Mé mnohaleté trápení se studenýma rukama. Jak je uzdravit?

Položila jsem ve stories nenápadný dotaz: Co se studenýma rukama?

Sešlo se mi hodně přes sto odpovědí. Kromě rad i prosby, abych posléze nasdílela sebrané tipy, protože vás trápí totéž.

Než se rozepíšu, ráda bych ještě popsala, co konkrétně se svýma rukama a nohama řeším já. Studené končetiny znepříjemňují život mnoha lidem, hlavně ženám. Není ale studená ruka jako studená ruka.

Moje ruce a nohy chladnou kdykoli jde teplota pod 15 stupňů Celsia. Když nesvítí sluníčko, stačí mi i 20 stupňů a prsty se mi promění v led. Děje se mi to i v létě, když je venku 30 a já jsem uvnitř domu. Rukavice nosím pro jistotu v batohu od září do května (a často je vytahuju).

Není důležité ani vyhrát, ani zúčastnit se. Hlavní je s laskavostí naslouchat svému tělu

Když jsem byla malá, ráda jsem koukala na olympiádu. Na letní. 

Na zimní jsem se nedívala, protože mi byla zima jen z toho koukání.

Pamatuju si ten slavnostní pocit, že jen na pár dní zaplanou olympijské ohně a pak čtyři roky šlus. Napjatě jsem držela palce každému z českých sportovců, i když bylo třeba jasné, že nemá šanci. 

Bylo to jako koukat na Pevnost Boyard nebo Hry bez hranic, akorát to bylo "opravdové".

S postupujícími roky moje nadšení ochladalo. Začala jsem vnímat i jiné prvky olympiády, které se mi už tak moc nelíbily. 

Peníze. Mocenské strkanice. Politizace her. Vyplýtvané prostředky na stavbu areálů, které se už nikdy nevyužijí. Ekologická stopa. Doping.

Umění (o)pouštět děti. Milovat znamená vědět, kdy nastal čas pustit toho, koho milujeme

Je to něco, na co se nejde dopředu připravit. Když svíráte v náručí novorozené miminko, nedokážete si představit, že jednou vyroste a nebude vás potřebovat.

První roky péče o dítě se to zdá být spíš naopak. Kladete si otázku, jestli ten kolotoč někdy skončí. Ale ono se to plíživě děje, den za dnem. Aniž byste si toho všimli.

Dítě se naučí samo jíst. Samo oblékat a zavazovat tkaničky. Samo sprchovat a čistit zuby. Samo chystat svačiny. Samo chodit ven a jezdit MHD.

A pak se jednoho dne probudíte a zjistíte, že je velké a se spoustou věcí si poradí i bez vás.

Mým dětem je teď 5, 7 a 9 let a proces odpoutávání se ode mě už dávno začal. U každého je to jinak rychle a v jiných oblastech, ale děje se to přímo před očima. 

Doma moji fyzickou pomoc děti potřebují jen zřídka. Hrají si spolu nebo s kamarády. Učí se samy, já jen občas něco poradím. Dělají čím dál častěji samostatné výpady do světa "tam venku".

Je třeba "vnutit" dětem lásku ke čtení? Povinná četba jako zaručený způsob, jak je odradit

Narazila jsem na internetu na stránky autora dětský knih Václava Dvořáka, který se ptá:

"Jak přivést děti ke čtení a jednou provždy je přesvědčit, že čtení je zábava?

Věděli jste, že děti, které nečtou, hloupnou? Nepřemýšlejí, nerozvíjejí své schopnosti a ve světě budoucnosti se hůře uplatní? Jak přivést děti ke čtení?

Děti, které nečtou, nemají slova vizuálně zafixovaná. Mají úzkou slovní zásobu a mizerné vyjadřování. A co je nejhorší – chybí jim svět fantazie.

Jenže knížky děti nebaví. Raději si sednou k televizi nebo k internetu, tedy médiím, která jsou založena na obraze a tím pohodlnější pro vnímání. Představivost profesionálních výtvarníků unese dítě do fiktivního světa filmů a online her daleko snáz.

 

Kniha těžko může v zábavnosti konkurovat zábavným videím na Youtube nebo patnáctisekundovým klipům na Tiktoku. Jenže při sledování videí a hraní her je dítě pouhým konzumentem. Nenamáhá si vlastní hlavu, nerozvíjí své schopnosti. A také mlčí. Ztráta schopnosti komunikace a porozumění je jen dalším důsledkem. A to nemluvíme o roztěkanosti, kterou online média přinášejí."

Text pak dále pokračuje vzpomínáním na zlaté staré časy našeho dětství a apelováním na rodiče, aby své děti vedli ke čtení.

Jakkoli jsem sama od dětství knihomol, který i nyní v dospělosti přečte kolem 50 - 60 knih ročně, s výše uvedeným textem nemůžu souhlasit. Pojďme se na to podívat blíže.

O šťavnatém ženství

Na závěr jednoho setkání žen a jejich dospívajících dcer jsme měly vyslovit přání, co bychom chtěly dívkám do života vzkázat. Jedna z účastnic řekla cosi, co se mnou neuvěřitelně zarezonovalo.

"Přeju nám ženám, abychom byly takové... ŠŤAVNATÉ!"

Jo! Tohle je přesně ono! pomyslela jsem si. Když mluvím o ženské kráse, nevystihuje to totiž podstatu toho, kam mířím. Krása je velmi subjektivní a často bývá spojovaná se vzhledem.

A pakliže lidé zmiňují vnitřní krásu, bývá to pro ně ekvivalentem toho, že je daná osoba hodná a laskavá.

Co mají dětské mozky společného s umělou inteligencí?

Poprvé mě to napadlo, když jsem děti pozorovala u karetní hry "Medvěd Wrr". Měli jsme ji tenkrát nově a já si ještě nenastudovala pravidla, takže jsme její hraní stále odkládali.

Až do chvíle, kdy přišla 8letá kamarádka mých dětí, která už hru znala. Okamžitě rozdala karty a šlo se na věc. Pravidla vysvětlovala v průběhu hraní, z mého pohledu naprosto chaoticky a nekoncepčně. Nicméně i přesto, že tato hra má pravidel celkem hodně a vyžaduje taktické myšlení, netrvalo to víc než pár kol a všechny děti, včetně 4letého Jeníka, ji slušně ovládly.

Chtěla jsem se k nim přidat. Začali mi tedy všichni čtyři ochotně vysvětlovat pravidla a pokoušeli se mě hru naučit stejně, jak se jí naučili oni: kobercovým náletem do obrovského, neznámého množství dat, kde se metodou pokus - omyl naučí herní strategii.

Jak už asi tušíte, nevyšlo to. Můj mozek byl úplně zavařený a hru jsem nepochopila. Musela jsem si přečíst pravidla a během hraní do nich pak neustále nahlížet. Oproti tomu děti se do pravidel nedívaly vůbec. Občas sice udělaly chybu, ale za pár kol už hrály perfektně. (Nemluvě o tom, že mě sem tam porazily.)

Pro Tebe, malá velká ženo ♥

Vždycky jsem si myslela, že budu mít samé syny. Ne snad ani tolik, že by mi přišli nějak lepší než dcery. Ale v mé hlavě chyběl vzorec, jak komunikovat se ženami. Jako by mi zapomněli dát do výbavy "návod na ženy".

Byly pro mě nesrozumitelné. Komplikované. Neočekávatelné. A tak jsem se jim vyhýbala. Abych nechtě neublížila. Abych nemusela přemýšlet za dva rohy. 

Mezi ženami jsem si vždycky připadala jak v obchodě s křišťálem. Našlapuješ opatrně, snažíš se na nic nešáhnout a najednou prásk! Při pokusu o nenápadný odchod srazíš zadkem nejdražší kousek, co tam mají.

Chlapský svět měl možná svá specifika. Ale byl jednoduchý. Panovala v něm jasná pravidla. Když něco řekli, tak si to i mysleli. Což je pro mě, která nedokáže rozkódovat skryté náznaky ve větách, poměrně zásadní výhoda.

Divnoděti. Proč jsou mému srdci blízké?

Přišla za mnou kdysi holčička. Sedla si mi na klín. A řekla celou jednu větu: "Já vím, že ty vidíš." Na tom by nebylo nic tak zvláštního. Kdyby ta holčička nebyla autistka. Nedotyková. Nemluvící.

Za někým takhle chodí psi. Nebo kočky. Za mnou chodí "divné děti".

Děti, které nespadají do škatulek normálnosti. Děti, které se vyhýbají pohledu do očí, nebo se naopak dívají do očí víc než upřeně. Děti neoblíbené, děti "zlobivé". Děti, které nemají kamarády. Děti, které se ztrácejí ve vlastních světech. Děti, které mají neobvyklé zájmy. Děti, kterým je jedno, v čem chodí oblečené a co si o nich lidé myslí. Děti, o kterých dospělí říkají, že je s nimi "těžké vyjít".

Kbelík v metru jako znak naší ušmudlané svobody

Nedávno jsem málem zakopla o kýbl v metru na Andělu. Pražáci vědí. Pro přespolní doplním informaci, že kbelík obložený hadry je standardní způsob, jakým Pražský dopravní podnik řeší vodu kapající ze stropu ve stanicích.

Jakkoli se to může zdát tristní důkaz nefungujících služeb, zasmála jsem se tomu. Zdrojem mého veselí nebyl kbelík sám, ale náhlé uvědomění, čeho všeho je pro mě existence kbelíku v metru symbolem.

Představuju si, jak by asi řešili podobnou situaci řekněme třeba ve Švýcarsku. Pokud by ze stropu kapala voda, obestavěli by kritické místo zátarasy a do té doby, než by přijeli opraváři, tak by kolem stáli aspoň čtyři zřízenci metra. Dva by na každé straně mávali výstražnými červenými světly a další dva by byli k dispozici pro dotazy cestujících, zatímco by se z tlampačů v pravidelných intervalech ozývalo omluvné hlášení spolu s informací, kdy bude škoda opravena. Dobře, trošku asi přeháním, ale švýcarští expati by to možná odkývli jako velmi pravděpodobné.

Mám Česko ze spousty důvodů ráda. Došlo mi, že "kbelíky v metru" jsou jedním z těch důvodů.

Sen o světlonošce

Než se pustíte do čtení, ráda bych vás zavčasu odradila: pokud vás moc neberou vyprávění o duších a o tom, jak si vybírají těla, skrz která budou moct zažít to, co potřebují, tento článek s klidnou... ehm... duší přeskočte.

Budu vám vyprávět sen. Nebo to nebyl sen? Záleží snad na tom?

Vlastně nedokážu slíbit, co konkrétně vám tohle mé vyprávění může předat. Je ryze osobní a nejsem si jistá, zda je přenositelné.

Ale věřím tomu, že pokud jste prošli přes všechny tyhle úvodní filtry, tak se k vám dostane přesně ta zpráva, která k vám dojít má.

Uf! Tak to byl nejdivnější úvod článku za celou existenci blogu.

Inu, tak teď už se do toho pojďme konečně pustit.