale nejsem si jistá, jak moc ten smích není jen obrannou reakcí mozku, aby se nestihnul zapnout, leknout a přiznat si, že je to realita, ve které žijeme. 99 % z veškerého snědeného masa pochází z velkochovů, v angličtině příznačně nazývaných factory farms.

Smrt není něco, s čím bychom si chtěli (paradoxně a příznačně zároveň) dělat vrásky. Tak jako umírající lidi zavíráme do nemocnic, stejným způsobem odmítáme vidět umírat zvířata, která jíme.


Knížka, která chce vrátit smrt do života a život do vás.
// tištěná kniha // e-kniha // audiokniha //

Přemýšlím, jak by klesla spotřeba masa, kdybychom museli svému hovězímu steaku nejdřív pohlédnout do očí a pak ho podříznout.

Smrt lakujeme narůžovo. V neuvěřitelně vtipné a zároveň na dřeň lidství sahající knize Tlouštící hoří rychleji vypráví zaměstnankyně krematoria historku, kdy dostala za úkol "namalovat před obřadem zemřelou babičku, aby vypadala jako živá".

To stejné děláme ale i s mrtvými zvířaty. V supermarketu si sáhnete do lednice, kde na vás čekají unifikovaná a anonymní kuřecí prsa na tácku, úhledně zabalená do igelitu. A jako bonus - přelepka s obrázkem veselého vodňanského kuřátka
Napadlo někoho z vás jak je to morbidní? Ne? Tak si zkuste představit, jak byste se tvářili, kdyby byl na přelepce namalovaný labrador.

O kolik sympatičtější jsou mi sicilská řeznictví, kde víte, co si kupujete. Úcta, kterou pak věnujete snězenému zvířeti, je o poznání větší.

---
Pokud nejste úplně fanoušci videí, ve kterých jsou záběry z velkochovů sestříhané tak, abyste brečeli a zvraceli zároveň, doporučuju velmi střízlivě a nevyděračsky napsanou knížku Eating Animals, ve které autor sice má svůj názor, nicméně přistupuje k tématu nezaujatě a dává prostor vyjádřit se všem zúčastněným stranám.
---

---
Zajímá-li vás větší obrázek toho, jak se lidstvo dostalo k jezení zvířat a udělalo z toho součást své kultury, přečtěte si skvělou knížku Homo Deus, stručné dějiny zítřka.
---

Na začátku jsem slíbila, že tohle nebude žádná veganská agitka.
A slib dodržím.


Nechci vás lámat, abyste přestali jíst maso


Zkuste ale prosím dát šanci myšlence, že na zvířata uplatňujeme různá kritéria třídění, která na jejich životy mají zásadní vliv. A že tohle naše smýšlení je možné jen díky tomu, že je drží dva velmi funkční mechanismy, co pomáhají vyřadit ze hry náš mozek: vyprávění příběhů a schovávání smrti.

Já sama maso nejím. Jen výklenkově, když babičky navaří nebo je někde společné stravování, tak se v jídle nerýpu a sním, co je, když už to je. 
V duchu před jídlem poděkuju zvířeti, co kvůli mně umřelo.

Stejně tak nezabíjím zvířata, která mi neubližují. Vosy opatrně vyháním z okna a mávám jim na cestu. Mám je ráda.

A konečně mám ráda i vaše psy. Vážně.
Až vás potkám, tak je velká pravděpodobnost, že je nezabiju.

7 komentářů :

  1. Ahoj Veru, je to hezky napsané. Sama jsem se s přítelem asi dvě hodiny hádala o tom, že nechci doma rybičku. Protože pak mám to utrpení (byť tvora s docela jinak vyvinutou nervovou soustavou, takže se do něj nedokážu vcítit) zavřeného zvířátka neustále na očích. Ale. Mám na to možná trochu jiný pohled. Smrt je nevyhnutelná. Moji rodiče chovali kozy, králíky, holuby a bylo pro nás naprosto normální, že je táta zabil a snědli jsme je k obědu. Na Vánoce jsem zabila kapra, abych zjistila, jestli jsem opravdu tak stašný člověk. Ale. Nejsem si tím jistá. Když je smrt krátká a život relativně dobře prožitý, není nutné mít výčitky za to, že jsme všežravci. I když, možná je to jen můj obranný mechanismus, jak jsem se adaptovala na rodinnou situaci. Přítel jednoduše (ani z enviromentálních, ani z etických důvodů) nechce přestat jíst maso. Takže mu to dávám svým způsobem sežrat. A kupuju co nejvíc to drahé BIO, u kterého doufám, že ty zvířata tolik netrpěly. Jinak bych se pravděpodobně pokoušela být vegetarián. A to asi díky meditačnímu retreatu, o kterém píšu na blogu, a kde jsem se zvláštním způsobem cítila dobře. Plná úcty ke všemu živému. Nesměli jsme totiž ublížit jedinému tvorovi. Vyhýbala jsem se cestičkám mravenců a i ty strašlivé komáry jsem jen smetla rukou a nechala je odletět. Ale zase. Je to komplikovanější o to, že i kytky jsou živé organismy. Kde má člověk udělat tu hranici. A tak prostě jím vše. "With wise reflection I eat this food. Not for fattening, not for beautification. Only to maintain this body. To stay alive and healthy. To support the spiritual way of life."

    OdpovědětVymazat
  2. Ano, kde udělat tu hranici? Život požírá život, ať už jako masožravec, nebo vegan.

    OdpovědětVymazat
  3. Hm, mě nikdy nenapadlo, že náš náhled na třídění zvířat je/měl by být logický. To ani nejde, prostě jsme všichni produkt své doby, místa a prostředí. U nás je hranice u mazlíčků, Číňan v klidu sežere i psa s kočkou, ledaske frčí brouci a kobylky, což je pro nás fuj a tabu... Před sto lety byla spousta věcí jinak, pár set kilometrů a bude to zase jinak...

    A on by stačil opravdu velký hlad a člověk by sežral i toho psa, kočku nebo krysu, ono se to v dobách hojnosti recni...

    S tím, že by byli lidi vegetariáni, kdyby měli zvířata sami zabíjet, nesouhlasím, jen by prostě byli otrlejsi. O generaci zpátky měl každý druhý aspoň slepice, kraliky a další zvířata a prostě to patřilo k životu. Já v tom taky vyrostla, bylo to úplně normální, nikdo se z toho nekacel. A to mám zvířata ráda, ale holt některá se chovají na jídlo, jednou jsme vsezravci, tak se s miliardami let evoluce nehodlám hádat :-)

    Samozřejmě jiná věc je týrání zvířat, šílené velkochovy nebo cpani se masem dvakrát denně, to je zase ujeté na druhou stranu.

    OdpovědětVymazat
  4. Problém má více rovin - nejde jen o vyprávění příběhů a skrývání smrti. Pes je historicky (alespoň v naší kultuře) vnímán jako nejlepší přítel člověka. A domnívám se, že právem. Které jiné zvíře dokáže efektivně plnit roli hlídače majetku, hospodářských zvířat, pomocníka při lovu a honitbě, asistenta nevidomým, kanisterapeuta apod. Pes se dá při správném postupu relativně snadno vycvičit, šlechtěním se u něj posílily pro člověka žádoucí vlastnosti a povahové rysy... Kočka je zase tvor praktický - nenáročný, čistotný a společenský - prostě vhodný tvor do lidských příbytků. Stejně tak kůň - v minulosti nedílná součást malých hospodářství i velkých kavalérií. Do vynálezu auta prakticky jediný široce dostupný dopravní prostředek.

    OdpovědětVymazat
  5. Tak dobře Veru,nejíte maso,jste veganka,omezujete silně cukr - fajn - je to Vaše volba a nikdo Vám do toho nemá co mluvit,ale zdravě moc nevypadáte. Spíš vyřízeně a unaveně. Čím to? Jste pochopitelně unavená z péče o tři malé děti + práce + starosti jak je uživit a ještě si ubíráte vpodstatě živiny,které Vaše tělo potřebuje, aby vydrželo ten nápor co nyní zažíváte. Když mi bylo asi 20let,pracovala jsem jako zdrav.sestra ve třísměnném provozu a měla tak 3 noční do týdne plus nějaké"dvanáctky". Do toho jsem držela diety neb jsem chtěla být štíhlá. Ano,byla jsem štíhlá(170cm a 52kg). Po půl roce jsem zdravotně zkolabovala a skončila s podlomenou imunitou a musela začít normálně jíst. Nebyla jsem anorektička - jen jsem"zdravě" jedla. Teď mi je 50let a mám 60kg,léčenou anémii,2 pubertální děti,starou mámu,chodím na ranní směnu a jím vše,ale s mírou. Je mi vcelku dobře až na ten životní záhul. Potřebuji jak maso,tak cukr,tak tuky.Jsem všežravec. Tělo ví co dělá,poslouchejme ho a ne módní výživové a morální a často nesmyslné výkřiky .
    Pa.
    katka

    OdpovědětVymazat
  6. Tak když už jste to tady nakousli, taky mi připadá, že Veronika vypadá o dost starší než je...

    OdpovědětVymazat
  7. Mně to nějak celé připomíná tu slavnou hlášku "nežereš maso a nepoznáš vtip".

    OdpovědětVymazat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...