Mám nové stránky! Nové články najdete na www.veronikahurdova.cz

S Krkavčí matkou je konec. Proč? Více si přečtěte v tomto článku.

S psaním ale nepřestávám. Nově mě najdete na www.veronikahurdova.cz.

Vyplatí se být samonakladatelem? Nahlédnutí pod pokličku českého knižního trhu

První knížku jsem si vydala už před deseti lety. Od té doby se můj tým spolupracovníků značně rozšířil a postupně i kvalita knížek roste, jak se společně "učíme řemeslo". Pořád je co zlepšovat.

Je náročné být samonakladatel? Neřekla bych. Je to prostě proces. Těžko si myslet, že vydáte první knížku a koupí si ji tisíce lidí a vy budete za vodou.

Je to každodenní mravenčí práce, velmi odlišná od toho, když vydáváte knížku klasicky přes nakladatelství. Musíte si sami zajistit editační a korektorské práce, ilustrace, sazbu a tiskárnu. Zásadní ale je, že když nemáte podporu nakladatelství, nemáte přímý přístup do knihkupectvích ani marketingovou podporu.

Proč nechci své děti vést k slepé poslušnosti k autoritám

Rudolf Höss (foto Profimedia)

Vždycky ve mně hrkne, když někde slyším, že děti by měly poslouchat autority.

Většinou je to totiž vzneseno ve smyslu, že by se měly naučit poslouchat kohokoli, kdo jim je jako autorita určen. To zní na první pohled jako praktická věc. Měly by poslouchat rodiče, protože jinak z nich vyrostou nevychovaní klacci. Měly by poslouchat starší, protože je to výraz úcty. Měly by poslouchat policisty, protože jsou to ochránci pořádku. Měly by poslouchat učitele, protože jednou, až vyrostou, taky budou muset poslouchat svého šéfa.

Já s tím však nesouhlasím.

Před pár dny jsem doposlouchala knížku Smrt je mým řemeslem (francouzsky vyšlo prvně 1952) od Roberta Merleho, v úžasném přednesu Norberta Lichého. Vypráví životní příběh fiktivní postavy Rudolfa Langa, který velel koncentračnímu táboru za druhé světové války. Kniha je inspirovaná životem skutečné postavy německých dějin, a to nikým menším než Rudolfem Hössem, neblaze proslulým velitelem koncentračního tábora v Osvětimi.

Považuju se za člověka s celkem silným žaludkem. Ale při poslechu mě dost často mrazilo a musela jsem si to dávkovat, abych barvité popisy masových hrobů a plynových komor rozdýchala.

Nejvíce překvapivé pro mě bylo zjištění, že stejné pocity mrazení jako při poslechu o vyvražďování Židů po tisícovkách denně, jsem zažívala při vyprávění o Rudolfově dětství. Jeho tyranský, nábožensky fanatický otec, ho vedl ke slepé poslušnosti.

A opravdu, povedlo se mu to "skvěle".

Když se opatření stává cílem, přestává být dobrým opatřením. Goodhartův zákon v praxi na příkladech historických i jednom současném

Jedna z mých prvních brigád, když jsem přišla v 18 letech do Prahy, bylo rozdávání letáků v metru. Ráno jsme dostali štůsek letáků a cílem bylo je co nejdřív všechny rozdat. Kontroly chodily náhodně a sledovaly, jestli stojíme v určeném vestibulu stanice metra.

Nebyla to úplně brigáda snů. Letáky nikdo nechtěl a krom toho, v metru strašně fičelo a v listopadu tam byla strašná kosa. A já zimu nesnáším.

Co napadlo nejen mladou holku, ale i většinu jejich kolegů, aby cíl splnili a vypadli z vestibulu metra co nejdřív? Ano, hádáte správně. Půlku letáků jsme hodili do koše ještě předtím, než jsme se na místo postavili. No a pak jsme vesele rozdávali, dokud jsme neměli prázdné ruce.

Pyšná na to nejsem a dneska bych už práci buď poctivě udělala, nebo bych se na ni vůbec nepřihlásila. Ale proč o tom píšu?

Chci vás seznámit s jedním velmi zajímavým zákonem, který se nazývá zákon Goodhartův.

Kdo se bojí smrti, bude se bát až... do smrti. Jak se postavit strachu ze smrti a z toho, že tu po mě zbydou mí nejdražší?

"Nemám strach ani tak ze své smrti, ani z umírání. Ale bojím se bolesti, kterou tím způsobím svým blízkým. A hlavně dětem. Co s nimi bude, až tu nebudu?"

Podobné dotazy se mi teď ke konci roku množí. Nikdy předtím jich nebylo tolik. Netuším, čím to je. Možná jak je doba vykloubená, vytahuje naše nejtemnější obavy na povrch.

Nemám kouzelný proutek, kterým bych uměla mávnout a váš strach tak rozpustit. Ale vím, co pomáhalo a pomáhá mně. Samozřejmě mě tahle myšlenka po Honzově smrti taky napadla a opakovaně se vrací: Co bude s dětmi, když jim umře i ten jeden, poslední rodič?

Zajímavé je, že ačkoli se mi toto téma čas od času vynoří, nijak mě neděsí. Vždy, když přijde, tak si jej prohlédnu a pak zase propustím, aby si žilo svým vlastním životem. 

V následujícím článku nasdílím, co mi k tomuhle stavu vědomí pomáhá. Třeba to pomůže i vám, pokud ve vás představa vlastního skonu vyvolává v souvislosti s dětmi svíravé pocity. 

A třeba taky ne. I to je v pořádku. Určitě si ale myslím, že by stálo zato popřemýšlet, zda existují jiné cesty, jak dojít v tomto ohledu vnitřního klidu. 

Protože kdo se bojí smrti, bude se dost pravděpodobně bát až... do smrti.

Proč by mělo být (nejen) očkování proti covidu dobrovolné. Obhajoba výhod dobrovolnosti oproti povinnosti

Jsem duší pacifistka. Je mi strašně nepříjemné kohokoli do čehokoli nutit. Dobrovolnost je pro mě strašně důležitá hodnota. Domnívám se totiž, že pokud je něco dobré, není potřeba donucovacích prostředků k tomu, aby to bylo vykonáno.

Přeskočme nyní věci veskrze příjemné, jako je třeba zmrzlina. Většinu lidí do ní asi nebude potřeba nutit.

Jsou tu ale samozřejmě věci, které jsou příjemné méně a zároveň je potřeba je udělat, abychom např. v rámci domácnosti mohli žít spokojený život. 

Vezměme si třeba mytí nádobí (a nechme stranou zenové mistry, kteří ho myjí rádi v rámci meditace). Já sama mám k mytí nádobí neutrální vztah a většinou mě to nijak nezatěžuje. Občas se mi ale nechce a/nebo jsem unavená. Zároveň žádné z mých dětí se do mytí nádobí samovolně úplně nehrne.

Má v tomhle případě smysl je nutit např. výhružkou, zákazem činnosti, podmiňováním nějaké návazné aktivity či dokonce bitím? Podle mě nikoli, vše uvedené by bylo násilí. Dobře, ale pořád tu máme tu smradlavou kupu nádobí.

Svobodná výchova vs. hranice (rozhovor pro časopis Maminka)

Někdy mám pocit, že si vybereme jeden výchovný koncept, snažíme se ho co nejdokonaleji okopírovat a pak se divíme, že nefunguje. Proč nám nejčastěji „nejde“ ta svobodná výchova?

Pro mě výchova není o dokonalosti, ale o autentičnosti. Abych mohla vychovávat svobodné dítě, musím nejdřív poznat sama sebe a být k sobě upřímná. Svoboda pro mě znamená jít v souladu se svou duší, nejít proti sobě, být na sebe laskavá. A když se tohle daří, jsem pak spokojená a děti se v té energii koupou. 

Pro mě je zásadní, aby věděly, že jsme spolu na jedné lodi. Vždycky. Nebojuju s nimi a ony nebojují se mnou. To neznamená, že se vždycky na všem shodneme. Ale není tam neláska. Neobviňuju je, ale mluvím s nimi o tom, jak se cítím a co se mnou jejich chování třeba v danou chvíli dělá. Vysvětluju, kde mám své hranice.

Zdravotní "pojištění" není pojištění, ale daň. Berme to v úvahu, než zaútočíme na lidi bez včeličky

 

"Zajímalo by mě, jestli ti, co se nenechají očkovat, by byli ochotní si soukromě zaplatit léky, které jsou mnohem dražší. Nebo jestli by ten covid vyleželi doma s bylinkama." Děkuju za tenhle podnět jedné své spoluhráčce z volejbalu. Skvělá otázka!

Pominu to, že jsem covid už s "bylinkama" dvakrát "vyležela". Vlastně mi nic nebylo, jen dva tři dny rýma. Nebýt testů, tak o tom nevím. Tak jsem zůstala doma, dokud jsem nebyla zdravá.

Letos to bylo 20 let, kdy jsem odešla od svého dětského lékaře a k žádnému obvoďákovi se nepřihlásila. Nějak nebylo zatím proč. 

Tuhle cestu obecně nikomu nedoporučuju, ale já to prostě takhle mám, tak mi prosím nepište, že si zahrávám. Nezahrávám. Vím co dělám. A jsem připravená nést si případné následky. Všechny, včetně smrti.

Čímž se dostáváme k té skvělé otázce na začátku. Byla bych ochotná platit si dražší léky místo očkování? No samozřejmě, že ano.

Příští totalitu nepoznáme podle srpu a kladiva nebo hakenkreuze

Jestli o něčem píšu dlouhé roky, ráda a konzistentně, pak je to svoboda. Svoboda vnitřní, kterou definuju jako kráčení v souladu se svou duší. A také svoboda vnější, kdy nejsou okolím kladeny zásadní překážky tomu, aby tento soulad byl realizován.

Nikdy jsem nehlásala svobodu bez zodpovědnosti. Protože pakliže se zodpovědnosti vzdáme a předáme ji do rukou prostředníka, pak nemůžeme vnitřní svobody nikdy dosáhnout, ani kdyby okolní podmínky byly nakrásně neinvazivní.

V současné době je mi hodně vytýkáno, že jsem antivaxerka, tudíž nezodpovědná. Já sama se ale za odpůrce očkování nepovažuju. Naopak mi jako takové přijde jako úžasná věc. Sama jsem byla očkovaná několikrát, stejně tak mé děti.

A pokud se někdo z vlastního rozhodnutí nechá naočkovat proti nemoci covid-19, velmi tomu fandím a rozhodně by mě nikdy nenapadlo toto rozhodnutí nikomu rozmlouvat. Stejně tak jako bych naopak nikoho do žádného očkování nikdy nenutila, ač bych jeho důvody považovala za sebehloupější.

10 věcí, které bych chtěla, abyste věděli, když můj muž zemřel

"Milá Veroniko, mojí nejlepší kamarádce zemřel minulý týden manžel. Nevím, jak jí pomoct."

Alespoň jednou do měsíce mi přijde podobný dotaz. A já trpělivě už takřka šest let odepisuju, protože je mi jasné, že být v blízkosti pozůstalého není nic příjemného. Přitom byste tolik chtěli nabídnout pomocnou ruku, ale nevíte jak. 

Přešlapujete jako slon v porcelánu a poslední, co byste si přáli, je ublížit člověku, který už teď trpí víc, než je lidské.

Nejsem ani psycholog, ani průvodce pozůstalých, ani nic. Jen jsem byla tam, na druhé straně. Mám zkušenost s tím, jaké je to truchlit a být obklopená lidmi, kteří něvědí, co říct či udělat, aby vám ulevili.

Tady je deset věcí, co bych uvítala, aby tenkrát lidé okolo mě věděli. Možná se vám někdy budou hodit.

Mé mnohaleté trápení se studenýma rukama. Jak je uzdravit?

Položila jsem ve stories nenápadný dotaz: Co se studenýma rukama?

Sešlo se mi hodně přes sto odpovědí. Kromě rad i prosby, abych posléze nasdílela sebrané tipy, protože vás trápí totéž.

Než se rozepíšu, ráda bych ještě popsala, co konkrétně se svýma rukama a nohama řeším já. Studené končetiny znepříjemňují život mnoha lidem, hlavně ženám. Není ale studená ruka jako studená ruka.

Moje ruce a nohy chladnou kdykoli jde teplota pod 15 stupňů Celsia. Když nesvítí sluníčko, stačí mi i 20 stupňů a prsty se mi promění v led. Děje se mi to i v létě, když je venku 30 a já jsem uvnitř domu. Rukavice nosím pro jistotu v batohu od září do května (a často je vytahuju).

Není důležité ani vyhrát, ani zúčastnit se. Hlavní je s laskavostí naslouchat svému tělu

Když jsem byla malá, ráda jsem koukala na olympiádu. Na letní. 

Na zimní jsem se nedívala, protože mi byla zima jen z toho koukání.

Pamatuju si ten slavnostní pocit, že jen na pár dní zaplanou olympijské ohně a pak čtyři roky šlus. Napjatě jsem držela palce každému z českých sportovců, i když bylo třeba jasné, že nemá šanci. 

Bylo to jako koukat na Pevnost Boyard nebo Hry bez hranic, akorát to bylo "opravdové".

S postupujícími roky moje nadšení ochladalo. Začala jsem vnímat i jiné prvky olympiády, které se mi už tak moc nelíbily. 

Peníze. Mocenské strkanice. Politizace her. Vyplýtvané prostředky na stavbu areálů, které se už nikdy nevyužijí. Ekologická stopa. Doping.

Umění (o)pouštět děti. Milovat znamená vědět, kdy nastal čas pustit toho, koho milujeme

Je to něco, na co se nejde dopředu připravit. Když svíráte v náručí novorozené miminko, nedokážete si představit, že jednou vyroste a nebude vás potřebovat.

První roky péče o dítě se to zdá být spíš naopak. Kladete si otázku, jestli ten kolotoč někdy skončí. Ale ono se to plíživě děje, den za dnem. Aniž byste si toho všimli.

Dítě se naučí samo jíst. Samo oblékat a zavazovat tkaničky. Samo sprchovat a čistit zuby. Samo chystat svačiny. Samo chodit ven a jezdit MHD.

A pak se jednoho dne probudíte a zjistíte, že je velké a se spoustou věcí si poradí i bez vás.

Mým dětem je teď 5, 7 a 9 let a proces odpoutávání se ode mě už dávno začal. U každého je to jinak rychle a v jiných oblastech, ale děje se to přímo před očima. 

Doma moji fyzickou pomoc děti potřebují jen zřídka. Hrají si spolu nebo s kamarády. Učí se samy, já jen občas něco poradím. Dělají čím dál častěji samostatné výpady do světa "tam venku".

Je třeba "vnutit" dětem lásku ke čtení? Povinná četba jako zaručený způsob, jak je odradit

Narazila jsem na internetu na stránky autora dětský knih Václava Dvořáka, který se ptá:

"Jak přivést děti ke čtení a jednou provždy je přesvědčit, že čtení je zábava?

Věděli jste, že děti, které nečtou, hloupnou? Nepřemýšlejí, nerozvíjejí své schopnosti a ve světě budoucnosti se hůře uplatní? Jak přivést děti ke čtení?

Děti, které nečtou, nemají slova vizuálně zafixovaná. Mají úzkou slovní zásobu a mizerné vyjadřování. A co je nejhorší – chybí jim svět fantazie.

Jenže knížky děti nebaví. Raději si sednou k televizi nebo k internetu, tedy médiím, která jsou založena na obraze a tím pohodlnější pro vnímání. Představivost profesionálních výtvarníků unese dítě do fiktivního světa filmů a online her daleko snáz.

 

Kniha těžko může v zábavnosti konkurovat zábavným videím na Youtube nebo patnáctisekundovým klipům na Tiktoku. Jenže při sledování videí a hraní her je dítě pouhým konzumentem. Nenamáhá si vlastní hlavu, nerozvíjí své schopnosti. A také mlčí. Ztráta schopnosti komunikace a porozumění je jen dalším důsledkem. A to nemluvíme o roztěkanosti, kterou online média přinášejí."

Text pak dále pokračuje vzpomínáním na zlaté staré časy našeho dětství a apelováním na rodiče, aby své děti vedli ke čtení.

Jakkoli jsem sama od dětství knihomol, který i nyní v dospělosti přečte kolem 50 - 60 knih ročně, s výše uvedeným textem nemůžu souhlasit. Pojďme se na to podívat blíže.

O šťavnatém ženství

Na závěr jednoho setkání žen a jejich dospívajících dcer jsme měly vyslovit přání, co bychom chtěly dívkám do života vzkázat. Jedna z účastnic řekla cosi, co se mnou neuvěřitelně zarezonovalo.

"Přeju nám ženám, abychom byly takové... ŠŤAVNATÉ!"

Jo! Tohle je přesně ono! pomyslela jsem si. Když mluvím o ženské kráse, nevystihuje to totiž podstatu toho, kam mířím. Krása je velmi subjektivní a často bývá spojovaná se vzhledem.

A pakliže lidé zmiňují vnitřní krásu, bývá to pro ně ekvivalentem toho, že je daná osoba hodná a laskavá.

Co mají dětské mozky společného s umělou inteligencí?

Poprvé mě to napadlo, když jsem děti pozorovala u karetní hry "Medvěd Wrr". Měli jsme ji tenkrát nově a já si ještě nenastudovala pravidla, takže jsme její hraní stále odkládali.

Až do chvíle, kdy přišla 8letá kamarádka mých dětí, která už hru znala. Okamžitě rozdala karty a šlo se na věc. Pravidla vysvětlovala v průběhu hraní, z mého pohledu naprosto chaoticky a nekoncepčně. Nicméně i přesto, že tato hra má pravidel celkem hodně a vyžaduje taktické myšlení, netrvalo to víc než pár kol a všechny děti, včetně 4letého Jeníka, ji slušně ovládly.

Chtěla jsem se k nim přidat. Začali mi tedy všichni čtyři ochotně vysvětlovat pravidla a pokoušeli se mě hru naučit stejně, jak se jí naučili oni: kobercovým náletem do obrovského, neznámého množství dat, kde se metodou pokus - omyl naučí herní strategii.

Jak už asi tušíte, nevyšlo to. Můj mozek byl úplně zavařený a hru jsem nepochopila. Musela jsem si přečíst pravidla a během hraní do nich pak neustále nahlížet. Oproti tomu děti se do pravidel nedívaly vůbec. Občas sice udělaly chybu, ale za pár kol už hrály perfektně. (Nemluvě o tom, že mě sem tam porazily.)

Pro Tebe, malá velká ženo ♥

Vždycky jsem si myslela, že budu mít samé syny. Ne snad ani tolik, že by mi přišli nějak lepší než dcery. Ale v mé hlavě chyběl vzorec, jak komunikovat se ženami. Jako by mi zapomněli dát do výbavy "návod na ženy".

Byly pro mě nesrozumitelné. Komplikované. Neočekávatelné. A tak jsem se jim vyhýbala. Abych nechtě neublížila. Abych nemusela přemýšlet za dva rohy. 

Mezi ženami jsem si vždycky připadala jak v obchodě s křišťálem. Našlapuješ opatrně, snažíš se na nic nešáhnout a najednou prásk! Při pokusu o nenápadný odchod srazíš zadkem nejdražší kousek, co tam mají.

Chlapský svět měl možná svá specifika. Ale byl jednoduchý. Panovala v něm jasná pravidla. Když něco řekli, tak si to i mysleli. Což je pro mě, která nedokáže rozkódovat skryté náznaky ve větách, poměrně zásadní výhoda.

Divnoděti. Proč jsou mému srdci blízké?

Přišla za mnou kdysi holčička. Sedla si mi na klín. A řekla celou jednu větu: "Já vím, že ty vidíš." Na tom by nebylo nic tak zvláštního. Kdyby ta holčička nebyla autistka. Nedotyková. Nemluvící.

Za někým takhle chodí psi. Nebo kočky. Za mnou chodí "divné děti".

Děti, které nespadají do škatulek normálnosti. Děti, které se vyhýbají pohledu do očí, nebo se naopak dívají do očí víc než upřeně. Děti neoblíbené, děti "zlobivé". Děti, které nemají kamarády. Děti, které se ztrácejí ve vlastních světech. Děti, které mají neobvyklé zájmy. Děti, kterým je jedno, v čem chodí oblečené a co si o nich lidé myslí. Děti, o kterých dospělí říkají, že je s nimi "těžké vyjít".

Kbelík v metru jako znak naší ušmudlané svobody

Nedávno jsem málem zakopla o kýbl v metru na Andělu. Pražáci vědí. Pro přespolní doplním informaci, že kbelík obložený hadry je standardní způsob, jakým Pražský dopravní podnik řeší vodu kapající ze stropu ve stanicích.

Jakkoli se to může zdát tristní důkaz nefungujících služeb, zasmála jsem se tomu. Zdrojem mého veselí nebyl kbelík sám, ale náhlé uvědomění, čeho všeho je pro mě existence kbelíku v metru symbolem.

Představuju si, jak by asi řešili podobnou situaci řekněme třeba ve Švýcarsku. Pokud by ze stropu kapala voda, obestavěli by kritické místo zátarasy a do té doby, než by přijeli opraváři, tak by kolem stáli aspoň čtyři zřízenci metra. Dva by na každé straně mávali výstražnými červenými světly a další dva by byli k dispozici pro dotazy cestujících, zatímco by se z tlampačů v pravidelných intervalech ozývalo omluvné hlášení spolu s informací, kdy bude škoda opravena. Dobře, trošku asi přeháním, ale švýcarští expati by to možná odkývli jako velmi pravděpodobné.

Mám Česko ze spousty důvodů ráda. Došlo mi, že "kbelíky v metru" jsou jedním z těch důvodů.

Sen o světlonošce

Než se pustíte do čtení, ráda bych vás zavčasu odradila: pokud vás moc neberou vyprávění o duších a o tom, jak si vybírají těla, skrz která budou moct zažít to, co potřebují, tento článek s klidnou... ehm... duší přeskočte.

Budu vám vyprávět sen. Nebo to nebyl sen? Záleží snad na tom?

Vlastně nedokážu slíbit, co konkrétně vám tohle mé vyprávění může předat. Je ryze osobní a nejsem si jistá, zda je přenositelné.

Ale věřím tomu, že pokud jste prošli přes všechny tyhle úvodní filtry, tak se k vám dostane přesně ta zpráva, která k vám dojít má.

Uf! Tak to byl nejdivnější úvod článku za celou existenci blogu.

Inu, tak teď už se do toho pojďme konečně pustit.