pondělí 8. června 2020

A co ty ještě vlastně děláš v tý Praze? Ty patříš sem k nám, do hor


V hlavě mi obzvlášť uvízla jedna beseda na konci světa u polských hranic. Celý den jsem měla mezi přednáškami volný (a bez dětí!), a tak jsem běhala bosky po kopcích.

Byla to taky jediná beseda, na kterou jsem kdy přijela pozdě, protože jsem se třikrát koukla na plánovaný začátek a třikrát si vyložila 15h jako pět hodin.

Lidi na mě ale čekali vysmátí, s kafem nebo vínem v ruce, mou omluvu zmatené vykojené matky přijali úplně v pohodě. Mluvili jsme o smrti a smáli se a brečeli. Já přednášela totálně rozevlátá tak, jak jsem přišla z lesů - s rozcuchanými vlasy, nula mejkapem a bosýma, strašlivě ušmudlanýma nohama.

Jedna dáma se mě tam tenkrát optala: "A co ty ještě vlastně děláš v tý Praze? Ty patříš sem k nám, do hor. Se na sebe podívej!" :-D

Bylo to strašně vtipný. A pro mě i hodně hluboký.
Do Prahy jsem přišla v roce 2003 na vejšku. Pak jsem si tu našla první pořádnou práci. První kamarády (jo, fakt až takhle pozdě, bývala jsem dost asociální).
Přišly první lásky. Vdala jsem. Porodila tu tři děti.
Máme tu fungující skupinku domškoláků.
A jsou tu kryté haly, v nichž jde hrát beachvolejbal po celý rok.

Prahu moc často nefotím a tudíž ji na blogu skoro nenajdete. Spousta lidí je překvapená, když jim řeknu, že tu bydlíme. Je pravda, že způsob, jakým žijeme, si asi člověk s typickou představou Pražáka moc nespojí. Ale pravda je taková, že Prahu znám za těch sedmnáct let nejlíp ze všech míst na světě.

Prahu mám prolezlou víc než leckterý rodilý Pražák. 


Umím využívat a užívat si spoustu z toho, co tohle město nabízí. Miluju tu kombinaci, že v zimě je tu vždycky spousta míst, kam zalézt a po zbytek roku zas můžeme trávit čas ve všech těch rozsáhlých lesoparcích, údolích a jiných divočinách, které si Praha narozdíl od jiných velkých měst ve svém centru uchovala.
Navíc jsme nejen uprostřed republiky, ale i Evropy, a tudíž to máme všude relativně blízko.

Dlouho jsem se tu cítila jako doma. Zvláštní ale je, že ač tu nejsem nešťastná, nenazvala bych už Prahu svým městem.

Spousta lidí utíká z Prahy kvůli tomu, že je tu na ně moc velký shon. Já tohle vnímám jinak.
Ten shon pozoruju, ale nijak mě to neznervózňuje ani nezrychluje.
Prostě si držím své tempo, svůj styl, svou klidnou mysl. Přijde mi to jak permanentní trénink zenového mistrovství.

V Praze už být dávno nemusím. Zároveň ale nevím, kam jinam bych šla. Můžu kamkoli. Což je možná horší, než kdybych měla seznam s kritérii, přes která nejede vlak.

Jenže poslední tři roky, které už pevně stojím na volné noze (resp. volných nohou), mě tu už vlastně nic nedrží. 


Můžu pracovat odkudkoli. Děti se můžou učit odkudkoli.

Kamarádi se mi jeden po druhém z Prahy odstěhovávají (nebo tu nikdy nebydleli) a my trávíme víkendy tím, že je navštěvujeme po jejich domcích se zahrádkami a chaloupkách na samotě u lesa.

Krom výletů za kamarády jsme se stali taky profesionálními "objížděči cizích lidí".
Tenhle koníček vzniknul spontánně v době, kdy jsem začala své myšlenky šířit skrz online kanály do světa.
Z různých koutů Česka, Evropy i vzdálenějších končin se mi ozývají lidé, ať "přijdem pobejt". (A pak jsou strašně překvapení, že my fakt přijdeme. :-D)

V neposlední řadě jsme v loňském roce začali dobrovolničit na farmách. Což mimojiné obnáší to, že se na několik dní vždy staneme součástí jiné rodiny či komunity.

Kamkoli přijedu, cítím se tam dobře a doma (a děti to mají úplně stejně). Spontánně a bláznivě se zamilovávám do různých míst v Čechách i v zahraničí. Stačí mi někde chvilku pobýt a hned se tam v myšlenkách stěhuju (a mám z té představy radost).

Zatím zkušenosti s dobrovolničením na farmách sbíráme, takže si k tomu netroufám moc psát. Pro mě osobně to dalo cestování s dětmi úplně nové horizonty.
Doposud jezdili jako socky, vymetali všechno možné, jen ne turistická místa, a loudali se tak pomalu, jak jen to jde (víc se dočtete v knížce Cestuj s dětmi na vlastní pěst, kde najdete i spoustu praktických tipů).
Pořád jsme ale byli v módu konzumentů. Z dané země jsme si vlastně jen čerpali. 
Nyní tam toho ze sebe víc necháváme, než si bereme.
Začalo to v Izraeli, některá z tamějších kouzelných setkání popisuju v tomhle článku.


Celý život jsem bydlela v bytě. Teď jsem už čtvrtým rokem v paneláku, kam jsem se stěhovala po Honzíkově smrti, abych utáhla nájem.
Nevadí mi to tu. Prokopák máme co by kamenem dohodil a zbytek došel. Jsem tu šťastná a spokojená. Už dávno vím, že štěstí je něco, co si nosím uvnitř sebe


Náš pan majitel bytu nám stále drží na Prahu směšně malý nájem (děkuju, děkuju!), takže nemám ani finanční motivaci zvednout kotvy.

Zároveň tady v paneláku nikdy nebudu mít věci, které bych ve svém životě ráda měla.
Ráno se vzbudit, otevřít dveře a strčit bosé nohy do mokré trávy.
Za domem mít zahrádku jako dlaň, rýpat se v její hlíně a (když pánbů dá a moje nešikovné ruce neposerou) trhat si tu hrášek a kadeřávek a rajčata a mátu a maliny.

Na druhou stranu si absolutně nedokážu představit, jak bych teď zvládla tohle všechno sama.


Píchnout prstem do mapy a určit lokalitu.
Koupit pozemek a postavit na něm malinkatou montovanou dřevostavbu.
Nebo si najmout či koupit polorozpadlý domek s přitroublou ambicí dát ho dohromady, když vrcholem mých opravářských schopností je izolepa.

A k tomu se stejně jako dosud starat o domácnost, o vaření, o složenky.
Ve dne být s dětmi a sem tam se snažit učit je, abychom se aspoň plus mínus autobus drželi školního kurikula.
V noci sedět den co den včetně víkendů u počítače a do půlnoci psát knížky, aby bylo čím ty složenky platit.

Hele, možná je to trošku vlezlý to sem takhle plácnout rovnou po zmínce o složenkách, ale když si některou z těchhle knížek koupíte, uděláte mi tím radost. A pomůžete zaplatit složenky.
Napsala jsem toho mnohem víc, než držím na fotce v rukou. Pro echt nečtivce je knížka "Moje milá smrti" dokonce i v audio verzi.
Podobně jako podomní prodejci Amway nebo Svědci Jehovovi mám pro každou náturu i věkovou kategorii něco. Tak si třeba vyberete i vy:
https://eshop.krkavcimatka.cz


Neřekla bych, že je to strach, co mě v Praze drží a brání mi přestěhovat se jinam. Spíš mi přijde, že dokud nebudu mít po boku chlapa, co bude mít krom jiných kvalit i plně vybavenou opravářskou brašnu, kterou se nebude bát použít, tak mi přijde celý tenhle nápad se stěhováním jako sebevražedná ptákovina.

Nicméně když se to nestane a já zůstanu v Praze nadosmrti, smutná nebudu.
Nejsem naivní, abych si myslela, že jinde je tráva zelenější. Povídám si s místňáky a oni se mnou sdílejí všechny výhody, ale i nevýhody bytí v daných lokalitách.

Spousta lidí se stěhuje proto, že chce něco ve svém životě změnit. Já to spíš cítím tak, že nejdřív musím dozrát já sama, abych si zasloužila se přestěhovat.


A až to všechno do sebe zaklapne, tak si mě to správné místo zavolá.

Vyfoceno o víkendu cestou domů, do Prahy.
Jak říká Grétka: "Doma dobře, všude nejlíp."


Kdo je Krkavčí matka?

Moje fotka
Vždycky jsem byla ve spoustě věcí "ta divná". Narozdíl od svého 15letého já se za to dnes už nestydím. Mám víc dětí než rukou. Gréta, Marián a Janek se jmenují. Ty děti, ne ruce. Když děti spí, píšu blog Krkavčí matka. A protože jsou všichni tři dobří spáči po mamince, napsala jsem po nocích ještě 12 KNÍŽEK pro dospěláky i pro děti. Miluju les, nohy v teple a mého muže Honzu, který na mě čeká v nebi. Děsí mě pobytové zájezdy, snahy o škatulkování a nesmířliví lidé se zavřenými hlavami.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...