neděle 25. ledna 2015

Zápisky Krkavčí matky z Kanárských ostrovů

S novým rokem staré výzvy. 
Loni jsem psala post o tom, proč už nikdy nepojedu na pobytový zájezd k moři. A to jen proto, abych to letos zopakovala. Nebylo úniku.
Chtěla jsem v zimě jet za teplem. Nechtěla jsem trávit v letadlovém pekle víc jak pět hodin. Děti jsou v tom úžasném sluníčkovém věku, kdy se pomazlí s každým broučkem na cestičce, seberou každý klacíček a rozmažou si každé hovínko po své rozkošné botičce.
Jakkoli sluníčkově se na to dívám, důsledek je takový, že při plánované trase pěti set metrů si s sebou na procházku s nimi musím vzít spacák, baterku a jídlo na tři dny.
Volba padla na Kanáry. Kanáři jsou fajn ptáci, takže ostrovy musí být taky v pohodě. Nebo ne?


























Den 1: Na cestě
Tlusté báby na letišti mi do kapes cpou přeslazené jogurty, že prý už nemůžou, tak ať to děti "dojedou". S díky odmítám, že děti nejsou popelnice. Hned mám nové kamarádky.


Grétka odmítá projít letištní kontrolou a řve. Začínáme budit pozornost sekuriťáků, zvláště potom, co Grétka zvýší frekvenci řevu, když ji začne prohmatávat lesbická bachařka, která hledá drogy. Proč jinak by to dítě tolik řvalo, kdyby nemělo v kapse ukrytou lajničku koksu?

I přesto, že má letadlo 40 minut zpoždění, musejí nás vyvolávat. Tohle máme rádi a nikdy si to s Hurdou nenecháme ujít, aby letištní halou zněla naše jména.


Při nástupu do letadla nás uklidňují, že zpoždění bylo způsobené výměnou porouchaného letadla. Ale že teď už se nemusíme bát, že ho prý vyměnili za lepší. To jim tak zrovna budu věřit. Zvláště, když se kapitán jmenuje Nevrla.


Nevím, koho napadl ten skvělý nápad, že rodiny s malými dětmi mají v letadle sedět pohromadě. Když deváté z deseti dětí usne, začne to desáté řvát a vzbudí zbylých devět. Není tam žádné pozitivum. Prostě žádné.


Letadlo zázračně doletělo na Lanzarote, kde 1,5 hodiny čekáme na odlet na cílovou Fuerteventuru. Grétka, asi aby zkrátila rozpačité čekání, se počůrala. Jako mizerná matka jsem s tím samozřejmě nepočítala, takže má půvabná dcerunka vystupuje na letišti omotaná do mého šátku a na boso.





Delegátka nás vítá a v autobuse sděluje, že první zastávka je Cayen beach "což teda nevím, jestli tam vůbec někdo vystupuje". Hned jsme o trochu klidnější, že jsme si vybrali tak exkluzivní ubytování, kam nikdo nejezdí.

Po vřelém úvodním slovu delegátka vystupuje z autobusu s tím, že jí podle tabulek dva lidi chybí a jde je hledat na letiště, ale ať se nebojíme, že tenhle hodný černoch nás tam zaveze.
Poté mizíme s údajným řidičem autobusu kdesi ve tmě.

Při vybalování na apartmánu zjišťuji, že jsem si vzala za muže podlou krysu. Při balení mě konejšil ujištěním, že jedny boty na týden mi budou bohatě stačit, a ať radši zaplním místo ve svém kufru hračkami pro děti. Ve svých jedněch keckách jsem pak při vybalování němě hleděla na svého drahého, jak ze svého zavazadla vybaluje sandály, běžecké boty, trepky a lakýrky na večerní tahy po barech. Je jasné, že němé hledění mi dlouho nevydrželo a vrhla jsem se mu na hřbet s jasným úmyslem ho ubít svou jedinou botou.

Před usnutím nacházím na závěsu švába velikosti veverky. Mám z nich panickou hrůzu. Ze švábů, ne z veverek, aby bylo jasno. Postrkávám Honzu před sebou, aby to odporné zvíře okamžitě vyhodil. Asi mi špatně rozuměl, tak na něj ječím: "VYHODIL, NE VYFOTIL!"



Den 2 - 7: Pokojné bytí

Tyto dny mi splývají, protože specifikem pobytových zájezdů je, že všechny okamžiky dnů 2 - 7 jsou naprosto zaměnitelné. Budu tedy psát střípky, které mi utkvěly v mé vetché paměti.

Počasí máme nádherné. Charakterizovala bych ho asi tak, že angličtí důchodci chodí v plavkách, já ve všem, co jsem si vzala s sebou. Pletené ponožky používám jako rukavice a navrch všeho nosím Honzovy mikiny.

Půjčujeme si pozemní šlapadlo. Zjišťuji, že jsme se dostali do kritického okamžiku, kdy děti váží víc jak polovinu mé váhy, sama je na šlapadle nerozjedu. Odpadám mrtvá do písku a posílám Honzu samotného projet se za akční kilometrový radius okolo apartmánů, který jsme schopni obsáhnout chůzí.


Marján se v nestřeženém okamžiku připlíží ke kasičce, do které turisté dávají příspěvky na chov místních plážových velbloudů. Zručně, tak jak jsme ho to učili, začne vytahovat bankovky a rozmělňovat je svými slinami a nudlemi (to už jsme ho neučili, na to přišel sám). Velbloudář ho žene sviňským krokem. My děláme, že není náš. Myslím Marján, ne ten velbloud.


Docházím k poznání, že až budu důchodce, chci být hippík. Hippíci jsou kůl a je to jediná forma důchodcovství, která je důstojná. Píšu si poznámku, že musím během příštích dvaceti let začít hulit.



















Z nějakého divného důvodu nás napadlo, že bude dobrý nápad udělat si výlet do zoo. Grétka si to bohužel nemyslí, takže jí necháváme u vchodu s průvodním listem, že jim z Tróji posílají vzácný exemplář paviána.


Honzík mi kupuje prstýnek, aby ukázal, že naše láska nezrezavěla. Když vyjde ven z klenotnictví, aby mi ten skvost za 100 euro navlíkl, zjišťuje, že ho během těch deseti metrů ztratil. Dalších deset minut se pak bavím tím, jak sleduji svého muže a prodavače, jak lezou před obchodem po kolenou.

Prstýnek se našel, beru to jako dobré znamení.

Den 8: Návrat

Jsme již zkušeně připraveni na všechno, takže nás nerozhodí, když Grétka vylije plný kelímek džusu na sebe, Honzu i Marjána. Další hodinu pak běhá po letadle nahatá, protože se nechce obléknout do suchého. Abychom se nenudili, vysype ještě na sedačky kuskus, který se vyznačuje tím, že se jeho zrníčka velmi dobře sbírají. Nu, aspoň nám cesta rychleji uteče. 

O půlnoci jsme konečně doma. Grétka říká, že nechce domů, že chce zpátky do domečku. Vnímám to tak, že se nám letošní dovolená opravdu povedla.





7 komentářů :

  1. veru výborný!! dlouho jsem se tak nezasmála!!! piš, piš, piš!!! jde ti to skvěle:-))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. píšu píšu píšu! mám tolik materiálu, že bych na to potřebovala sekretářku :-)

      Vymazat
  2. Rodiny s dětmi cestují v letadle pohromadě, aby alespoň půlka letadla (ta vzdálenější) mohla cestovat důstojně. Jinak by si museli propašovanou pistolí vyndat mozek z hlavy všichni ;-)

    OdpovědětVymazat
  3. a právě z těchto důvodů pašujeme do letadla na tělech dětí koks.

    OdpovědětVymazat
  4. Ja se musim priznat, ze kdyz jdu do letadla s dcerou a potkam nejaky poradne "poteseny" oblicej z nasi pritomnosti, tak v duchu doufam, ze mala bude celou cestu poradne hulakat, aby si ta dotycna osoba ten "poteseny" oblicej opravdu zaslouzila :-D Jsem to ale mrcha, co? :-D

    OdpovědětVymazat
  5. Jsem ráda, že tu někdo nakousnul téma děti a letadlo. Díky knížce "Jak přežít těhotentsví" jsem se dostala až k tomuto blogu. S vědomím, že nebudu na světě samotná krkavčí matka je vše o trošku veselejší.:o) Kéž by se to dalo říct i o přicházejícím létě. To bude tento rok příšerné.
    Zpět k tomu letadlu. Už jsem snad dost rozumná na to, abych věděla, že nikdy neznamená nikdy.:o) Ale...po zkušenostech z kratších či delších letů doufám, že nikdy nevezmu dítě do letadla, dokud nebude chápat význam slov "teď nebudeš pár hodin ječet ani pobíhat ani dělat nic, co by ostatní otravovalo". Protože spousta lidí, když si konečně ušetří ne peníze, ale především čas na dovolenou, tak vypínají hlavu za pasovou kontrolou a to poslední na co mají náladu jsou řvoucí děti v letadle a blbě se tvářící matky, které se tváří, že ty děti nejsou vůbec jejich. Případně že ten řev je úplně normální. Není.
    Stejně rodiče vybírají dovolené, kam se musí letět, kvůli sobě a ne kvůli svým dětem. Jen si to omlouvají něčím takovým "aby byl Pepíček na čerstvém mořském vzduchu a ta mořská voda mu udělá dobře...".
    Pak slyším "my jsme museli s těmi miminky čekat devět hodin na přestupu v Dubaji"..."ten náš Franta celou dobu v letadle nezavřel pusu"..."Honzík dostal v Thajsku nějakou ošklivou vyrážku a museli jsme do té jejich příšerné nemocnice"...nekomentuji a myslím si své. Cestování letadlem nebaví většinu dospělé populace, natož děti. Jsem si jistá, že kdyby měly na výběr, tak raději budou rýpat žížalu u potoka než trávit x hodin v letadle. A česká žížala je oproti té exotické aspoň nekousne.:o)
    My s přítelem také nejsme plážoví povaleči, ale před pár lety jsme si řekli, že to teda zkusíme, jestli nás to opravdu tak strašně nebaví. Vybrali jsme si tu nejblbější destinaci pro svobodný pár a vmáčkli se do okřídleného autobusu pro dovolenkáře s dětmi. Cesta tam byla v naší části letadla (jak jsme se později dozvěděli) kupodivu docela klidná. Při cestě nazpět to byl úplný opak, ale od páru vedle sedícího jsme se dozvěděli, že tohle je ještě v pohodě, proti tomu, co zažili při cestě tam.
    Osobně si nemyslím, že jsou normální závody dětí v uličce dokonce i během turbulencí a signalizace připoutejte se a že přeřvou špunty do uší. Rodičům to bylo úplně jedno, tak jsem slušně poprosila letušku, zda by s tím nemohla něco udělat. Odpověď byla jednoznačná "nemohla". Tuhle dovolenou beru jako naši osobní chybu, která se již neopakovala.

    OdpovědětVymazat

Kdo je Veronika Hurdová?

Kdo je Veronika Hurdová?
Veronika je šťastná žena. Kdyby se snažila dopředu naplánovat svůj život, nemohlo to dopadnout líp než skutečnost. Je mámou tří báječných dětí, jejichž věk se neustále mění, ale vypadá to, že nebude trvat dlouho a všechny ji přerostou. Kdysi dávno, bylo to nějak hned potom, co vymřeli dinosauři, si založila blog s naprosto hloupým názvem Krkavčí matka. Její mladické neuváženosti navzdory si ale její psaní získalo srdce mnoha tisíců čtenářů, díky čemuž si Veronika dnes může žít svůj sen. Je autorkou několika knih a napsala jich už tolik, že při dotazu na jejich celkový počet znejistí. Ve zbytku času Veronika učí děti doma, hodně s nimi cestuje a dobrovolničí na farmách po světě.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...