úterý 28. července 2020

Akné story. Pokračování mé cesty za uzdravením (část 2.)

Tohle je aktuální fotka z výletu, na který jsem se odvážila vyrazit bez mejkapu. Fotka samozřejmě trochu zkresluje, takže kdybyste mě viděli naživo, nějaký ten pupínek objevíte. A taky spoustu jizviček. Ale za mě osobně spokojenost. :-)

Když jsem v lednu tohoto roku psala článek "25 let s akné. Moje podivná cesta za uzdravením", vůbec by mě nenapadlo, že si ho navzdory jeho délce přečte přes osmdesát tisíc lidí. (Pokud jste článek nečetli, doporučuju s ním začít, abyste pochopili moji startovní čáru - nejen co se vzhledu týče, ale hlavně psychiky).

Přijde mi, že o problémech s pletí se moc nemluví.
Ti, co mají pleť nemocnou, se za ni stydí. A trpí o samotě.
Těm, co mají pleť zdravou, je trapné na to u jiných upozorňovat.
A pokud to udělají, je to většinou skutečný trapas typu "a zkusila jsi XY? mně to (na můj jeden beďar, co se mi předloni udělal) strašně pomohlo".

Napadlo mě, že napíšu takové review toho, co se za ten půl rok u mě v souvislosti s pletí změnilo.

Pupínky se stále objevují, ale...


...už se z toho neskládám.
Těžko říct, co má na to největší vliv.

Možná to, že jak stárnu, jsem víc sebevědomá a víc je mi jedno, co si lidi o mě myslí? Nebo to, že jsem se smířila s tím, že mám prostě pleť s většími póry a tudíž náročnější na péči? Nebo prostě jen to, že takhle pěknou pleť jsem za posledních 25 let neměla (jakkoli by třeba člověk bez akné po dni nošení mého současného obličeje skončil v depresích)?

Nepřipadám si už jako méněcenná bytost kvůli tomu, že mám akné. Neschovávám se. Nezabývám se myšlenkami, že "dneska by bylo lepší vůbec nevycházet".

Když se mi na tvářích vyrojí nějaké to vymrle, příliš mu nevěnuju pozornost. Jak přišlo, tak i odejde. To je obrovský posun od toho, že dřív jsem vám byla po paměti schopná vyjmenovat, kde jaký pupínek mám, jak je velký a v jaké fázi se nachází.

Nezařadila jsem do péče nové přípravky, ale...


...přeci jen jsem něco nového přidala: Jemnost. A vděčnost.

Tyhle dvě ingredience spolu velmi souvisí. Pokud máte potíže s pletí, možná to máte podobně, jako jsem to mívala já.

Kouknete do zrcadla. Naštvete se, že vypadáte, jak vypadáte. Vyhlásíte pupínkům válku, ačkoliv jste jinak třeba pacifista. Ty zrůdy, co vám kazí den, si nezaslouží žít.

A pak obličej drhnete a loupete a hmoždíte, abyste pupínkům dali co proto.

A u toho všeho zapomenete, že ty pupínky jsou součástí vaší pleti. Jsou součástí vás. A jsou tam z dobrého důvodu. Protože vaše pleť dělá to nejlepší, co umí, aby vás ochránila. Jen plní svou funkci. 

---
Doporučím podcast od holek z Biorythme, který vlastně vůbec není o kosmetice, ale o příčinách, které můžou akné způsbovat. Je tam krom jiného ale i skvěle popsané to, jak za léta "péče" konvenční kosmetikou dokáže být pleť úplně zblblá a neví, jak správně fungovat. Což byl třeba i můj případ, protože jsem takto "pečovala" jen o obličej, což je jediné místo, kde mám akné. Na zbytku těla (ač ho nemažu ničím), mám kůži hezkou, čistou, bezproblémovou.
---

Ačkoliv v jiných oblastech života vím, že boj není moje cesta, s akné se mi tohle pořád nějak nedařilo. Možná hlavně proto, že mě ani nenapadlo, jak moc bojuju, jak moc jsem vnitřně napjatá.

Když jsem si to ale uvědomila, začala jsem se ke svému obličeji chovat s úctou a vděkem. Pokud už se ho dotýkám, tak jemně. Jemně odličuju, jemně čistím, jemně mažu.

Jemná jsem ale i k sobě. Když občas ujedu a bez rozmyslu něco někde seškrábnu nebo vymáčknu, nejsem na sebe zlá. Vracím se zpět do jemnosti.

Na téhle fotce v ostrém sluníčku je vidět líp, jak mám pleť hrbolkatou. Nejsou to už ale bolavé podlité boule, ale staré jizvy. Taková památka na to, jak moje pleť za mě bojovala. Skoro jsem vlastně za tuhle věčnou připomínku ráda. Každý pohled do zrcadla mě vrací do vděčnosti a jemnosti.

Chodím občas ven i bez mejkapu


Tohle je pro lidi s čistou pletí nepochopitelné. Jenže pro mě byl mejkap od mých nácti něco jako druhá kůže. Schovávala jsem se pod něj. Skýtal mi aspoň částečné bezpečí před dotěrnými pohledy.

Já vím, že bez ochranného krytí pleť líp dýchá. A líp dýchá taky v lese. A taky při sportu.
Jenže u mě nic z toho nemá na kvalitu pleti velký vliv (viz článek o mé cestě za uzdravením).

Posun je pro mě v tom, že dřív jsem byla schopná strávit před zrcadlem třeba 15 minut jen maskováním se. Odchody kamkoli byly peklo. Dneska koupelnou  se vším všudy proběhnu za pár minut.
Na mém obličeji je stále spousta starých jizviček a skvrnek. Cítím se líp, když jsou překryté takovým tím krémo-mejkapem (BB krém se tomu myslím říká). Ale víc nepotřebuju. Je to strašná úleva. Nejen časová, ale i pro psychiku.

No a jsou už i příležitosti, kdy se nezakrývám vůbec. Jakkoli to člověku s normální pletí může přijít směšné, tak pro mě je to velká odvaha. Jít na koupaliště bez maskování. Na volejbal. K táboráku. Nakoupit. A podobně. Pomaloučku to zkouším. A třeba jednou budu s to vylézt "nahatá" i před televizní kamery nebo tak něco. :-)

Moje "tajná ingredience" na léčbu stále funguje


Můj jednoznačný spouštěč je psychika.
A pak vím, že nedostatek spánku a nípání a odmašťování jsou zhoršovače.
(Naproti tomu třeba strava nebo menstruační cyklus vliv nemá takřka žádný.)

Když jsem obklopená lidmi, kteří milují můj vnitřek přesně takový, jaký je, tak moje pleť přestává stavět bariéru a bránit mě.

Co se ale od tohoto pro mě zásadního uvědomění změnilo je to, že s touhle informací dokážu nově pracovat.

Jednak víc a víc vyhledávám lidi, před kterými není potřeba se za sebe stydět. Nejen fyzicky, ale i psychicky.

No a jednak své pleti pomáhám. Teď to bude trochu ezošmrnclý, tak jestli ezo neradi, skočte s klidnou duší na konec.

Začala jsem se svou pletí mluvit. Žádné afirmace nebo tak něco. Ani vlastně nemluvím nahlas. Je to spíš takové nastavení mysli.

Říkám své kůži vduchu, že za mě nemusí bojovat. Že už mě nemusí bránit. Že jsem už dost silná a nenechám si ublížit. Že znám cenu toho krásného zářícího, co je ve mně (co je v každém z nás) a nedopustím, aby to někdo pošpinil.

Říkám jí, že teď je čas, abych se já starala o ni. Abych jí vrátila všechno to, co ona pro mě odvedla za práci. Že na to už mám dost času, energie a i lásky.

---

Tak jo, to je pro dnešek všechno. Doufám, že pokud jste taky někde na cestě za uzdravením, tak vám tohle moje sdílení třeba zasadilo další dílek do vaší skládačky.

S jemností a vděčností,
Veru

Žádné komentáře :

Okomentovat

Kdo je Krkavčí matka?

Moje fotka
Vždycky jsem byla ve spoustě věcí "ta divná". Narozdíl od svého 15letého já se za to dnes už nestydím. Mám víc dětí než rukou. Gréta, Marián a Janek se jmenují. Ty děti, ne ruce. Když děti spí, píšu blog Krkavčí matka. A protože jsou všichni tři dobří spáči po mamince, napsala jsem po nocích ještě 12 KNÍŽEK pro dospěláky i pro děti. Miluju les, nohy v teple a mého muže Honzu, který na mě čeká v nebi. Děsí mě pobytové zájezdy, snahy o škatulkování a nesmířliví lidé se zavřenými hlavami.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...