neděle 24. ledna 2016

Dovednosti na nic

Seznamte se.

Tohle je můj dobrý kámoš.
Táhneme to spolu už přes 25 roků.
Nechá si ode mě za ta léta líbit skoro všechno.
Můžu ho hladit. Můžu do něj mlátit. Zvládne i trochu té falešnosti.


Nejkrásnější akord bude Amaj, prstíky se při něm nepolámaj (Karel Plíhal)

Že hraju na klavír moc nikde nešířím.
Vždycky, když přijde někdo k nám domů, ptá se: "To hraješ ty?"


Několikanásobně víc chlapů mě vidělo nahou, než kolik mě jich slyšelo hrát na klavír. Protože klavír je pro mě jednou z nejintimnější záležitostí.
Radši ukážu nahý zadek než nahou duši.


A přitom předpoklady pro hraní na veřejnosti by byly...


Hudební sluch mám.
Ne sice absolutní - notu z voleje trefím tak plus mínus tři tóny - ale stejně nevím, jak bych s takovou estrádní dovedností naložila.

Hudební vzdělání 
jsem do sebe díky speciálně zaměřené základce nalila taky.

Pořád čekám, kde budu moc zaperlit přezpíváním starých církevních stupnic nebo tím, že rozpoznám podle zvuku všechny nástroje symfonického orchestru.

Hraju všemi deseti.
Prý je to pořád ještě v kurzu říkat, když chcete ukázat, že umíte psát na počítačové klávesnici. Není to tak dávno, kdy jsem narazila na inzerát na copywritera, kde požadovali "psaní všemi deseti". Tak jsem ho rychle a s úsměvem na půl koutku zavřela. A stačil mi na to jen jeden prst.


Jenže...


Cvičila jsem málo.
Na hodiny jsem chodila s neustále vykloubenými nebo naraženými prsty z volejbalu.
Až pak učitelka řekla: "Buď klavír, nebo volejbal."
Má mít, co chtěla. Svět díky mému rozhodnutí o dalšího génia hudby zřejmě nepřišel.

Nemám prstovou paměť.
Skladbu můžu hrát potisící první a stejně visím očima na notách, jak kdyby to bylo písmo svaté. Seberte mi je a nedojdu dál než do půlky druhého taktu.

Styděla jsem se.
Jestli jsem v dětství něco opravdu nenáviděla, tak to bylo předvádění nějaké dovednosti před cizími lidmi. Vlastně před jakýmikoliv lidmi.
Vždycky jsem všechno dělala raději pro své vlastní potěšení, než aby mi někdo zatleskal.
Ve škole říkal náš učitel matiky mojí mámě: "Paní Hladíková, ona ta vaše dcera ví! Já vím, že ví! Ale ona se NEHLÁSÍ!"
Trest smrti za to.
A proč bych se měla hlásit, když vím?


Tak jsem dlouho přemýšlela, proč vlastně na ten klavír ještě hraju?

Bez posluchačů. Bez šance, že by to někdy bylo k užitku.

A vím!
Hraju pro sebe. Když je mi smutno. Když můžu být sama se sebou. 

A ještě v jedné chvíli hraju.

Když mám chuť tvořit pomíjivé.


Všimli jste si, že v poslední době buď
A) Pasivně konzumujeme, nebo
B) Aktivně tvoříme, abychom NĚCO vytvořili?

Tvořit pomíjivé věci je nádhera, protože se to blíží bytí.
Bytí v okamžiku, bez stresu z výsledku, bez starostí o minulost.
S vědomím, že nic tu není nastálo.


Kéž bych podobných dovedností na nic uměla víc.






4 komentáře :

  1. Melódia klavíra ma vždy vie dať do pokojnej nálady. Skutočne to robí zázraky. Obdivujem každého, kto má na to talent alebo sa to jednoducho naučil :) Kika - Blog for smile

    OdpovědětVymazat
  2. To je tak pěkný článek! Přečetla jsem si ho s notným pokyvováním hlavy... Spojuje nás naprosto vše! Také jsem se učila hrát spoustu let na klavír, nutili mě, tím jsem to ještě víc nenáviděla... Učitel mi kreslil do not oslí uši, mamka vyhrožovala, zamykala do pokoje s klavírem a nutila hrát, při sešlostech rodiny zase všichni toužili, abych něco na ten klavír předvedla... A já? Já to nesnášela, hrát před lidmi se rovnalo utrpení, byla to jen moje záležitost a nechtěla jsem, aby se mi někdo zubil i za malý přehmat, aby se mě ptal, proč hraju zrovna tohle... Dnes? Dnes bych si tolik přála to umět pořádně, občas také hraju sobě pro radost, ale není moc času - jak je ten život hektický! Pořídila jsem si ukulele, to vezmu všude s sebou, i tady na vš koleje a učím se sama. Nikdo mě nenutí, je to z vlastní vůle, těší mne každý správně naučený akord, rytmus, výsledná melodie... Máš pravdu, tvořit pomíjivé je krásné :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. to je nádherná usměvavá zpráva :-)
      a taky je krásně vidět rozdíl, že když jeden se učí totéž, není to totéž.

      Vymazat
  3. Teda, teď jsi mě úplně dostala - tou větou "tvořit pomíjivé". Miluju hudbu, hraji na housle (rovněž sama pro sebe) a ráda zpívám, a až dodnes jsem si neuvědomila, že přesně to spojení kreativity a přitom nevytváření ničeho trvalého je přesně to, čím je to pro mě jedinečné. Díky!

    OdpovědětVymazat

Kdo je Veronika Hurdová?

Kdo je Veronika Hurdová?
Veronika je šťastná žena. Kdyby se snažila dopředu naplánovat svůj život, nemohlo to dopadnout líp než skutečnost. Je mámou tří báječných dětí, jejichž věk se neustále mění, ale vypadá to, že nebude trvat dlouho a všechny ji přerostou. Kdysi dávno, bylo to nějak hned potom, co vymřeli dinosauři, si založila blog s naprosto hloupým názvem Krkavčí matka. Její mladické neuváženosti navzdory si ale její psaní získalo srdce mnoha tisíců čtenářů, díky čemuž si Veronika dnes může žít svůj sen. Je autorkou několika knih a napsala jich už tolik, že při dotazu na jejich celkový počet znejistí. Ve zbytku času Veronika učí děti doma, hodně s nimi cestuje a dobrovolničí na farmách po světě.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...