Co mají dětské mozky společného s umělou inteligencí?

Poprvé mě to napadlo, když jsem děti pozorovala u karetní hry "Medvěd Wrr". Měli jsme ji tenkrát nově a já si ještě nenastudovala pravidla, takže jsme její hraní stále odkládali.

Až do chvíle, kdy přišla 8letá kamarádka mých dětí, která už hru znala. Okamžitě rozdala karty a šlo se na věc. Pravidla vysvětlovala v průběhu hraní, z mého pohledu naprosto chaoticky a nekoncepčně. Nicméně i přesto, že tato hra má pravidel celkem hodně a vyžaduje taktické myšlení, netrvalo to víc než pár kol a všechny děti, včetně 4letého Jeníka, ji slušně ovládly.

Chtěla jsem se k nim přidat. Začali mi tedy všichni čtyři ochotně vysvětlovat pravidla a pokoušeli se mě hru naučit stejně, jak se jí naučili oni: kobercovým náletem do obrovského, neznámého množství dat, kde se metodou pokus - omyl naučí herní strategii.

Jak už asi tušíte, nevyšlo to. Můj mozek byl úplně zavařený a hru jsem nepochopila. Musela jsem si přečíst pravidla a během hraní do nich pak neustále nahlížet. Oproti tomu děti se do pravidel nedívaly vůbec. Občas sice udělaly chybu, ale za pár kol už hrály perfektně. (Nemluvě o tom, že mě sem tam porazily.)

Pro Tebe, malá velká ženo ♥

Vždycky jsem si myslela, že budu mít samé syny. Ne snad ani tolik, že by mi přišli nějak lepší než dcery. Ale v mé hlavě chyběl vzorec, jak komunikovat se ženami. Jako by mi zapomněli dát do výbavy "návod na ženy".

Byly pro mě nesrozumitelné. Komplikované. Neočekávatelné. A tak jsem se jim vyhýbala. Abych nechtě neublížila. Abych nemusela přemýšlet za dva rohy. 

Mezi ženami jsem si vždycky připadala jak v obchodě s křišťálem. Našlapuješ opatrně, snažíš se na nic nešáhnout a najednou prásk! Při pokusu o nenápadný odchod srazíš zadkem nejdražší kousek, co tam mají.

Chlapský svět měl možná svá specifika. Ale byl jednoduchý. Panovala v něm jasná pravidla. Když něco řekli, tak si to i mysleli. Což je pro mě, která nedokáže rozkódovat skryté náznaky ve větách, poměrně zásadní výhoda.

Divnoděti. Proč jsou mému srdci blízké?

Přišla za mnou kdysi holčička. Sedla si mi na klín. A řekla celou jednu větu: "Já vím, že ty vidíš." Na tom by nebylo nic tak zvláštního. Kdyby ta holčička nebyla autistka. Nedotyková. Nemluvící.

Za někým takhle chodí psi. Nebo kočky. Za mnou chodí "divné děti".

Děti, které nespadají do škatulek normálnosti. Děti, které se vyhýbají pohledu do očí, nebo se naopak dívají do očí víc než upřeně. Děti neoblíbené, děti "zlobivé". Děti, které nemají kamarády. Děti, které se ztrácejí ve vlastních světech. Děti, které mají neobvyklé zájmy. Děti, kterým je jedno, v čem chodí oblečené a co si o nich lidé myslí. Děti, o kterých dospělí říkají, že je s nimi "těžké vyjít".

Kbelík v metru jako znak naší ušmudlané svobody

Nedávno jsem málem zakopla o kýbl v metru na Andělu. Pražáci vědí. Pro přespolní doplním informaci, že kbelík obložený hadry je standardní způsob, jakým Pražský dopravní podnik řeší vodu kapající ze stropu ve stanicích.

Jakkoli se to může zdát tristní důkaz nefungujících služeb, zasmála jsem se tomu. Zdrojem mého veselí nebyl kbelík sám, ale náhlé uvědomění, čeho všeho je pro mě existence kbelíku v metru symbolem.

Představuju si, jak by asi řešili podobnou situaci řekněme třeba ve Švýcarsku. Pokud by ze stropu kapala voda, obestavěli by kritické místo zátarasy a do té doby, než by přijeli opraváři, tak by kolem stáli aspoň čtyři zřízenci metra. Dva by na každé straně mávali výstražnými červenými světly a další dva by byli k dispozici pro dotazy cestujících, zatímco by se z tlampačů v pravidelných intervalech ozývalo omluvné hlášení spolu s informací, kdy bude škoda opravena. Dobře, trošku asi přeháním, ale švýcarští expati by to možná odkývli jako velmi pravděpodobné.

Mám Česko ze spousty důvodů ráda. Došlo mi, že "kbelíky v metru" jsou jedním z těch důvodů.

Sen o světlonošce

Než se pustíte do čtení, ráda bych vás zavčasu odradila: pokud vás moc neberou vyprávění o duších a o tom, jak si vybírají těla, skrz která budou moct zažít to, co potřebují, tento článek s klidnou... ehm... duší přeskočte.

Budu vám vyprávět sen. Nebo to nebyl sen? Záleží snad na tom?

Vlastně nedokážu slíbit, co konkrétně vám tohle mé vyprávění může předat. Je ryze osobní a nejsem si jistá, zda je přenositelné.

Ale věřím tomu, že pokud jste prošli přes všechny tyhle úvodní filtry, tak se k vám dostane přesně ta zpráva, která k vám dojít má.

Uf! Tak to byl nejdivnější úvod článku za celou existenci blogu.

Inu, tak teď už se do toho pojďme konečně pustit.

Minimalismus není o tom, kolik věcí máte. Je to o prostoru, který si díky němu vytvoříte

 "Vy se považujete za minimalistku. Kolik toho tedy doma máte?"

"Myslíte jako počet kusů?"

"No... to ne... spíš... Jak to u vás vypadá, když máte těch málo věcí?"

"Víte, když mě to nepřijde důležité, jestli mám triček pět nebo padesát. Na tom počtu zas tak nezáleží. Není to o tom, co máte, ale spíš o tom, pro co se vám udělá prostor, když to nepotřebné odstraníte ze svého života."

Tenhle dialog jsem vedla s jedním moderátorem z ČRo. Pro mě to bylo zajímavé setkání dvou světů. Na jedné straně on, který se snažil minimalismu převést do měřitelného světa a udělat z něj soutěž o největšího minimalistu. A na druhé straně já...

Nestalo se mi to při rozhovoru poprvé. Tyhle střety úplně rozdílných pohledů na život poznám spolehlivě podle toho, že abych dokázala odpovědět, musím nejdřív rozbourat to, jak je celá otázka postavená.

Nejsem si jistá, jestli se mi podařilo moderátorovi v tom krátkém čase dobře vysvětlit to, jak minimalismus vnímám. Přijde mi to ale dobrý podmět s mnohem větším přesahem, než kolik triček mám ve skříni.

Tak to zkusím předat tobě, můj milý čtenáři. Třeba budu úspěšnější. :-)

O odevzdaném hlasu a ztrácení svobody

Začátkem září jsem několik dní pociťovala takovou zvláštní tíseň. Neměla jsem úplně dobrou náladu, byla jsem bezdůvodně podrážděná. Nesouviselo to ani s hormony, ani se začátkem školního roku, který pro nás jakožto domškoláky znamená spíš zklidnění po procestovaném létě.

Zvenku by to asi vzhledem k mé flegmatické nátuře sotva někdo zaznamenal, ale ten pocit takové nepříjemné rozvibrovanosti uvnitř je něco, co jsem už dlouho nezažila.

Vrátili jsme se z naší měsíční cesty po Německu, Francii a Švýcarsku, které se pár dní po našem příjezdu pro Čechy uzavřelo. Současně s tím se začala uplatňovat i u nás různá koronavirová opatření.

Tak tak jsem je stíhala sledovat. Večer jdeš spát a ráno platí něco jiného.

Po několika dnech a četných diskuzích s kamarády rozesetými různě po světě mi to došlo, z čeho ta moje tíseň pramení.

Proč dávám přednost pohybu před sportem? A jak pozývám pohyb do svého života?

To, že bychom se měli víc hýbat, tak nějak tušíme všichni. Ale co je to vlastně pohyb?

Už školních dětí se začínáme ptát, na jaké kroužky chodí a jestli dělají nějaký ten sport. Sport je něčím, o čem si můžeme udělat konkrétní představu, na co si můžeme sáhnout, co můžeme změřit.

I na domškoláckém přezkoušení se Grétky ptají, zda dělá nějaký sport, abychom měli vyplněnou kolonku "tělesná výchova". Ale ačkoli moje děti chodí na lezení, nepřijde mi to co se pohybu týče to nejpodstatnější.

Zdá se mi totiž, že se často zaměňuje sport s pohybem.

Proč to nevnímám jako totéž? Zkusím vysvětlit rozdíl.

Setrvat v trvalém úžasu

Naprostá většina mého rodičovství spočívá v tom, že děti pozoruju.
Jsou mi v mnoha ohledech zdrojem obrovské inspirace prostě jen tím, že jsou.

Co mě ale asi nikdy nepřestane udivovat? Je to jejich schopnost...

1) žasnout nad čímkoli,

2) přizpůsobit se čemukoli.

Jsou to pro mě dva zásadní aspekty, které mi nejen pomáhají líp pochopit dětský svět, ale také prožívat hluboké vnitřní štěstí i ve všedních dnech. Zkusím to popsat blíž...

Akné story. Pokračování mé cesty za uzdravením (část 2.)

Tohle je aktuální fotka z výletu, na který jsem se odvážila vyrazit bez mejkapu. Fotka samozřejmě trochu zkresluje, takže kdybyste mě viděli naživo, nějaký ten pupínek objevíte. A taky spoustu jizviček. Ale za mě osobně spokojenost. :-)

Když jsem v lednu tohoto roku psala článek "25 let s akné. Moje podivná cesta za uzdravením", vůbec by mě nenapadlo, že si ho navzdory jeho délce přečte přes osmdesát tisíc lidí. (Pokud jste článek nečetli, doporučuju s ním začít, abyste pochopili moji startovní čáru - nejen co se vzhledu týče, ale hlavně psychiky).

Přijde mi, že o problémech s pletí se moc nemluví.

Ti, co mají pleť nemocnou, se za ni stydí. A trpí o samotě.

Těm, co mají pleť zdravou, je trapné na to u jiných upozorňovat.

A pokud to udělají, je to většinou skutečný trapas typu "a zkusila jsi XY? mně to (na můj jeden beďar, co se mi předloni udělal) strašně pomohlo".

Napadlo mě, že napíšu takové review toho, co se za ten půl rok u mě v souvislosti s pletí změnilo.