úterý 7. července 2015

Requiem pro Boženu Němcovou aneb proč jsem pro zrušení povinné četby


Na Facebooku se strhlo velké haló.

Způsobil ho zdánlivě nevinný a z mého pohledu velmi vtipný zápisek jednoho kloučka do čtenářského deníku.

Klučina svérázným způsobem popisoval svůj zážitek ze čtení Babičky od Boženy Němcové.

Jemně shrnuto - nebyl z Babičky úplně paf.

Když jsem tento zápisek postovala, vůbec mě nenapadlo, jakou vlnu emocí vyvolá. 

Jsem sice osoba, ze které aby kapku empatie lopatou vymlátil, takže občas se mi stane, že nedomýšlím důsledky svého jednání (vím o tom a léčím se, díky za připomenutí).

Ale ani ve snu mě nenapadlo, že tím někomu můžu tnout do bolavého místa.



Bitka o Němcovou

Lidé na Facebooku se rozdělili do dvou nesmiřitelných táborů:

1) Babičce už odzvonilo
Dnešní děti čtou už něco jiného a konečně to někdo měl odvahu říct nahlas.

2) Babička je národní poklad
Dnešní děti už nečtou vůbec nic a když jim vezmeme i Babičku, co z nich vyroste?

Jak už to tak bývá, pravda bude asi někde mezi.

Celé mě to ale vyprovokovalo k tomu se nad celým tématem povinné četby zamyslet.

Došla jsem k tomu, že celý koncept povinné četby ve škole vnímám jako nesmysl.
(A ne, nemám úpal, i když dnešní tropy by k takové úvaze možná sváděly.)



Jak vůbec vznikne vztah k literatuře?

Na úvod bych chtěla říct, že proti Babičce nic nemám.
Dokonce nemám ani nic proti lidem, kteří Babičku čtou.
A dokonce nemám nic ani proti těm, kteří ji pokládají za součást národního dědictví.

Já sama jsem vášnivá čtenářka. 

Sleduju knižní novinky a čtu newslettery všech knihkupectví.
Za nejlepší dárek považuju knihu.
Za knihy utratím ročně víc než za oblečení.
Brouzdám se k smrti ráda knihkupectvími, levnými knihami a antikvariáty.
U každého nového přírůstku si pečlivě vybírám, jestli si zaslouží místo u mě doma.
Knížky už nemáme kam dávat, tak jsem je začala rozdávat a rozprodávat.
Takhle to prostě se mnou je.

A pozooor! Teď to přijde!
Babičku jsem nikdy nečetla. Ani Proti všem. Ani Lovce mamutů. 

Jedna z mých prvních samostatně přečtených knížek byla Prázdniny na vodě
Literární kritici by to určitě označili za strašlivý brak, kde se nadpozemsky krásná Veronika zmítala v osidlech dvou nadržených mladíků, kteří kolem ní kroužili jako čmeláci kolem bonbónu.
Člověk nemusel být žádný lumen, aby knížku myšlenkově obsáhl.

Co si ale pamatuju, je zážitek, který mi z ní zůstal.
Hltala jsem tehdy každou stránku. 
Příběh mě vtáhl a nemohla jsem se u nedělního obědu dočkat, až si budu moc zase číst. 
Když jsem knížku dočetla, bylo mi líto, že končí, a snažila jsem se sehnat něco podobného.

I přes moje nevalné čtecí začátky jsem si ale cestu k literatuře našla. I bez Němcové.

Pro mě je tedy otázkou, jestli když první setkání s literaturou vyvolá podobný zážitek jako v zápisku níže, nespustí to ve finále spíš odpor ke čtení jako takovému.


Vypůjčeno z FB skupiny Co čteme

Co takhle nepovinná četba?

Kdo vlastně určil, že je dítě v X letech zralé na Němcovou?
A co když některé dítě zralé je a jiné není?
Kdo má právo napsat do školních osnov, že Němcová je lepší než Světlá?
Neměli bychom děti nechat vybrat si, co budou číst?

Roli sebe jako rodiče vnímám spíš tak, že mohu jít příkladem a nabízet dítěti možnosti.
Zjednodušeně pokud chci, aby četlo, budu sama číst.
Pokud chci, aby si mohlo knížky vybírat, budu je mít doma nebo budu dítě brát do knihovny.

Pokud já sama nečtu, neměla bych házet zodpovědnost na školu, ale nejdřív si hrábnout sobě do svědomí. 

A pokud nemám možnosti, abych dítěti zprostředkovala vztah ke čtení, ačkoli bych chtěla, může to vzít na sebe škola. Nepovinně. A držet se stejného mustru jako rodič - čili jít příkladem, vytvořit v dítěti touhu po čtení a nabídnout mu možnosti, jak tuto touhu ukojit.

Argumenty o tříbení dobrého vkusu nebo pěstování citu pro krásnou češtinu mi připadají liché. 
Kdo z těch, co se ohánějí babičkou, četl některou ze současných knížek pro děti?
A co je to vůbec ta krásná čeština? Ta, která je víc jak 100 let stará?

Navíc si myslím, i přes veškerou svou lásku ke knihám, že v dnešní době se dají vědomosti načerpat jinakZnám spoustu lidí, kteří se knihám po celý svůj dospělý život úspěšně vyhýbají, a mnozí z nich jsou mnohem chytřejší než já (což uznávám není tak těžké) :-)
Němcová s Jiráskem to prostě nespasí.

Co si o povinné četbě myslíte vy?
Jaké byly vaše literární začátky a jak jste na tom teď?







33 komentářů :

  1. Myslím, že jste trefila hřebíček na hlavičku. Hlavní úloha školy, rodičů... by měla být v tom, probudit u dětí lásku ke čtení, ne je znechutit. U mě se povedlo to druhé, bohužel. Povinné literatuře se dodnes vyhýbám i když čtu pomněrně ráda. Nina

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je legrační, jak je to zakořeněné, že se literatura dělí na povinnou a dobrovolnou.
      Pro mě samotnou je "povinná literatura" skoro až oxymoron. Literatura je z mého pohledu mnohem víc než povinnost zábava, osvěžení duše, možnost vyskočit ze zajetých kolejí a zamyslet se nad sebou.
      Vůbec netvrdím, že knížky, které jsou ve školních seznamech, jsou špatné. Naopak - bude jich tam pravděpodobně hodně dobrých.
      Když mi ale někdo řekne, že si ji přečíst musím, tak se mi postaví všechny chlupy na těle.

      Vymazat
  2. "Dokonce nemám ani nic proti lidem, kteří Babičku čtou."
    To jsem si oddychla.

    OdpovědětVymazat
  3. Já si myslím, že ta povinná četba hodně děti v ranním věku od čtení vůbec odradí. Spoustu literatury stejně jen "přežvýká" očima a nerozumí tomu kvůli věkové nezralosti a hlavně absenci zájmu to číst. Já jsem studoval střední v Rusku a byť jsem četl rád, přes léto jsem musel vždy číst povinnou literaturu. No může většina děti pochopit "Zločin a trest" v 15-16 let?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně na to narážím.
      Je jasné, že spousta dětí povinnou literaturu zvládne a nijak jim to jejich vztah ke čtení do budoucna nenaruší. Ale to opravdu všichni musíme číst Dostojevského? Já to zkusila ve svém životě dvakrát a nikdy jsem ho nedočetla, a to opravdu dočtu leccos.
      Beru to tak, že se naše světy buď neprotínají, nebo jsem do něj ještě nedorostla.
      Mě mrzí, že za naše děti rozhodujeme my dospělí, ze svého pohledu. Určujeme jim, co je a co není "vhodná" a "hodnotná" literatura.
      Přitom kdyby to někdo dělal nám samotným, asi by se nám to nelíbilo.

      Vymazat
  4. Podle mne má povinná četba svoje místo ve školním vzdělávání. Jen by ale měla být lépe poskládaná. Zrovna Babička by stačila v ukázkách v čítance. Ale třeba malý Mikuláš, Děti z Bullerbynu, později Deník poseroutky a jiné buď nadčasové a nebo populární knížky by udělaly lepší službu než "stará dobrá klasika". U nás to fungovalo tak, že jsme dostali seznam cca 30 knih na pololetí a z nich si měli vybrat 2. To se docela dalo.
    Ale určitě bych nějakou formu povinné četby nezatracovala, protože děti čtou poměrně málo. A někteří rodiče, kdyby to bylo jen na nich, tak by radši pustili televizi nebo počítač, než koupili nebo půjčili knížku.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To, že dnešní děti čtou méně než naše generace, je poměrně srozumitelné. Já vyrůstala na ČB televizi a dvou kanálech. Dnes TV nemáme doma vůbec, ale stejně děti znají tučňáka Pingu, Krtka i Peppu Pig.
      S takovým množstvím informačních zdrojů je pro knížku samozřejmě těžké soupeřit.
      Knihu ale osobně (nikoli všeobecně) vnímám jako důležitou hodnotu a snažím se svůj vztah k ní dětem zprostředkovat.

      Já jsem v tomhle asi veliký svobodomyslník. Jsem přesvědčená, že dětem stačí nabídnout stimulující prostředí, ve kterém patří čtení k běžným způsobům trávení volného času. A ony si podle svého temperamentu a preferencí najdou to, co je pro ně zajímavé. A nebo taky ne.
      Vždyť přeci láska ke knihám není povinnost.

      Navíc i přesto, že tu koncept povinné četby funguje v různých variacích už spousty let, nevytvořil (překvapivě?) armádu nadšených čtenářů. Bojím se, že ani úprava seznamu doporučených knih pro malé čtenáře by tomu nepomohla.

      Vymazat
  5. Pod tenhle článek bych se mohla podepsat. S jedinou výjimkou. Babičku jsem četla loni. A to mi bylo pětadvacet.
    Proč "tak pozdě" a proč vůbec? Protože když jsem se o to pokoušela na základce, nedostala jsem se přes prvních pár stran. Moc těžkopádné, moc nudné, moc archaické. A přitom jsem četla jako zběsilá. Miluju knihy a čtu prakticky pořád. A proč jsem do toho teda šla znova? Protože si myslím, že je dobré seznámit se s tím národním dědictvím. No a taky proto, že jsem trochu vyrostla a mé chutě se mohly změnit, že.
    Při a po čtení jsem dospěla k tomu, že je to kniha docela čtivá, zajímavá a má něco do sebe. A pro děti ze základní školy se vůbec nehodí. Trochu tematicky, ale především jazykem, nad kterým jsem se i já musela několikrát zamyslet a stejně jsem musela hledat na internetu, co že která slova znamenají.
    Koncept povinné četby je značně demotivující. Když už, tak četba doporučená. A složená z knih, které reflektují zájmy malých čtenářů. Kdo se tak asi může ztotožnit s Viktorkou?! A především jde o přístup ke knihám. Kdyby mi někdo říkal, že musím, tak nejspíš vůbec nečtu. Doporučenou četbu bych brala spíše jako inspiraci. A jak píšeš ty, prostě jen vytvořila vhodné prostředí plné podnětů. Děti nejsou blbé. Dovedou samy přijít na to, co je pro ně dobré, resp. co se jim líbí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky Mono za skvělý komentář, úplně Vašim pocitům a názorům rozumím. Mám to stejně - když mi někdo říká, že něco musím, zaseknu se jak staré pendlovky a nehne se mnou nic :-)

      Vymazat
  6. My jsme našim potomkům vždy nabízeli čtivo. A protože my s manželkou čteme docela hodně, čtou i naše děti docela hodně.
    Nic proti Božce, ale je Babička čtivo pro děti? Napsala to Božka jako čtivo pro děti? Docela bych se divil. Stejné otázky bych měl k Jiráskovi, Čechovi a dalším. Ne že by žák a student nemohl vědět, že žili, psali a zhruba tak o čem. Ale že by to nutně museli číst už na základce nebo na střední? Někdo na některé knihy nedoroste nikdy.
    Takže jsem rád, že na základce přečetli Artemise Fowla, Harryho Pottera, Stmívání a spol. Proč ne?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak. Knížky vnímám jako samostatné entity, které si hledají své čtenáře a čtenáři zase je.
      Nikde není psáno, že co ostatní považují za literární skvost, musí mít stejnou hodnotu pro mě. mám jinou zkušenost, jiné hodnoty, jiné nevímco.

      Vymazat
  7. Děkuju, děkuju, děkuju. Dnes padlo s Vaším článkem mé další tabu - ode dneška si o klasických dílech budu myslet co chci. Taky mi tam ze školy zbylo, že klasická díla jsou skvostná, jen já jim nerozumím a tudíž jsem blbá. Ne, může to být oboustranné, setkání v nesprávný čas na nesprávném místě.
    Jedno východisko, které se u nás z Vašeho článku neověřilo, je, že já ač čtu hodně a vše a ráda, mé děti (10 a 8 let) nečtou. Dcera prohlásila, hned jak se naučila číst, že ona knihy číst nebude, že je bude tak maximálně psát a ilustrovat. Syn ten pro jistotu bojkotuje dovednost čtení samotnou a na to, že je ve druhé třídě, mu to jde dobře. Pokud chceme, aby měli zážitek knihy, je nám dovoleno jim ji přečíst, když je hodně zajímavá, přečtou sem tam nějakou větu sami.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já děkuju :-)
      Já myslím, že s Vašimi dětmi se to mé východisko naopak ověřilo. Četba by měla být možnost, ne povinnost. Teď zrovna píšu článek s názvem "Nemám televizi. A jsem na to hrdý." Každý si přeci může vybrat, jakým způsobem (a jestli vůbec) bude konzumovat informace. Dokud v tom konzument neuvidí přidanou hodnotu, tak taková informace nedává smysl a steče po povrchu.

      To, že dcera chce knihu napsat nebo ilustrovat, mi přijde úplně skvělé. V 10 letech! Koho z nás to v tomhle věku napadlo? (Mě teda jo, ale tenhle svůj sen jsem nadlouho pohřbila a realizovala si ho až před třicítkou).
      A to, že syn nečte, vůbec neznamená, že si cestu k literatuře nenajde. Třeba ano, třeba ne. Cestu jste mu ukázali a to je podle mě mnohem zásadnější, než mu to cpát nosem i ušima. Vidí vzor a má tu možnost. Jestli to bude jeho cesta, je už jen a jen na něm.

      Vymazat
  8. My jsme na SŠ dostali k maturitě kánon povinné četby, ze kterého jsme si museli vybrat 15 knih. A kolik z těch knížek mě doopravdy bavilo? Pouhé 3, u toho zbytku už si ani nepamatuji, o čem byly. Kdybych to shrnula, tak zrovna za tyhle 3 jsem té povinné četbě vděčná (na Spalovače mrtvol bych možná sama nepřišla :-) ), ale jak už tady někdo podotkl, mělo by to fungovat tak, že škola žákovi o téhle klasické české literatuře rozšíří obzory nenásilně (třeba čtením úryvků z čítanky), ale nebude mu to vnucovat. Mnohem kreativnější by bylo, kdyby se např. místo referátů o českých spisovatelích (fuj, to mě ničilo mnohem víc než ta povinná četba) si žáci takhle průběžně měli přečíst nějakou knížku a pak třídě povyprávět, o čem byla :-). Takto se to praktikovalo na ZŠ a je škoda, že SŠ tenhle režim už neměla.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ve finále je to vždycky o inspirativním učiteli, jak to umí přiblížit a žáky nadchnout. Určitě souhlasím, že všechna doporučená či povinná četba je nesmyslná.

      Vymazat
  9. Učím na základní škole češtinu, druhý stupeň. Knížky miluju a čtu, kdykoliv se poštěstí a mám trochu času, ale vždycky jsem nesnášela četbu, která mě nebavila. Když jsem studovala na vysoké a prokousávala jsem se tunami povinné četby, říkala jsem si, že až jednou budu v praxi, udělám si povinnou četbu ve škole po svém. Čtenářské deníky nemám, protože jsou minimálně z poloviny opsané od kamarádů, či starších sourozenců. Zavedla jsem ústní referáty (dvě knihy ročně), ale nechávám dětem volný výběr, ať vyprávějí ostatním o knížce, která je zaujala, která je bavila. Důležitější je pro mě, aby se uměly vyjádřit, aby byly schopny formulovat myšlenku a předat ji ostatním. Jedničku dávám tehdy, když dítě nečte z připraveného papíru, ale když opravdu povídá vlastními slovy. Takového vypravěče vnímají ostatní mnohem více, než čtený text. A nemusí to být dokonalé vyprávění. Já sama se občas nechám inspirovat jejich četbou a sáhnu po nějaké fantasy knize nebo románu z jejich oblasti a pak je udivuju tím, že se o jejich oblíbené knížce dokážeme spolu bavit. A nepřipadám si, že čtu brak, když to není zrovna Němcová nebo Jirásek. Každá knížka má nějaký smysl. Na klasiky ovšem taky nezapomínáme, ale seznamujeme se s nimi prostřednictvím ukázek třeba v čítance, myslím, že to je na základce naprosto dostačující.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je krása! Děkuju, paní učitelko. Přeju spoustu spokojených žáčků a nadšených malých čtenářů!

      Vymazat
  10. Až když jsem byla nucena v rámci mého vysokoškolského studia přečíst kvanta knížek... docenila jsem kvalitu "povinné četby". Když děti nutíme od začátku číst jen kvalitní literaturu (a to netvrdím, že všechno v povinné literatuře je kvalitní), těžko poznávají hodnotu této literatury.
    Moc se mi líbí přístup, který zde prezentovala paní učitelka češtiny o ústních referátech :) Povinnou literaturu bych řadila do vyšších ročníků, ale rozhodně bych jí nerušila.

    OdpovědětVymazat
  11. Povinná četba podle mě není vysloveně špatný nápad - celý koncept "ať děti dělají jen to, co je baví" mi připadá skoro nebezpečný, protože je nevystavuje žádným (nebo jen nízkým) nárokům, a leckdo zjistí, že si vystačí opravdu s málem a dál se nesnaží. Stejnětak mi připadá nedobré vystavovat děti jenom tomu, na co tzv. stačí - kde nestoupají nároky, není potřeba ani růst. A další věc - jakás takás povinná četba konstituuje nějaký společný srozumitelný základ, takříkajíc sbírku pop-kulturních referencí (třeba i nenáviděných), bez které docela solidně vázne komunikace. Opustit to i na úrovni školství je zase svým způsobem nebezpečné.
    Nicméně zase jiná věc je náplň samotného kánonu - ten náš je řádně zatuchlý a hrozně poznamenaný národovectvím, nekritickým hodnocením národního obrozený a "předlistopadového" chápání dějin (i dějin literatury) ... vyvětrat by bylo potřeba, a i doplnit žánrovou literaturu atd., ale zároveň ne na základě toho klíče, který naznačujete - totiž že už je to pro dnešní děti cizí svět - vždyť přece literatura JE o cizích světech, a velká část její hodnoty spočívá v tom, že ukazuje jiné způsoby žití a přemýšlení.
    A ještě další poznámka - výuka literatury by si podle mě měla udržet i charakter literárního dějepisu, jakkoli třeba selektivnějšího - to je prostě součást obecného přehledu, protože bez obecného přehledu bude školství produkovat tak nejvýš fachidioty.

    OdpovědětVymazat
  12. První mi máti předčítala, potom kupovala komiksy, ABC a zábavnou literaturu (Deltora a Eragon, na kterého vzpomínám asi stejně, jako autorka článku na Prázdniny na vodě). Potom jsem přešel na osmileté gymnázium, kde jsem se poprvé setkal s povinnou četbou. Babička byla nudná, tak jsem jí nedočetl, ale jednou jsme dostali za úkol do týdne přečíst Krakatit, ze kterého jsme psali dost podrobný test. Přečíst jsem ho musel a taky přečetl - teda až na tu pasáž, ve které je možno přeskočit 100 (nebo 200) stran a přijít jen o jednu důležitou událost, kterou si člověk dohledá na internetu. To je moje Babička - už nikdy to číst nebudu, Čapek je mi od té doby zcela ukradený.
    Nicméně náš seznam povinné literatury k maturitě čítal 190 položek, ze kterých jsme si museli vybrat minimálně 20 děl. Vyskytovali se v něm autoři od Dana Browna a G. R. R. Martina (přidali si je studenti - všechny třídy maturitních ročníků mají právo přidat si za sebe na seznam 3 knihy) až po Bibli či Dostojevského, přičemž byla jasně dána pravidla výběru literárních děl (např. ze světové literatury do konce 19. stol. jsme museli přečíst alespoň 4 knihy apod.), díky kterým se vlk nažral a koza zůstala celá. Já osobně jsem za takový seznam byl neskutečně vděčný, jelikož jsem:
    - nemusel číst ty největší klasiky (Babička...), protože byla vždy ještě nejméně jedna další volba
    - dokopal jsem se ke čtení autorů, o kterých bych si jinak řekl "to si někdy přečtu" a v životě se k tomu neodhodlal (Ota Pavel, Hašek, Shakespeare, Verne, Tolkien, anonymní Epos o Gilgamešovi, Čelakovský, Gogol, Dostojevský...)
    - našel nové autory a knihy (Jarmila Loukotková, Fitzgerald, Vyhoďme ho z kola ven (doporučuji přečíst, filmový Přelet nad kukaččím hnízdem nestojí za nic...)
    - začal dávat pozor v hodinách literatury a zjistil, že svět není tak černobílý, jak se zdá, a že spisovatel není žádná nadpřirozená bytost, ale člověk z masa a kostí (samozřejmě, je zde hodně vyjímek - Poe, Hašek atd.)
    A stejně jsem jeden z mála, kteří vážně těch 20 knih k maturitě přečetli. Holt je to z části o výchově (v rámci rodiny), z části o učitelích a z části o člověku.
    A k tématu - upravit seznamy, aby byly "stravitelnější"? Ano, ale ne radikálně. Rušit je nebo zavádět "dobrovolné" seznamy? NE. To by jednou mohla Nobelovu cenu za literaturu dostat autorka 50 odstínů šedi.

    OdpovědětVymazat
  13. Povinná četba v současné podobě je k ničemu proto, že seznamy pro četbu sestavují nade vší pochybnost psychopati. Totiž jenom psychopat může dát na seznam pro náctileté knihy, které může pochopit až člověk s dostatkem životních zkušeností kolem 30 let a starší, uvědomte si že ty děcka nemají zkušenosti ani s prací, ani s politikou, ani s výchovou vlastních dětí atd. atd. tudíž mnohým věcem přirozeně vůbec nerozumějí a jsou to pro ně naprosto vzdálené věci. Může se nám to nelíbit, můžeme s tím nesouhlasit, ale na seznamu pro náctileté musí být knihy pro náctileté a rozsah povinné četby může být maximálně dvě knihy za kalendářní rok, jinak dětem čtení zaručeně znechutíme. Co se týká Babičky, tak tu už dneska nebude číst vůbec nikdo, její význam dávno skončil v době národního obrození kdy nebyl dostatek knih v českém jazyce, dneska by ji pravděpodobně ani nikdo nevydal, neprodala by se.

    OdpovědětVymazat
  14. Se zpožděním jsem se dostal k této diskusi, ale třeba někoho zaujme, co nabízím k nepovinné :-) četbě: V české škole se bohužel dělá jen úzký okruh činností nad knížkami a četbou dětí, a také způslob, jakým se knížka k dětem přisouvá, málo odpovídá tomu, co dítě potřebuje, aby se stalo čtenářřem. Vy, se kterými četli rodiče od kolébky, to máte moc snadné - ale většině dětí dnes rodiče nečtou, a dokonce si s nimi ani nepovídají. Těch možností k práci s textem ve škole je mnohem více, než co jsem obvykle poznali ve škole. Ale už je i u nás řada učitelů, kteří na účinné postupy přišli nebo se je naučili. Myslím, že je pro úvahy o četbě moc důležité "promítnout si" před očima, co se to vlastně konkrétně děje ve třídě u žáka na stole, když má dojít a dojde k čtení textu. Teprve na téhle skutečně reálné úrovni pochopíme, co dětem může vadit, co scházet, anebo co je může lákat.ke čtení. V diskusích se obvykle mluví o soobním zážitku a zkušenosti, to je cenné, a přesně to mají i děti. Rozhodne jejich osobní zážitek, a právě o ten je třeba se postarat. Pojmy jako povinná-nepovinná jsou ještě moc daleko od té reality u čtenáře.
    Koho to zajímá, ať zkusí se podívat do brožurky, kterou spolu s učiteli z praxe na ZŠ sestavilo několik lidí, kteří se čtenářstvím zabývají už dlouho. Nejsou tam žádné "teorie", ale věci přímo k praxi, a jsou tam i lekce od učitelů. Je to na https://www.kvic.cz/soubor/2529/2metodikactenarstvi_a_CG.pdf
    Hezké čtení, třeba teď o prázdninách? Ondřej Hausenblas
    P.S. Omlouvám se, pokud je to tu dvakrát, nějak se mi nedařilo to odeslat.

    OdpovědětVymazat
  15. maleho princa som pochopila, ked som si ho precitala 3x....a z povinnej literatury som okrem spominaneho (mimochodom doteraz moja top knizka) precitala asi len Antigonu (:(), chram matky bozej (preskocila som vsetky strany plne opisov, tkaze to slo rychlo) a otec goriot (tiez bez opisov). ale za to som vzdy citala knihy, ktore povinne neboli. jaj a este zvieraciu farmu a kto chyta v zite. ale vzdy som si vyberala, co chcem citat :) napr. Sophiinu volbu citam teraz a som rada, ze som si ju neprecitala na gympli. vtedy by som ju asi nedocitala. takze tolko ....a knihy milujem.
    skor som chcela citat knihy, o ktorych sme sa bavili v skole. a chvalabohu, mala som ucitelku, ktora mi ich este aj pomahala zhanat :) takze citat ano, ale povinne citanie je blbost. podla mna :) mozno tak zoznam odporucanej literatury, lebo kopec knih z povinneho si teraz postupnem citam :)

    OdpovědětVymazat
  16. Psát o tom, že navrhujete zrušit povinnou četbu mi přijde trochu mimo, když je nyní maturita zaplaťbůh založena na četbě a rozboru díla, namísto memorování třiceti otázek z literární historie. Z mé zkušenosti středoškolské učitelky mohu říci, že studenti dostávají seznam, ze kterých si sami volí, jaké knihy u maturity rozeberou a jaké si přečtou. Mně samotné se ještě nestalo, že by studenti volili rádi - obvykle se celá třída domluví na totožných dvaceti knihách, které probíráme. Navíc jde také o praktičnost - pokud mám k maturitě naučit studenty naučit rozebírat knihy, zařazovat je do historického kontextu, uvažovat nad nimi, je dost složité rozebírat knihu, kterou četl třeba jeden student - současné školní vzdělávací programy to prakticky neumožňují a na střední škole je to neproveditelné.

    OdpovědětVymazat
  17. Na naší škole máme při češtině zakázáno používat fráze "musíme přečíst", "musíme napsat" atd., protože všechno přece děláme zcela "dobrovolně"! :D Myslím, že si tím ta učitelka něco jen namlouvá...

    OdpovědětVymazat
  18. To je tak úžasný článek!! Jak já s ním souhlasím! Můj muž díky škole má absolutní odpor ke čtení. Ve třiceti po x letech přečetl jednu knihu, nějaký Warcraft. Pak Zrozeni k běhu, a teď jsem jej donutila přečíst kratičkou Muž, který sázel stromy. Na něj škola vůbec hluboce zapůsobila, bohužel špatným způsobem... Přitom je to skutečně skvělý a chytrý chlapík.
    Já za sebe mohu říct - z povinné četby (jak na základce, tak na střední škole) jsem přečetla asi tak... tři knihy? Divou Báru - ta se mi líbila ;-) a jinak ani nevím... Čtu ráda, knih jsem přečetla celkem dost, ale z výrazů "povinná četba" a "čtenářský deník" mám osypky..

    OdpovědětVymazat
  19. Čtu hodně, dokonce bych řekla, že čtu hrozně moc. Dům máme obložený knihama, oba s manželem máme čtečky a patříme do kategorie - "když není co číst, čtu i příbalový leták k práškům". A přesto jsem Babičku nedočetla, ani nedokoukala, to prostě nešlo. Nevím proč, ale pro mě je nestravitelná.

    OdpovědětVymazat
  20. Mě se Babička moc líbí, je to takový balzám na duši a trochu červená knihovna pro ženy středního věku. Pro děti na ZŠ asi moc ne. Pro ty, co to nezvládli v dětství bych doporučila znovu zkusit v dospělosti
    Vendula

    OdpovědětVymazat
  21. Moc pěkně a pravdivě napsané, i když se přiznám, že já na ZŠ Babičku četla a posléze nutila celou rodinu žít jako za starých časů, protože mne to prostě nadchlo :D, ale jinak jsem relativně normální. Je pravdou, že se spoustou následné povinné četby jsem měla sakra problémy a k nějaké větší čtivosti jsem se prostě propracovala až věkem, čili dle mého názoru povinná četba nic nespasí, každý k tomu prostě dozraje časem a nebo taky ne, ale je to každého osobní věc si myslím.

    OdpovědětVymazat
  22. Taky jsem Babicku jeste necetla a to uz mam 2 deti. Ctu pritom moc rada a dokonce jsem literaturu -nemeckou - vystudovala 😂 Povinnou cetbu "dohanim" ted na materske. Diky za skvely blog!

    OdpovědětVymazat
  23. Babičku jsem četla a mám ji hrozně ráda už od střední, asi jsem blázen. :D
    Nicméně co by mi připadalo celkem jako dobrý nápad je to, že by se místo konkrétní knihy navrhl autor. Divá Bára je mnohem stravitelnější, než Babička, například. A od autora by si student vybral jakou knihu by chtěl. Alespoň částečně by se to tak udělat dalo, asi ne se všemi, ale s většinou. Nebo okruh, jak tady psal někdo nade mnou - 4 knihy z konce 19. století, tady máte seznam 100 a vyberte si. Ale co já vím, tak na středních to teď je nějak podobně.

    OdpovědětVymazat
  24. Já to vidím tak,že kdyby moje děti nemusely vůbec nic číst,psát,počítat atd.,tak by to nedělaly neb je to nebaví a je to zbytečný.Myslím,že ani neví jak knížka vypadá a proto by si asi nevybraly žádnou knihu ani autora,to je pro ně cizí slovo.Marie

    OdpovědětVymazat

Kdo je Veronika Hurdová?

Kdo je Veronika Hurdová?
Veronika je šťastná žena. Kdyby se snažila dopředu naplánovat svůj život, nemohlo to dopadnout líp než skutečnost. Je mámou tří báječných dětí, jejichž věk se neustále mění, ale vypadá to, že nebude trvat dlouho a všechny ji přerostou. Kdysi dávno, bylo to nějak hned potom, co vymřeli dinosauři, si založila blog s naprosto hloupým názvem Krkavčí matka. Její mladické neuváženosti navzdory si ale její psaní získalo srdce mnoha tisíců čtenářů, díky čemuž si Veronika dnes může žít svůj sen. Je autorkou několika knih a napsala jich už tolik, že při dotazu na jejich celkový počet znejistí. Ve zbytku času Veronika učí děti doma, hodně s nimi cestuje a dobrovolničí na farmách po světě.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...