čtvrtek 3. listopadu 2016

Obstoj, nebo zemři

Za posledních pár týdnů jsem už poskytla tolik rozhovorů do tisku, že když za mnou přijel v úterý na focení fotograf a mejkapistka, nemohli jsme spolu dopátrat, o čem a kam jsem ten rozhovor dala, aby podle toho naaranžovali scénu.

Bylo to stejně fuk. Dopadlo to samozřejmě jako vždycky.

Povaluju se po gauči a usmívám se, protože takhle přeci tráví čas matky na mateřské.
U toho jsem zkroucená v nepřirozené pozici jak paragraf a mám namalované obočí, které by mi mohla i Marfuška s Nasťou závidět, protože "to prostě na fotce vypadá dobře, tak hezky držte".

S mojí stávající pamětí zlaté rybky, ke které jsem se poctivě propracovala pěti lety takřka nepřetržitého těhotenství nebo kojení, není divu, že už si ani nepamatuju, co jsem na jakou otázku odpověděla.


Tak co, děti moje, obstojíte na své cestě?


Nicméně jedna otázka mi utkvěla v paměti.

"Domníváte se, že vaše děti v životě obstojí, když je budete vychovávat tak, jak vychovávate?"


Uf. No to, paní redaktorko, babo raď.
To si přece přeje každý rodič.
Nebo ne?

Říkali nám přeci, že

  • Svět tam venku je zlý. Plný nástrah a nebezpečí.
  • Všude číhají zákeřní lidé, kteří čekají na naši slabou chvilku, aby nás potopili.
  • Na každém poli, na které se podíváš, se vede tuhý konkurenční boj.
  • Je lepší počítat s nejhorším, aby člověk nebyl pak zklamaný.
  • Je dobré mít se na pozoru, aby nám nejlepší přítel nebodl dýku do chrbátu.
  • Kdo nemá tvrdé lokty, neuspěje.
  • Nikdo se s námi mazat nebude.

Obstoj, nebo zemři.
Brrr. Až mi z toho husí kůže naskočila.

Uvědomila jsem si, že já vlastně vůbec nechci, aby mé děti "obstály"


Nechci, aby se s někým poměřovaly.
Nechci, aby bojovaly.
Nechci, aby si myslely, že život je těžký.
Nechci, aby žily s tím, že svět je pěkně na prd místo k bytí.

Jediné, po čem toužím, je, aby našly tolik vnitřní síly, aby si dokázaly vytvořit svět, ve kterém chtějí žít


Aby psaly samy příběh svého života.
Aby je ten příběh dělal spokojenými a byly na sebe při jeho vyprávění hrdé.


A už to slyším. Ta Veruna si zase mele vlastní pravdu a vůbec nedomyslela, že...
  • Život není vždycky sluníčkatý.
  • Některé věci se prostě musí.
  • V životě každý potká pár blbců.
  • Opravuji, v životě každý potká spoustu blbců.

Teď přijde překvapení, tak pozor!
Já v tom světě taky žiju.

Pěstuju jako každý jiný smrtelník úřadovou turistiku.
Vráží do mě blbci v metru, přestože hlavou zeď tří dětí neprorazíš.
Každý den zažehnávám 100 a 1 katastrofu, kterou některé z krkavčat provede.

Sem tam se zdá, že mám naloženo víc, než moje záda unesou.
Sem tam mi něco nehraje do not.
Sem tam mi někdo umře.

A pak člověk může jít a rvát se jako tygr a plivat kolem sebe jedovaté sliny a snažit se obstát.


Anebo to nechá plynout a z každé situaci se snažit něco naučit a vytěžit to dobré.

Postaví si vlastní realitu, která ho bude obohacovat a pomůže mu růst


Nikdo si nevybereme, co nás za dalšími dveřmi čeká.
Co si ale můžeme vybrat už teď je způsob, jakým se k tomu postavíme.

Svět není krutý a zlý.
To náš postoj k němu z něj dělá příšeru.
Svět je přesně takový, jaký si ho uděláme.





9 komentářů :

  1. Moje řeč.
    Já doufám, že moje děti budou šťastný a sami sebou.

    OdpovědětVymazat
  2. Ale treba k tomu tú milosť od Boha...

    OdpovědětVymazat
  3. Verunko, krááása :-).
    Díky,Regina

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za článek, přeju svým dětem to samé, a sama pro sebe se taky snažím! A myslím, že když člověk věří, třeba i "schválně" a plánovitě, protože není naivní, ale chce, v dobro v lidech kolem sebe, tak ti lidé jsou opravdu "lepší" a svět hezčí... I když mi to občas někdo nevěří :)

    OdpovědětVymazat
  5. Verunko, jste úžasná. Obdivuji Vaši životní sílu a tu Vy máte bezesporu.
    Kéž by většina lidí měla stejné názory, hned by se všem žilo lépe.
    Děkuju za Vaše pohledy a nadhledy♥

    OdpovědětVymazat

Kdo je Krkavčí matka?

Moje fotka

Aniž by v tom byl záměr, jdu celý život mimo hlavní proud. 
Narozdíl od svého 15letého já se za to dnes už nestydím.

Mám víc dětí než rukou. Gréta, Marián a Janek se jmenují.
Ty děti, ne ruce.

Když děti spí, píšu blog a FB Krkavčí matka.
A protože jsou všichni tři dobří spáči po mamince, napsala jsem po nocích ještě

Miluju les, nohy v teple a mého muže Honzu, který na mě čeká v nebi.
Děsí mě pobytové zájezdy, snahy o škatulkování a nesmířliví lidé se zavřenými hlavami.


Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...