čtvrtek 3. října 2019

Šetříte čas? Nebo s ním jen kupčíte?

Znamená víc vždycky líp?

Poslední dobou mě napadají jenom takové neukotvené myšlenky bez pointy. Nebo takhle, já tam tu pointu vidím, ale nejsem si jistá, že ji dokážu předat. Upřímně lituju a zároveň obdivuju všechny účastníky besed, co si ty moje výlevy teď chodí poslechnout a jsou schopni se v tom zorientovat. 
A kdybyste nakoukli do mých zápisků v poznámkovníčku, kam si své myšlenky chytám, tak to tam vypadá spíš jak dílo nějakého potrhlého dadaisty. 🙈

Ale tak to pojďme zkusit. Věřím, že se tady za ty roky protřídilo inteligentní čtenářstvo, co si z toho vezme to svoje.

Tenhle dnešní článek bude o šetření časem. Nebo možná spíš o kupčení s časem, kterému eufemisticky říkáme šetření.



Tak nějak si asi většina z nás v poklusu každodenních dní odkýve, že času je málo a že by bylo fajn, kdyby dny byly nafukovací. A možná taky to, že bychom ten čas rádi ušetřili.
Však je to taky i nějaký reklamní slogan? "Šetří váš čas"?


Jenže má vůbec smysl šetřit časem?


Narazila jsem na to za poslední cca půlrok v různých souvislostech a vždycky se mi u toho nakrčilo čelo. Jen takový divný pocit, že mi to prostě neladí.

Vlastně se mi nelíbí to slovní spojení.
Nechci všechno outsourcovat jen proto, abych ušetřila čas.
Nechci hledat na všechno instantní zlepšováky, které mi zkrátí danou činnost.

Jako samozřejmě - kdyby nebyla automatická pračka, tak nikdy nenapíšu žádnou knížku. Kdybych nemohla koupit jídlo, tak strávím celý den okopáváním zahrádky. (Čímž nechci říct, že některá z těch variant je špatně, jen bych prostě nerada, aby to vypadalo jako pokřik "hurá zpátky na stromy".)

Přemýšlím, jak moc je pro mě klíčové, jak ten "ušetřený čas" strávím. Mám pocit, že za svůj život pozoruju, jak se my lidi čím dál víc stáváme invalidní a neschopní se o sebe postarat třeba v rámci nějaké blízké komunity, ve které žijeme. 

Trošku mě to děsí. Je to tak rozběhlé kolečko, že už si možná ani neuvědomujeme, že se to děje. 


Tyhle pohádky jsem psala pro malé i velké čtenáře, kteří se nespokojí s tím, když na svou otázku "proč?" dostanou odpověď "prostě proto" nebo "protože se to tak dělá".

Chodíme vydělávat peníze, abychom si v těch chvílích, kdy je nevyděláváme, mohli kupovat věci a zážitky, které nám ten čas strávený prací vynahradí. 


Život se prostě dělí na prudu a na užívání si a je to tak v pořádku. Nejdřív práce, potom zábava.

Je pro mě velkou otázkou, jak nastavit ten životní rytmus tak, aby každému jednomu člověku vyhovoval. Jasné, že každý z nás ten poměr budeme mít jiný.

Já sama bych už třeba nechtěla trávit celý den v práci, abych vydělala peníze 

  • na vyrobené polotovary, které jen ohřeju a hotovo, 
  • na hezké velké bydlení, kde bych se večer svalila na gauč před širokoúhlou obrazovku, 
  • na nové silné auto, kterým bych líp reprezentovala než tou naší ošuntělou Zafirou,
  • na dovolenou v hotelích, kde bych měla všechno na lusknutí prstů.



Pořád mi tak nějak připadá, že čas strávený vařením jídla, uklízením, učením se s dětmi, zašíváním děr na teplákách, klíčením zrní... že to prostě není ztracený čas


Že když snížím požadavky na počty metrů čtverečních, na kterých bydlíme, na počty supertruper kroužků, co děti navštěvují, na luxusnost a turistickou atraktivitu míst, která navštěvujeme, tak vlastně k životu nepotřebujeme moc.


Hodina mého času, který jsem mohla ušetřit tím, že bych koláč koupila. Jenže abych ho mohla koupit, musela bych na něj vydělat. A abych na něj mohla vydělat, nezbyla by mi možná už ta hodina na pečení.



Nemám pocit, že by mi tímhle život nějak utíkal. Naopak se mi zdá, že ho víc žiju


Ten hlavní rozdíl vidím v tom, že tenhle obyčejnější život je takový... konstantní. Konstantně šťastný. Najít zalíbení ve všednosti je asi ten nej zlepšovák, co jsem ve svém životě objevila.


  • Nemusím si to odkroutit v práci, abych si vydělala na radovánky po skončení pracovní doby.
  • Nemusím si na rok dopředu zaškrtávat v kalendáři státní svátky a jarňáče a nadávat, když to náhodou vyjde na víkend.
  • Nemusím děti o víkendu brát do lunaparků, abych jim vynahradila ten čas, který jsme nebyli spolu.


Pokud podobným způsobem někdo žijete, rozhodně to nechci odsoudit. Chápu, že leckoho by asi můj způsob života unudil k smrti po pár měsících.

Pokud ale cítíte, že běžíte o něco rychleji, než byste si sami přáli... možná je čas zpomalit a uvědomit si, kvůli čemu a hlavně kam tak chvátáte. 
Pustit některé věci, co se mezi "slušnými lidmi mají", je strašně osvobozující. Ale zároveň strašně těžké, protože mnohdy půjdete nejen ze své zóny komfortu, ale i proti pevným zdem normality.

Nicméně klid. Polehounku, pomalounku a postupně. Nemusíte se do všech změn pouštět najednou. To by bylo asi na budku.


Kopce jsou bezva. A nemusí být na druhém konci světa. Třeba jeden takový máte zrovna za domem.


Mě pomáhá klást si otázku: Potřebuju fakt vydělat tolik peněz, abych...


  • zaplatila dětem výtvarku, nebo se vrhnu do kreslení s nimi?
  • chodila obden do restaurace na oběd, nebo si ho uvařím sama?
  • dětem dopřála dva týdny u moře v all inclusive hotelu, nebo je raději budu tahat jak králíky po farmách a chaloupkách na samotě v lesích, nebo prostě jen vylézt na kopec za domem?


Každý bude mít své otázky jiné. A jiné budou pravděpodobně i odpovědi na tytéž otázky.

Osobně považuju za důležité se aspoň na chvíli zastavit a začít se sám sebe ptát.

26 komentářů :

  1. Jo, ono se tohle moc hezky říká někomu, kdo pracuje z domova a dostatek peněz. Bohužel ne všichni můžou žít tak, jak by chtěli. Hold my musíme chodit do práce, musíme dávat děti do školky, i když se mi to z hloubi duše příčí, ale asi nepatříme mezi ty šťastné. Taky bych chtěla pracovat z domova. Taky bych chtěla mít děti doma na dv. Bohužel. Nemůžeme si ani dovolit alternativní školu, protože ty ceny jenom za zápisný jsou prostě šílený. Upřímně mě tohle neskutečně sere, že je všechno jenom o penězích a ti, co je nemají, mají smůlu a jsou rádi, že jsou rádi. Jo, mám v sobě hodně zlosti, vzteku, nenávisti a závisti a nikdy by mě ani nenapadlo, že bych byla něčeho takového vůbec schopná. Ale cítím to tak, i když mě to samotnou mrzí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mám pocit, že záleží jenom na nás, jak se v zrcadle okolního světa vidíme... paní Hurdová tady píše své postřehy, které myslím nikomu nevnucuje - milý čtenáři, jednoduše ber-neber... Pracuje z domova, protože si k tomu došla svou vlastní životní cestou (a nebylo to zadarmo), jestli má dostatek peněz, tak určitě ne "zadarmo" a že by byla nějaká rentiérka...
      Jinak, pointa příspěvku je dle mě v tom, že každý ve své individuální a jedinečné situaci se může zastavit a udělat něco maličko jinak, a třeba se časem změní věci jinak a k lepšímu, než jak na tom jsme teď nebo nám to tak aspoň připadá. Držím palce! (A myslím to obecně a držím palce i sobě, abych si to připomínal a nebyl jen uhoněná myš v každodenním krysím závodě.)

      Vymazat
    2. Mrzí mě, že někdy okolnosti doženou člověka, aby se cítil takhle. Nebuďte naštvaná kvůli penězům, užijte si děti jak nejvíc můžete, oni neřeší, jestli chodí do té nebo oné školky. I kdybyste pracovala z domu, musela byste pracovat několik hodin denně, děti byste doma stejně nemohla mít, protože byste s nimi nic nestihla a třeba byste měla výčitky, že stejně pracujete a nevěnujete se zároveň dětem. Nevím, jestli to umím vyjádřit...Jsem ráda, že existují stále ještě maminky, které jsou rády se svými dětmi. Mám v okolí několik maminek, které jsou na mateřské a platí dětem soukromé školky, aby s nimi nemusely být. Od 3 let je vozí po kroužkách, aby s nimi nemusely být každé odpoledne.Nejsou s nimi přes týden a o víkendu je šoupnou k babičce, aby si odpočinuly od dětí. Nebuďte naštvaná, děti ocení nejvíce, že mají milující maminku, než jinou školku...

      Vymazat
    3. Reaguji na první komentář, zaujal mě víc než článek:
      Víte, Veronika má schopnost všechno, co dělá, popsat a vyargumentovat tak, že člověk lehce nabude pocitu, že toto je ta jediná správná cesta, a že když to nedělám z nějakého důvodu stejně, dělám to špatně. Podle mého ale není Veronice absolutně co závidět, prozkoumente důkladně její fotky, přijde vám to jako tvář člověka vyrovnaného, spokojeného? Nevím jak vy, ale já vidím ženu strhanou, v křečovité snaze vypadat přešťastně, minimalně o deset let starší než je (a nemyslím absenci makeupu).
      Možná jí na základě článku závidíte, ale dost možná žijete mnohem spokojenější život. A bez toho divadla a potřeby se vymykat a všem vysvětlovat, proč zrovna toto je lepší než to, jak žijou ostatní ;-) Nechcete být zapšklá a závistivá? Nedělejte tři věci: nesoutěžte, nesrovnávejte a nesuďte.

      Jo a líbí se mi komentáře Lenky, svět má prostě více barev, každému sluší a vyhovuje jiný odstín.
      Zuzka

      Vymazat
    4. Tak si to tak neberte. Začněte se stýkat s lidmi, kteří mají jiné priority: např já :-): peněz mám dost (jsem rentiér), přesto
      1. chodím do práce, protože se tam cítím užitečná a naplňuje mě to
      2. dítě dávám do školky, protože je tam šťastné a já jsem šťastná s ním
      3. z domova nepracuji, protože si neumím představit tříštění pozornosti mezi práci, domácnost a dítě (a to mluvím pouze o 1 dítěti)
      4. nedala bych v Čechách dítě do alternativní školky/školy, protože mám na tento
      segment českého školství svůj, negativní názor
      5. myslíte, že jsem taková sama ? Ale kdeže, jenom mí přátelé, smýšlející jako já, nečtou takové blogy jako je tento

      Takže Vám doporučuji změnit četbu a najít si přátele s jiným pohledem na svět a uvidíte, že Vám bude lépe !
      Srdečně zdravím,
      Karolína

      Vymazat
    5. Zuzka z 4. října 12:03:
      Postrádáte elementární slušnost.
      Veronika (nikoliv autorka blogu)

      Vymazat
  2. Uz při čtení nadpisu jsem si vzpomněla na Malého prince: „Byl to obchodník s patentními pilulkami utišujícími žízeň. Když člověk jednu polkne nemusí týden pít.
    „Proč to prodáváš?“ zeptal se malý princ.
    „Je to velká úspora času,“ odpověděl obchodník. „Znalci to vypočítali. Ušetří se padesát tři minuty za týden.“
    „A co udělá s těmito padesáti třemi minutami?“
    „Co kdo chce...“
    Kdybych já měl padesát tři minuty nazbyt, řekl malý princ, šel bych docela pomaloučku ke studánce...“

    OdpovědětVymazat
  3. A co když je něco mezi? Mám pohodovou práci, prima kolegy, chodím do práce ráda. Dcera má ráda děti ve škole a kolektiv. Chodím do práce a nekupuju polotovary, večer se rozvalím na gauči a čtu si knížku, jezdím Rapidem, na dovolenou jezdíme každý rok, jezdíme na prodloužené víkendy do penzionů, chat, v létě do apartmánu k moři s více rodinami, užijeme si tam víc legrace než v **** hotelu, i když si troufám říct, že si můžeme dovolit víc. Mně by se dva týdny na kopec místo dovolené běhat nechtělo �� Po práci a škole trávím čas s dcerou – jdeme ven jen tak, do parku, na kolo, tančíme doma, hrajeme spolu hry, karty, navštěvujeme se s kamarádkami a dětmi, nejsem zastánce kroužků, dcera si sama řekne čemu se chce věnovat, teď má v první třídě první kroužek, nechci, aby trávila zbytečně čas s cizími lidmi, jsem s ní ráda. Do restaurace občas zajdeme, ráda si koupím něco na sebe. O víkendech trávíme čas také spolu jako rodina. Není to přece o tom, že chodím do práce a skončil rodinný život, nebo jsem doma s dětmi a nemusím do „normální“ práce. Myslím, že nic se nemá přehánět. Já bych zase nechtěla jezdit po večerech po republice a po nocích koukat do PC…

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
    2. Máme to dost podobně. Mám fajn práci, která mě baví, jsme malá firmička o pár lidech, táhneme to spolu ve stejné sestavě už téměř 20 let. Manžel živnostník v oboru vysněném od dětství. Obě děti jsou už na střední a školu mají asi rády (pokud tak můžu usuzovat z toho, že dcera, která bude v tomto školním roce maturovat, si podává přihlášku na peďák). Teď už sice s námi naše mládež nechce trávit každou volnou chvíli (což by bylo v jejich věku snad i divné), ale dokud byli menší, každý víkend jsme vyráželi na kola, po hradech a zámcích nebo plavat, hodně jsme společně muzicírovali (všichni na něco hrajem a mužská část rodiny obstojně zpívá). A ano, někdy se svalíme na gauč a koukáme v TV na film, protože přece nemusíme být pořád super aktivní intoši. Když má někdo z nás svátek nebo narozeniny, jdeme to oslavit do restaurace. Na dovolenou jedeme někdy k moři do hotelu, jiný rok se spřátelenými rodinami na chalupu na Vysočinu. Život a svět má víc barev, než jen černou a bílou.

      Vymazat
  4. Na vytvarku jednoznacne.Nebo snad kazdy umi vsechny techniky,ktery dite rozviji? Ano,taky si doma kreslime.

    Varim i muzem o vikendu do restaurace.

    Jezdim pro maso,mliko na farmy. Beham intervaly do kopce v ramci pripravy na zavod. A klidne odjedu na dovolenou a chodime po lese.

    Svet je barevny.Zit a nechat zit.
    Bara

    OdpovědětVymazat
  5. Ja jsem v praci rada.Ucim deti,ktere me nabiji energii,tak jakepak odkrouceni..
    Trochu ctenare podcenujete..
    Radost ze vsednosti je znama vec.


    OdpovědětVymazat
  6. Souhlasim s clankem. Pripada mi absurdni vydelavat na chuvu, napriklad. Prvni reakce je uprimna, ale priznavam, ze me z ni uplne mrazi...nejak ta zloba uplne probublava...

    OdpovědětVymazat
  7. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  8. Jak to tady tak čtu, tak paní Veronika je stalé ve větší a větší bublině. Její posty jsou čím dál víc ulítlé. Mrzí mě, že jednou za čas vypálí post a hotovo. Dřív alespoň odpovídala na komentáře, diskutovala, ale teď...
    Uzavřela se do své bubliny a nechce nic slyšet.
    Souhlasím s paní Lenkou, svět není černobílí, ale barevný.
    Také chodím do práce, děti do školy. O víkendech trávíme čas spolu - vlasně i přes týden. Nejsem zastáncem toho, aby děti měli přehnaně kroužků. Nechci, aby děti trávili veškerý volný čas uměle vytvořenou zábavou.
    Znám lidi, kde děti mají každý den nějaký kroužek - sporvní. Dítě pak dělá x věcí. Pak jsou rodiče, kteří si přes své děti léčí svoje mindráky - děti od 3 či 4 let chodí na hokej či fotbal - přece je to OK. Vlastně jim takto kradou dětství.
    Ale zpátky ke článku. Nemyslím, si, že když já chodím do práce a děti do školy, že bych je o něco ochudila. Polotovary nekupuji, jako skoro jediná si každý den do práce přinesu svoje vlastní jídlo - takže obden vařím. O víkendech pečeme. Na dovolenou jezdíme leta do apartmánů. K životu nepotřebuji drahé hotely ani auta. Děti si užívají léto u babičky na chalupě, když já musím chodit do práce.
    A že první paní, co psala komentáře se rozčiluje. Možná má v něčem pravdu. Ona paní Veronika neustále svým čtenářům podsouvá, jak ona to má, jak je to podle ní jediné správné. Neuvědomuje si, že né každý může a hlavně chce pracovat z domova. Ty co nemůžou jsou pak jejími přízpěvky flustrováni.
    Občas by paní Veroniko neuškodilo, kdyby jste se take zapojila do diskuze a né jen psala. Možná na vašich přednáškách to děláte, ale tady né. Takže by neuškolido občas se vráti na zem a přemýšlet.
    Lucie

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Černobílý svět, ne černobílí
      aby děti měly, ne děti měli (+ děti trávily, ne děti trávili)
      příspěvky, ne přízpěvky
      frustrováni, ne flustrováni
      kdybyste, ne kdyby jste

      Takže by neuškodilo občas mrknout do pravidel pravopisu...
      ...o interpunkci nemluvě.
      (nevypisuji překlepy vniklé nepozorností nebo pravděpodobným psaním na mobilu, čistě na chyby vzniklé neznalostí gramatiky)

      Vymazat
  9. �� Odjakživa mě překvapuje, ze lidi čtou věci, se kterými nesouhlasí a ještě se rozčilují. Tolik energie nazbyt... Chce to nadhled dámy, každý žije, jak umí. A Veronika píše o tom, jak žije ona a proč a mě to baví a inspiruje.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ja myslim,ze se tu nikdo nerozciloval.
      Jen mi pripomina clanek nektere mamky na pisku- Ja to delam takhle,takhle je to spravne!A Tyjo,ona to dela takhle,joo?

      Ted je mi pres ctyricet,deti odrostle a pri vzpominkach se tomuhle smeju:)

      Vymazat
  10. Kdo pracuje dlouho, toho tyhle myšlenky průběžně napadají, někdy víc, někdy míň...bez ohledu na potomky, práce je prostě svým způsobem kolotoč, sebezapření, kromě toho, že vás může i dost bavit, je tam spousta faktorů, které způsobují že víc musíte než chcete...čest výjimkám...Vy jste asi, Veroniko, zrovna jedna z těch výjimek...děláte, co vás baví, jde vám to lehce a ještě vás to živí...procento takových lidí bude asi vždy o dost nižší než těch ostatních....Neznamená to ale, že se nad tím nezamzysleli. Přijde mi, že se to tu v článcích omílá stále dokola: zůstaňte doma, učte děti doma, pracujte doma, už na to konečně přijděte taky...Ale jak je psáno výše, svět není černobílý, někdo nechce, někdo nemůže atd...
    Nemůžu se zbavit dojmu, že pokud si někdo musí každou chvíli tenhle svůj svět a život obhajovat, úplně srovnaný s ním asi nebude.Proč by se jinak stále dokola ujišťoval, jak je to super a vymýšlel další a další argumenty pro svůj životní styl a proti životnímu stylu ostatních s dovětkem: proč to všichni dávno neděláte taky...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano. Svět je zařízený tak, že si na jídlo, bydlení a ošacení musíme vydělat. Proto všichni (kromě rentiérů a dědiců po bohaté tetičce z Ameriky) prodáváme část svého času a svých schopností a dovedností - ať už chodíme do práce nebo pracujeme z domova, ať už něco vyrábíme, poskytujeme služby, umělecky tvoříme. A bezbřehou svobodu nemáme nikdo, vždycky se najde něco, v čem musíme udělat kompromis. Někdo musí holt skousnout ranní vstávání, někdo nerudného šéfa, někdo kolotoč uzávěrek, někdo musí vybalancovat emoce, aby zůstal profesionální. Z Veroničina pohledu je to asi otročina, ale ona zase pro to, aby zůstala nad vodou, prodává své soukromí, což zase může být pro jiného nepřijatelné.
      A právě tady se dostávám ke spekulaci, protože mi taky připadá, že posledními články obhajuje svůj životní styl hlavně sama před sebou. Co když vidí, že takový život není z ekonomického hlediska dlouhodobě udržitelný? Nevím, kolik knih je potřeba napsat a prodat, na kolika besedách je nutné vystoupit a kolik platících posluchačů musí přijít, aby to pokrylo základní náklady čtyřčlenné rodiny? Jak dlouho můžu žít z prodeje svého životního příběhu? Co když Veronika není tak zajištěná, jak jsem se i já zpočátku domnívala, že je? Co když vidí, že v budoucnu to bude čím dál složitější? Děti jsou velmi malé, popravdě neznám nikoho i z konvenčně žijících rodin, kdo by vodil tříleťáky na kroužky a platil jim lekce malování. Ale co bude dál? Jestli za tím neustálým kritickým pozorováním životního stylu druhých není spíš obava, že ten můj vlastní nepřináší očekávaný efekt.

      Vymazat
  11. Myslím, že je fajn se zamýšlet nad tím, jestli to, co chceme, opravdu chceme tak, že stojí za to kvůli tomu pracovat víc. Možná by bylo možné pracovat na kratší úvazek a mít víc volného času, nebo vzít míň placenou práci, do které nemusím dojíždět tak daleko, kdyby... A to "kdyby" je to, co je dobré promýšlet.
    My jsme se před nějakou dobou rozhodli, že se nám finančně vyplatí, abych zůstala s dětmi doma a učila je doma, místo aby šly do soukromé alternativní školy a já na ni šla vydělat. Klasickou státní školu jsme z různých důvodů zavrhli. Stálo nám to za to a stále nám to za to stojí. Já bych vydělávala jen na školné a potkávali bychom se večer. Na druhou stranu ale muž pracuje hodně, protože jsme se rozhodli postavit dům. Mohli jsme zůstat v paneláku, ale touha po zahradě byla silnější. Platíme dětem některé kroužky, protože si moc přejí tam chodit. To nám za ten mužův čas v práci stojí. Drahá dovolená ne, raději jedeme pod stan.
    Nemyslím, že všechno je "buď a nebo", od zdi ke zdi. Není jen otročina v práci nebo svoboda práce z domova. Je i spousta variant mezi tím. Klíčové je hledat, jak chci žít ten svůj život. Co bych změnila, kdybych mohla? Když zjistím, že vůbec nic, tak jsem "tam " a nemusím hledat dál. A je vcelku jedno, jestli je to v práci nebo doma, ve škole takové nebo makové. Každý máme jinou cestu.

    OdpovědětVymazat
  12. A co kdyz clovek tu praci, co dela v praci, dela proste rad? :-)

    OdpovědětVymazat
  13. Já nevím, jestli čtu něco jiného než ostatní, ale já vůbec nemám pocit, že by Veronika v článku tvrdila, že tohle je pro všechny ta správná cesta (dokonce explicitně píše, že to tak není). Nebo že by nějak obhajovala svůj životní styl (jiné články nemůžu posoudit, jsem jen občasný čtenář). Prostě zamyšlení, inspirace, ber, nebo nech být... tak to vnímám já. Já si z toho odnáším "poselství", že je někdy hloupost ztrácet čas v práci, abychom si pak dopřáli něco, co vlastně ani nepotřebujeme a co nám stejně ten ztracený čas nevynahradí. A nikde nevidím tu "černobílost". Některé komentáře reagují...nevím vlastně na co reagují, asi jsou to především projevy frustrace ze situace těch pisatelů (ano, každý nemůže pracovat z domova a nemá spousty peněz, vím... přesto se může, pokud ho to osloví, inspirovat a třeba si jenom napříště víc užít pečení... nebo se vybodnout na přesčasy, být místo nich s dětma a místo na Kanáry jet pod stan).
    Dáša

    OdpovědětVymazat
  14. Když já nějak nevím, proč by to, že chci "šetřit čas" mělo tak nějak a priori znamenat, že je člověk tak nějak celkově zpruzelý a žijící instantně? Já taky pracuju z domova, takže v tomhle směru teda nemám co závidět a on je to prostě občas teda taky fakt dost voser... Prostě nikdo nežije úžasně a sluníčkově, no. Žádnej univerzální recept na štěstí není a autorka v podstatě nic převratného neobjevila.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nehledě na to, že je opravdu stále velká část lidí, která pracuje od nevidím do nevidím kvůli zajištění relativně základních věcí. Jestli uberu, nebo budu dělat víc - to je zase volba jen malého procenta z nás. Dokonce bych řekla, že je tam nepřímá úměra - nejlépe placená práce nemusí být nutně ta, které je třeba věnovat nejvíce času.

      Vymazat
  15. Čtu a nestačím se divit. Ale mám radost. Kdysi bych komentovala jako paní v prvním komentáři. Litovala se, že to mám těžký, protože můj muž není bohatý a já nemám na to, abych se mohla naparovat a být ta, které se závidí místo té, která závidí. Dnes jsem ale někdo jiný. Žij a nechej žít. Paní si prošla svou cestu, která ji přivedla do tohoto stupně. Pro ní je důležité toto. Pro vás zase tamto. Proč se hned rozčilovat. Pro vás je důležité poslat dceru do alternativní školy,pro mě je důležité naučit se konečně plést copy. Každý máme své radosti a strasti a naše jsou nejlepší a nejhorší. Pro mě článek není nijak rozkazující. A i kdyby byl.... Je to blog paní a ona si sem může psát co chce. A je jen na vás, jestli budete ztrácet čas čtením nebo budete.... Například vydělávat. Pěknou noc

    OdpovědětVymazat

Kdo je Krkavčí matka?

Moje fotka
Vždycky jsem byla ve spoustě věcí "ta divná". Narozdíl od svého 15letého já se za to dnes už nestydím. Mám víc dětí než rukou. Gréta, Marián a Janek se jmenují. Ty děti, ne ruce. Když děti spí, píšu blog Krkavčí matka. A protože jsou všichni tři dobří spáči po mamince, napsala jsem po nocích ještě 12 KNÍŽEK pro dospěláky i pro děti. Miluju les, nohy v teple a mého muže Honzu, který na mě čeká v nebi. Děsí mě pobytové zájezdy, snahy o škatulkování a nesmířliví lidé se zavřenými hlavami.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...