neděle 16. prosince 2018

Proč jen zřídka vylézám ze své sociální bubliny


Těžko říct, jestli tenhle příspěvek nezapadne mezi předvánoční článkovou klasikou "Dárky, které letos nesmí chybět pod stromečkem" a "5 tipů jak si užít Vánoce v pohodě a bez stresu".
Já se fakt omlouvám. Na tomhle článku není nic vánočního.
Ale už mi leží v hlavě dva měsíce, tak to musí ven.

Sama o sobě říkám, že si žiju ve svém divném světě a že je mi v něm fajn.
Když o mně někdo řekne, že "nejsem normální", neberu to jako urážku.

A ačkoli by se spousta lidí možná označilo za normální, tak já jsem přesvědčená, že žádný normální člověk neexistuje. Už jen z toho důvodu, že máme všichni tendenci sklouzávat k tomu, že to, co já sama považuju za normální, je celospolečenská norma normálnosti. Teď jsem to napsala strašně debilně. Ale pokud vás to zajímá, tak srozumitelněji to rozpitvávám v článku Proč nemám ráda "selský rozum" a "zlatou střední cestu".


Zamilovala jsem se do myšlenky, že všichni jsme divní a že je to v pořádku. A že jediné, co má smysl dělat, je učit se přijímat divnost ostatních

Jakkoli je tohle moje životní mantra, často stejně někomu šlápnu na kuří oko.
Ono totiž to, že tolerujete divnost ostatních neznamená, že jste bez názoru.
Jak říká moje milovaná maminka: "Názor může mít každý, kdo má do prdele díru."
A v tomhle ohledu ani já nejsem výjimkou. Mám názor na spoustu věcí. A nebojím se ho říkat.

Nicméně pokud jste se pokusili už někde někdy vyjádřit svůj (divný) názor (a to hádám se mohlo stát), troufnu si odhadnout, že dřív nebo později z davu vyskočil někdo a zakřičel:


"Měl bys vylézt z té své bubliny! Proč? Abys zkusil. Abys viděl. Abys pochopil!"


Jenže já si myslím, že tahle výzva ohledně vylézání ze sociální bubliny je úplně na pikaču.
Nehledě na to, jak moc se na nás ze všech stran valí, že bychom měli ze své bubliny vylézat a vykračovat do nekomfortních zón.
Já sama ze své bubliny nejenže vylézám málo často, ale dokonce si ji i vědomě buduju.
Ráda si piju kafe a čtu svoje knížky a potkávám se s mému srdci milými lidmi.
Proč?


1. Na světě je tolik bublin jako lidí


I kdybychom vylézali ze své bubliny jako diví, stejně vždycky může přijít někdo, kdo řekne, že v jeho bublině jsme ještě nebyli. Lidský život prostě není nekonečně dlouhý na to, abychom zakusili všechny existující bubliny.


2. Každý jsme ve své sociální bublině


A to ať už si to přiznáváme, nebo ne. Máme své přátele, které nejsou náhodně vybranými lidmi, ale jsou přáteli právě proto, že s nimi cosi sdílíme. Copak to "cosi" asi tak bude?


3. S cizími bublinami se střetáváme chtě nechtě


Máme svou rodinu, kterou jsme si nevybrali. (Já teda věřím, že na úrovni duší jo, ale pojďmě se pro jednoduchost držet pozemské reality, ať se nerozplizneme.)
A pokud nežijeme na pustém ostrově, z naší bubliny vylézáme dnes a denně už jen tím, že vstupujeme do veřejného prostoru.




4. To, že vylezeme ze své bubliny, ještě neznamená, že prozřeme


Výzva k vystoupení ze sociální bubliny je často motivovaná vírou, že pokud dotyčný vyleze ven, tak konečně pochopí pohled z druhého břehu.
Tohle mi přijde ale jako naprosto liché přesvědčení.

Podle mě nezáleží na tom, JESTLI ze své bubliny vystoupíte, ale S JAKÝM NASTAVENÍM mysli do toho jdete. Jste zavření? Nebo otevření?
Už jen z diskuzí na sociálních sítích je jasně vidět, že někteří lidé se můžou "uvystupovat k smrti" a jediné, čemu to pomůže, je ještě větší zatvrzení ve svém postoji.

Já sama si třeba cíleně buduju toleranci vůči divnosti jiných v bezpečném a nekonfrontačním prostředí. Například jako libertariánka čtu levicový A2larm anebo teď právě louskám knihu 23 Things They Don't Tell You About Capitalism, u které mi na každé stránce vylítne tlak a u jejíhož čtení jsem na poznámky vypsala už 23 propisek.
Nicméně dělám to hlavně proto, abych nikoli "vylezla ze své sociální bubliny", ale abych byla s to si přiznat, že všichni máme před očima nějaký filtr reality a že ten můj není lepší ani horší než filtr kohokoli jiného.


5. Uděláme svět hezčí tím, že budeme vylézat ze svých bublin?


Čím jsem starší, tím míň si tohle myslím.
Když bych sama měla říct, kde je můj pramen tolerance vůči lidem z jiných bublin, tak odpověď zní: Uvnitř mé bubliny.
Tam jsem přijímaná. Tam beru sílu. Tam se naplňuju láskou.
A když se sama nabiju, jsem schopná svítit. Třeba i mimo svou bublinu.

Samozřejmě ideální by bylo, kdybych byla sama sobě bublinou: Sama se bezvýhradně přijímala. Sama ze sebe brala sílu. Sama se naplňovala láskou.
Pracuju na tom. Nicméně si nejsem jistá, jestli se mi v tomhle životě podaří tohohle ideálu dosáhnout.

Do té doby mi vědomé setrvávání v mých milých bublinách přijde jako více než smysluplný způsob žití.



8 komentářů :

  1. Dobrý den. Vaše články mne pokaždé nadchnou. Říkají totiž tak trochu opak toho, co píšou (opakují) ostatní. Proto je tak ráda procházím. Sama jsem teď při čtení vybublinovatěla, potřebovala jsem oddych od nepříliš feministické a až moc kapitalistické knížky 12 Rules for Life: An Antidote to Chaos a na A2Alarmu jsem našla zmínku o knize Why Women Have Better Sex Under Socialism: And Other Arguments for Economic Independence. Obě dvě na stohy poznámek. Ani s jednou se neztotožňuju, ale doporučuju :). Nerada se zařazuju do sociálních bublin, protože si myslím, že nemám (ani nemůžu) mít názor na všechno. I tak čím dál tím víc inklinuju ke "svým" lidem. Na čajíčku jsem se potkala s "neznámou" čtenářkou svého blogu, která si mne v těch internetech našla. A i když jsem možná na krůček vylezla z bubliny, milé setkání to bylo především proto, že se jsme myšlenkově spřízněné. Vykračujeme z bublin, setrváváme v nich, i všechno mezi tím. A snažíme se být otevření světu. Proto mám tak ráda větu Stephena Hawkinga: Intelligence is the ability to adapt to change. Mějte se krásně a děkuji za Vaše milé příspěvky.

    OdpovědětVymazat
  2. Tak každý to možná nazve jinak, ale podle mě děláte přesně to co, tvrdíte, že neděláte:) Pro mě "vylézt že své bubliny", znamená otevřít oči, uši, hlavu, mysl, srdce... něčemu jinemu. Ale je to hezký napsáno škoda toho zavadejiciho nadpisu.

    OdpovědětVymazat
  3. Moc se mi ta "nepředvánoční" úvaha líbí. Bublina je legrační název. Působí na mě jako obří bublifuková bublina a trochu mám strach že praskne :-) A tak jsem si ji pracovně nazvala zázemím. Myslím si, že když máme zázemí, máme pevnou půdu pod nohama. A nerozhází nás (aspoň ne tak snadno) názory jiných, se kterými nesouzníme. Dokonce si myslím, že leckterý ten velmi hlasitý názorový oponent trpí tím, že vlastně své zázemí nemá. A tak se přidruží (myšlenkově) k nějaké skupině, se kterou sympatizuje, ale když narazí na jiný myšlenkový směr nebo zkrátka jiný způsob života, začne se projevovat tak, jako by mu někdo chtěl jeho pravdy vzít.

    OdpovědětVymazat
  4. Verunko, moc hezký příspěvek k zamyšlení. Osobně vnímám sociální bublinu taky úžeji - podobně jako anonymní "předpisálek". Takže z toho, co jsem si zatím mohla na tomhle blogu kdy přečíst, to na mě ani trochu nepůsobí jako uzavírání se do vlastní sociální bubliny. To, že někdo dokáže sdělit světu svůj názor kultivovaně a je ochoten bavit se a diskutovat s těmi nebo naslouchat těm, kteří danou věc vidí jinak (pokud zachovávají pravidla slušné diskuse), tak to je podle mě hezký příklad toho, že vystupování ze svých sociálních bublin naopak může fungovat velmi dobře a může přinést hodně dobrého pro všechny strany. Všichni máme nějaký názor a je logické, že se ve všem neshodneme. Když ale dokážeme potlačit své ego a připustit si, že se můžeme mýlit, že nevidíme vždycky celou realitu, všechny souvislosti atd., můžeme se vzájemným vystupováním ze svých "bublin" hodně obohatit. Děkuji za to, že tuhle "práci" vy sama odvádíte a řekla bych, že velmi dobře .-) Mějte krásné Vánoce.

    OdpovědětVymazat
  5. Ano, ano, ano :) Krásně jste mi to napsala z duše :)

    OdpovědětVymazat
  6. Sociální bublina není bublina kolem každého člověka! Je to obrazný příměr vzniklý pro pojmenování negativního vlivu sociálních sítí.

    Kdysi v internetovém pravěku, v 90. letech 20. století, byl pro všechny šťastlivce s občasným připojením internet úžasné místo, které spojovalo lidi bez ohledu na fyzickou vzdálenost. Rozvoj sociálních sítí, "big data" a umělé inteligence poslední dekády však vedl k vytváření obsahu na míru každému zapojenému uživateli. Ten tak tráví stále víc času jen na FB, neboť tam nalézá vše, co ho přece zajímá. Jenže za to platí nejen ztrátou soukromí, ale i omezeným rozhledem.

    Výzva k opouštění sociální bubliny pak je především o vystoupení z virtuálního světa a udržování normálních mezilidských vztahů. Což je, pokud vím, přesně to, co děláte. :)

    Vláďa

    OdpovědětVymazat

Kdo je Veronika Hurdová?

Kdo je Veronika Hurdová?
Veronika je šťastná žena. Kdyby se snažila dopředu naplánovat svůj život, nemohlo to dopadnout líp než skutečnost. Je mámou tří báječných dětí, jejichž věk se neustále mění, ale vypadá to, že nebude trvat dlouho a všechny ji přerostou. Kdysi dávno, bylo to nějak hned potom, co vymřeli dinosauři, si založila blog s naprosto hloupým názvem Krkavčí matka. Její mladické neuváženosti navzdory si ale její psaní získalo srdce mnoha tisíců čtenářů, díky čemuž si Veronika dnes může žít svůj sen. Je autorkou několika knih a napsala jich už tolik, že při dotazu na jejich celkový počet znejistí. Ve zbytku času Veronika učí děti doma, hodně s nimi cestuje a dobrovolničí na farmách po světě.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...