pátek 10. prosince 2021

Když se opatření stává cílem, přestává být dobrým opatřením. Goodhartův zákon v praxi na příkladech historických i jednom současném


Jedna z mých prvních brigád, když jsem přišla v 18 letech do Prahy, bylo rozdávání letáků v metru. Ráno jsme dostali štůsek letáků a cílem bylo je co nejdřív všechny rozdat. Kontroly chodily náhodně a sledovaly, jestli stojíme v určeném vestibulu stanice metra.

Nebyla to úplně brigáda snů. Letáky nikdo nechtěl a krom toho, v metru strašně fičelo a v listopadu tam byla strašná kosa. A já zimu nesnáším.

Co napadlo nejen mladou holku, ale i většinu jejich kolegů, aby cíl splnili a vypadli z vestibulu metra co nejdřív? Ano, hádáte správně. Půlku letáků jsme hodili do koše ještě předtím, než jsme se na místo postavili. No a pak jsme vesele rozdávali, dokud jsme neměli prázdné ruce.

Pyšná na to nejsem a dneska bych už práci buď poctivě udělala, nebo bych se na ni vůbec nepřihlásila. Ale proč o tom píšu?

Chci vás seznámit s jedním velmi zajímavým zákonem, který se nazývá zákon Goodhartův.

středa 8. prosince 2021

Kdo se bojí smrti, bude se bát až... do smrti. Jak se postavit strachu ze smrti a z toho, že tu po mě zbydou mí nejdražší?


"Nemám strach ani tak ze své smrti, ani z umírání. Ale bojím se bolesti, kterou tím způsobím svým blízkým. A hlavně dětem. Co s nimi bude, až tu nebudu?"

Podobné dotazy se mi teď ke konci roku množí. Nikdy předtím jich nebylo tolik. Netuším, čím to je. Možná jak je doba vykloubená, vytahuje naše nejtemnější obavy na povrch.

Nemám kouzelný proutek, kterým bych uměla mávnout a váš strach tak rozpustit. Ale vím, co pomáhalo a pomáhá mně. Samozřejmě mě tahle myšlenka po Honzově smrti taky napadla a opakovaně se vrací: Co bude s dětmi, když jim umře i ten jeden, poslední rodič?

Zajímavé je, že ačkoli se mi toto téma čas od času vynoří, nijak mě neděsí. Vždy, když přijde, tak si jej prohlédnu a pak zase propustím, aby si žilo svým vlastním životem. 

V následujícím článku nasdílím, co mi k tomuhle stavu vědomí pomáhá. Třeba to pomůže i vám, pokud ve vás představa vlastního skonu vyvolává v souvislosti s dětmi svíravé pocity. 

A třeba taky ne. I to je v pořádku. Určitě si ale myslím, že by stálo zato popřemýšlet, zda existují jiné cesty, jak dojít v tomto ohledu vnitřního klidu. 

Protože kdo se bojí smrti, bude se dost pravděpodobně bát až... do smrti.

úterý 30. listopadu 2021

Proč by mělo být (nejen) očkování proti covidu dobrovolné. Obhajoba výhod dobrovolnosti oproti povinnosti



Jsem duší pacifistka. Je mi strašně nepříjemné kohokoli do čehokoli nutit. Dobrovolnost je pro mě strašně důležitá hodnota. Domnívám se totiž, že pokud je něco dobré, není potřeba donucovacích prostředků k tomu, aby to bylo vykonáno.

Přeskočme nyní věci veskrze příjemné, jako je třeba zmrzlina. Většinu lidí do ní asi nebude potřeba nutit.

Jsou tu ale samozřejmě věci, které jsou příjemné méně a zároveň je potřeba je udělat, abychom např. v rámci domácnosti mohli žít spokojený život. 

Vezměme si třeba mytí nádobí (a nechme stranou zenové mistry, kteří ho myjí rádi v rámci meditace). Já sama mám k mytí nádobí neutrální vztah a většinou mě to nijak nezatěžuje. Občas se mi ale nechce a/nebo jsem unavená. Zároveň žádné z mých dětí se do mytí nádobí samovolně úplně nehrne.

Má v tomhle případě smysl je nutit např. výhružkou, zákazem činnosti, podmiňováním nějaké návazné aktivity či dokonce bitím? Podle mě nikoli, vše uvedené by bylo násilí. Dobře, ale pořád tu máme tu smradlavou kupu nádobí.

úterý 23. listopadu 2021

Svobodná výchova vs. hranice (rozhovor pro časopis Maminka)



Někdy mám pocit, že si vybereme jeden výchovný koncept, snažíme se ho co nejdokonaleji okopírovat a pak se divíme, že nefunguje. Proč nám nejčastěji „nejde“ ta svobodná výchova?

Pro mě výchova není o dokonalosti, ale o autentičnosti. Abych mohla vychovávat svobodné dítě, musím nejdřív poznat sama sebe a být k sobě upřímná. Svoboda pro mě znamená jít v souladu se svou duší, nejít proti sobě, být na sebe laskavá. A když se tohle daří, jsem pak spokojená a děti se v té energii koupou. 

Pro mě je zásadní, aby věděly, že jsme spolu na jedné lodi. Vždycky. Nebojuju s nimi a ony nebojují se mnou. To neznamená, že se vždycky na všem shodneme. Ale není tam neláska. Neobviňuju je, ale mluvím s nimi o tom, jak se cítím a co se mnou jejich chování třeba v danou chvíli dělá. Vysvětluju, kde mám své hranice.

sobota 20. listopadu 2021

Zdravotní "pojištění" není pojištění, ale daň. Berme to v úvahu, než zaútočíme na lidi bez včeličky

 

"Zajímalo by mě, jestli ti, co se nenechají očkovat, by byli ochotní si soukromě zaplatit léky, které jsou mnohem dražší. Nebo jestli by ten covid vyleželi doma s bylinkama." Děkuju za tenhle podnět jedné své spoluhráčce z volejbalu. Skvělá otázka!

Pominu to, že jsem covid už s "bylinkama" dvakrát "vyležela". Vlastně mi nic nebylo, jen dva tři dny rýma. Nebýt testů, tak o tom nevím. Tak jsem zůstala doma, dokud jsem nebyla zdravá.

Letos to bylo 20 let, kdy jsem odešla od svého dětského lékaře a k žádnému obvoďákovi se nepřihlásila. Nějak nebylo zatím proč. 

Tuhle cestu obecně nikomu nedoporučuju, ale já to prostě takhle mám, tak mi prosím nepište, že si zahrávám. Nezahrávám. Vím co dělám. A jsem připravená nést si případné následky. Všechny, včetně smrti.

Čímž se dostáváme k té skvělé otázce na začátku. Byla bych ochotná platit si dražší léky místo očkování? No samozřejmě, že ano.

středa 17. listopadu 2021

Příští totalitu nepoznáme podle srpu a kladiva nebo hakenkreuze



Jestli o něčem píšu dlouhé roky, ráda a konzistentně, pak je to svoboda. Svoboda vnitřní, kterou definuju jako kráčení v souladu se svou duší. A také svoboda vnější, kdy nejsou okolím kladeny zásadní překážky tomu, aby tento soulad byl realizován.

Nikdy jsem nehlásala svobodu bez zodpovědnosti. Protože pakliže se zodpovědnosti vzdáme a předáme ji do rukou prostředníka, pak nemůžeme vnitřní svobody nikdy dosáhnout, ani kdyby okolní podmínky byly nakrásně neinvazivní.

V současné době je mi hodně vytýkáno, že jsem antivaxerka, tudíž nezodpovědná. Já sama se ale za odpůrce očkování nepovažuju. Naopak mi jako takové přijde jako úžasná věc. Sama jsem byla očkovaná několikrát, stejně tak mé děti.

A pokud se někdo z vlastního rozhodnutí nechá naočkovat proti nemoci covid-19, velmi tomu fandím a rozhodně by mě nikdy nenapadlo toto rozhodnutí nikomu rozmlouvat. Stejně tak jako bych naopak nikoho do žádného očkování nikdy nenutila, ač bych jeho důvody považovala za sebehloupější.

úterý 5. října 2021

10 věcí, které bych chtěla, abyste věděli, když můj muž zemřel



"Milá Veroniko, mojí nejlepší kamarádce zemřel minulý týden manžel. Nevím, jak jí pomoct."

Alespoň jednou do měsíce mi přijde podobný dotaz. A já trpělivě už takřka šest let odepisuju, protože je mi jasné, že být v blízkosti pozůstalého není nic příjemného. Přitom byste tolik chtěli nabídnout pomocnou ruku, ale nevíte jak. 

Přešlapujete jako slon v porcelánu a poslední, co byste si přáli, je ublížit člověku, který už teď trpí víc, než je lidské.

Nejsem ani psycholog, ani průvodce pozůstalých, ani nic. Jen jsem byla tam, na druhé straně. Mám zkušenost s tím, jaké je to truchlit a být obklopená lidmi, kteří něvědí, co říct či udělat, aby vám ulevili.

Tady je deset věcí, co bych uvítala, aby tenkrát lidé okolo mě věděli. Možná se vám někdy budou hodit.

úterý 31. srpna 2021

Mé mnohaleté trápení se studenýma rukama. Jak je uzdravit?



Položila jsem ve stories nenápadný dotaz: Co se studenýma rukama?

Sešlo se mi hodně přes sto odpovědí. Kromě rad i prosby, abych posléze nasdílela sebrané tipy, protože vás trápí totéž.

Než se rozepíšu, ráda bych ještě popsala, co konkrétně se svýma rukama a nohama řeším já. Studené končetiny znepříjemňují život mnoha lidem, hlavně ženám. Není ale studená ruka jako studená ruka.

Moje ruce a nohy chladnou kdykoli jde teplota pod 15 stupňů Celsia. Když nesvítí sluníčko, stačí mi i 20 stupňů a prsty se mi promění v led. Děje se mi to i v létě, když je venku 30 a já jsem uvnitř domu. Rukavice nosím pro jistotu v batohu od září do května (a často je vytahuju).

pátek 30. července 2021

Není důležité ani vyhrát, ani zúčastnit se. Hlavní je s laskavostí naslouchat svému tělu

Když jsem byla malá, ráda jsem koukala na olympiádu. Na letní. 

Na zimní jsem se nedívala, protože mi byla zima jen z toho koukání.

Pamatuju si ten slavnostní pocit, že jen na pár dní zaplanou olympijské ohně a pak čtyři roky šlus. Napjatě jsem držela palce každému z českých sportovců, i když bylo třeba jasné, že nemá šanci. 

Bylo to jako koukat na Pevnost Boyard nebo Hry bez hranic, akorát to bylo "opravdové".

S postupujícími roky moje nadšení ochladalo. Začala jsem vnímat i jiné prvky olympiády, které se mi už tak moc nelíbily. 

Peníze. Mocenské strkanice. Politizace her. Vyplýtvané prostředky na stavbu areálů, které se už nikdy nevyužijí. Ekologická stopa. Doping.

středa 9. června 2021

Umění (o)pouštět děti. Milovat znamená vědět, kdy nastal čas pustit toho, koho milujeme


Je to něco, na co se nejde dopředu připravit. Když svíráte v náručí novorozené miminko, nedokážete si představit, že jednou vyroste a nebude vás potřebovat.

První roky péče o dítě se to zdá být spíš naopak. Kladete si otázku, jestli ten kolotoč někdy skončí. Ale ono se to plíživě děje, den za dnem. Aniž byste si toho všimli.

Dítě se naučí samo jíst. Samo oblékat a zavazovat tkaničky. Samo sprchovat a čistit zuby. Samo chystat svačiny. Samo chodit ven a jezdit MHD.

A pak se jednoho dne probudíte a zjistíte, že je velké a se spoustou věcí si poradí i bez vás.

Mým dětem je teď 5, 7 a 9 let a proces odpoutávání se ode mě už dávno začal. U každého je to jinak rychle a v jiných oblastech, ale děje se to přímo před očima. 

Doma moji fyzickou pomoc děti potřebují jen zřídka. Hrají si spolu nebo s kamarády. Učí se samy, já jen občas něco poradím. Dělají čím dál častěji samostatné výpady do světa "tam venku".

Kdo je Veronika Hurdová?

Kdo je Veronika Hurdová?
Veronika je šťastná žena. Kdyby se snažila dopředu naplánovat svůj život, nemohlo to dopadnout líp než skutečnost. Je mámou tří báječných dětí, jejichž věk se neustále mění, ale vypadá to, že nebude trvat dlouho a všechny ji přerostou. Kdysi dávno, bylo to nějak hned potom, co vymřeli dinosauři, si založila blog s naprosto hloupým názvem Krkavčí matka. Její mladické neuváženosti navzdory si ale její psaní získalo srdce mnoha tisíců čtenářů, díky čemuž si Veronika dnes může žít svůj sen. Je autorkou několika knih a napsala jich už tolik, že při dotazu na jejich celkový počet znejistí. Ve zbytku času Veronika učí děti doma, hodně s nimi cestuje a dobrovolničí na farmách po světě.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...