Je náročné být samonakladatel? Neřekla bych. Je to prostě proces. Těžko si myslet, že vydáte první knížku a koupí si ji tisíce lidí a vy budete za vodou.
Je to každodenní mravenčí práce, velmi odlišná od toho, když vydáváte knížku klasicky přes nakladatelství. Musíte si sami zajistit editační a korektorské práce, ilustrace, sazbu a tiskárnu. Zásadní ale je, že když nemáte podporu nakladatelství, nemáte přímý přístup do knihkupectvích ani marketingovou podporu.
 |
| Rudolf Höss (foto Profimedia) |
Vždycky ve mně hrkne, když někde slyším, že děti by měly poslouchat autority.
Většinou je to totiž vzneseno ve smyslu, že by se měly naučit poslouchat kohokoli, kdo jim je jako autorita určen. To zní na první pohled jako praktická věc. Měly by poslouchat rodiče, protože jinak z nich vyrostou nevychovaní klacci. Měly by poslouchat starší, protože je to výraz úcty. Měly by poslouchat policisty, protože jsou to ochránci pořádku. Měly by poslouchat učitele, protože jednou, až vyrostou, taky budou muset poslouchat svého šéfa.
Já s tím však nesouhlasím.
Před pár dny jsem doposlouchala knížku Smrt je mým řemeslem (francouzsky vyšlo prvně 1952) od Roberta Merleho, v úžasném přednesu Norberta Lichého. Vypráví životní příběh fiktivní postavy Rudolfa Langa, který velel koncentračnímu táboru za druhé světové války. Kniha je inspirovaná životem skutečné postavy německých dějin, a to nikým menším než Rudolfem Hössem, neblaze proslulým velitelem koncentračního tábora v Osvětimi.
Považuju se za člověka s celkem silným žaludkem. Ale při poslechu mě dost často mrazilo a musela jsem si to dávkovat, abych barvité popisy masových hrobů a plynových komor rozdýchala.
Nejvíce překvapivé pro mě bylo zjištění, že stejné pocity mrazení jako při poslechu o vyvražďování Židů po tisícovkách denně, jsem zažívala při vyprávění o Rudolfově dětství. Jeho tyranský, nábožensky fanatický otec, ho vedl ke slepé poslušnosti.
A opravdu, povedlo se mu to "skvěle".
Nebyla to úplně brigáda snů. Letáky nikdo nechtěl a krom toho, v metru strašně fičelo a v listopadu tam byla strašná kosa. A já zimu nesnáším.
Co napadlo nejen mladou holku, ale i většinu jejich kolegů, aby cíl splnili a vypadli z vestibulu metra co nejdřív? Ano, hádáte správně. Půlku letáků jsme hodili do koše ještě předtím, než jsme se na místo postavili. No a pak jsme vesele rozdávali, dokud jsme neměli prázdné ruce.
Pyšná na to nejsem a dneska bych už práci buď poctivě udělala, nebo bych se na ni vůbec nepřihlásila. Ale proč o tom píšu?
Chci vás seznámit s jedním velmi zajímavým zákonem, který se nazývá zákon Goodhartův.
Podobné dotazy se mi teď ke konci roku množí. Nikdy předtím jich nebylo tolik. Netuším, čím to je. Možná jak je doba vykloubená, vytahuje naše nejtemnější obavy na povrch.
Nemám kouzelný proutek, kterým bych uměla mávnout a váš strach tak rozpustit. Ale vím, co pomáhalo a pomáhá mně. Samozřejmě mě tahle myšlenka po Honzově smrti taky napadla a opakovaně se vrací: Co bude s dětmi, když jim umře i ten jeden, poslední rodič?
Zajímavé je, že ačkoli se mi toto téma čas od času vynoří, nijak mě neděsí. Vždy, když přijde, tak si jej prohlédnu a pak zase propustím, aby si žilo svým vlastním životem.
V následujícím článku nasdílím, co mi k tomuhle stavu vědomí pomáhá. Třeba to pomůže i vám, pokud ve vás představa vlastního skonu vyvolává v souvislosti s dětmi svíravé pocity.
A třeba taky ne. I to je v pořádku. Určitě si ale myslím, že by stálo zato popřemýšlet, zda existují jiné cesty, jak dojít v tomto ohledu vnitřního klidu.
Protože kdo se bojí smrti, bude se dost pravděpodobně bát až... do smrti.
Jsem duší pacifistka. Je mi strašně nepříjemné kohokoli do čehokoli nutit. Dobrovolnost je pro mě strašně důležitá hodnota. Domnívám se totiž, že pokud je něco dobré, není potřeba donucovacích prostředků k tomu, aby to bylo vykonáno.
Přeskočme nyní věci veskrze příjemné, jako je třeba zmrzlina. Většinu lidí do ní asi nebude potřeba nutit.
Jsou tu ale samozřejmě věci, které jsou příjemné méně a zároveň je potřeba je udělat, abychom např. v rámci domácnosti mohli žít spokojený život.
Vezměme si třeba mytí nádobí (a nechme stranou zenové mistry, kteří ho myjí rádi v rámci meditace). Já sama mám k mytí nádobí neutrální vztah a většinou mě to nijak nezatěžuje. Občas se mi ale nechce a/nebo jsem unavená. Zároveň žádné z mých dětí se do mytí nádobí samovolně úplně nehrne.
Má v tomhle případě smysl je nutit např. výhružkou, zákazem činnosti, podmiňováním nějaké návazné aktivity či dokonce bitím? Podle mě nikoli, vše uvedené by bylo násilí. Dobře, ale pořád tu máme tu smradlavou kupu nádobí.
Pro mě výchova není o dokonalosti, ale o autentičnosti. Abych mohla vychovávat svobodné dítě, musím nejdřív poznat sama sebe a být k sobě upřímná. Svoboda pro mě znamená jít v souladu se svou duší, nejít proti sobě, být na sebe laskavá. A když se tohle daří, jsem pak spokojená a děti se v té energii koupou.
Pro mě je zásadní, aby věděly, že jsme spolu na jedné lodi. Vždycky. Nebojuju s nimi a ony nebojují se mnou. To neznamená, že se vždycky na všem shodneme. Ale není tam neláska. Neobviňuju je, ale mluvím s nimi o tom, jak se cítím a co se mnou jejich chování třeba v danou chvíli dělá. Vysvětluju, kde mám své hranice.
Pominu to, že jsem covid už s "bylinkama" dvakrát "vyležela". Vlastně mi nic nebylo, jen dva tři dny rýma. Nebýt testů, tak o tom nevím. Tak jsem zůstala doma, dokud jsem nebyla zdravá.
Letos to bylo 20 let, kdy jsem odešla od svého dětského lékaře a k žádnému obvoďákovi se nepřihlásila. Nějak nebylo zatím proč.
Tuhle cestu obecně nikomu nedoporučuju, ale já to prostě takhle mám, tak mi prosím nepište, že si zahrávám. Nezahrávám. Vím co dělám. A jsem připravená nést si případné následky. Všechny, včetně smrti.
Čímž se dostáváme k té skvělé otázce na začátku. Byla bych ochotná platit si dražší léky místo očkování? No samozřejmě, že ano.
Jestli o něčem píšu dlouhé roky, ráda a konzistentně, pak je to svoboda. Svoboda vnitřní, kterou definuju jako kráčení v souladu se svou duší. A také svoboda vnější, kdy nejsou okolím kladeny zásadní překážky tomu, aby tento soulad byl realizován.
Nikdy jsem nehlásala svobodu bez zodpovědnosti. Protože pakliže se zodpovědnosti vzdáme a předáme ji do rukou prostředníka, pak nemůžeme vnitřní svobody nikdy dosáhnout, ani kdyby okolní podmínky byly nakrásně neinvazivní.
V současné době je mi hodně vytýkáno, že jsem antivaxerka, tudíž nezodpovědná. Já sama se ale za odpůrce očkování nepovažuju. Naopak mi jako takové přijde jako úžasná věc. Sama jsem byla očkovaná několikrát, stejně tak mé děti.
A pokud se někdo z vlastního rozhodnutí nechá naočkovat proti nemoci covid-19, velmi tomu fandím a rozhodně by mě nikdy nenapadlo toto rozhodnutí nikomu rozmlouvat. Stejně tak jako bych naopak nikoho do žádného očkování nikdy nenutila, ač bych jeho důvody považovala za sebehloupější.
Alespoň jednou do měsíce mi přijde podobný dotaz. A já trpělivě už takřka šest let odepisuju, protože je mi jasné, že být v blízkosti pozůstalého není nic příjemného. Přitom byste tolik chtěli nabídnout pomocnou ruku, ale nevíte jak.
Přešlapujete jako slon v porcelánu a poslední, co byste si přáli, je ublížit člověku, který už teď trpí víc, než je lidské.
Nejsem ani psycholog, ani průvodce pozůstalých, ani nic. Jen jsem byla tam, na druhé straně. Mám zkušenost s tím, jaké je to truchlit a být obklopená lidmi, kteří něvědí, co říct či udělat, aby vám ulevili.
Tady je deset věcí, co bych uvítala, aby tenkrát lidé okolo mě věděli. Možná se vám někdy budou hodit.
Sešlo se mi hodně přes sto odpovědí. Kromě rad i prosby, abych posléze nasdílela sebrané tipy, protože vás trápí totéž.
Než se rozepíšu, ráda bych ještě popsala, co konkrétně se svýma rukama a nohama řeším já. Studené končetiny znepříjemňují život mnoha lidem, hlavně ženám. Není ale studená ruka jako studená ruka.
Moje ruce a nohy chladnou kdykoli jde teplota pod 15 stupňů Celsia. Když nesvítí sluníčko, stačí mi i 20 stupňů a prsty se mi promění v led. Děje se mi to i v létě, když je venku 30 a já jsem uvnitř domu. Rukavice nosím pro jistotu v batohu od září do května (a často je vytahuju).
