sobota 30. března 2019

Je libo psí hot dog či kočičí čevabčiči?


Že prý by se ke mně hodil pes. Že prý jsem takový typ.
Nenapadá mě moc věcí, které by byly dál od pravdy.

Obecně nemám ráda, když je na mně někdo závislý a vyžaduje mou péči.
(Na chvíli zapomeneme, že mám tři děti, jo?)
Často si lidé myslí, že když nechováte nadšení pro psy, nemáte v sobě kouska citu. 

Následující debatu jsem vedla už mockrát:

"Proč nemáš ráda psy?"
"Neřekla bych, že je nemám ráda. Mám je ráda podobně jako prasata. Nebo krysy. Nebo vrabce, šneky, jepice."
"No počkej, přece mi nechceš říct, že prase nebo šnek je to stejný jako pes."

Rozhovor většinou skončí u toho, že jsem cynik.


Já samozřejmě chápu rozdíl mezi toulavou kočkou a kocourem s rodokmenem, který pevnou packou vládne domácnosti mých rodičů. Macka mám trochu radši než tu smečku koček, co nám tu za domem vyžírá popelnice.
Je to podobné jako s lidmi. Lidi mám docela ráda, ale svoje děti mám třeba radši než vás.

Ale vážně.


Zamysleli jste se někdy nad tím, proč děláme rozdíl psem, prasetem a krysou?


Jsou to přeci všechno živí tvorové, ne?


Ale kolik lidí si u videa se zachráněnou želvou poplakalo a pak si šlo dát párek?

Jasně. Další veganská lobby, říkáte si.
Jenže není. Prosím zkuste číst dál. Klidně i s párkem v ruce.


Šnečí závody


Další z mých oblíbených debatních her se jmenuje "Zabil bys komára?"


A zabil bys šneka? Krysu? Prase? Psa?
Většinou se "hráči" moc daleko nedostanou.

Když se jich pak ptám, proč by to které zvíře nezabili, začne (moje ještě oblíbenější) část hry. Zpětná racionalizace.

"Nezabil bych ho, protože je velkej."
"Takže když zabiješ krysu, mohl bys v pohodě zabít i čivavu?"

"Komára bych zabil bez váhání, protože jich je hodně."

"Slepic je 20 miliard. Je to málo?"

"Jepice není narozdíl od kočky roztomilá. Nemá srst a nekouká na tebe, když ji vraždíš."

"Kráva má srst i oči. Zabiješ ji?"
"Ale kráva je k jídlu."
"To kočka taky, jen ji neprodávají v Tescu. Teda možná, jeden nikdy neví..."


Se zpětnou racionalizací bacha. Je to mrcha


Funguje totiž hlavně ve chvílích, kdy vypálíme nejdřív nějakou naučenou nebo emoční reakci, která se po napadení logickými argumenty začne kácet. A my se zoufale snažíme a snažíme obhájit zpětně něco, co jsme řekli, jakkoli to může být pitomé.

Realita je taková, že zvířata rozdělujeme na

  • domácí mazlíčky (kteří se nejí)
  • chovná zvířata (která se jí)
  • ostatní zvířata (která se taky nejí)

V kapitole "O supovi, který měl jeleny v úctě" budou mít děti prostor zamyslet se nad tím, jak naše společnost rozděluje zvířata na jedlá a nejedlá.
// česky // slovensky //

Ať si to budeme snažit obhájit jakkoli, naše láska ke zvířatům prostě není napříč druhy ani konzistentní, ani logická


Jak je to možné, že jinak racionální tvor jako homo sapiens dokáže na denní bázi dělat takovouhle účinnou mentální kličku, aby občural svůj mozek?

Celkem jednoduše. Máme na to dva funkční mechanismy, které vyřadí náš logický úsudek ze hry.


1. Příběhy, které si vyprávíme


Ema mele maso. To se ví. Ale napadlo vás někdy ptát se paní učitelky, jestli to maso bylo hovězí nebo psí? (Mě jo, ale byla jsem stydlivá.)
Už v dětských obrázkových knížkách máme rozdělená zvířátka na domácí mazlíčky, farmářská a divoce žijící.

Jenže stačí vystrčit nos z naší malé ohrádky a nemusíme chodit daleko, abychom ochutnali psa nebo červa.
Jako nejvíc ateistický národ světa to málo pociťujeme, ale ne všude bychom obstáli s naším příběhem, že je košer dát si prasátko nebo kravičku.

Jsou to právě příběhy, které si o zvířatech vyprávíme a z generace na generaci předáváme, co drží pokupě naše přesvědčení, že je v pořádku mezi živými tvroy dělat zásadní rozdíly, které z nich snadno udělají tvory neživé.

---
Je to tak silné náboženství, že už má dokonce i svůj název: karnismus. (Doporučuju shlédnout působivý TEDx talk Melanie Joy, případně si přečíst její knihu Why We Love Dogs, Eat Pigs and Wear Cows.)
---


2. Schovávání smrti


Když se Líza Simpsonová rozhodla stát vegetariánkou, v reakci na její všetečné dotazy se ve škole rozblikalo červené tlačítko "INDEPENDENT THOUGHT ALARM" a v rámci normalizační převýchovy jí pustili edukační video. Bodrý průvodce v něm vysvětluje logiku potravního řetězce, zatímco za ním na pásu zajíždějí do šedé anonymní budovy za děsivého bučení krávy a na druhém konci vypadávají steaky.

Divák se u toho směje, ale nejsem si jistá, jak moc ten smích není jen obrannou reakcí mozku, aby se nestihnul zapnout, leknout a přiznat si, že je to realita, ve které žijeme. 99 % z veškerého snědeného masa pochází z velkochovů, v angličtině příznačně nazývaných factory farms.

Smrt není něco, s čím bychom si chtěli (paradoxně a příznačně zároveň) dělat vrásky. Tak jako umírající lidi zavíráme do nemocnic, stejným způsobem odmítáme vidět umírat zvířata, která jíme.


Knížka, která chce vrátit smrt do života a život do vás.
// tištěná kniha // e-kniha // audiokniha //

Přemýšlím, jak by klesla spotřeba masa, kdybychom museli svému hovězímu steaku nejdřív pohlédnout do očí a pak ho podříznout.

Smrt lakujeme narůžovo. V neuvěřitelně vtipné a zároveň na dřeň lidství sahající knize Tlouštící hoří rychleji vypráví zaměstnankyně krematoria historku, kdy dostala za úkol "namalovat před obřadem zemřelou babičku, aby vypadala jako živá".

To stejné děláme ale i s mrtvými zvířaty. V supermarketu si sáhnete do lednice, kde na vás čekají unifikovaná a anonymní kuřecí prsa na tácku, úhledně zabalená do igelitu. A jako bonus - přelepka s obrázkem veselého vodňanského kuřátka
Napadlo někoho z vás jak je to morbidní? Ne? Tak si zkuste představit, jak byste se tvářili, kdyby byl na přelepce namalovaný labrador.

O kolik sympatičtější jsou mi sicilská řeznictví, kde víte, co si kupujete. Úcta, kterou pak věnujete snězenému zvířeti, je o poznání větší.

---
Pokud nejste úplně fanoušci videí, ve kterých jsou záběry z velkochovů sestříhané tak, abyste brečeli a zvraceli zároveň, doporučuju velmi střízlivě a nevyděračsky napsanou knížku Eating Animals, ve které autor sice má svůj názor, nicméně přistupuje k tématu nezaujatě a dává prostor vyjádřit se všem zúčastněným stranám.
---

---
Zajímá-li vás větší obrázek toho, jak se lidstvo dostalo k jezení zvířat a udělalo z toho součást své kultury, přečtěte si skvělou knížku Homo Deus, stručné dějiny zítřka.
---

Na začátku jsem slíbila, že tohle nebude žádná veganská agitka.
A slib dodržím.


Nechci vás lámat, abyste přestali jíst maso


Zkuste ale prosím dát šanci myšlence, že na zvířata uplatňujeme různá kritéria třídění, která na jejich životy mají zásadní vliv. A že tohle naše smýšlení je možné jen díky tomu, že je drží dva velmi funkční mechanismy, co pomáhají vyřadit ze hry náš mozek: vyprávění příběhů a schovávání smrti.

Já sama maso nejím. Jen výklenkově, když babičky navaří nebo je někde společné stravování, tak se v jídle nerýpu a sním, co je, když už to je. 
V duchu před jídlem poděkuju zvířeti, co kvůli mně umřelo.

Stejně tak nezabíjím zvířata, která mi neubližují. Vosy opatrně vyháním z okna a mávám jim na cestu. Mám je ráda.

A konečně mám ráda i vaše psy. Vážně.
Až vás potkám, tak je velká pravděpodobnost, že je nezabiju.

18 komentářů :

  1. Ahoj Veru, je to hezky napsané. Sama jsem se s přítelem asi dvě hodiny hádala o tom, že nechci doma rybičku. Protože pak mám to utrpení (byť tvora s docela jinak vyvinutou nervovou soustavou, takže se do něj nedokážu vcítit) zavřeného zvířátka neustále na očích. Ale. Mám na to možná trochu jiný pohled. Smrt je nevyhnutelná. Moji rodiče chovali kozy, králíky, holuby a bylo pro nás naprosto normální, že je táta zabil a snědli jsme je k obědu. Na Vánoce jsem zabila kapra, abych zjistila, jestli jsem opravdu tak stašný člověk. Ale. Nejsem si tím jistá. Když je smrt krátká a život relativně dobře prožitý, není nutné mít výčitky za to, že jsme všežravci. I když, možná je to jen můj obranný mechanismus, jak jsem se adaptovala na rodinnou situaci. Přítel jednoduše (ani z enviromentálních, ani z etických důvodů) nechce přestat jíst maso. Takže mu to dávám svým způsobem sežrat. A kupuju co nejvíc to drahé BIO, u kterého doufám, že ty zvířata tolik netrpěly. Jinak bych se pravděpodobně pokoušela být vegetarián. A to asi díky meditačnímu retreatu, o kterém píšu na blogu, a kde jsem se zvláštním způsobem cítila dobře. Plná úcty ke všemu živému. Nesměli jsme totiž ublížit jedinému tvorovi. Vyhýbala jsem se cestičkám mravenců a i ty strašlivé komáry jsem jen smetla rukou a nechala je odletět. Ale zase. Je to komplikovanější o to, že i kytky jsou živé organismy. Kde má člověk udělat tu hranici. A tak prostě jím vše. "With wise reflection I eat this food. Not for fattening, not for beautification. Only to maintain this body. To stay alive and healthy. To support the spiritual way of life."

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdybyste se na to podívala z jiného pohledu, bylo by to stejne? Když měl pes hezký život, nemusíme mít výčitky, že jsme vsezravci a ve dvou letech ho zabít? Má jedno zvíře právo na život a druhé ne? Já jsem si taky žila docela hezky, uspěl by tenhle argument jako polehčující okolnost pro mého vraha? A rostliny tive jsou, ale nemaji CNS, pokud jsem přesvědčena, že trpí, jejich utrpení minimalizuju tím, že přestanu jist zvířata. Ty jich totiž za život sni opravdu hodně. Je fajn, že už jste v sobe našla soucit..já ho dlouho neměla a veganstvi jsem zkusila kvůli zdraví Forks Over Knives).

      Vymazat
  2. Ano, kde udělat tu hranici? Život požírá život, ať už jako masožravec, nebo vegan.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pro mě je hranice v tom, co ovlivnim. Ano, uz moje existence ma dopad na tuhle planetu a zvířata (třeba při sklizeni na poli umírají hlodavci), ale jestli posílám na smrt zvířata kvůli jídlu, kosmetice nebo třeba módě je moje rozhodnutí.

      Vymazat
  3. Hm, mě nikdy nenapadlo, že náš náhled na třídění zvířat je/měl by být logický. To ani nejde, prostě jsme všichni produkt své doby, místa a prostředí. U nás je hranice u mazlíčků, Číňan v klidu sežere i psa s kočkou, ledaske frčí brouci a kobylky, což je pro nás fuj a tabu... Před sto lety byla spousta věcí jinak, pár set kilometrů a bude to zase jinak...

    A on by stačil opravdu velký hlad a člověk by sežral i toho psa, kočku nebo krysu, ono se to v dobách hojnosti recni...

    S tím, že by byli lidi vegetariáni, kdyby měli zvířata sami zabíjet, nesouhlasím, jen by prostě byli otrlejsi. O generaci zpátky měl každý druhý aspoň slepice, kraliky a další zvířata a prostě to patřilo k životu. Já v tom taky vyrostla, bylo to úplně normální, nikdo se z toho nekacel. A to mám zvířata ráda, ale holt některá se chovají na jídlo, jednou jsme vsezravci, tak se s miliardami let evoluce nehodlám hádat :-)

    Samozřejmě jiná věc je týrání zvířat, šílené velkochovy nebo cpani se masem dvakrát denně, to je zase ujeté na druhou stranu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Miliony let jsme zvířata nejedli a naše tělo si na to neprivyklo do té míry, že bychom to potřebovali. Naopak, rostlinna strava muze mit spoustu zdravotnich benefitu. argument 'bylo to tak doteď, tak to nebudu měnit'byl určitě běžný i u práv žen, otroků, menšin..ale sám o sobě nezduvodnuje, proč je v pořádku zabíjet v momentě, kdy to ke zdraví a spokojenosti nepotřebujeme.

      Vymazat
  4. Problém má více rovin - nejde jen o vyprávění příběhů a skrývání smrti. Pes je historicky (alespoň v naší kultuře) vnímán jako nejlepší přítel člověka. A domnívám se, že právem. Které jiné zvíře dokáže efektivně plnit roli hlídače majetku, hospodářských zvířat, pomocníka při lovu a honitbě, asistenta nevidomým, kanisterapeuta apod. Pes se dá při správném postupu relativně snadno vycvičit, šlechtěním se u něj posílily pro člověka žádoucí vlastnosti a povahové rysy... Kočka je zase tvor praktický - nenáročný, čistotný a společenský - prostě vhodný tvor do lidských příbytků. Stejně tak kůň - v minulosti nedílná součást malých hospodářství i velkých kavalérií. Do vynálezu auta prakticky jediný široce dostupný dopravní prostředek.

    OdpovědětVymazat
  5. Tak dobře Veru,nejíte maso,jste veganka,omezujete silně cukr - fajn - je to Vaše volba a nikdo Vám do toho nemá co mluvit,ale zdravě moc nevypadáte. Spíš vyřízeně a unaveně. Čím to? Jste pochopitelně unavená z péče o tři malé děti + práce + starosti jak je uživit a ještě si ubíráte vpodstatě živiny,které Vaše tělo potřebuje, aby vydrželo ten nápor co nyní zažíváte. Když mi bylo asi 20let,pracovala jsem jako zdrav.sestra ve třísměnném provozu a měla tak 3 noční do týdne plus nějaké"dvanáctky". Do toho jsem držela diety neb jsem chtěla být štíhlá. Ano,byla jsem štíhlá(170cm a 52kg). Po půl roce jsem zdravotně zkolabovala a skončila s podlomenou imunitou a musela začít normálně jíst. Nebyla jsem anorektička - jen jsem"zdravě" jedla. Teď mi je 50let a mám 60kg,léčenou anémii,2 pubertální děti,starou mámu,chodím na ranní směnu a jím vše,ale s mírou. Je mi vcelku dobře až na ten životní záhul. Potřebuji jak maso,tak cukr,tak tuky.Jsem všežravec. Tělo ví co dělá,poslouchejme ho a ne módní výživové a morální a často nesmyslné výkřiky .
    Pa.
    katka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kyselý hrozny....

      Vymazat
    2. Jake látky potřebujeme získat výhradně z masa? A sugar-free teda nejsem, ale že by bylo v cukru něco zdravého, si teda taky neuvedomuju..pokud se nebavíme o sacharidech obecně, to je samozřejmě jiná.

      Vymazat
  6. Tak když už jste to tady nakousli, taky mi připadá, že Veronika vypadá o dost starší než je...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jak někdo sáhne lidem na žvanec,začnou bejt útoční,to je fakt vtipný...

      Vymazat
  7. Mně to nějak celé připomíná tu slavnou hlášku "nežereš maso a nepoznáš vtip".

    OdpovědětVymazat
  8. Podle mě je problém v tom dokázat se smrti postavit a podívat se jí "do očí". Spousta lidí nesnese pohled na smrt a utrpení zvířat, ale bez problému si za pár hodin dají maso na talíři. Jde o to, že jsme opět smrt někam schovali, aby nebyla vidět a nerušila nás v našem konzumu, aby netrápila naše svědomí.

    Měla jsem jako dospívající tu možnost naprosté změny života, když se moji rodiče rozhodli začit se živit pouze farmařením. Živí se prodejem sýrů a vyrobků z mléka (uvčího a kravského), jinak se snaží být maximálně soběstační. Do klasického obchodu nechodí, jen velmi vyjimečně. Rozhodně ne kupovat základní potraviny. A když člověk pracuje se zvířaty, smrt k tomu patří. Patří to k tomu když se rodí mrtvé mláďata, nebo když se matky nejsou schopny dostatečně postarat a silné zdravé jehně vám uhyne před očima. Naučíte se s tím žít. Protože smrt kživotu patří, nejde ji schovat. Nejde dělat že tu není. Stejně tak je to s tím, když se rozhodneme, že dnes se bude dělat porážka a bude maso. Sama jsem se chtěla naučit jak tohle udělat, podívat se ovci do očí, poděkovat ji za to že nás nasytí a pak udělat, co je potřeba aby důstojně a bez většího utpení její duše odešla z tohoto světa a její tělo nám tu zanechala jako potravu, která nás zasytí.

    Myslím si, že nelze změnit zvyky zajeté v naší kultuře po spoustu let. Je však si potřeba uvědomit, že i když jsme všežravci, není v pořádku jíst maso každý den. Naši předci jej také měli velmi výjmečně, jejich skladba jídelníčku byla založená na luštěninách, zelenině a sezóních potravinách. A hlavně, byli si vědomi procesu, kterým se maso na stůl dostává mnohem více než my dnes. Bylo by skvělé kdyby se větší množství lidí třeba jen omezilo na maso jednou týdně. Já sama to tak mám a nic mi neschází. Kolikrát si uvědomím, že jsem již dva týdny neměla maso a necítím se nijak špatně. Naopak. Ale když na něj dostanu chuť, dám si záležet na jeho kvalitě. A vím co zaním je, zvíře které bylo živé a teď už není a já mu vzdám svou úctu, že z něj udělám výborný pokrm a zužitkuju vše bez plýtvání. To se mi zdá jako rozumná cesta, která by mohla jednou vést k lepším zítřkům :)

    OdpovědětVymazat
  9. Souhlasím s mnoha komentáři zde, zejména s posledním od Merijel. Jen bych ráda doplnila jednu podle mě zásadní věc, která do srovnávání konzumace psa vs. krávy zasahuje. Je zkrátka velmi neekonomické jíst něco, co samo jí maso. Příroda to má vymyšlené tak, že šelmy žerou ty, kteří žerou trávu, což je prostě nejkratší cesta trávy do jejich žaludku. My se také nenajíme trávy, ale najíme se krávy. Proto jíst psy a kočky nebo jiné šelmy není ani z hlediska přírody přirozené a nemá to nic společného s tím, kdo se smutněji kouká.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Problém je ten, že my ani nejsme šelmy. A jako všežravci si můžeme vybrat, jestli chceme jíst zvířata, nebo nechceme jíst zvířata. Uživit a žít dlouho a plnohodnotně dokážeme i na rostlinné stravě (jen si taky musíme dobře poskládat jídelníček). Vegetariánství je staré už od řeckých filozofů.

      Vymazat
  10. opravdu spousta lidí je přecitlivělých. nevidím žádný důvod proč by člověk nedokázal zabít cokoliv co potřebuje. Kočka dokáže zabít pro zábavu. Mě třeba baví zase lovit toulavé kočky psy, odstraním tím z koloběhu zvíře které nepatří do volné přírody a původní majitel oto zvíře vystavil možnosti že bude přejeto autem nebo zabito jiným způsobem. Pokud na ulici poletuj bezprizorní zvíře, když to situace dovolí, tak zabijím. Maso se dá použít na výkrm domácích zvířat. Člověk je momentálně nejvyšším predátorem, tak se tak chovejme. Stejně sou pak plný utulky a ti útolkáři nemají rozum v tom, kdy trápení nechtěného zvířete ukončit. Piplají všelijaký mrzáky, místo aby se věnovali pořádně těm kteří k něčemu jsou.

    OdpovědětVymazat
  11. Ukázkové příklady racionalizace. Protože když jsme proti násilí-a drtivá většina je- a zároveň nás zasáhne, když vidíme zvířata trpět (doporučuju Dominion), ale zároveň to svým chováním podporujeme, buď změníme návyky (To udělá mensina) a nebo mame hromadu důvodů, proč je to v pořádku.Nas se totiž neptali, jestli s myslíme, že je v pořádku zabíjet zvířata. Ani nám neukázali cestu zvířete na talíř.proste nám to dali A chválili nás, když jsme to snědli, protože maso je přeci tak potřebné! Dneska už naštěstí víme, že není. A tak máme volbu násilí na 70 miliardách zvířat ročně buď podporovat nebo ne.

    OdpovědětVymazat

Kdo je Veronika Hurdová?

Kdo je Veronika Hurdová?
Veronika je šťastná žena. Kdyby se snažila dopředu naplánovat svůj život, nemohlo to dopadnout líp než skutečnost. Je mámou tří báječných dětí, jejichž věk se neustále mění, ale vypadá to, že nebude trvat dlouho a všechny ji přerostou. Kdysi dávno, bylo to nějak hned potom, co vymřeli dinosauři, si založila blog s naprosto hloupým názvem Krkavčí matka. Její mladické neuváženosti navzdory si ale její psaní získalo srdce mnoha tisíců čtenářů, díky čemuž si Veronika dnes může žít svůj sen. Je autorkou několika knih a napsala jich už tolik, že při dotazu na jejich celkový počet znejistí. Ve zbytku času Veronika učí děti doma, hodně s nimi cestuje a dobrovolničí na farmách po světě.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...