středa 7. října 2015

Jak se bloguje s krkavčaty za krkem (1. část rozhovoru)

Napsali mi z časopisu, že píší článek o matkách blogerkách. A že mě prý nešlo přehlédnout.

Protože předpokládám, že průnik čtenářů Krkavčí matky a Betynky jsou tak dva tři lidi, není důvod celý rozhovor opublikovat i na tady na blogu. Aneb jak praví pravda (stará) a moje kamarádka (mladá), když nejdou inovace, je čas na recyklaci.

No a tohle je taky poprvé a naposled, kdy mě uvidíte na podpatcích, v černé barvě a zmalovanou jak šantánovou tu ... zpěvačku :-)




Svůj příběh o tom, jak se Veronika Hurdová stala bloggerkou… máte na svém webu, s dovolením tedy vynechám základní otázky (jako kdy a proč jste s tím vším začala) a začnu z jiného „soudku“.

Pamatujete si ten den, kdy jste pustila do světa první blog? Jaké to provázely pocity? Pochybovala jste? Někde hluboko uvnitř doufala, že to bude k něčemu dobré?

Asi se budete divit, ale nepamatuju. Já jsem nikdy moc na výročí pamatováka neměla. Vlastně ani nevím, jestli by se ve světě blogerů daly moje první příspěvky brát vážně. Byly to spíš jen takové krátké srandičky o dětech, které jsem přestala dávat na svůj osobní facebookový profil, abych si jimi definitivně od sebe neodehnala své poslední zbylé bezdětné kamarády :-)

Rozhodně jsem si nemyslela, že to bude k něčemu dobré.
První pocity z postování vlastních článků byly skvělé. Nikdy jsem neměla při klikání na tlačítko PUBLIKOVAT hrůzu. Já si ráda dělám legraci. Z věcí kolem sebe, ale nejvíc asi ze sebe samotné. Snažím se držet pravidla, že život je moc krátká hra na to, abychom se brali smrtelně vážně. Když udělám překlep, na který mě někdo upozorní, poděkuju a opravím ho. Na trolly a online hatery nereaguju. S vypouštěním svých myšlenek do světa problém nemám. Stojím si za nimi. Což vůbec neznamená, že za rok, dva nebo deset let bych to napsala stejně.

Každý se mění, takže by bylo naivní si myslet, že já ne. Třeba své první vydané knížce Jak přežít těhotenství se dnes směju, jak byla její autorka jalová. Tenkrát jsem to ale tak cítila, takže se za to nestydím, ani si to nevyčítám. Byla jsem to prostě já a je to důležitá a neopominutelná součást toho, kým jsem dnes. A s blogposty to mám podobně.

Možná ještě víc se tenhle můj postoj k psaní promítá do facebookových stránek blogu, kde denně sdílím i naprosté polotovary, věci, které teprve tvořím, momentky, nápady a postřehy. Každý bloger musí být exhibicionista a nebát se mluvit o tom, na čem pracuje. Ukázat i proces tvorby je podle mě klíč k tomu, že čtenář uvěří, že za obrazovkou nesedí robot. Nikdy jsem se nebála jít s kůží na trh, i když vím, že by to šlo napsat nebo udělat ještě líp. To jde totiž vždycky. Nejsem ten typ člověka, co sedí měsíce doma, piplá si tam svůj výrobek, dokud není dokonalý, a pak, když na něj už všichni dávno zapomněli, s ním vítězoslavně vyleze na ven a diví se, že tam nestojí tleskající davy.


Změnila jste třeba styl psaní, když se ukázalo, že vás lidé opravdu chtějí číst? Obsah článků? Začala jste časem víc přemýšlet o tom, co napíšete a jak, protože jste poznávala své čtenáře?

Na začátku jsem s blogem neměla žádné ambice. Nebyla za ním dokonce ani žádná velká myšlenka kromě toho, že jsem tak trochu praštěná matka, která má děti trochu ušmudlanější, nechává je lozit po výškách a baví se s nimi od narození jako se sobě rovnými. Tohle jsem asi hodně zjednodušila, ale až časem jsem zjistila, že by se ten můj přístup dal shrnout jako svobodná výchova. Začala jsem se o to víc zajímat, přečetla mraky knížek a měla z nich rozporuplné pocity.

Sice mi pomohly začít přistupovat k výchově dětí jinak a mnohdy i účinněji, ale měly jedno společné. Byly strašně nudné a ve všech se tvrdilo, že když to budu dělat tak a tak, bude všechno sluníčkové. Tak to ale není. To vám potvrdí jakákoli náhodně vybraná matka na mateřské. Někdy máte pocit, že se samým štěstím obrátíte naruby, jindy byste se nejradši zamkla na záchodě se zásobou čokolády a celý den nevylézala.

Když jsem tedy s překvapením zjistila, že mě kromě mojí mámy začínají číst další a další lidé, začala jsem víc uvažovat o tom, pro koho píšu. Jsou to rodičové, kterým jsou blízké myšlenky svobodného a respektujícího přístupu k dítěti, ale nepovažují to za středobod vesmíru a rádi se zasmějí, hlavně sami sobě. Dneska to mám tak, že si držím svůj veselý styl psaní, ale pojítkem v pozadí, které skoro v každém příspěvku probleskuje, je právě ten můj ne úplně tradiční přístup k výchově dětí.


(Pokračování rozhovoru a taky názorná ukázka toho, jak jsou naše děti opravdu nevyfotitelnou entitou, bude příště.)




5 komentářů :

  1. Do čeho vás to proboha navlékli??? Ve skutečnosti (a ve vlastním oblečení) vypadáš mnohem, mnohem lépe!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. tak si myslím, že mi podstatně víc sluší tepláky :-D

      Vymazat
  2. som rada,ze pisete o smrti.Mam 42 a je coraz blizsie...moji rodicia pomaly ale iste to maju spocitane...a uz i mnohi moji rovesnici odisli ya duhovy most dobrovolne alebo ...rak....a....zijem s muzom a jeho 8 rocnou dcerkou,ktorym odisla manzelka a mamka pred tromi rokmi v podobnom veku ako Vas Honza.Neviem ake to je stratit partnera,rodicia deti..a..myslela som si ze zit s niekym kto presiel tak velkym schodom vo svojom zivote bude nie jednoduche ale nik nepovedl ake to bude tazke vtesnat sa do pocitov celej rodiny a spolocnosti ktora nevie stale prijat inakost..a to neisem o state ale napr o vydatych matkach,ktore ma nedokazu odakceptvat ako niekoho kto sice nema vlastne dieta ale...vychovava male dievcatko a ak aj som "neziskala materinske pudy a prirucku ako byt matkou porodom",,,.citim sa s tym rovnako sama asi ako vy...neporozumie nik kto neprezije...vela knih debat sa venuje adoptovanym detom ale detom,ktore stratili rodicia,su akosi zabudnute a ...vlastne neviem najst pomoc ani sebe..zijem s dospelakom,ktory si nepripusta traumu a dievcatkom,ktore sa tak porovnava s ostatnymi a o mne nevravi,ved pre nahradnu tetu nie je ine pomenovanie v spolocnosti ako tak negativne macocha...piste prosim o svojich pocitoch ako ste to cele dali a ak mate noveho partbnera piste i o nom.priznam sa mam dost narocny zazitok za sebou spred par dni..dosiel otec partnerovej zeny...stale legitimny svokor a dedo a tak nenasiel slova na mna a len tak pozeral a mna v tom monente takmer..napadlo mu povedat ze..stretntu jeho dceru par rokov dozadu rada jej ako zene matke ponuknem moj zivot,,,zivot cloveka nesputaneho sobasom, dietatom ,pracou,nicim,,,a tak ma to zabolelo niekde hlboko..az som skonstatovala, .ze som luzer a nedavam tento pribeh....

    OdpovědětVymazat

Kdo je Veronika Hurdová?

Kdo je Veronika Hurdová?
Veronika je šťastná žena. Kdyby se snažila dopředu naplánovat svůj život, nemohlo to dopadnout líp než skutečnost. Je mámou tří báječných dětí, jejichž věk se neustále mění, ale vypadá to, že nebude trvat dlouho a všechny ji přerostou. Kdysi dávno, bylo to nějak hned potom, co vymřeli dinosauři, si založila blog s naprosto hloupým názvem Krkavčí matka. Její mladické neuváženosti navzdory si ale její psaní získalo srdce mnoha tisíců čtenářů, díky čemuž si Veronika dnes může žít svůj sen. Je autorkou několika knih a napsala jich už tolik, že při dotazu na jejich celkový počet znejistí. Ve zbytku času Veronika učí děti doma, hodně s nimi cestuje a dobrovolničí na farmách po světě.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...