Kbelík v metru jako znak naší ušmudlané svobody

Nedávno jsem málem zakopla o kýbl v metru na Andělu. Pražáci vědí. Pro přespolní doplním informaci, že kbelík obložený hadry je standardní způsob, jakým Pražský dopravní podnik řeší vodu kapající ze stropu ve stanicích.

Jakkoli se to může zdát tristní důkaz nefungujících služeb, zasmála jsem se tomu. Zdrojem mého veselí nebyl kbelík sám, ale náhlé uvědomění, čeho všeho je pro mě existence kbelíku v metru symbolem.

Představuju si, jak by asi řešili podobnou situaci řekněme třeba ve Švýcarsku. Pokud by ze stropu kapala voda, obestavěli by kritické místo zátarasy a do té doby, než by přijeli opraváři, tak by kolem stáli aspoň čtyři zřízenci metra. Dva by na každé straně mávali výstražnými červenými světly a další dva by byli k dispozici pro dotazy cestujících, zatímco by se z tlampačů v pravidelných intervalech ozývalo omluvné hlášení spolu s informací, kdy bude škoda opravena. Dobře, trošku asi přeháním, ale švýcarští expati by to možná odkývli jako velmi pravděpodobné.

Mám Česko ze spousty důvodů ráda. Došlo mi, že "kbelíky v metru" jsou jedním z těch důvodů.

Sen o světlonošce

Než se pustíte do čtení, ráda bych vás zavčasu odradila: pokud vás moc neberou vyprávění o duších a o tom, jak si vybírají těla, skrz která budou moct zažít to, co potřebují, tento článek s klidnou... ehm... duší přeskočte.

Budu vám vyprávět sen. Nebo to nebyl sen? Záleží snad na tom?

Vlastně nedokážu slíbit, co konkrétně vám tohle mé vyprávění může předat. Je ryze osobní a nejsem si jistá, zda je přenositelné.

Ale věřím tomu, že pokud jste prošli přes všechny tyhle úvodní filtry, tak se k vám dostane přesně ta zpráva, která k vám dojít má.

Uf! Tak to byl nejdivnější úvod článku za celou existenci blogu.

Inu, tak teď už se do toho pojďme konečně pustit.

Minimalismus není o tom, kolik věcí máte. Je to o prostoru, který si díky němu vytvoříte

 "Vy se považujete za minimalistku. Kolik toho tedy doma máte?"

"Myslíte jako počet kusů?"

"No... to ne... spíš... Jak to u vás vypadá, když máte těch málo věcí?"

"Víte, když mě to nepřijde důležité, jestli mám triček pět nebo padesát. Na tom počtu zas tak nezáleží. Není to o tom, co máte, ale spíš o tom, pro co se vám udělá prostor, když to nepotřebné odstraníte ze svého života."

Tenhle dialog jsem vedla s jedním moderátorem z ČRo. Pro mě to bylo zajímavé setkání dvou světů. Na jedné straně on, který se snažil minimalismu převést do měřitelného světa a udělat z něj soutěž o největšího minimalistu. A na druhé straně já...

Nestalo se mi to při rozhovoru poprvé. Tyhle střety úplně rozdílných pohledů na život poznám spolehlivě podle toho, že abych dokázala odpovědět, musím nejdřív rozbourat to, jak je celá otázka postavená.

Nejsem si jistá, jestli se mi podařilo moderátorovi v tom krátkém čase dobře vysvětlit to, jak minimalismus vnímám. Přijde mi to ale dobrý podmět s mnohem větším přesahem, než kolik triček mám ve skříni.

Tak to zkusím předat tobě, můj milý čtenáři. Třeba budu úspěšnější. :-)

O odevzdaném hlasu a ztrácení svobody

Začátkem září jsem několik dní pociťovala takovou zvláštní tíseň. Neměla jsem úplně dobrou náladu, byla jsem bezdůvodně podrážděná. Nesouviselo to ani s hormony, ani se začátkem školního roku, který pro nás jakožto domškoláky znamená spíš zklidnění po procestovaném létě.

Zvenku by to asi vzhledem k mé flegmatické nátuře sotva někdo zaznamenal, ale ten pocit takové nepříjemné rozvibrovanosti uvnitř je něco, co jsem už dlouho nezažila.

Vrátili jsme se z naší měsíční cesty po Německu, Francii a Švýcarsku, které se pár dní po našem příjezdu pro Čechy uzavřelo. Současně s tím se začala uplatňovat i u nás různá koronavirová opatření.

Tak tak jsem je stíhala sledovat. Večer jdeš spát a ráno platí něco jiného.

Po několika dnech a četných diskuzích s kamarády rozesetými různě po světě mi to došlo, z čeho ta moje tíseň pramení.

Proč dávám přednost pohybu před sportem? A jak pozývám pohyb do svého života?

To, že bychom se měli víc hýbat, tak nějak tušíme všichni. Ale co je to vlastně pohyb?

Už školních dětí se začínáme ptát, na jaké kroužky chodí a jestli dělají nějaký ten sport. Sport je něčím, o čem si můžeme udělat konkrétní představu, na co si můžeme sáhnout, co můžeme změřit.

I na domškoláckém přezkoušení se Grétky ptají, zda dělá nějaký sport, abychom měli vyplněnou kolonku "tělesná výchova". Ale ačkoli moje děti chodí na lezení, nepřijde mi to co se pohybu týče to nejpodstatnější.

Zdá se mi totiž, že se často zaměňuje sport s pohybem.

Proč to nevnímám jako totéž? Zkusím vysvětlit rozdíl.

Setrvat v trvalém úžasu

Naprostá většina mého rodičovství spočívá v tom, že děti pozoruju.
Jsou mi v mnoha ohledech zdrojem obrovské inspirace prostě jen tím, že jsou.

Co mě ale asi nikdy nepřestane udivovat? Je to jejich schopnost...

1) žasnout nad čímkoli,

2) přizpůsobit se čemukoli.

Jsou to pro mě dva zásadní aspekty, které mi nejen pomáhají líp pochopit dětský svět, ale také prožívat hluboké vnitřní štěstí i ve všedních dnech. Zkusím to popsat blíž...

Akné story. Pokračování mé cesty za uzdravením (část 2.)

Tohle je aktuální fotka z výletu, na který jsem se odvážila vyrazit bez mejkapu. Fotka samozřejmě trochu zkresluje, takže kdybyste mě viděli naživo, nějaký ten pupínek objevíte. A taky spoustu jizviček. Ale za mě osobně spokojenost. :-)

Když jsem v lednu tohoto roku psala článek "25 let s akné. Moje podivná cesta za uzdravením", vůbec by mě nenapadlo, že si ho navzdory jeho délce přečte přes osmdesát tisíc lidí. (Pokud jste článek nečetli, doporučuju s ním začít, abyste pochopili moji startovní čáru - nejen co se vzhledu týče, ale hlavně psychiky).

Přijde mi, že o problémech s pletí se moc nemluví.

Ti, co mají pleť nemocnou, se za ni stydí. A trpí o samotě.

Těm, co mají pleť zdravou, je trapné na to u jiných upozorňovat.

A pokud to udělají, je to většinou skutečný trapas typu "a zkusila jsi XY? mně to (na můj jeden beďar, co se mi předloni udělal) strašně pomohlo".

Napadlo mě, že napíšu takové review toho, co se za ten půl rok u mě v souvislosti s pletí změnilo.

Miluju knížky. Navzdory tomu mám minimalistickou knihovnu

Tohle je moje současná knihovna. Plus pár knížek u nočího stolku. Nemá cenu pročítat tituly a dělat si z toho obrázek, co jsem za člověka. (Já tohle u cizích knihoven totiž dělávám.)
Naprostá většina knížek, co jsem přečetla, v ní chybí.
Většina knížek, které v knihovně jsou, se tam dlouho neohřeje. Až je dočtu, poputují dál.
Až na Chinu Miévilla. Na toho mám úchylku a i když mi zabírá v knihovně celou polici, zůstane se mnou na věky věků.

Přečtu tak padesát, šedesát knížek ročně.

Naprostou většinu z nich si kupuju. Abych podpořila autory.

Jen občas nějakou dostanu. Z knihovny půjčuju jen dětské.

Z toho by se dalo předpokládat, že mám doma velkou knihovnu.

Bývalo to tak. Ale už několik let mám jen pár polic knížek.

Někomu to možná může z fotky přijít i tak jako moc.

Ale věřte mi. Vy vůbec netušíte, jak může takové "moc" vypadat.

Kdo komu kam leze? Proč vedu (nejen) s viry rozpravy

"Jé, mami, podívej, ty kytičky!"

Uprostřed sídliště z malých dírek v asfaltovém moři si prorazily cestu na světlo dvě malé rostlinky.

Vypadaly skoro zázračně.

Přemýšleli jsme, kolik let by tak mohlo zabrat, aby rostliny celý prostor chodníku převzaly pod svou vládu, kdyby to bylo ponecháno pouze na nich.

Jak by město nechané ladem vypadalo za sto let? Za tisíc? Za milión?

A co ty ještě vlastně děláš v tý Praze? Ty patříš sem k nám, do hor

V hlavě mi obzvlášť uvízla jedna beseda na konci světa u polských hranic. Celý den jsem měla mezi přednáškami volný (a bez dětí!), a tak jsem běhala bosky po kopcích.

Byla to taky jediná beseda, na kterou jsem kdy přijela pozdě, protože jsem se třikrát koukla na plánovaný začátek a třikrát si vyložila 15h jako pět hodin.

Lidi na mě ale čekali vysmátí, s kafem nebo vínem v ruce, mou omluvu zmatené vykojené matky přijali úplně v pohodě. Mluvili jsme o smrti a smáli se a brečeli. Já přednášela totálně rozevlátá tak, jak jsem přišla z lesů - s rozcuchanými vlasy, nula mejkapem a bosýma, strašlivě ušmudlanýma nohama.

Jedna dáma se mě tam tenkrát optala: "A co ty ještě vlastně děláš v tý Praze? Ty patříš sem k nám, do hor. Se na sebe podívej!" :-D

Bylo to strašně vtipný. A pro mě i hodně hluboký.