 |
Rudolf Höss (foto Profimedia) |
Vždycky ve mně hrkne, když někde slyším, že děti by měly poslouchat autority.
Většinou je to totiž vzneseno ve smyslu, že by se měly naučit poslouchat kohokoli, kdo jim je jako autorita určen. To zní na první pohled jako praktická věc. Měly by poslouchat rodiče, protože jinak z nich vyrostou nevychovaní klacci. Měly by poslouchat starší, protože je to výraz úcty. Měly by poslouchat policisty, protože jsou to ochránci pořádku. Měly by poslouchat učitele, protože jednou, až vyrostou, taky budou muset poslouchat svého šéfa.
Já s tím však nesouhlasím.
Před pár dny jsem doposlouchala knížku Smrt je mým řemeslem (francouzsky vyšlo prvně 1952) od Roberta Merleho, v úžasném přednesu Norberta Lichého. Vypráví životní příběh fiktivní postavy Rudolfa Langa, který velel koncentračnímu táboru za druhé světové války. Kniha je inspirovaná životem skutečné postavy německých dějin, a to nikým menším než Rudolfem Hössem, neblaze proslulým velitelem koncentračního tábora v Osvětimi.
Považuju se za člověka s celkem silným žaludkem. Ale při poslechu mě dost často mrazilo a musela jsem si to dávkovat, abych barvité popisy masových hrobů a plynových komor rozdýchala.
Nejvíce překvapivé pro mě bylo zjištění, že stejné pocity mrazení jako při poslechu o vyvražďování Židů po tisícovkách denně, jsem zažívala při vyprávění o Rudolfově dětství. Jeho tyranský, nábožensky fanatický otec, ho vedl ke slepé poslušnosti.
A opravdu, povedlo se mu to "skvěle".