Proč by mělo být (nejen) očkování proti covidu dobrovolné. Obhajoba výhod dobrovolnosti oproti povinnosti

Jsem duší pacifistka. Je mi strašně nepříjemné kohokoli do čehokoli nutit. Dobrovolnost je pro mě strašně důležitá hodnota. Domnívám se totiž, že pokud je něco dobré, není potřeba donucovacích prostředků k tomu, aby to bylo vykonáno.

Přeskočme nyní věci veskrze příjemné, jako je třeba zmrzlina. Většinu lidí do ní asi nebude potřeba nutit.

Jsou tu ale samozřejmě věci, které jsou příjemné méně a zároveň je potřeba je udělat, abychom např. v rámci domácnosti mohli žít spokojený život. 

Vezměme si třeba mytí nádobí (a nechme stranou zenové mistry, kteří ho myjí rádi v rámci meditace). Já sama mám k mytí nádobí neutrální čas a většinou mě to nijak nezatěžuje. Občas se mi ale nechce a/nebo jsem unavená. Zároveň žádné z mých dětí se do mytí nádobí samovolně úplně nehrne.

Má v tomhle případě smysl je nutit např. výhružkou, zákazem činnosti, podmiňováním nějaké návazné aktivity či dokonce bitím? Podle mě nikoli, vše uvedené by bylo násilí. Dobře, ale pořád tu máme tu smradlavou kupu nádobí.

Svobodná výchova vs. hranice (rozhovor pro časopis Maminka)

Někdy mám pocit, že si vybereme jeden výchovný koncept, snažíme se ho co nejdokonaleji okopírovat a pak se divíme, že nefunguje. Proč nám nejčastěji „nejde“ ta svobodná výchova?

Pro mě výchova není o dokonalosti, ale o autentičnosti. Abych mohla vychovávat svobodné dítě, musím nejdřív poznat sama sebe a být k sobě upřímná. Svoboda pro mě znamená jít v souladu se svou duší, nejít proti sobě, být na sebe laskavá. A když se tohle daří, jsem pak spokojená a děti se v té energii koupou. 

Pro mě je zásadní, aby věděly, že jsme spolu na jedné lodi. Vždycky. Nebojuju s nimi a ony nebojují se mnou. To neznamená, že se vždycky na všem shodneme. Ale není tam neláska. Neobviňuju je, ale mluvím s nimi o tom, jak se cítím a co se mnou jejich chování třeba v danou chvíli dělá. Vysvětluju, kde mám své hranice.

Zdravotní "pojištění" není pojištění, ale daň. Berme to v úvahu, než zaútočíme na lidi bez včeličky

 

"Zajímalo by mě, jestli ti, co se nenechají očkovat, by byli ochotní si soukromě zaplatit léky, které jsou mnohem dražší. Nebo jestli by ten covid vyleželi doma s bylinkama." Děkuju za tenhle podnět jedné své spoluhráčce z volejbalu. Skvělá otázka!

Pominu to, že jsem covid už s "bylinkama" dvakrát "vyležela". Vlastně mi nic nebylo, jen dva tři dny rýma. Nebýt testů, tak o tom nevím. Tak jsem zůstala doma, dokud jsem nebyla zdravá.

Letos to bylo 20 let, kdy jsem odešla od svého dětského lékaře a k žádnému obvoďákovi se nepřihlásila. Nějak nebylo zatím proč. 

Tuhle cestu obecně nikomu nedoporučuju, ale já to prostě takhle mám, tak mi prosím nepište, že si zahrávám. Nezahrávám. Vím co dělám. A jsem připravená nést si případné následky. Všechny, včetně smrti.

Čímž se dostáváme k té skvělé otázce na začátku. Byla bych ochotná platit si dražší léky místo očkování? No samozřejmě, že ano.

Příští totalitu nepoznáme podle srpu a kladiva nebo hakenkreuze

Jestli o něčem píšu dlouhé roky, ráda a konzistentně, pak je to svoboda. Svoboda vnitřní, kterou definuju jako kráčení v souladu se svou duší. A také svoboda vnější, kdy nejsou okolím kladeny zásadní překážky tomu, aby tento soulad byl realizován.

Nikdy jsem nehlásala svobodu bez zodpovědnosti. Protože pakliže se zodpovědnosti vzdáme a předáme ji do rukou prostředníka, pak nemůžeme vnitřní svobody nikdy dosáhnout, ani kdyby okolní podmínky byly nakrásně neinvazivní.

V současné době je mi hodně vytýkáno, že jsem antivaxerka, tudíž nezodpovědná. Já sama se ale za odpůrce očkování nepovažuju. Naopak mi jako takové přijde jako úžasná věc. Sama jsem byla očkovaná několikrát, stejně tak mé děti.

A pokud se někdo z vlastního rozhodnutí nechá naočkovat proti nemoci covid-19, velmi tomu fandím a rozhodně by mě nikdy nenapadlo toto rozhodnutí nikomu rozmlouvat. Stejně tak jako bych naopak nikoho do žádného očkování nikdy nenutila, ač bych jeho důvody považovala za sebehloupější.

10 věcí, které bych chtěla, abyste věděli, když můj muž zemřel

"Milá Veroniko, mojí nejlepší kamarádce zemřel minulý týden manžel. Nevím, jak jí pomoct."

Alespoň jednou do měsíce mi přijde podobný dotaz. A já trpělivě už takřka šest let odepisuju, protože je mi jasné, že být v blízkosti pozůstalého není nic příjemného. Přitom byste tolik chtěli nabídnout pomocnou ruku, ale nevíte jak. 

Přešlapujete jako slon v porcelánu a poslední, co byste si přáli, je ublížit člověku, který už teď trpí víc, než je lidské.

Nejsem ani psycholog, ani průvodce pozůstalých, ani nic. Jen jsem byla tam, na druhé straně. Mám zkušenost s tím, jaké je to truchlit a být obklopená lidmi, kteří něvědí, co říct či udělat, aby vám ulevili.

Tady je deset věcí, co bych uvítala, aby tenkrát lidé okolo mě věděli. Možná se vám někdy budou hodit.

Mé mnohaleté trápení se studenýma rukama. Jak je uzdravit?

Položila jsem ve stories nenápadný dotaz: Co se studenýma rukama?

Sešlo se mi hodně přes sto odpovědí. Kromě rad i prosby, abych posléze nasdílela sebrané tipy, protože vás trápí totéž.

Než se rozepíšu, ráda bych ještě popsala, co konkrétně se svýma rukama a nohama řeším já. Studené končetiny znepříjemňují život mnoha lidem, hlavně ženám. Není ale studená ruka jako studená ruka.

Moje ruce a nohy chladnou kdykoli jde teplota pod 15 stupňů Celsia. Když nesvítí sluníčko, stačí mi i 20 stupňů a prsty se mi promění v led. Děje se mi to i v létě, když je venku 30 a já jsem uvnitř domu. Rukavice nosím pro jistotu v batohu od září do května (a často je vytahuju).

Není důležité ani vyhrát, ani zúčastnit se. Hlavní je s laskavostí naslouchat svému tělu

Když jsem byla malá, ráda jsem koukala na olympiádu. Na letní. 

Na zimní jsem se nedívala, protože mi byla zima jen z toho koukání.

Pamatuju si ten slavnostní pocit, že jen na pár dní zaplanou olympijské ohně a pak čtyři roky šlus. Napjatě jsem držela palce každému z českých sportovců, i když bylo třeba jasné, že nemá šanci. 

Bylo to jako koukat na Pevnost Boyard nebo Hry bez hranic, akorát to bylo "opravdové".

S postupujícími roky moje nadšení ochladalo. Začala jsem vnímat i jiné prvky olympiády, které se mi už tak moc nelíbily. 

Peníze. Mocenské strkanice. Politizace her. Vyplýtvané prostředky na stavbu areálů, které se už nikdy nevyužijí. Ekologická stopa. Doping.

Umění (o)pouštět děti. Milovat znamená vědět, kdy nastal čas pustit toho, koho milujeme

Je to něco, na co se nejde dopředu připravit. Když svíráte v náručí novorozené miminko, nedokážete si představit, že jednou vyroste a nebude vás potřebovat.

První roky péče o dítě se to zdá být spíš naopak. Kladete si otázku, jestli ten kolotoč někdy skončí. Ale ono se to plíživě děje, den za dnem. Aniž byste si toho všimli.

Dítě se naučí samo jíst. Samo oblékat a zavazovat tkaničky. Samo sprchovat a čistit zuby. Samo chystat svačiny. Samo chodit ven a jezdit MHD.

A pak se jednoho dne probudíte a zjistíte, že je velké a se spoustou věcí si poradí i bez vás.

Mým dětem je teď 5, 7 a 9 let a proces odpoutávání se ode mě už dávno začal. U každého je to jinak rychle a v jiných oblastech, ale děje se to přímo před očima. 

Doma moji fyzickou pomoc děti potřebují jen zřídka. Hrají si spolu nebo s kamarády. Učí se samy, já jen občas něco poradím. Dělají čím dál častěji samostatné výpady do světa "tam venku".

Je třeba "vnutit" dětem lásku ke čtení? Povinná četba jako zaručený způsob, jak je odradit

Narazila jsem na internetu na stránky autora dětský knih Václava Dvořáka, který se ptá:

"Jak přivést děti ke čtení a jednou provždy je přesvědčit, že čtení je zábava?

Věděli jste, že děti, které nečtou, hloupnou? Nepřemýšlejí, nerozvíjejí své schopnosti a ve světě budoucnosti se hůře uplatní? Jak přivést děti ke čtení?

Děti, které nečtou, nemají slova vizuálně zafixovaná. Mají úzkou slovní zásobu a mizerné vyjadřování. A co je nejhorší – chybí jim svět fantazie.

Jenže knížky děti nebaví. Raději si sednou k televizi nebo k internetu, tedy médiím, která jsou založena na obraze a tím pohodlnější pro vnímání. Představivost profesionálních výtvarníků unese dítě do fiktivního světa filmů a online her daleko snáz.

 

Kniha těžko může v zábavnosti konkurovat zábavným videím na Youtube nebo patnáctisekundovým klipům na Tiktoku. Jenže při sledování videí a hraní her je dítě pouhým konzumentem. Nenamáhá si vlastní hlavu, nerozvíjí své schopnosti. A také mlčí. Ztráta schopnosti komunikace a porozumění je jen dalším důsledkem. A to nemluvíme o roztěkanosti, kterou online média přinášejí."

Text pak dále pokračuje vzpomínáním na zlaté staré časy našeho dětství a apelováním na rodiče, aby své děti vedli ke čtení.

Jakkoli jsem sama od dětství knihomol, který i nyní v dospělosti přečte kolem 50 - 60 knih ročně, s výše uvedeným textem nemůžu souhlasit. Pojďme se na to podívat blíže.

O šťavnatém ženství

Na závěr jednoho setkání žen a jejich dospívajících dcer jsme měly vyslovit přání, co bychom chtěly dívkám do života vzkázat. Jedna z účastnic řekla cosi, co se mnou neuvěřitelně zarezonovalo.

"Přeju nám ženám, abychom byly takové... ŠŤAVNATÉ!"

Jo! Tohle je přesně ono! pomyslela jsem si. Když mluvím o ženské kráse, nevystihuje to totiž podstatu toho, kam mířím. Krása je velmi subjektivní a často bývá spojovaná se vzhledem.

A pakliže lidé zmiňují vnitřní krásu, bývá to pro ně ekvivalentem toho, že je daná osoba hodná a laskavá.