středa 6. února 2019

Vězněm ve vlastním životě


Už jsem vám dlouho nedoporučovala žádnou četbu. Tak teď vám, milé děti, jednu knížku do vašeho líbezného chřtánku nacpu, jo? 

Když se mi dostala do ruky (a do uší) audiokniha Když Nietzsche plakal, vůbec jsem netušila, že by mě mohl příběh ateistického nihilisty léčícího se z depresí tak moc pohltit. Nicméně krom toho, že je to mistrovsky napsané, baví mě tam jedna myšlenka, která se táhne jako červená nit celou knihou:


Jak snadno se člověk může stát vězněm ve vlastním životě? A nestalo se to náhodou bez povšimnutí i tobě, laskavý čtenáři?



Ze zpětného pohledu 150 let je pro nás lehké identifikovat, že:

  • Fridrich Nietzsche byl vězněm svých pokusů žít normální život ve společnosti, která byla tak jiná než on.
  • Nietzschův lékař, Josef Breuer, který se dobrovolně uvěznil v představě spořádaného života s ženou, dětmi a svou úspěšnou kariérou.
  • Breuerova žena, která plnila roli milující oddané manželky a matky, jakkoli byla uvnitř sama vyprahlá na troud.

Poslouchala jsem příběhy těch třech nešťastných bytostí žijících na sklonku 19. století se zatajeným dechem. Možná proto, že se mě to ještě nedávno taky týkalo.


Školní docházkou jsem prošla jako nůž máslem. Jen jsem si jaksi nevšimla, že to máslo bylo leckde trochu žluklé


Jako malá jsem trávila hodiny a hodiny tvorbou. Kreslila jsem a byla jsem v tom vážně dobrá. Pak jsem se naučila psát a začala vyrábět své první komiksy a knížky, které jsem si sama ilustrovala. A pak přišla první třída.

Zahodila jsem rychle své dětské sny a najela na sbírání známek (nikoli těch poštovních). Bavilo mě to. Cítila jsem se šťastná, když jsem uspěla, postoupila do „dalšího levelu“, dostala pochvalu.

Škola byla tak všeprostupující, že mi časem ani nepřišlo divné, že se učím věci, které mě ne vždycky baví. Co víc! Já jsem to dokonce začala považovat za neoddělitelnou součást učení! 


Učení – mučení. Tak se to přeci říká, ne?


Přestala jsem si klást otázky, na které jsem jako malá holčička odpověď znala:

  • Kdo jsem?
  • Co miluju tak moc, že bez toho nedokážu být?
  • Jak můžu skrz sebe svět kolem udělat hezčí?




Ale především jsem absolutně pohřbila otázku ze všech otázek nejdůležitější:


Naplňuju tím, co dělám, podstatu sebe samotné?


Přijde vám ta otázka sobecká? Mně vůbec. Jsem totiž bytostně přesvědčená, že jestli má život nějaký smysl, tak tohle je ono. Protože pokud všichni naplníme to, proč tu jsme, bude vesmír spokojeně bublat.

Jenže já se na tuhle důležitou otázku tak dlouho nezeptala, až jsem jednoho dne našla sebe samotnou, jak už skoro desátým rokem dělám práci, která mi nedává smysl a nedělá mě šťastnou. Už můžu jenom hádat, jestli plody téhle práce dávaly někomu smysl a dělaly ho šťastným.

A když jsem si tenkrát před skoro čtyřmi lety (a po 24 letech ve škole a v práci) tuhle otázku poprvé zase položila, nebylo jiné cesty, než dát výpověď.


Najednou ta zlatá klec, kterou jsem si kolem sebe tak pečlivě léta budovala, spadla


Nevěděla jsem co dál. Jen jsem věděla, že v tomhle vězení už dál sedět nemůžu.




Říkáte si možná, že tenhle můj útěk z vězení vlastního života byl:

  • zbrklý, protože jsem neměla jistotu,
  • zbabělý, protože člověk musí přeci umět čelit nepříjemnostem,
  • nezodpovědný, protože hypotéka a a protože třetí dítě na cestě a protože nikdy nevíte, jestli vám náhodou za půl roku po tomhle bláznivém útěku neumře manžel. Umřel.



Jenže zůstat v tomhle vlastnoručně vystavěném vězení ještě pár měsíců nebo dokonce let, umřela bych taky


Zvenku by se všechno zdálo v naprostém pořádku.
Uvnitř bych ale byla dál prázdná.

Nejsem tak naivní, abych si myslela, že odejít z dobře placené práce byla poslední klec, kterou jsem musela v životě rozbít. Pravděpodobně jsem částečně i teď cvaklá v nějaké menší klícce, aniž bych si toho všimla. A dávám si sakra pozor, aby se z Krkavčí matky nestala další moje zlatá klec.


Ona navíc klec nemusí být nutně jen práce. Může to být potenciálně kterákoli z rolí, kterou v životě hrajeme


Možná cítíte, že žijete v podobné kleci, jejíž mříže jsou ulité z očekávání jiných o tom, jak by měl ideální život vypadat.
A možná vám běží hlavou, že to se mi to říká, protože já jsem mohla odejít, zatímco vy máte povinnosti a závazky a… vůbec.

Já vás samozřejmě nemůžu nutit, abyste mříže svého vězení rozbili. Nicméně to kladivo v ruce máte jen a jen vy. A pouze vy máte možnost ho použít. A kdyby se někdo chtěl ještě jednou naštvat, tak znovu opakuji: Je to možnost, ne povinnost.

A čí život žiješ ty, laskavý čtenáři?

16 komentářů :

  1. Jé... Vaše dětství mi připomíná to mé:) Psala jsem knížky o vílách, kreslila o sto šest...a u těch tvořivých aktivit jsem vydržela až doteď. Na mateřské jsem dokonce získala odvahu své myšlenky a komiksy sdílet na blogu. K tomu jsem vystudovala lékařskou fakultu, tančím a už se těším, až budu poznávat svět se svýma malýma dítkama. Nejsem si jistá, jestli (budoucí) život v ordinaci není moje zlatá klec. Myslím, že ne:) Ale na druhou stranu, přesně jak píšete, když mne to přestane bavit, tak si zkusím najít jinou cestičku. Teď jsem ale opravdu vděčná, že můžu být na mateřské, protože to mne dělá úplně nejšťastnejší. Díky za doporučení na knížku, třeba si na ní najdu čas.

    OdpovědětVymazat
  2. Veroniko, děkuju moc. Chtěla bych Vás potkat u dobrého čaje. Ať se Vám dobře daří, díky za to, co děláte. Michaela

    OdpovědětVymazat
  3. Proč je teď tolik v módě pranýřovat školu? Ta přece není nějaká zlovolná instituce, která má za úkol ničit dětem život a obírat je o iluze.Nemohla bych děti učit doma, ani kdybych chtěla. Nepracuji z domu, navíc mě má práce baví, a dostala jsem se k ní jen díky dobrým školám a také učitelům.

    OdpovědětVymazat
  4. Hezky napsané. Nemyslím si, že je v módě pranýřovat školu, jen ukazovat na to, co se tam odehrává. Mě osobně škola nic nedala krom stresů, pocitů, že autorita ví nejlépe a omezení sebedůvěry, že bych mohla dělat cokoliv. A z okolí teda neznám moc lidí, kteří by to měli jinak. Ono je také iluze to, že díky škole můžu mít práci, která mě baví. Neříkám, že když se pídím po informacích a vzdělávám se, není fajn zjistit to v nějaké tomu uzpůsobené instituci, ale má to být na dobrovolné bázi a hlavně naprosto jinou formou než to, co ve škole reálně existuje (a to můžu posoudit i z hlediska učitelky).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pokud mě baví práce, na kterou potřebuju střední nebo vysokou školu, tak k tomu tu střední nebo vysokou školu prostě musím mít. Jasně, můžu bojovat proti systému a snažit se být třeba akreditovanou novinářkou i se základkou, ale pravděpodobně to bude o dost těžší, pokud vůbec reálné. Učit taky dneska nemůžu bez vysoké školy, natož bez střední. Atd. atd.
      Jo, můžu si hledat jinou práci, co mě baví a nepotřebuju na ni školu, ale když chci dělat jednu specifickou věc, tak mám potom asi smůlu, žejo.

      Vymazat
    2. Přesně tak. Doktor bez vystudované medicíny by zřejmě moc důvěryhodný nebyl:-)

      Vymazat
    3. Můj léčitel je inženýr. Není to doktor a přesto léčí lidí

      Vymazat
  5. Přijetí vnějších okolností a smíření se se situací nemusí být nutně rezignace, ale taky takové kladivo nebo klíč. Vždyť nemusí být jediným správným řešením změna/odchod/únik. Obyčejný život nemusí být žádným vězením, když má člověk svobodu v sobě.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že poselstvím toho textu nebylo hanit obyčejný život. Jen zkouknout ten svůj, at je jakýkoliv, zda je pro nás naplňujíci a zda jsme/bysme si ho takhle skutečně vybrali my sami, nebo je to jen odraz cizího očekávání, která se my nevědomky snažíme naplnit.

      Vymazat
  6. Asi nikdo nesní o práci u pásu, a kolik desítek tisíc lidí u něj pracuje. Je fajn dělat to, co mě bavi. Ale ne každý je v tom natolik dobrý, aby se tím mohl živit. Ani by to v reálu nefungovalo..někdo musí dělat méně populární práce, protože té je prostě více. A hypotéka se opravdu neptá.

    OdpovědětVymazat
  7. Tak školou jsem projela projela také hladce, jen jsem si vždycky nechala prostor na to, co mě skutečně bavilo – a to jsem základku 1. stupeň absolvovala v 80. letech a z kraje 90-tých jsem byla v jednom z prvních ročníků na víceletém gymplu, kdy na nás v 11 letech navalili způsob výuky pro středoškoláky - naučilo mě to hodně – a jedno z toho bylo, že nemá cenu se honit a známkami a jak se vypořádat s tím, že je často nutné dělat věci, které mě bytostně nebaví a které nekorespondují s mojí podstatou. (pro mě je to nyní jakékoliv papírování, kontakt s úředníky) Dobrá polovina učitelů a profesorů, které jsem kdy měla, byli kvalitní pedagogové a lidé – a z jejich předmětů jsem si odnesla hodně a často to jsou věci, nesouvisející s učivem. A ten zbytek zase posílil vztahy se spolužáky, protože nic neposílí sociální vazby ve třídě víc, než společný boj s blbcem. Mojí klec nyní tvoří péče o mamku v terminálním stadiu rakoviny – jen díky tomu, že jsem se naučila DOČASNĚ potlačit své potřeby na úkor dosažení důležitého cíle, tak to jakž takž zvládám při 3 dětech a vedení vlastní projekční kanceláře. (Ale je fakt, že v korporátu bych nevydržela ani 5 minut – manžel to dal 5 let a málem ho to stálo zdraví, tam nějaký vyšší cíl a smysl oběti pro mě nevidím)

    OdpovědětVymazat
  8. Doporucuji precist/poslechnout jeste zbyla dva dila z teto trilogie ;-)

    OdpovědětVymazat
  9. Zdravim! A chapu, jak je to mysleno. Souhlasim. Mam ale problem, myslim nebudu sama. CO JE TO TEN MUJ ZIVOTNI ZAMER, UKOL, SMYSL? Premyslim nad tim, pak rozum vypinam a cekam, ze se to nejak ukaze, ale furt nic. A to jsem tomu na materske a rodicovske dala roky casu. Tak nevim. A trosku uz me tyto popichovaci clanky zacinaji stvat. Kazdy fakt jako nema jasno. A snazime se. Teda aspon ja jo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hezký den,
      sama v tom rozhodně nejste.Me to někdy uvnitr doslova drtí,že ani při třetí runde rodičovské,to nedocvaklo.Dopracovala jsem se,alespon k tomu,že vím,že potřebuji dělat to,co mi bude dávat smysl a to si myslím není zrovna málo.Protoze,když tohle vím,tak si za tím půjdu.Doufam.;)

      Vymazat
  10. Souznim, tez nemam vubec jako o svem zivotnim zameru.

    OdpovědětVymazat
  11. Milá Veroniko, krásný článek. Znáte autora John Strelecky? Já jsem zrovna jedním dechem přečetla jeho dvě knížky ... Obě se zabývají otázkami "Kdo jsi?" "Proč tu jsi?", "Vedeš spokojený život?" A teď náhodou narazím na Váš článek .... To nejsou náhody ��. Zdravím Vás, Irena

    OdpovědětVymazat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...