neděle 18. dubna 2021

O šťavnatém ženství

Na závěr jednoho setkání žen a jejich dospívajících dcer jsme měly vyslovit přání, co bychom chtěly dívkám do života vzkázat. Jedna z účastnic řekla cosi, co se mnou neuvěřitelně zarezonovalo.

"Přeju nám ženám, abychom byly takové... ŠŤAVNATÉ!"

Jo! Tohle je přesně ono! pomyslela jsem si. Když mluvím o ženské kráse, nevystihuje to totiž podstatu toho, kam mířím. Krása je velmi subjektivní a často bývá spojovaná se vzhledem.

A pakliže lidé zmiňují vnitřní krásu, bývá to pro ně ekvivalentem toho, že je daná osoba hodná a laskavá.

A jak si já představuju šťavnatou ženu?

Je to žena, která je zevnitř vyživená a umí si lásku sama sobě dotankovat. Nepotřebuje k tomu neustále stimuly zvenčí. Věří si a ta důvěra ji sytí tolik, že je to vidět navenek.

Je to žena, ze které sálá radost ze života na sto honů. Často se směje a má uvolněný obličej. Bere věci s lehkostí a umí si ze sebe udělat legraci. Není zatažená do sebe a dokáže prostor kolem sebe prozářit svou přítomností.

Je to žena, která se za sebe nestydí. Nosí se zpříma, ramena má uvolněná, bradu lehounce nahoru. Při chůzi se jí ladně hýbou boky a ruce. Její pohyby jsou měkké a vláčné.

Je to žena, která ví, co jí sluší, a umí se proměňovat podle svých nálad. Je pak jedno, jestli má na sobě zrovna večerní šaty a dokonalý make-up, nebo vylezla zrovna ze spacáku v sepraném tričku a ďouratých legínách.

Je jedno, jestli je tlustá nebo tenká, malá nebo velká. Věk je také naprosto irelevantní proměnná. Ta šťavnatost jí totiž kouká z očí a způsobuje to, že se lidé v jejím okolí cítí klidní a spokojení.

Mám to štěstí, že takových žen mám ve svém okolí spoustu. Jsou každá jiná, přesto mají leccos společného.

Mluví víc o sobě a svých pocitech a myšlenkách, než aby řešily životy jiných nebo dokonce pomlouvaly.

Nestěžují si. Ne snad že by se jim problémy vyhýbaly, ale ony je umí brát s lehkostí. Umí z nich vystoupit a pozorovat je zvenku. Nestaví se do role oběti.

Jsou spontánní a opravdové. Věrné samy sobě. Dělají věci, které dělat chtějí, aniž by se ohlížely na to, jestli to náhodou není divné. A umí se ztrapnit! :-)

Nevyhýbají se tělesnému kontaktu. Nevynechají příležitost k obejmutí a my pak spolu často dlouho stojíme, naše měkká teplá těla přimáčknutá na sobě, rukama si hladíme záda a vrníme si do vlasů.

Nejsou uspěchané. V jejich slovníku nejsou věty jako "mám toho teď moc" nebo "furt nestíhám". A když potřebují, nebojí se říct si o pomoc.

Jsou přejícné. Mají radost, když se mi daří. Nezávidí. Nesoutěží. Znají svou vlastní hodnotu, která neodvisí od úspěchů někoho jiného.

Mám radost, že moje dcera může mezi takovými ženami vyrůstat. Ona to možná bere jako samozřejmost, ale třeba já sama zpětně vnímám, že takových žen jsem v dětství a dospívání znala jen úplné minimum.

Vnímám tam velký rozdíl, když se žena ke šťavnatosti musí prokousávat sama, nebo když má příležitost se inspirovat jen tím, když jsou jí takové ženy nablízku.

Domnívám se, že právě tato životní šťavnatost je základ k tomu být dobrou matkou a také partnerkou.

Protože právě ta radost ze života a důvěra v sebe samotnou je jako skvělou živnou půdou pro to, aby z ní vyrostly sebe-vědomé a stejně šťavnaté děti.

A jen vedle takové ženy může rozkvést muž do svého plného mužství. Protože s takovou ženou nemusí soutěžit a nemusí jí nic dokazovat. Stačí, aby vedle ní stál, silný a milující.

Strašně moc bych si přála, aby takových žen na světě přibývalo. Aby inspirovaly další ženy, které budou stejně spokojené samy se sebou jako jejich matky. 

Aby se navzájem propojovaly a rostly a jejich šťavnatost dosytila vyschlá místa, kterých je na světě pořád víc než dost.


Meda je průvodkyní 12leté Agnes v jedné zkoušce při výstupu na Zakázanou horu.
Ačkoli takhle zkouška vypadá zprvu jako jedna z nejjednodušších, mnohé čtenářky mi psaly,
že pro ně byla z celé knihy tou nejtěžší.

Postavit se před zrcadlo a říct, co mám na sobě ráda, je pro mnoho žen i v dospělosti stále obtížné.
Více jsem o tom psala TADY.

Ilustrace z knížky Agnes a Zakázaná hora od Alishy Zalesak.

Kdo je Veronika Hurdová?

Kdo je Veronika Hurdová?
Vždycky jsem byla ve spoustě věcí "ta divná". Na rozdíl od svého 15letého já se za to dnes už nestydím. Mám víc dětí než rukou. Gréta, Marián a Janek se jmenují. Ty děti, ne ruce. Když děti spí, píšu blog Krkavčí matka. A protože jsou všichni tři dobří spáči po mamince, napsala jsem po nocích ještě 13 knížek pro dospěláky i pro děti. Miluju les, nohy v teple a mého muže Honzu, který na mě čeká v nebi. Děsí mě pobytové zájezdy, snahy o škatulkování a nesmířliví lidé se zavřenými hlavami.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...