Jak se bloguje s krkavčaty za krkem (2. část rozhovoru)

Člověk, který se fotografováním živí, se pokoušel do časopisu vyfotografovat i naše děti. V době analogu by přišel na buben. Snažil se chudák strašlivě dlouho. Nakonec ani nevím, jestli nějakou fotku vybral.

Možná místo mě otiskli nakonec atraktivní modelku s umělohmotnými atrapami dokonalých dětí, které nezívou, netočí se zády k objektivu, netváří se jako kdyby se jim probudila v břiše tasemnice a nedloubou se v nose.

První část rozhovoru je ZDE. Dnes přináším zbytek.

Píšete někdy „na objednávku“? Protože se někdo z vašich čtenářů o něčem zmíní, a vy si řeknete – jo, proč ne?

Nepíšu. Zatím mám takovou přehršel vlastních nápadů, že je ani nestíhám publikovat.

Ale vlastně když nad tím přemýšlím, tak mám na podzim plán napsat ebook na objednávku vícero maminek, které mi psali, abych jim poradila, jak na uspávání dítěte. Myslím si, že ve spoustě věcí jako rodič dost pokulhávám, ne-li selhávám. Třeba v učení na nočník nebo důslednosti v čištění zubů jsem fakt mizerná matka. Ale co se týče uspávání a bezproblémového samostatného spaní dětí, jsem opravdový machr. Až jednou pověsím psaní na hřebík, začnu se tím asi živit :-)


Vzhledem k tomu, jak se vám podařilo na blog navázat další blogy a pak knížky, kurzy… je nejspíš zbytečné se ptát, jestli se po mateřské chystáte vrátit do nějaké jiné „klasické“ práce? Nebo přece jen…?

Tak to vás asi překvapím. Já už se totiž stihla během těch tří let své mateřské kariéry do práce vrátit, odejít znovu na mateřskou, pak se znovu vrátit a teď zase pár měsíců nazad z práce odejít, ale už definitivně. Pracovala jsem skoro deset let ve výzkumu trhu, poctivě šplhala po kariérním žebříčku, všichni mě plácali po zádech a říkali, jak jsem šikovná, ale když jsem došplhala nahoru a rozhlédla se, zjistila jsem, jak je tam prázdno. Pomáhala jsem prodávat produkty a služby, které stály za pendrek. Pracovala jsem pro klienty, kteří si často nevážili svých zákazníků a nevěřili v to, co dělají. Tak jsem si jednoho dne řekla dost, z tohohle kolotoče vyskočila a začala konečně žít podle svých přesvědčení.

Dneska jsem na volné noze a i když je pro mě všechno nové a občas nevím, která ruka je pravá a která levá, bylo to jedno z mých nejlepších rozhodnutí v životě. Pracuju totiž jenom na věcech, které mě baví. Vlastně už tomu ani práce neříkám, protože se pro mě smazaly hranice mezi tím, co je práce a co volný čas. Baví mě to všechno stejně.

Psaní je středobodem mých aktivit. Pomáhám podnikatelům a malým firmám přepisovat prodejní texty a weby, píšu články pro internetové portály, mám své vlastní kurzy vaření a žonglování pro dospělé a teď od září budu rozjíždět kroužek blogování pro děti, na to se moc těším. Mám taky rozepsanou knížku Jak nezblbnout na mateřské. Slíbila jsem v nakladatelství, že ji dopíšu do konce srpna, ale pro všechny své další aktivity jsem termín musela nakonec posunout. Plánů mám víc, než může jeden člověk, natož matka dvou dětí, realizovat.


Přemýšlíte, co bude s blogy dál? I o pubertě se dá určitě blogovat, ale přece jen… tušíte, jak růst vašich dětí ovlivní vaše psaní?

Tak to mám rozmyšlené naprosto jasně. Tou dobou už budu totiž strašně slavná a za vodou, budu pod sebou mít tým maminek, které budou blogovat za mě a já si budu hrát beachvolejbal a popíjet mojito někde na pláži.

Dělám si srandu.

Budu psát, dokud mi to bude dávat smysl. Zbohatnout se na tom v Čechách moc nedá. Slavná být chci, kdo z blogerů nebo spisovatelů by nechtěl, ale proč vlastně? Mám na svém seznamu věcí, které chci do čtyřicítky stihnout, položku „být pozvaná do show Jana Krause dřív, než umře“. Tak Honzo, jestli čteš Betynku, tak mi zavolej a domluvíme to.

Mým hnacím motorem je prozatím kromě nutkavé potřeby psát i to, že chci rozšířit myšlenky svobodné výchovy mezi co nejvíc lidí. Mám pocit, že to téma je větší než já, že svobodná výchova opravdu pomáhá zlepšit vztah rodičů a dětí a že já jsem jenom prostředník, který dostal dar psaného projevu a může díky tomu na tohle téma strhávat trochu pozornosti. Chci setřít ty vstupní bariéry v podobě představ o bláznivých biomatkách v batikovaných sukních s šedavými cůpky a ověšenými nespočitatelným klubkem dětí, které ještě pořád spousta rodičů má, když slyší o respektujícím přístupu k dětem.

Ale nebojím se, že až to jednoho dne vzdám a přestanu z jakéhokoli důvodu blog psát, že bych si nenašla jinou zábavu. Mám nápadů na dva další životy :-)

Co všechno vás blogování naučilo o českých matkách? Co profesně, lidsky? Mezilidsky?

To je super otázka, děkuju za ni, protože nad tím jsem se ještě nikdy nezamyslela. Profesně mi blogování otevřelo dveře ke spoustě věcí, kterým se teď můžu věnovat. Za blogem je spousta práce, kterou třeba čtenář nevidí, ale zabere relativně hodně času, námahy a píle. Krkavčí matka i můj druhý blog Spokojené pupky jsou taková moje děťátka, které můžu ukazovat svým zákazníkům, pro které píšu nebo dělám weby a sociální sítě. Něco jako „podívejte, dělám to a to, dělám to tak a tak a jestli se vám můj styl a přístup líbí, můžu pomoct i vám“.

O matkách obecně mě to naučilo spoustu věcí. Pohybovala jsem se dřív skoro výhradně v klučičích kolektivech. Chodila jsem s nimi na pivo, sportovala a vůbec jsem si s nimi vždycky rozuměla víc než s holkami. Byly pro mě strašně komplikované a jejich svět mi přišel moc složitý a emocionální. Neuměla jsem se v něm orientovat a cítila jsem se v ženských kolektivech zmatená a nesvá.

Jenže pak jsem šla na mateřskou a byla jsem najednou bez jakéhokoli varování vržená do takřka výhradně ženského světa. Matek jsem se bála a stranila. Na pískovištích mluvily jenom o svých dětech. Jenže já po celém dni s dítětem chtěla mluvit o čemkoli jiném, jen ne o tom, co za celý den dítě snědlo nebo vyprodukovalo. Zjistila jsem například zajímavou věc, že mezi matkami všechny znají jména mých dětí, co už umí, kolik jim je let, prostě všechno. Když jsem se ale třeba zeptala na něco obdobného ohledně samotné maminky, byly z toho skoro vždycky vystrašené. Zřejmě to nepatří k mateřskému bontonu. 

Prošla jsem si takovým obdobím bojkotu, kdy jsem se cíleně jiným matkám kromě pár mých kamarádek vyhýbala a myslela jsem si o nich své. Dnes bych ale řekla, že se to dost změnilo. Nějak jsem asi vyměkla. Zjistila jsem, že matky jsou (překvapivě) taky lidi. Že se s nimi dá dokonce komunikovat. Otevřel se mi úplně nový svět, ve kterém se teprve učím pohybovat, ale dávám tomu ještě pár (desítek) let a třeba to nakonec zvládnu.

Jiné matky už nesoudím. Vidím to tak, že je celkem jedno, jestli vychovávají dítě tak nebo onak. Nejdůležitější je, že ho mají rády nadevšechno, že by za něj dýchaly. To žádná vyčtená poučka nebo rada nikdy nepřebije.

Přečtěte si Jak se bloguje s krkavčaty za krkem (1. část rozhovoru)