úterý 30. června 2020

Kdo komu kam leze? Proč vedu (nejen) s viry rozpravy



"Jé, mami, podívej, ty kytičky!"

Uprostřed sídliště z malých dírek v asfaltovém moři si prorazily cestu na světlo dvě malé rostlinky.
Vypadaly skoro zázračně.
Přemýšleli jsme, kolik let by tak mohlo zabrat, aby rostliny celý prostor chodníku převzaly pod svou vládu, kdyby to bylo ponecháno pouze na nich.
Jak by město nechané ladem vypadalo za sto let? Za tisíc? Za milión?

Vzpomněla jsem si na závěrečný díl knížní sci-fi trilogie Vzpomínka na Zemi.
Jedna z postav chce zanechat vzkaz o existenci lidstva, který bude čitelný za milión let.
Klasická média na uchování dat jsou v takovém časovém horizontu nepoužitelná.
Nakonec se rozhodne vytesat zprávu do skály v podobě obřích reliéfních písmen.

Je vlastně legrační, jak jsme v celkovém věku Země nedůležití.
Pomíjiví jak pěna na vrcholku mořské vlny.
Kdyby se stáří Země zobrazilo jako jedna hodina, moderní člověk by se objevil až v posledních čtyřech setinách sekundy.

A přesto si bezostyšně nárokujeme prostor, který tu spolu s dalšími tvory obýváme.

Stojí možná za povšimnutí, jak se nám tohle antropocentrické přemýšlení propisuje do běžné řeči.

Srnka nám vběhla do silnice.
Moucha nám vletěla do bytu.
Vosa nám sedla na palec.
Slimáci nám sežrali úrodu.
Plevel se nám rozlezl v záhonu.
A jeden vir nám zkosil půl miliónu obyvatel planety.

My a oni.
Naše a jejich.
Dobro a zlo.
Potřeba bojovat.
Potřeba vlastnit a ovládat.

Žádné jiné živé organismy na planetě nemají tento vzorec takhle urputně zakódovaný.

Chtějí sice přežít a rozmnožit se úplně stejně jako my, ale nevnášejí do toho hodnotící soudy. Nerozdělují. Neválčí. 

Když se podívám na svět očima srnky, tak jsme to byli právě my lidé, kdo jí postavil do jejího prostoru cestu.
Moucha nám možná mohla vletět do bytu, ale stejně tak my jsme mouše mohli postavit dům do prostoru, kde byla moucha doma.
Vosa nám možná sedla na palec. Ale mohlo to být i naopak - možná jsme jí své tělo jen strčili do cesty.
Slimáci na zahradě proti nám rozhodně nevedou válku tak jako my proti nim. Není v tom nic osobního. Jen se chtějí najíst.
My rozlišujeme rostliny na užitečné a plevel. Příroda sama o sobě žádné takové dělení nepotřebuje.
A zatímco my bojujeme proti "zákeřnému viru", vir naprosto nezákeřně jen hledá místo, kde by mohl být a  rozmnožit se.



A proč tohle píšu? Možná vám to přijde nedůležité, protože věříte, že život je boj a je plný nástrah a nebezpečí a s nikým z nás se nebude mazlit.

Jenže já v tohle nevěřím. Podle mě je to přesně naopak.
Jsem přesvědčená, že nikdo nás sem neposlal s úmyslem, abychom to tu měli těžké.

Nemyslím, že tu máme mnoho úkolů. Možná jen bavit se a hrát si. A hodně milovat. A laskavě nakládat s tím, co nám bylo k užívání naděleno.

Z nějakého důvodu si to ale rádi komplikujeme.

Tenhle článek není výzvou k tomu, abychom se jakožto lidstvo nechali převálcovat jinými druhy.
Berte jej spíš jako pobídku k tomu, abychom do svého myšlení vkládali více něhy, tolerance a pokory k spoluobyvatelům na této planetě.

Když jsem tenhle způsob přemýšlení do svého života vpustila, přineslo to změny, které byly zvenku téměř nepostřehnutelné. Ale uvnitř mě obrátily do větší laskavosti, která následně rozpustila pnutí a křeče, jež jsem si v sobě nesla a sterotypním nevědomým opakováním posilovala.


Dnes, když potkám na silnici srnu, tak se jí omluvím, že jsem jí vstoupila do prostoru.
Se zatoulanými mouchami v bytě promlouvám a pomáhám jim hledat cestu ven.
Na slimáky a plevel nepohlížím jako na nepřátele či predátory, ale jako na někoho, kdo chce být stejně tak na světě jako já.

A ať už se vám to bude zdát pošahané či ne, vedu rozpravy i s viry. Vysvětluju jim, že je ve svém těle nepotřebuju, tak ať se nezlobí. Cítím se dobře tak, jak jsem, a proto nemám zájem s nimi sdílet své tělo.

Nevím, jestli zrovna tímhle způsobem přemýšlení změním svět.
Ale daří se mi tak do něj vnášet víc laskavosti místo boje.
Což pak zase pomáhá ke spokojenosti mně...
Čímž pak zase já pomáhám světu...

Takový krásně začarovaný kruh.

Kdo je Krkavčí matka?

Moje fotka
Vždycky jsem byla ve spoustě věcí "ta divná". Narozdíl od svého 15letého já se za to dnes už nestydím. Mám víc dětí než rukou. Gréta, Marián a Janek se jmenují. Ty děti, ne ruce. Když děti spí, píšu blog Krkavčí matka. A protože jsou všichni tři dobří spáči po mamince, napsala jsem po nocích ještě 12 KNÍŽEK pro dospěláky i pro děti. Miluju les, nohy v teple a mého muže Honzu, který na mě čeká v nebi. Děsí mě pobytové zájezdy, snahy o škatulkování a nesmířliví lidé se zavřenými hlavami.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...