pondělí 2. července 2018

Jak sbalit na cesty čtyři lidi do jedné tašky


Teda aby bylo jasno hned ze začátku - žádné děti do tašky nedávám. Jen jejich věci :-)

Cestujeme nalehko. Já a moje tři děti, kterým je teď 6, 4 a 2 roky.
Je nám jedno, jestli jedeme na víkend nebo na šest týdnů.
Taška je pořád podobně velká.



Některým lidem je to podezřelé a hledají v tom děravá místa.
Některým to imponuje a hledají v tom nějaké kouzlo.

A strašně moc se jich ptá, jak to PRAKTICKY provést!

Popravdě nejsem moc praktická.
Jsem vlastně strašně nepraktická, nešikovná a nerada sepisuju návody.
Ale nevím, jestli je to začínajícím létem nebo skvrnami na Slunci, nicméně ty dotazy se začínají nějak množit.

Dneska si teda zahraju na jukebox, který chrlí články na přání.

Prosím berte v potaz, že nikomu nic nechci cpát.
Moje děti jsou úplně obyčejné děti.
A já jsem úplně obyčejná ženská.
Nejezdíme na žádné výpravy do amazonských pralesů, ani na Severní pól.

Nabízím tu jen kus svých zkušeností s přáním, aby ti, kteří chtějí, odjeli na prázdniny třeba o kilo lehčí.

1. Minimalismus na cestách začíná minimalismem doma


Chápu, že jestli odjíždíte dneska, tak tenhle bod už nestihnete. Nicméně dlouhodobě stojí určitě za zamyšlení.

Kdybych měla říct jedinou věc, která mi pomáhá k úspornému balení, tak je to právě dobrovolně skromný život doma.

Není to totiž tak, že na cestách strádáme nedostatkem a snažíme se to nějak vydržet do návratu. My žijeme s málem i doma.

O své cestě k minimalistickému způsobu života jsem psala už dva články:
Proč to dělám?
Jak to dělám?

Své postřehy o vyřazování zbytných a (myšlenkově) toxických věcí jsem psala v knížce Vyhoďte je z domu ven!, která je volně ke stažení.




2. Neřeším, co by kdyby...


Neměla bych vzít o mikinu navíc, kdyby si ji zašpinil?
Neměla bych vzít radši víc jídla, kdybychom uvízli v zácpě?
Neměla bych...

Ne. Neměla.

Jestli mě něco smrt mého muže naučila, tak je to to, že se nikdy nejde připravit na všechno. Věci řeším, až když přijdou. Doma i na cestách.

Moje děti si nemyslí, že jsem špatná máma kvůli tomu, že občas chodí ušmudlané a občas musejí na jídlo čekat.
Naopak mám pocit, že tyhle drobné, život neohrožující diskomforty z nich dělají odolnější jedince. Jsou zdravé, moc nekňourají a čím jsou starší, tím víc mi jsou parťáky ve vymýšlení alternativních řešení, když se něco potentí.

Nevěřili byste, s kolika lidmi se seznámíte jen kvůli tomu, že jste doma něco zapomněli, něco došlo nebo jste zkrátka něco cíleně nevzali s tím, že si na cestě nějak poradíte.

A jestli si něco o tom, jaká jsem nebo nejsem matka, myslí moje okolí? To je mi celkem jedno.




3. Pěstuju mistrovství v navrhování alternativních řešení


Situace, kdy mi něco chybí, vnímám jako výzvy.
Jak by se to dalo vyřešit jinak? Jak by to řešil pračlověk, který neměl nic?

---
Malá odbočka - moc doporučuju ke čtení knížku Sapiens - skvělá exkurze do lidských dějin, kdy si jako zástupce rodu homo sapiens uvědomíte spoustu zajímavých souvislostí. Třeba právě o tom, jak nás přechod od lovu k zemědělství zotročil a dělá z nás větší a větší závisláky.
---

Můj táta vždycky před odjezdem říká: "Máš pas a peněženku? Tak můžeš jet." A má pravdu. Já si k tomu teda ještě přidávám chytrý telefon, protože bez něj bych zabloudila za první zatáčkou.

Člověk až při vystavení se "nedostatku" zjistí, že zapomenuté věci prostě nepotřebuje, případně si je dokáže obstarat jinak nebo vymyslí náhradní řešení. Miminko můžu vykoupat v umyvadle, klíště umím v případě nutnosti vykroutit nehty, vyprávět pohádky dokážu z hlavy, místo mýdla a šampónu se umyju "jen" vodou, ...

Z léků vozím jen živočišné uhlí a náplast. Víc člověk stejně nevymyslí a ještě nikdy jsme nebyli tak mimo civilizaci, abych nepotkala lékárnu. Jen je někdy v cizině sranda vysvětlovat pantomimou neanglicky mluvícím lékárnicím, že dítě má hnisavý zánět oka nebo vši.

4. Čím víc dětí, tím menší zavazadlo


Blbost? Nemyslím. Koukněte!


  • Čím víc máte dětí, tím míň potřebujete hraček. Hrají si totiž spolu. My vozíme jen pastelky a papíry. Zbytek děti "posbírají" po cestě, hrají si s tím, co je po ruce.
  • Čím víc máte dětí, tím víc je možností kombinovat. Mokrá mikina? Brácha má ale ještě jednu suchou! Co na tom, že je ke kolenům. Ztracená čepice? Ségry punčocháče zavázané na slušivý uzel dobře poslouží. Nezřídkakdy půjčuju dětem i svoje oblečení a jestli porostou tak jak doteď, budu si za chvíli já půjčovat to jejich. Další úspora.
  • Čím víc máte dětí, tím míň fňukají. Když mladší vidí starší, že to zvládá, zvládne to taky.



5. Oblečení je vždycky dost


Častý cestovatelský strach je mokré oblečení nebo boty.

Nevěřili byste ale, kolik zvládne vysušit trouba.
Boty doporučuju sušit na max. 50 a nechat troubu otevřenou. S mikrovlnkou opatrně, rozmražovací mód není to pravé. 
(Moje historky o rozpuštěných botách a o tom, jak nosím na zádech v kroupách a 5 stupních Celsia po jednom bosé do obchodu jsou pověstné, ale o tom až jindy :-))

V jižních zemích můžete na sušení využít klimatizaci.
Za můj osobní hack ve vlhkých teplých zemích považuju zavěšení oblečení přes noc na ramínka na stropní větrák.

Co se týče špíny, tak tu přestávám na cestách řešit absolutně. Řídím se heslem "co je suchý a nelepí, to je čistý".
Ne vždy je také nutné věci hned prát. Často je stačí na noc pověsit třeba přes opěradlo židle.

Boty opravdu nemusíte brát patery. Jedeme teď na tábor, kde máme v doporučeném seznamu věcí (cituji) pevné boty, tenisky, sandále, holinky a další otevřené boty dle potřeby. Moje děti mají holinky jen u babičky, jinak lítají v létě v dešti nejčastěji bosé. Na cesty vozíme jedny, maximálně dvoje boty. Víc jich totiž na sezónu ani nemají.
Nyní o prázdninách nepředpokládám, že by teploty spadly pod 15 stupňů. Když je tedy hodně vedro, chodíme všichni naboso. Když je potřeba nebo se nám chce, bereme sandály (děti mají Loap, já Birkenstock). Když je chladněji, dám dětem do sandálů teplé ponožky a já si vezmu svoje jarní/podzimní kecky.

A v neposlední řadě bych nepodceňovala děti. Obavy o jejich zdraví jsou často jen v našich hlavách.
Toleranci ke špíně mají vysokou a co se týče zimy, tak mám tu zkušenost, že onemocní z mokra nebo podchlazení jen ve chvílích, kdy jim to já sama opakuju. Takže už radši mlčím a nechávám je v dešti běhat klidně polonahé. A při podezření na nemoc nasadíme večer "zaříkávání".

6. Spořím místo, kde se dá


Co jde, to elektronizuju. Mapy, pojištění, informace o ubytování, pohádky.
Jediné, co s sebou vozím papírové, jsou knížky. Když ji dočtu, tak ji nechám dalšímu náhodnému čtenáři tam, kde jsem ji dočetla, a zpátky jedu lehčí.

Do některých věcí se vyplatí investovat. Třeba ručníky a bundy dnes můžou zabírat zlomek místa než v dobách našeho dětství.
Rychleschnoucí materiály vám ušetří další kus oblečení, protože stačí přemáchnout a ráno se jede dál.
Existuje i úsporný systém balení oblečení, který jsem ale nikdy nevyzkoušela, protože jsem líná. Balí se do ruliček.

Jídlo kupuju až na místě. Kvůli úspoře peněz volím ubytování s vlastní kuchyní. Než se přesuneme do další destinace, jídlo sníme a jedeme zase nalehko. Jako KPZ s sebou vozím instantní kaši a občas přibalím ořechy.

Hraček s sebou moc nebereme. Jednak se po cestě vždycky něco najde. Jednak když jste v přírodě, tak hračky jsou všude kolem. A když zagůglíte nebo máte bujnou fantazii, tak spousta her se dá hrát i bez hraček.

Beru s sebou věci, které se dají opakovaně použít. Látkové kapesníky, látkové vložky, lahve na vodu, ...
Část našich cest tak trávíme praním a mytím. Což ale při pomalém cestování nevadí.

Nepořizujeme si hmotné suvenýry. Žádná cingrlátka. Žádné lapače prachu. Žádné mušle na pláži.
Učím děti, že co si chtějí z cest odvézt, můžou si uložit do svého srdce.
Navíc starší dva už umí fotit, mají dovoleno za tímhle účelem telefon kdykoli používat.

7. Neberu žádné "speciální" věci


Krém mám jeden na všechno.
Všechny lahvičky s mýdly a šampóny jsem nahradila tuhým šampóno-mýdlem.
Pastu na zuby mám jednu přírodní, kterou můžou i děti.

Dětem nevozím žádná speciální upravovátka pro život malých lidí.
Žádné 
  • podsedáky ke stolům,
  • nočníky a sedátka na záchod,
  • vaničky,
  • polštářky do auta,
  • pláštěnky na kočárky,
  • pomůcky na plavání,
  • bábovičky na písek,
  • chrastítka,
  • roztomilé hrníčky s medvídkem, ...
Mrkněte na úžasný dokument Mimina, kde je krásné srovnání, kolik toho děti doopravdy (ne)potřebují.

Nevozím deky, protože sedět se dá na zemi, na ručníku nebo na šátku.

Nevozím léky, protože je užíváme jen výjimečně a stejně nikdy nevím, co nás na cestách potká.

Nevozím zápisníky. Nápady si zapisuju nebo namlouvám do telefonu.

Nevozím otvíráky. Když je hlad nebo žízeň, do konzervy a flašky se vždycky dostanu.

Nevozím... Já vlastně marně přemýšlím, co krom oblečení a elektroniky vozím. Asi fakt nic.


8. Balím se multifunkčně a nezdvojuju využití


Šátek může posloužit jako šála, stínítko, čepice, sukně, nouzová taška, improvizované posezení, dá se s ním dokonce prozatímně vyspravit kočárek zlomený v rámu...

Telefon může sloužit jako foťák, baterka, zápisník, vyhledávač, mapa, rádio, herní konzole...

Oblečení beru bez výrazných vzorů a takové, aby se dalo kombinovat - pro inspiraci gůglete "capsule wardrobe". Snažím se tomuto redukovanému šatníku přiblížit i doma, protože když máte jen jednoduché, oblíbené věci, které vám sedí, málokdy řešítě klasický (ženský?) problém "nemám co na sebe".

Další důležitou fíčurou oblečení je, aby zvládlo změny počasí
Pokud někdo sledujete naše cesty, možná jste si všimli, že mám na sobě vždycky krátké šaty, ke kterým si podle potřeby přibírám legíny, (zavinovací) svetry, bundu, šátek, ponožky, čepici.
A nebojte, v šatech se dá fakt jít i na dlouhé túry, není to nijak omezující, spíš naopak.

Seznam našeho oblečení na 6 týdnů jsem kdysi psala tady. Od té doby jsme to ještě ořezali :-)

Pro inspiraci nabízím moje kamarády Tatranské, kteří cestují po celém světě s třemi dětmi jen s příručními zavazadly. Seznam sepisovala Lucka Tatransky tuhle.



Tak. A to je plus mínus všechno.
Já asi opravdu moc nejsem na sepisování těch praktických návodů, ale snad jsem někomu přeci jen zasela semínko do hlavy.

Budu moc ráda za vaše zkušenosti, tipy, triky, hacky... cokoli!
A jestli máte dotazy, tak se taky ptejte, zkusím na ně postupně odpovídat.

Hezké léto přeju.
Ať už jedete s ledvinkou u pasu, nebo s autem naloženým až po střechu.


26 komentářů :

  1. Zajímalo by mě, jak to děláte bez nočníku - malej se teď učí bez plínky, ale přijde mi fajn, když si na nočník dojde sám a nemusím ho brát a držet nad záchodem:-) Díky za tip:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. My sice nočník doma fyzicky měli, ale ani jedno z dětí na něm nechtělo sedět a začaly chodit rovnou na záchod.
      Tam je sice do nějakého věku musím držet, aby mi nepropadly :-) Ale kdy jindy si tak hezky intimně z očí do očí popovídáte :-D

      Vymazat
  2. Děkuji za velmi inspirativní článek ! Mohla bych se zeptat, kolik triček tedy dětem berete? Jenom jedno nebo dvě? Jak to děláte se spodním prádlem, berete jen po dvou kusech nebo dokonce po jednom? Děkuji a přeji krásné léto :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi

    1. Zalezi, kam se chystate. My jezdime na nekolik tydnu na jih Evropy, ale v chladnych mesicich.
      Ted mivame kazdy +- tri svrsky (tricka, saty), dva spodky (deti podle veku i tri ci ctyri), dva teple svrsky, bundu (a deti jeste kazde vetrovku). Spodni pradlo mame kazdy tak 5 ks a ctvery ponozky.
      Ale kdybychom jeli treba do jizni Asie, tak toho beru i min.

      Vymazat
  3. Mňa zaujíma to pranie... beriete so sebou mydlo na praní a sodu, podla potreby mažete na fľaky (ručne)/strúhate k sode (do pračky), klasik prášek, alebo ako? My ideme len na 4 dni, ale na fesťák, s látkovými plenkami a 2 extrémne špiniacimi sa deťmi, ešte neviem ako to tam je s pračkou.. prípadne máte skúsenosť, že sa to dá aj bez nej? :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Beru mydlo s jelenem na rucni prani a jinak vyuzivame praci prasek v airbnb ubytovanich. Zatim se nam nestalo, ze by tam nebyl.

      Vymazat
  4. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  5. Jako pyžamo mít věci, které v případě potřeby poslouží jako "náhradní oblečení".

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky praktikujeme! Ja to casto delam i tak, ze v cem jdou deti spat, maji druhy den na sobe.

      Vymazat
  6. Super! My teď cestujeme Gruzií se skoro dvouleťačkou, s příručním batohem a pravda nějakými hračkami. Oblečení se mi redukuje snadno, rezervy mám jako doktorka ještě v lékárně, tam mám ještě v hlavě to "co by kdyby", ale už aspoň nezabírá půl batohu, ale možná čtvrt ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Krasa. Tenhle cip Evropy mam taky v hledacku, az Jenik trochu povyroste.

      Vymazat
  7. No, teda damy, ze je sranda kupovat v zahranicni lekarne pripravky pro male deti na zanet oka nebo na vsi, slysim opravdu poprve. Nebo tahat kojence po Gruzii... Ja jsem nemohla mit hodne dlouho deti, nakonec mam 1 z IVF a tohoto daru si vazim. Myslite, ze cestovani tak male dite bavi ? Jste neuveritelni sobci.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dítě hlavně baví pohodová máma, v Gruzii nebo v Česku...

      Vymazat
    2. Teda damo, vy mate zas neuveritelne zavrenou (a jeste ke vsemu anonymni) hlavu. Zajimalo by me, co vas vede k tomu oznacit lidi, ktere absolutne neznate (a uz vubec ne jejich deti), jako sobce. Ja si Daru v podobe rocniho syna vazim nadevse. Proto s nim cestuji. A vam vrele doporucuji precist si Veronicin dalsi clanek s nazvem 'Desi me lidi se zavrenou hlavou'. Mohl by vam pomoct.
      PS: dvouleté dite je batole, ne kojenec.

      Vymazat
    3. Ja si daru zivota take velmi vazim. Po smrti muze mozna vic nez kdy jindy. A prave proto beru deti na cesty s sebou.
      Myslim, ze je ale naprosto v poradku byt doma a necestovat. Kazdy si muze nastavit zivot podle potreb a prani sve rodiny a neni potreba to odsuzovat.

      Vymazat
    4. my se ted vrátili z měsíční cesty autem se třemi dětmi (7 a půl,4 a půl,2 a půl roku k prvnímu moři, jeli jsme podél pobřeží Rumunska a Bulharska a bylo to úplně parádní, ani jednou nám v autě nazaznělo "kdy už tam budem?", děti stejně jako my si to užili, cestu jsme poslouchali audioknihy, zpívali písničky, děti si to opravdu užívaly a stále o naši cestě mluví, vzpomínají

      Jen teda tím, že to bylo poprvé autem a ne jen s batohem, který v pohodě uneseme na zádech, tak jsme to přehnali s tím co by se nám mohlo hodit. Poučení pro příště, balit stejně minimalisticky jako při cestování bez auta.

      Vymazat
  8. Klobouk dolů a díky za tenhle příspěvek. Když jsem poslouchala Váš rozhovor pro Travel Bible, shodou okolnosti zrovna s rodinkou na cestách, docela jsem dumala, co asi proti Vám máme v seznamu navíc, že to zabralo celý další batoh :-) My se bohužel neobejdeme bez nočníku/redukce na wc (ale nočník se nám podařilo zabalit i do cyklistických brašen, když jsme jeli puťák na kolech:-) ). Taky od jisté doby beru s sebou teploměr, aby se mi doma nehromadily suvenýry tohoto typu. Ať se Vám daří doma i na cestách!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ja mela stesti, ze zadne z deti na nocniku sedet nechtelo a sly rovnou na zachod.
      A teplomer nemame tedy ani doma, odhaduju teplotu rukou.

      Vymazat
  9. mně se ještě osvědčilo brát jednu zavírací plastovou krabičku (někdy stačí i malý avent kelímek), do které dáváme hlavně zbytky jídla, co sníme později (moje děti jsou podobně žravé jako vaše). v batohu je nacpaná třeba ponožkama, aby nezabírala místo. v lese do ní sbíráme borůvky a maliny, u vody se s ní dá hrát, na písku slouží jako bábovička.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Avent kelímky jsou super, využívám je teď vlastně mnohem víc, než když byly děti malé. Teď v nich mám třeba v mrazáku nasekanou petrželku nebo kopr, dětem do nich dělám zmrzlinu nebo svačinku do auta (ořechy,rozinky,ovoce...) :-)

      Vymazat
  10. Taky obcas pribalime (nekcasteji kdyz jedeme k nekomu znamemu a vezeme mu jidlo) a krabicku pak vyuzivame podobne :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Takhle nějak za měsíc poletíme s dětmi na týden do Sofie, každý do svého batůžku. Ta letenka byla prostě takhle úžasně levná a další zavazadlo zbytečně drahý:-))

    OdpovědětVymazat
  12. Tak to je super a snažím se to praktikovat podobně ! Dříve to tak nebylo, ale z důvodu vekéhovýdaje za nové bydlení jsme stále odkázáni na starší a opravdu pidi auto ve čtyřech. Letos jseme bohužel vyměkla a místo oblíbené rodinné dovolené vyjela i s přáteli. Tolik soustrastných pohledů na naše skromné vybavení jsem ještě nezažila. Každou chvíli někdo chodil za mými (s věcmi, které našly) naprosto spokojenými dětmi a strkal jim do ruky hračky, kola, tablet, abych chudinky nestrádaly. Vysvětlovala jsem po dobrém, po zlém a nakonec rezignovala a místo házení hrachu na zeď se zkrátka rozhodla, že když není někdo schopen respektovat můj styl, tak s ním holt příště tu dovolenou trávit nebudu... S manželem jsme to z legrace spočítali - další 4 děti měly dohromady 4 tablety, 5 tater!!!, 2odrážedla, 4kola, 2koloběžky, odrážecí auta - asi pět, několik krabic hraček, autodráhu....Upozorňuji, že jsme jeli do Čech a do naprosté civilizace. Tkaže i takhle žijou lidé :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A můžu se zeptat, co je tak strašlivého na tom, když děti jezdí na kole? Moje děti na chalupě (v civilizaci ve vsi) v Jizerkách drandí každou chvíli. A já v dětství nebyla jiná. Díky tomu si dojedou za kamarády na druhý konec vsi, ráno dojedou samy 1,5km pro čerstvé rohlíky (což by jim ve věku 5 a 7 asi trvalo jinak věčnost), střídat cyklovýlety (kluci dali v klidu i 15 km v horách), pěší výlety a dny, kdy se jen plácáme u chalupy, mi taky nepřijde špatné.
      Samozřejmě je to každého volba, ale pokud kola měly všechny děti v tlupě krom těch vašich a někam se vydávaly, chápu, že jim ze zbylých dopravních prostředků někdo něco k půjčení nabídl. Kolo mi nepřijde ani jako velká investice (bazarovka), ani transportní problém (mám 14 let starý krátký Ford focus a na třeše je vozím snadno i se svou velkou koloběžkou).
      A co se hraček týká...už k původnímu článku jsem chtěla napsat: papíry ani pastelky by moji kluci určitě nepostrádali, ale vydat se na cesty bez míče proti trudomyslnosti (vozím overball), několika angličáků pro každého 2-3 malých společenských her (nosí ve svých batůžcích) prostě nepřipadá v úvahu. I tak balíme do jednoho kabinového zavazadla (obě děti), těch jejich dvou batůžků a jedné tašky pro dospělé (auto/vlak) nebo do čtyřech batohů všichni (na pěší akce), když si každý nese spacák a my dospělí i stan a karimatky...

      Vymazat
  13. Dekuji za clanek, ktery mi pomohl uvedomit, kam jsem se zatim posunula. Kdyz jsme jezdili se synem k rodicum, bylo nase male auticko naslapane po strechu. Kdyz se narodil druhy syn, uz jsme se velmi tezce skladali do auta. Behem prvniho roku jsem jeste neco prikoupila, abych v jeho roce zacala minimalizovat a stale pokracuji. Naposledy meli kluci kazdy maly kufrik velikosti kabinoveho zavazadla, veslo se jim tam obleceni, papucky, nahradni boty, manduca. My s manzelem jme meli malou prirucni tasku, do ktere krome meho a manzelova obleceni prisly i leky, prilba na odrazedlo a praci prasek, batuzek na vylety. Po navratu jsem zjistila, ceho bylo moc a to priste necham doma. Jen jsme museli poridit redukci na WC, syn bez ni odmital kakat, takze to byla jedina vec, co chybela. Ale kdyz vyhazu veci, co byly navic, vleze se. Pro starsiho jsme vezli jako hracku odrazedlo a auticko do ruky, mladsi mel auticko. Mam jeste rezervy, ale uz odpada cast, kdy jsme nesnaseli cestovani, protoze jme museli zabalit, vybalit, na mistee to same a po navratu domu slozite vybalovat a prat pet pracek pradla, takhle se to vejde do jednee az dvou :-) dekuji z clanek i odkazy

    OdpovědětVymazat
  14. Za mě teda ještě, při balení oblečení vybírám všechno včetně ponožek a spodního prádla v podobných barevných tónech - světle šedivé a přírodní odstíny, aby šlo vše vyprat naráz v jedné pračce bez nutnosti barevně třídít a zvolená barevnost je taky záměrná, protože oblečení vypadá déle jako čisté, většina dětského vyválení se na zemi zbarvuje oblečení do šediva:)

    OdpovědětVymazat

Kdo je Krkavčí matka?

Moje fotka

Vždycky jsem byla ve spoustě věcí "ta divná". 
Narozdíl od svého 15letého já se za to dnes už nestydím.

Mám víc dětí než rukou. Gréta, Marián a Janek se jmenují.
Ty děti, ne ruce.

Když děti spí, píšu blog a FB Krkavčí matka.
A protože jsou všichni tři dobří spáči po mamince, napsala jsem po nocích ještě

Miluju les, nohy v teple a mého muže Honzu, který na mě čeká v nebi.
Děsí mě pobytové zájezdy, snahy o škatulkování a nesmířliví lidé se zavřenými hlavami.

A že jsem žena opravdická a nevirtuální se můžete přesvědčit na mých besedách. Těším se na viděnou!


Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...