úterý 8. května 2018

Děsí mě lidi se zavřenými hlavami

Přečetla jsem knížku.
Vyfotila obálku. 
Opsala z knihy dvě citace, které mi během čtení rozvířily myšlenky. 
A vložila jsem to na svůj soukromý Facebook.

Tak jako to dělám s většinou knížek, které mi projdou rukama.



Vést si takový pidi virtuální čtenářský deník není asi nic divného.

Divné na tom bylo, že příspěvek měl 110 komentářů.
Dost ostrých komentářů. Hlavně ze strany oponentů.

Jaká že knížka to vzbudila tolik emocí?


Jmenuje se Anarchokapitalismus a napsal ji Urza.

//Ježiši vona čte knížky vo anarchismu? To se asi pomátla! Má tohle zapotřebí? Mám já tohle zapotřebí? To já poslouchat nebudu.//


Proběhlo vám něco podobného hlavou?

Jenže kde tyhle reakce vznikají? Proč nejsme ochotní věnovat pozornost názorům, které s námi nesouzní?



Jestli mě něco děsí, pak jsou to lidi se zavřenými hlavami


Nevadí mi, když má někdo jiný názor.
Vadí mi, když někdo vstupuje do diskuze s tím, že má pravdu.

Nevadí mi, když někdo koná podle svého nejlepšího vědomí a svědomí (ačkoli s tím třeba nesouzním).
Vadí mi, když se mě snaží proti mé vůli spasit a pohrdá mou cestou.

Nevadí mi vést diskuzi.

Vadí mi, když se z diskuze vytratí slušnost a úcta k protistraně.

Nevadí mi, když se mnou někdo nesouhlasí.

Vadí mi, když není ani jedna strana ochotná připustit, že se mýlí.



Když se podívám na svůj život třeba jen 10 let zpátky, změnila jsem svůj pohled na svět snad úplně ve všem.


Přijde mi proto logické předpokládat, že až mi bude o 10 let víc, nebudu věřit velké spoustě z toho, o čem jsem přesvědčená dnes


Kde se tedy bere tolik bojovnosti a nesmířlivosti?

Proč jsou lidi tolik citliví na to, když jim někdo sáhne na jejich přesvědčení?

Proč je pro nás tak těžké připustit, že žijeme na planetě, kde koexistuje 7,4 miliard stejně relevantních pravd?
(Mrkněte třeba na poprask, který způsobilo zdánlivě nenápadné prohlášení slovenské moderátorky Adely Vinczeové při předávání filmových cen.)

Proč nás to často až fyzicky bolí, když nám někdo sáhne na náš matrix, do kterého jsme se narodili nebo který si poctivě několik let sami budujeme?

Umět připustit, že jsem omylná, mi přijde jako strašlivě důležitá vlastnost.
Umět uznat chybu a zpochybnit sama sebe je pro mě mistrovským uměním, ve kterém se hodlám zdokonalovat.


Agrese způsobuje zaslepenost. Zaslepenost způsobuje agresi


A já si myslím, že ani jedno nedělá světu dobře.


---

Nejbližší setkání s Krkavčí matkou naživo:

15. 5. Hradec Králové: Putování s dětmi

16. 5. Litomyšl: Beseda s Krakvčí matkou
17. 5. Ústí nad Orlicí: Beseda s Krkavčí matkou
18. 5. České Budějovice: Věřím ti, človíčku, veď mě
26. 5. Praha: festival Mezi ploty
28. 5. Praha: FuckUp Nights

Více informací o jednotlivých akcích ZDE.


---

Záznamy mých nedávných vystoupení:

(video) Marketing bez manipulace
(audio) Mám všechny předpoklady k tomu, abych nikam necestovala

10 komentářů :

  1. Milá Veroniko, děkuju za další zajímavé zamyšlení/postřeh. Mám to podobně. Taky jsem si dřív (se zavřenou hlavou) tupě stála za svojí jedinou pravdou a neuměla pochopit, že to má někdo jinak. Učím se taková nebýt, víc respektovat, víc chápat, co třeba toho člověka k takovému názoru vede... Dost mi pomohly - jak jinak - moje děti. Před nimi jsem nejlíp věděla, že "tohle bych já nikdy neudělala/tohle by moje děti nikdy nesměly", ale ony mě naučily být mnohem pokornější. A hlava se mi otevírá, můžu být víc sama sebou, učím se, jak se vykašlat na to, co si o mně myslí anonymní okolí. A je mi líp, nemám potřebu někomu cpát svoji pravdu. Říkám, jak to mám já, třeba se někdo inspiruje. Nemusím ve svojí vnitřní nespokojenosti osočovat ostatní, kritizovat nesmysly, povyšovat se, abych si dodala pocit, že já jsem lepší... A je mi tak mnohem líp. Když to někdo vidí jinak, buď to respektuju, když je to tak jinak, že to respektovat nemůžu, že mi to vadí, tak odcházím. Nemusím se přeci bavit s někým, kdo má hlavu zavřenou a otevřít ji nechce. Můžeme odejít od skutečných lidí i od těch facebookových, jsme to my, kdo si to může rozhodnout. Jen se nesmíme bát - být sami sebou a být jiní než většina.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A ještě jsem chtěla napsat, že díky za kupy inspirace k zamyšlení, pomáhá to k otevírání hlavy. Trošku si pořád řeším třeba to, co s tím, když hlavu mají zavřenou lidi v rodině (klasika - jiný pohled na "výchovu", co s tím, když mě rozčiluje každá třetí věta, protože co to těm dětem melou do hlavy za nesmysly, proč jim lžou, proč nedokážou uznat, že jak to dělám já, nemusí být úplně blbě?). Co s tím?
      Přeju krásný den a ještě jednou díky! Linda

      Vymazat
    2. Deti jsou dobri otviraci hlav. A mazou ostre hrany.

      S jinym pohledem na vychovu se samozrejme setkavam, ale nechavam to byt. Jsem s detmi tak moc casu, ze se nebojim je poustet do jinych prostredi. A jak porostou (uz se to deje :)), tak budu min a min dulezita a ony budou uz dost silne samy za sebe, aby se v interakcich s jinym zivotnim pristupem obhajily.

      Vymazat
  2. to teda. a nejlepsi je, kdyz vubec nevedi, o cem se bavite, ale podle tech dvou citatu je jim to jasne a jsou nejchytrejsi na svete. take nechapu lidi, co maji potrebu komentovat MUJ soukromy profil a rikat mi, co tam psat a nepsat :-) jejich boj.

    OdpovědětVymazat
  3. odsuzovat nekoho za to, co cte, je podle meho nazoru nejvetsi nesmysl, uz jen proto, ze clovek kdyz knihu kupuje ani nevi co bude uvnitr

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak zrovna treba Urzu znam a vedela jsem plus minus, co v knizce najdu.
      Ale mohla jsem ji klidne cist kvuli rozsireni obzoru a seznameni se s opacnymi nazory - nicmene tahle moznost oponenty nenapadne.

      Vymazat
  4. Mila Veru,
    mate uplnou pravdu. Lide co sami nezakusi nebo cim si neprojdou, nedokazou pochopit, natoz se s tim ztotoznit. Ale zato to dokazi odsoudit a zkritizovat, nekdy jsou dokonce i zli a maji potrebu dotycneho za jeho odlisnost nebo jiny nazor ci zkusenost "Potrestat". To je mozna extermni pripad, ale i s takovou reakci jsem se setkala. A protoze vy jste v mnohem take odlisna a svoje, chapu, ze Vas urcite obcas takove reakce zaboli. Ale na druhou stranu u me to funguje tak, ze me o to vic presvedci, ze muj nazor a moje cesta jsou moje nikdo mi je nemuze vzit, poslapat nebo pospinit. Pokud ovsem nikomu muj nazor nebo zpusob interpretace neupblizuje, nikoho agresivne nenapada nebo nemanipuluje. Preji Vam dalsi a dalsi inspirace na Vasi ceste zivotem a moc Vam fandim Monca

    OdpovědětVymazat
  5. Proč jsou lidi tolik citliví na to, když jim někdo sáhne na jejich přesvědčení?
    Vnímám to tak, že jsme zvyklí se při hledání informací mnohem častěji obracet na druhé než na sebe a to i v případech, kdy se ony informace, které potřebujeme znát, týkají pouze nás samých. Je tedy logické, že bychom je měli hledat v sobě a okolím se "jen" inspirovat. Když to ale neumíme, nebo nám náš vlastní "vyhledávač" připadá nedostatečně relevantní, jsme zmateni, protože co člověk, to trochu odlišný názor a kdo se v té přehršli informací má vyznat, že. Zároveň ale o to víc vystupuje na povrch naše potřeba být se sebou v harmonii, (což mimochodem může zahrnovat i to, umět se se sebou efektivně pohádat :D), atak si přejeme se s tou cizí pravdou zcela ztotožnit. Když to nejde, neb ta pravda nevychází z našeho nitra, jsme frustrovaní a jak známo, frustrace často plodí vztek a agresi.
    Samozřejmě do toho vstupují i další faktory jako například: "měla bych...", "ve společnosti / pro společnost je potřeba...", to přece nemůže být tak jednoduché" apod.
    Já, když o něčem pochybuji, se nejprve pobavím sama se sebou, abych zjistila z čeho ony pochybnosti vycházejí, a když se ujistím, že se nejedná o pochybnosti, které se mě snaží nasměrovat někam jinam, když se ujistím, že ty pochybnosti zkrátka nejsou mé, teprve až pak se, je-li to z nějakého důvodu potřeba, pouštím do interakce s okolím.

    Toť mé pozorování a zkušenosti.
    Měj krásné dny, Veru.

    PS: Snad je to alespoň trochu srozumitelné, neb jsem se snažila popsat svůj pohled na tento fenomén co nejstručněji, ačkoliv stručná být moc neumím. ;)

    OdpovědětVymazat

Kdo je Krkavčí matka?

Moje fotka

Aniž by v tom byl záměr, jdu celý život mimo hlavní proud. 
Narozdíl od svého 15letého já se za to dnes už nestydím.

Mám víc dětí než rukou. Gréta, Marián a Janek se jmenují.
Ty děti, ne ruce.

Když děti spí, píšu blog a FB Krkavčí matka.
A protože jsou všichni tři dobří spáči po mamince, napsala jsem po nocích ještě

Miluju les, nohy v teple a mého muže Honzu, který na mě čeká v nebi.
Děsí mě pobytové zájezdy, snahy o škatulkování a nesmířliví lidé se zavřenými hlavami.

A že jsem žena opravdická a nevirtuální se můžete přesvědčit na mých besedách. Těším se na viděnou!


Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...