úterý 21. července 2020

Miluju knížky. Navzdory tomu mám minimalistickou knihovnu

Tohle je moje současná knihovna. Plus pár knížek u nočího stolku. Nemá cenu pročítat tituly a dělat si z toho obrázek, co jsem za člověka. (Já tohle u cizích knihoven totiž dělávám.)
Naprostá většina knížek, co jsem přečetla, v ní chybí.
Většina knížek, které v knihovně jsou, se tam dlouho neohřeje. Až je dočtu, poputují dál.
Až na Chinu Miévilla. Na toho mám úchylku a i když mi zabírá v knihovně celou polici, zůstane se mnou na věky věků.

Přečtu tak padesát, šedesát knížek ročně.
Naprostou většinu z nich si kupuju. Abych podpořila autory.
Jen občas nějakou dostanu. Z knihovny půjčuju jen dětské.

Z toho by se dalo předpokládat, že mám doma velkou knihovnu.
Bývalo to tak. Ale už několik let mám jen pár polic knížek.

Někomu to možná může z fotky přijít i tak jako moc.
Ale věřte mi. Vy vůbec netušíte, jak může takové "moc" vypadat.

Velkou knihovnu jsem odjaktěživa pokládala za základ domácnosti.
Připadalo mi to takové... intelektuální.
(Až časem jsem zjistila, že mít velkou knihovnu vůbec nemusí znamenat být velký čtenář.)

Když mi před pár lety knížky začaly z knihovny přetékat, začala jsem si pohrávat s myšlenkou, že bych je přeci jen mohla trochu protřídit.
První zásek nebyl zas tak složitý. Pokud knížky netřídíte, nahromadí se vám v knihovně za pár let celkem dost podivných kousků, které jste vlastně vůbec nechtěli.

Dvě banánovky takových knih pak pomohly založit knihobudku v naší části Prahy.


Jenže po vytřídění nechtěného to začalo být složitější.
Přece ty knížky nemůžu dát jen tak někomu?

Tenkrát mě napadlo udělat burzu.
Skrz facebook jsem dala mezi své známé výzvu, že za dobrovolný poplatek rozdávám knížky. Vypsala jsem z nich pár zajímavých titulů.
Kamarádi přijížděli s holýma rukama a odváželi si tašky plné knih z těch, které jsem v druhém kole vytřídila.

No a pak už to šlo všechno najednou snáz.
Naučila jsem se knížky z ruky pouštět.

Nyní když něco dočtu, tak to až na výjimky dám někomu ze svých přátel.

S tím, ať knížku klidně pošle dál, až ji dočte.
Jeden můj známý měl doma vždycky přesně jednu knížku. Tu, kterou právě četl. Když ji dokončil, dal ji prvnímu člověku, kterého potkal.

V mé knihovně jsou tedy takřka jen knížky nečtené.
Anebo ty, ke kterým mám z nějakého důvodu vztah.
Ale i ty vždycky jednou za čas vytřídím, protože i já se v čase měním a to, co mi přišlo třeba před pěti lety zásadní, se mi dnes zdá jako plytké.

Za ty roky rozdávání knih jsem nasbírala pár postřehů, které bych ráda zasdílela:

1. Všechny důvody pro hromadění knih dokážu sama sobě vyvrátit


Jsem minimalistka. Jak mi ale jinak nedělá problémy žít s málem, co se knih týče, dokázala jsem být pěkně vynalézavá.

"To si ještě někdy přečtu." 
Prdlajs. Knih, kterých jsem četla víckrát, nebylo víc než prstů na rukou. A možná nohou.


"To si někdy přečtou moje děti." 
Doubleprdlajs. Co já vím? Třeba v dospělosti nebudou číst vůbec. Nebo budou chtít číst něco úplně jiného.

Kolik já jsem přečetla knížek z obrovské knihovny svých rodičů? Na počítání by mi prsty taky asi stačily.

Proč se mi na knížky má doma prášit, když si je za těch 20+ let může přečíst kupa dalších lidí?
(Více o dětech a čtení knih píšu TADY.)

"Budu si listovat výpisky." 
Hahaha. Knížky jsou sice moje, jen zřídkakdy si ale něco podtrhnu nebo vypíšu na okraj.
Nejsou pro mě důležité cizí myšlenky jako to, co ve mě knížka spustí v danou chvíli za reakci a kam mě to nasměruje (viz bod 2 níže).

"Líbí se mi být obklopená knihami.
V tomhle bodě je pravda, že máloco mi udělá takovou radost, jako návštěva knihkupectví nebo knihovny. Reálně opravdu JSEM ráda obklopená knihami.

Ale když k sobě budu upřímná, co mě na tom těší? Ty knihy samotné? Nebo to, že jimi brouzdám jako neznámou krajinou, namátkou vytahuju ty, co si mě přitáhnou (viz bod 3 níže) a pročítám si jejich anotace?

Z knih, které mám doma, se dřívě či později stane šedý šum, který příliš nevnímám.

Nicméně zjistila jsem, že čím mám knih méně, tím spíše vím nejen to, které tituly se v knihovně nacházejí, ale také je častěji vytahuju a listuju jimi.

A taky mám v knihovně (poprvé v životě!) systém. Každá knížka má své místo, jsou (pro mě) logicky uspořádané.

2. Jedna myšlenka z jedné knížky stačí


Přečíst hodně knih pro mě neznamená mít v hlavě hodně myšlenek. Stačí klidně i jeden postřeh z jedné knížky, který mě někam posune.
Přečíst hodně knížek neznamená udělat si z hlavy
nafukovací balón. Stačí vyzobnout si jednu věc, která
mě posune v danou chvíli životem dál. 
Na vejšce jsem si vypěstovala zvyk dělat si z knih výtah hlavních myšlenek.
Vůbec mi to nevyhovovalo, přetěžovalo mě to a výsledek byl takový, že jsem se o knížce nebyla s nikým schopná bavit nebo mu z ní něco předat.

Dlouho jsem si myslela, že takhle se správně knížky mají číst. Tak jako intelektuálně nebo co.

Jenže když jsem otěhotněla a posléze začala kojit, moje mentální kapacita se strašně smrskla. Byla jsem sice schopná přečíst 400stránkovou bichli, ale chytila jsem z ní jen jednu myšlenku.

Jenže! Co když ta jedna myšlenka je tak akorát?
A co když je to přesně TA myšlenka, která mě má v danou chvíli v životě posunout?

Od té doby už na sebe nemám vysoké nároky.
Jedna myšlenka, ta pravá pro mě, je tak akorát.
Cokoli navíc je příjemný bonus. Ale kvůli němu na sebe nemusím být přísná.

Díky tomuhle jsem najednou schopná o knihách diskutovat, propojovat si je a doporučovat na požádání.

Výpisky z knih už si nedělám.
Pokud si chci nějakou myšlenku doopravdy zapamatovat, sdílím ji na besedě nebo o ní napíšu na svůj soukromý FB.

(Mimochodem - pokud by vás tyhle kratičké postřehy k vybraným dočteným knížkám zajímaly, cca jednou za měsíc sepíšu tak tři čtyři knižní tipy do Zpráv z krkavčího hnízda, které vám zašlu na e-mail.)

3. To knížky jsou těmi, kdo si vybírají lidi, ne naopak


Panuje takové přesvědčení, že lidé (protože jsou živí a aktivní) si vybírají knihy (které jsou neživé a pasivní).
Jsem si tím čím dál míň jistá.

Poprvé, kdy si pamatuju, že mě to řádně trklo, byl okamžik, když na mě asi měsíc po Honzíkově smrti doslova vypadla z knihovny knížka Musela jsem zemřít od Anity Moorjani. Koupila jsem si ji asi půl roku předtím a úspěšně na ni zapomněla. Byla to první kniha, kterou jsem si tenkrát v tom těžkém období přečetla. A dala mi v tu chvíli přesně to, co jsem potřebovala.

Potom už jsem si toho začala víc všímat.
Tatáž knížka, kterou vám nezávisle na sobě krátce po sobě doporučí dva i víc lidí. Zapomenutá knížka, kterou u vás "náhodou" někdo nechá. Knížka, kterou vám doporučí fešák v knihkupectví, když vidí, co za tituly si prohlížíte.

Když si vás nějaká knížka má najít, najde si vás. A udělá pro to cokoli. Nemusíte kvůli tomu mít knihovnu narvanou k prasknutí.

Knížky nejsou mrtvé bytosti. A právě proto by podle mě měly raději putovat po lidech, ne sedět zaprášené v knihovně.

4. Radost ze sdílení je větší než radost z vlastnění


Jestli tohle čtete, pak pravděpodobně i pro vás je těžké vzdát se knížky. Měla jsem to stejně.

Jenže pak jsem to jednou udělala. A pak podruhé. S každým dalším posláním knížky do světa na její cestu, kterou nemůžu ovlivnit, to bylo snazší.

Roztáčím tím sdílecí kolo. Dávám. A ono se mi to odněkud vrátí. Ne třeba v podobě knížky. A ne třeba od stejného člověka. Ale vrátí.

I když jsem v knihách takhle rozdala už určitě nějaké nízké statisíce korun, nejde ani tak o peníze.
Zjistila jsem, že mám mnohem větší radost, když knížka potěší i další duše.

Baví mě to sdílení. Díky tomu mám dneska kolem sebe lidi, se kterými se můžu o knížkách bavit.

Díky tomu dokonce i čtu víc, než jsem četla v dobách, kdy moje knihovna byla mnohonásobně větší než ta na úvodním obrázku.

A tak až příště s poslední stránkou zaklapnete knížku, zkuste si ji pro tentokrát sbalit do batohu a dát ji prvnímu příteli, ke kterému vám sedne. Začnou se dít kouzla. Slibuju!

Žádné komentáře :

Kdo je Krkavčí matka?

Moje fotka
Vždycky jsem byla ve spoustě věcí "ta divná". Narozdíl od svého 15letého já se za to dnes už nestydím. Mám víc dětí než rukou. Gréta, Marián a Janek se jmenují. Ty děti, ne ruce. Když děti spí, píšu blog Krkavčí matka. A protože jsou všichni tři dobří spáči po mamince, napsala jsem po nocích ještě 12 KNÍŽEK pro dospěláky i pro děti. Miluju les, nohy v teple a mého muže Honzu, který na mě čeká v nebi. Děsí mě pobytové zájezdy, snahy o škatulkování a nesmířliví lidé se zavřenými hlavami.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...