středa 5. února 2020

Méně mít, více žít

 

Minimalistka jsem byla pravděpodobně dřív, než minimalismus dostal jméno a začal být trendy. Jsem takový ten typ člověka, co nedokáže uvařit ani čaj, když má na kuchyňské lince bordel. Nula přijatých e-mailů ve schránce mi působí až úchylný druh potěšení.

Ze spisovatelů mi pro mistrnou schopnost popsat v pár slovech mnoho imponoval Erben a naopak jsem nesnášela Hrabala s jeho nekonečně rozvleklými souvětími. A když píšu tyhle řádky, tak na mém stole je jen počítač a sklenice s vodou, protože jinak bych nevypotila ani tenhle první odstavec.

Navíc jsem od přírody šetrná. Když jsem ještě dostávala od rodičů kapesné, nikdy jsem nevěděla, co si za ty peníze koupit. Na brigády jsem pak chodila proto, že to tak dělali všichni. A když jsem později začala pracovat, utrácela jsem vydělané peníze víceméně jen za jídlo, bydlení a cestování.

Na vysokou školu jsem šla do Prahy a během prvních pěti let jsem se jedenáctkrát stěhovala.

Vůbec jsem nechápala, co všichni s tím stěhováním mají, protože já vždycky vzala do ruky pár svých igelitek a šla. 


„Tati,“ hartusila jsem naoko na svého ochotného tatínka, který mi z lásky v bytě montoval novou poličku, „proč mi to tam dáváš? Vždyť na to nebudu mít co dát.“ „Neboj, to se časem zaplní,“ odvětil tatínek v šroubovacím amoku. Neměl pravdu. Dodneška mám ve svém bytě poličky, na kterých se vyjímá krásné, veliké nic.

Když jsem pak potkala svého budoucího muže Honzu, sestěhovali jsme se k sobě asi po dvou týdnech známosti. Tenkrát jsem měla ještě televizi, ale nekoukala jsem na ni. Honza měl ale takový ten chlapský zlozvyk, kdy si sednul před obrazovku, neskutečným tempem přeblikával a sledoval deset programů najednou. Nenáviděla jsem to. Jeho jsem ale milovala, takže jsme to vyřešili elegantně – televize šla z domu. Nicméně toto byla asi poslední věc, které jsme se společně zbavili.

Honza byl totiž neuvěřitelný požitkář a skrz to mi rád dělal radost. Dodneška si pamatuju, jak stojí před kabinkou v obchodě s oblečením, já se ho ptám, které ze zkoušených šatů si mám teda vzít a jestli na tom doopravdy trvá, když už doma troje mám.

On mi tehdy s ledovým klidem odvětil, že si vezmu všechny čtvery, bez ptaní je vzal a odešel zaplatit, zatímco já tam polonahá protestovala a snažila se rychle nasoukat do svého oblečení, abych tuhle jeho rozmařilost zarazila.

Dokud jsem žila sama, nebyl problém udržet si minimalistickou domácnost. Prostě jsem si nic nekupovala a bylo to. Jenže s Honzou se nám doma začaly kupit věci a náš byt se začal plíživě zaplňovat hromadou krámů. 


S příchodem dětí se to ještě zhoršilo, protože stejným způsobem, jakým Honza zahrnoval láskou mě, chtěl zahrnout i naše děti. A kdo z vás ratolesti má, tak ví, že marketéři produktů pro děti jsou mocní čarodějové. Dokážou ve vás vzbudit pochybnosti, že pokud svému (často ještě nenarozenému) dítěti nedopřejete to a ono, jste špatný rodič.

Abych se z toho množství předmětů doma nezbláznila, musela jsem krom redukce vstupů doplnit i druhý dílek skládačky, a to pravidelnou revizi a následné zbavování se věcí, které se nám doma nahromadily. Ani tohle pro mě nebylo příliš složité. Netrpím sentimentem. Nemám potíž rozloučit se s věcí, kterou nepoužívám anebo která mi už nedělá radost.


V té době jsem také poprvé ze zahraničních zdrojů zaslechla o minimalismu. „Aha! Tak takhle se jmenuje to, co celý život dělám! A navíc je to in!“ 


Abych nevypadala jako všeználek, tak musím přiznat, že díky tomuhle pojmenování jsem si celý tenhle proces začala zvědomovat. To je neuvěřitelně dobrá věc, nejen v minimalismu.

Něco děláte nebo o něčem mimoděk přemýšlíte a najednou přijde někdo, kdo to celé uchopí, dá tomu jméno a vám začnou v hlavě docvakávat nové souvislosti. Když zůstanete pozorní, najednou začnete stejný vzorec vidět v různých oblastech života.

K tématu minimalismu jsem napsala e-knížku,
kterou si můžete stáhnout zdarma zde.
Jakmile jsem koncept minimalismu přijala, vyskakoval na mě od té doby odevšad. Každý šuplík, každá skříň s oblečením, každá kuchyňská polička, každá krabice s hračkami… Prolézala jsem postupně všechny kouty naší domácnosti a prováděla čistky. Začalo se mi doma lépe dýchat.

Každý, kdo někdy začal s minimalismem, tak pravděpodobně dosvědčí, že to u věcí nekončí, ale začíná. Aniž byste o tom nějak víc přemýšleli, najednou začnete čistit i jiné oblasti svého života. 

Já sama například před šesti lety úplně přestala číst a sledovat zprávy. Do e-mailové schránky mi chodí asi jen deset newsletterů od lidí a firem, které mám ráda. Pečlivě si vybírám pracovní projekty, do kterých se pustím, a nezdráhám se říkat ne klidně i z tak sobeckého důvodu, že chci mít čas koukat na své děti, jak lezou po stromě nebo si hrají s legem. 

Čistím si také vztahy a nestýkám se s lidmi, kteří mě vysávají. A v neposlední řadě si čistím svou hlavu, učím se jen tak koukat do zdi a dokázat být chvíli jen se svými myšlenkami. 

Když bych to zjednodušila, tak začnete prostě přemýšlet, co si do života pustíte a co z toho již vpuštěného si v něm ponecháte.


Udělám teď ve vyprávění velký skok v čase. Je říjen 2015, čekáme naše třetí dítě a já už vím, že miminko je tvor nenáročný a že kromě mámy a táty mu ke spokojenosti stačí opravdu málo. Do porodu zbývalo půl roku a tak jsme si s Honzou odskočili na celodenní konferenci, jejímž hlavním motem bylo „Mám sen“. Všichni účastníci dostali na krk kartičky, na které si měli napsat, jaký je právě ten jejich sen.

Moje celoživotní téma je odloupávání slupek. Nebudu zabíhat do detailů, nicméně od té doby, co jsem vkročila do školky, jsem se učila, jak být někým, kým vůbec nejsem. A protože jsem byla poměrně chytré dítě, naučila jsem se velmi rychle předstírat normálnost. Naučila jsem se to tak dokonale, že když jsem se seznámila s Honzou, nevěděla jsem už ani já sama, kým jsem. 

Jenže on to tam – skryté pod několikaletými nánosy bahna - nějak záhadně vidět dokázal. Trpělivě otesával jednu mou slupku za druhou, protože někde tam hluboko tušil diamant, který miloval a toužil spatřit.

Když jsem pak na zmíněné konferenci měla na kartičku napsat svůj sen, neváhala jsem ani minutu a rychle jsem na ni načmárala „to be completely myslef“.

Být celá já. Být tak moc já, jak to jenom dokážu. Tenkrát jsem vůbec netušila, že už za dva týdny se mi tenhle sen začne plnit tím nejrychlejším možným způsobem.


Dva týdny po konferenci měl Honza nehodu. Spadnul ze střechy pětipatrového domu. A i když bojoval ještě jedenáct dlouhých hodin, pád se mu stal osudným. Ve svých 32 letech jsem se stala těhotnou vdovou, která měla doma dvou a tříleté dítě. V téhle situaci by mi asi nikdo nezazlíval, kdybych to vzdala a zabalila. 

Jenže mě se nějakou šťastnou shodou náhod podařilo nechat i při té strašlivé bolesti všechno skrz sebe téct a nebojovat. Byla jsem na sebe hodná a pouštěla si k sobě jen věci, které mi pomáhaly. Nedělala jsem nic, co mi ubližovalo. A bylo mi jedno, jestli s tím někdo jiný nesouhlasí nebo je to společensky divné nebo je to pravý opak toho, co se radí v chytrých knížkách.

knížka je dostupná jako
* audio MP3
* audio CD
* e-kniha pro čtečky
* tištěná


Nenapadá mě lepší situace, kdy si můžete dovolit naprosto cokoli, protože nemáte co ztratit. Když nemáte co ztratit, přestanete se bát. A když se přestanete bát, do života vám vstoupí lehkost.


Pokud bych měla dvěma slovy popsat, co mi smrt mého nejbližšího člověka do života přinesla, pak je to právě lehkost bytí. Nikoli nesnesitelná, ale konejšivá, všeprostupující, hojivá, laskavá, radostná a k pokoře nabádající. A pokud bych měla říct největší nástroj, který mi lehkost bytí pomáhá udržet, pak je to minimalismus.

Pro mě samotnou minimalismus není soutěž o tom, kdo je větší (nebo spíš menší?) minimalista. Není to o počtu předmětů. Já sama vlastním věcí opravdu málo. Vlastně krom jedné rodiny neznám nikoho dalšího s více dětmi, kdo by žil v podobném holobytě. Ale jak jsem řekla, není to početní soutěž. Důležité je to, jak moc dokážete využít prostor, který se pročištěním vašeho života vytvoří.

Volný prostor – ať už ten fyzický nebo psychický  nám totiž neustále klade tutéž otázku: „Čím ze sebe mě dneska zaplníš?“ 


Když jste zahlcení a obklopení chaosem, nutí vás to do role konzumenta. Trávíte zkrátka moc času řešením věcí, které nejsou nutné. Jakmile ale kolem sebe máte prázdnotu, můžete začít tvořit. Prázdný prostor můžete zaplňovat najednou jen sebou. A jakmile se do toho pustíte, začne se vám ukazovat, kým doopravdy jste. Vidíte to jako v zrcadle.

Někdy se může stát, že kouknete do zrcadla a třeba nejste úplně spokojení s tím, co tam vidíte. Zásadní v tenhle moment podle mě je říct si, že to nepěkné, co vidíte, nejste vy. Jsou to jen ty bahnité slupky, které jste si na sebe naplácali a ony teď zakrývají ten drahokam vaší krásné duše, který tam uvnitř každého z nás nepochybně je.

Co můžete udělat pro to, abyste byli se svým odrazem v zrcadle prázdného prostoru spokojeni? Jsem přesvědčená, že cesta je jediná. Začít být k sobě upřímní a postupně sundávat jednu slupku za druhou.

Momentálně jsem v procesu sundavání všeho, co ke mně nepatří. S každou nově odloženou slupkou se podivuji, co jsem to s sebou dokázala tak dlouho a bez povšimnutí táhnout. Neustále se ptám, co ještě můžu odložit, abych to byla víc já.


Zdá se to jako nekonečný proces. Ale nemám strach, že bych se jednoho dne nedobrala konce. A nemusíte se bát ani vy. V tomhle je život milosrdný, protože pro každého z nás skončí stejně. A až jednou smrt zaklepe na dveře, budeme muset všichni do jednoho odložit i to poslední, co k nám nepatří. Teprve potom bude moct drahokam naší duše zazářit ve své plné, opravdové kráse.




/tento můj článek vyšel jako poslední kapitola knihy Méně mít, více žít a sdílím jej s laskavým svolením její autorky Kláry Haunerové./

16 komentářů :

  1. Mě osobně hodně pomohla knížka Zázračný úklid od Marie Kondo. Jak tak nějak z principu nevěřím motivačním knížkám, tak si troufám říct, že tahle mi doslova změnila život. Základem je nechat si jen ty věci, které člověku přinášejí radost a najít každé této věci doma její místo. Vyházela jsem doslova půlku bytu a to jsem přesvědčená, že ani předtím jsem neměla víc věcí než lidi běžně doma mají. Muž, když viděl výsledky, mě vzápětí následoval, takže lítaly i různý kabely, počítačový nesmysly apod. :-) Každopádně uznávám, že s dětma je to nový boj, ale alespoň člověk neusne na vavřínech. Kolikrát bych vyhazovala, až bych brečela, ale už prostě není co. :-) Uznávám, že svým způsobem lpím na věcech, protože některé mám opravdu ráda a mám k nim silný vztah. Jsou to doslova věci s příběhem, jak je teď módní říkat. ;-) Nevnímám to ale jako nějaký problém, opravdu mi to přináší radost a jsem přesvědčená, že tyhle věci, až tu nebudu, do popelnice nepoletí, protože mají nějakou hodnotu. I jinak se snažím o věci pečovat, opravovat je, nechtěným hledat smyslupné využití, zachraňovat věci od popelnice a pak je třeba dávat na charitativní bazárky apod. Prostě takový materialismus s lidskou tváří. :-) Baví mě to a naplňuje. Ať se daří! Tereza

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Také jsem to tak měla! Před lety se ke mně nějak dostala a já - odpůrce motivačních knížek ji ráno začala číst a pak se probrala z tranzu ve tři ráno, kdy jsem naplňovala čtvrtý stěhovací pytel nepotřebnými věcmi. NIKDY bych nevěřila, že mě ta knížka tak nakopne a přinutí udělat pořádek i v osobním životě :)

      Vymazat
  2. ... u veci to nekonci,pouze zacina... a co teprve az zustaneme dobrovolne bezdetni? Pak muzeme myslim i tvrdit, ze jsme minimalismus dotahli az do zdarneho konce, nebo?...
    Selin

    OdpovědětVymazat
  3. Taky jsem minimalistka, jako dítě jsem si pořád přerovnávala věci ve skřini a v šuplíkách, když člověk nemá moc věcí, resp. má jen to, co opravdu potřebuje, tak odpadá neustálé uklízení a přemýšlení, kam tu danou věc dát.) Všechno má svoje místo a je hned uklizeno. V tom vidím velký plus. Ale je to fakt o tom, že máte jen to, co potřebujete, pro mě je OK, jestli někdo potřebuje 20 párů boty, já ne, ale zas máme doma hodně vybavení na sport, jasné, jde to půjčit, já si takhle třeba půjčuju běžky, ale za ty peníze už bych měla tak 3x svoje vlastní nehledě na stres, jestli v půjčovně ještě nějaké budou volné.) Takže pro mě není minimalismus nic daného, každý si musí najít svoji hranici v každé oblasti, co je pro něj ideální. Nemusí být přece minimalismus všude, chápu, že někdo má minimalistický šatník, ale nedokáže se zbavit knih, je to v pohodě, v tomhle nejsem nijak radikální. Jinak já i manžel máme rádi volný prostor, uklizeno a i minimalismus v tom pomáhá. Jeho syn třeba tohle nezná a vždycky si vytahá tisíc věcí a pak je neuklidí, když po něm chce manžel, aby si to uklidil (v pokoji OK, ale ono je to takhle roztahané třeba v cestě za vchodovými dveřmi), tak se ještě vzteká, že ho buzeruje..tak není lepší mít věcí jen tolik, kolik potřebujema a kolik jich zvládáme, aby nás neovládaly ony? Podle mě jo, ale ať si to každý dělá jak chce, já bych byla nešťastná v bytě s lapači prachua třeba barevnými stěnami, ještě v každém pokoji jiná barva, ale stejně tak chápu, že by se u nás necítili lidi dobře, protože by se jim to zdálo prázdné.)

    OdpovědětVymazat
  4. Vyprdnete se na moderni pozy typu minimalismus,omg..Vzdyt co to je? DOBREJ UKLID:) Nase mamky mely jarni a vanocni uklid,vyhodily se nepotrebne kramy a bylo:) Co je na tom?
    Bezte si radsi zabehat,kyslik se vam dostane do tech nejzazsich mist tkani,odvede vsechny metabolity a hned vam to bude lip myslet.
    A budete vice zit! :-) a nemyslet na tyhle kraviny.
    Run!
    Sabi

    OdpovědětVymazat
  5. Souhlasím s komentářem výše. V době života v blahobytu lidé nevědí coby,"nípou"se v sobě, šťourají, neustále se pozorují, odkrývají svá různá ega a podobný kraviny (pozor, nezaměňujme s profesionální psychologií a psychiatrií). Sekundárně pak vymýšlejí takové blbosti jak pořádně uklidit :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Ano, mít míň věcí je jistě z mnoha různých důvodů fajn, ale v souvislosti s minimalismem jako jistou současnou módní vlnou mě vždycky napadá - proč má spousta lidí, kteří mu propadnou, nutkavou potřebu o něm psát další a další knihy, blogy nebo alespoň články, kde pořád dokola opakují to, co napsalo x autorů před nimi? Popsat tisíce stran statisíci slov o tom, že je potřeba doma udělat jednou za čas čistku, vyházet nepotřebné harampádí a důkladně si rozmýšlet nákupy nových věcí, to je snad přímo proti duchu tohoto jinak docela sympatického směru.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Asi protože každý, kdo minimalismus pro sebe objeví, je jím tak okouzlen, že má hned potřebu toto nové náboženství šířit dál :-)

      Vymazat
    2. Přesně, všechno je to určitá forma posedlosti. Zdánlivá touha vypadat, že nejdu s davem, ale poslední dobou mám pocit, že úplně nejméně jde z davem ten, kdo žije nejvíc obyčejně, kdo o svém životě nemá potřebu veřejně informovat. Všechno to vegetariánství, domškoláctví, unškoláctví, car-free, pomalé cestování, minimalismus, rituály, mama-blogerství mi připadá jako totální davové šílenství :-)

      Vymazat
    3. Čím méně pozornosti věnujete vybírání a nakupování předmětů, neustálému obměňování, přeskupování a uklízení věcí, tím více času můžete věnovat tomu, na čem by vám mělo záležet víc - děti, přátelé, sport, nějaká kreativní činnost. To snad je ale natolik evidentní, že o tom není potřeba psát miliontý pátý blog.

      Vymazat
    4. Cim vic alternativni,prirodni,minimalisticky,bio,vedomy, racte si doplnit dalsi z velkeho vyberu techto modnich slovicek, tim min vyjimecny.Vsechny tyhle mozny smery, ktery byly puvodne novy a neokoukany se uz totiz prehouply pres tu hranici a zacinaji byt cim..? Modou, mainstreamem, davovym silenstvim. A uz najednou nejsme jini,ale uplne stejni, jako ostatni.Cas vymyslet a objevit zase neco dalsiho, aspon na chvili.

      Vymazat
    5. Kdo prozil detstvi pred revoluci,tak vi,ze vse tu bylo a nikdo nedelal tyhle moderni pozy.

      Deti travily cas venku,v lese,dnes je to alternativa:)
      Pestovala se zelenina na zahrade,dnes ekobioalternativa:)

      Ale i dnes mam zahon zeleniny a chodim do lesa s detmi a psem.
      A nenazyvam to alternativou!
      Nedelam,ze je to divnost:)

      Takhle se zije na vesnici normalne.

      Vymazat
  7. Vyhazovani kramu z bytu jako nabozenstvi.
    :):)
    Normalni uklid je to. Na co si to hrajete...

    OdpovědětVymazat
  8. Někdy si říkám, jestli ten minimalismus není jen další forma lpění, posedlosti. Akorát naruby.

    OdpovědětVymazat
  9. Já jsem o tom ani nevěděla, ale vlastně taky tak nějak tíhnu k tomu, neshromažďovat moc majetku. Jediné, u čeho si nedokážu tu koupi zarazit, jsou knihy, ale to ani nechci, koneckonců na sílu si zakazovat něco kupovat jen proto, abych neměla moc materiálních statků, to by taky asi nebylo k užitku. :)

    OdpovědětVymazat
  10. Mě pobavila věta o brigádách.
    Já chodila na brigády z nouze, můj život by bez těchto příjmů vypadal dost jinak. A nebyly to materiální zbytečnosti. Lidí jako vy je spousta, jen si z toho už postopadesáté nedělají byznys na netu nebo tak dokonce žít musí.

    OdpovědětVymazat

Kdo je Krkavčí matka?

Moje fotka
Vždycky jsem byla ve spoustě věcí "ta divná". Narozdíl od svého 15letého já se za to dnes už nestydím. Mám víc dětí než rukou. Gréta, Marián a Janek se jmenují. Ty děti, ne ruce. Když děti spí, píšu blog Krkavčí matka. A protože jsou všichni tři dobří spáči po mamince, napsala jsem po nocích ještě 12 KNÍŽEK pro dospěláky i pro děti. Miluju les, nohy v teple a mého muže Honzu, který na mě čeká v nebi. Děsí mě pobytové zájezdy, snahy o škatulkování a nesmířliví lidé se zavřenými hlavami.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...