Proč už nikdy nepojedu na pobytový zájezd k moři

Byli jsme v Itálii. U moře.

Drahý muž sliboval. Pojď, pojedeme na zájezd. Bude tam beachvolejbalový dvoufázový trénink. A nabízejí hlídání dětí během tréninku.

Přitom moc dobře věděl o mé panické hrůze z pobytových zájezdů. Nenávidím je hned z několika důvodů:

1. Pobytový zájezd znamená, že jste nedobrovolně upoutáni v těsném sousedství s lidmi, které jste si nevybrali. Svého muže jsem si vzala mimo jiné proto, že je to jediný člověk na světě, se kterým jsem schopná vydržet bez zvedajícího se žaludku déle jak prodloužený víkend. To snad vysvětluje mnohé bez dlouhých opisů.
2. Ležet na pláži a opalovat se je mi představa příjemná asi tak jako rodit ježky. Na dovolenou se jedu zničit, ne se otáčet jak kuře na rožni a zadělat si na rakovinu kůže.
3. Na světě neexistuje místo, které by mě dokázalo bavit prozkoumávat osm dní. Jsem dost povrchní člověk.
4. Trpím utkvělou představou, že na organizované pobytové zájezdy jezdí lidé, kteří si je neumí naplánovat a zařídit sami. A to já přece nejsem!

I přes to všechno jsem ale podlehla. Apartmán zamluvila. A vyjeli jsme.

A já si hned po příjezdu uvědomila, proč vlastně na pobytové zájezdy nejezdím.

Hlídání není, protože se nepřihlásil dostatečný počet zájemců o hlídání. Prý že děti mohou trénovat ve speciální skupince vedené trenérem. Hm. Namítám, že Marján zatím neudrží ani moč, natož balón.

Na to, abychom zvládli logistiku dne s dvoufázovým tréninkem, bychom potřebovali kvality letového dispečera Heathrow. Běžný den vypadá následovně.

Drahý muž jde ráno běhat. Přiběhne, předám mu děti a běžím na trénink. Honza dorazí s dětmi na kurt, předá mi je a jde trénovat. Dotrénuje a běží za námi do přilehlé restaurace. Tam nakrmíme děti špagetami, až jim lezou z uší. Teď přichází významný předěl dne - děti jdou spát. Nadýchneme se, vydýchneme a děti se budí. Běžím na trénink, odtrénuju, obdržím děti, plácám se s nimi okolo kurtů než Honza dotrénuje. Běžíme je nakrmit. Uložíme. A večer sedíme před apartmánem, protože nemůžeme dál než na doběh od plačících dětí.

Apartmán má dvě místnosti. Bohužel na plánku nebylo nakreslené, že jsou oddělené ve dvou patrech a mezi nimi strmé schody, lákající dvouleté batole k pádu v nočních hodinách, kdy bloudí plačící po neznámém místě a hledá matku.

Tréninkové skupiny se sestávají z lidí, kteří umí držet balón, až po ty, kteří ho umí dokonce i zahodit. Hrdě se zařadím do druhé skupinky a celý týden poctivě trénuju, abych pak doma zazářila a slavně zvítězila na dětském atletickém dni lužinského Sokola v kategorii matek.

Ve městě je víc Čechů než Italů. Věkový průměr padesát let, děti počítaje. A to pozor, jako studovaný statistik znám rozdíl mezi průměrem a mediánem.

Všichni na pláži vybalují svá bílá rosolnatá břicha z nevkusných, bůhvíproč dvoudílných, květovaných plavek. A začínají se cpát. Samozřejmě řízkem v chlebu dovezeným z domova.

Tímto se omlouvám organizátorům beachkempu. Byli jste skvělí a pro naprostou většinu populace jste zvládli vytvořit dovolenou snů. Není to vaše chyba. To já. To já. //zvuk sypání písku na hlavu//

Jestli ale někdy znovu na pobytový zájezd, pak jedině nohama napřed.