pondělí 22. ledna 2018

Nepracuju na seberozvoji. A cítím se být v pořádku

ODPOVĚZTE PROSÍM: Proč je nutné pracovat na svém osobním rozvoji?

Máte?
Já jo. Vyplňovala jsem totiž nedávno odpoveď na tuhle otázku do osobního medailonku na jednu motivační konferenci pro ženy, kde budu vystupovat.





Naježily se mi při čtení téhle otázky chlupy.
To vždycky něco značí. (Teda krom toho, že bych si měla oholit nohy.)

Přitom taková hezká, optimistická otázka, řekli byste.
Co mě teda zvedlo ze židle? (Teda krom toho, že jsem si šla oholit nohy?)


Jak jste na tom co se seberozvoje týče?

  • Čtete odbornou literaturu?
  • Studujete seberozvojové články na netu?
  • Koukáte na motivační a edukační videa?
  • Vymetáte přednášky a besedy?
  • Sjíždíte webináře?
  • Chodíte na kurzy?
  • A pak chodíte za svými přáteli (nejen na Facebooku) a cpete jim všemi otvory to, co jste se nového dozvěděli?


Proč se tak blbě ptám? Já sama totiž jsem tenhle typ.
Tedy částečně.



Momentálně se přesně v tomhle období nacházím.
Ale ještě měsíc zpátky jsem 

  • četla jen beletrii (nebo spíš poslouchala severské detektivky na cestách autem), 
  • koukala tak maximálně na kreslené pohádky (Kačeři z Kačerova je můj retro objev roku) 
  • a mezi lidi jsem skoro nechodila (na čemž měli lví podíl nikoli lvi, ale z Portugalska dovezené vši).


Naše společnost je nastavená na růst. Růst je modla



  • Podniky mají v KPI uvedené procento, o které jim v příštím roce naroste obrat.
  • Růst zisku je měřítkem zdraví firmy.
  • Rostoucí HDP se v novinách oslavuje jako úspěch české ekonomiky.


Já osobně se domnívám, že neustálá snaha o ekonomický růst je naopak toxická, protože snadno zastíní další hodnoty.
Jaké? Tak třeba spokojenost, radost, pokoru, úctu. K sobě, k druhým, k planetě.
To jsou věci, co se blbě měří, ale zároveň se bez nich i blbě žije.

Některým ekonomům už začíná docházet to, co ekologové vědí už dávno - totiž že růst nemůže být nekonečný.

A já si tak tiše říkám, kdy si dovolíme nerůst. Nemyslím teď jen ekonomiku.





Zajímá mě, jestli se někdy dožiju toho, že bude normální bez zardění říct: "Já se teď vůbec nerozvíjím!"


Nerozvíjím se a vůbec mi to nevadí, protože jsem spokojená se sebou tak, jak jsem.
Nepotřebuju žádného kouče, abych se neustále posouvala a zlepšovala.
Jen si prostě tak spokojeně smrdím na místě a je mi v tom dobře.
A třeba zas někdy porostu, ale teď nechci.

Stromy mají taky období vegetačního klidu. A neznamená to, že na jaře zase neobraší.
Existují lidé, kteří v životě nevytáhli paty z rodné vísky a naplňují svou existenci tím, že žijí skromně, v souladu sami se sebou a zároveň ve službě jiným.


Seberozvoj jsme se naučili vnímat jako věc, na které je potřeba makat


Nemyslím si ale, že osobní rozvoj je věc, na které bychom měli "pracovat".
Já třeba na seberozvoji nijak usilovně "nepracuju".
Není v tom žádné lopocení a dřina.
Nechávám přes sebe věci jen tak téct. 
Někdy jim jdu naproti, jindy zase vůbec.
Občas se ve mně nějaký střípek zachytí, jindy zas všechno proteče.

A je to tak úplně v pořádku.
Já jsem v pořádku.
Nevyčítám si tenhle stav.


Naopak si tu nečinnost užívám, protože vím, že je důležitou součástí mého seberozvoje


Všechno to koukání do plamene svíčky, sledování pohádek, kopání do kamínků a další vědomé (ne)činnosti je důležitou součástí mé cesty.



15 komentářů :

  1. Naprosto souhlasim a mam to stejne. Kde je nas vic? Tento clanek bych rada nacpala vsemi otvory vsem tem uhonenym blaznum, kterych denne kvanta potkavam. Stojim u zamrzle kaluze a cekam, az ji deti rozbijou klackama a vymachaji si boty ve vode pod ledem. Rada tam stojim a cumim na ne a nechapu, kde jsou vsichni ostatni lidi a deti? Profrci kolem v aute, spechaji na krouzky, protoze uz i male deti se musi odborne rozvijet. Vic kaluzi pro vsechny! Lenka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já už taky nikam nespěchám a stojím s dětmi u kaluže, ale musela jsem se k tomu "propracovat" třemi dětmi. Dřív mě sem tam drásalo nervy, že ten čas nenaplňujeme něčím smysluplným.

      Vymazat
    2. Děkuju za článek a Lence za komentář - připomněla jste mi jak poslední dobou všude narážím na to, jak všichni "pracují" nejen na seberozvoji, ale i na rozvoji dětí, co jim všechno koupí a kam je přihlásí... Přitom mi přijde, že je stačí nechat běhat v těch kalužích :) Květa

      Vymazat
  2. Pracuji denně na seberozvoji, ale trochu jinak. Učím se od dětí, pozorně se snažím vnímat svoje tělo a duši a učit se z nich něco o sobě. Tohle je asi navždy, dokud člověk žije. Jinak kurzy a ty jenom pozitivní statusy na FB mi lezou už krkem, člověk by měl mít čas jen tak si sednout, zaposlouchat se do svojí duše a nečekat, že se nějakým směrem rozvine. Protože pokud na to není ten správný čas a prostor, ani tisíc kurzů a motivačních knížek tomu nepomůžou.

    OdpovědětVymazat
  3. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  4. Děti jsou v tomhle velcí školitelé....už se to taky s tím prvním pomalu učím a pak je sranda sledovat ten můj drobný posun, když s námi občas vyrazí někam tatínek a ten má na výletech stále ty své "bezdětné" mety :) Výlety bez cíle jsou ty nejhezčí (a to nejen s dětmi) ...

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za článek, to jsem teď potřebovala... po pětileté mateřské jsem úplně mimo, chodím už tři měsíce do práce a narážím na neschopnost dohnat ten vlak, co už zmizel někde v dálce :) Do toho, abych na sobě ve volném čase pracovala mi vždycky něco vleze - třeba zrovna teď nasněžilo... minulý týden jsme si koupili nové křídy... a na řeku se přistěhovaly labutě... :) A navíc děti teď mají takové milé období (tedy každé období od jejich narození mi přijde skvělé a milé a škoda ho zmeškat že? :))

    OdpovědětVymazat
  6. Úžasný článek! Včera jsem na své terapii řešila tohle téma a je to dost přelomové v mém životě. Jako psychoterapeut jsem tohohle proudu součást a ráda bych ho podpořila, zároveň ale vidím a cítím, že mnohdy je toho dost příliš a vymyká se to pak logice podstaty věci. Už Frankl nebo Rogers před sto lety poznamenali, že skutečná změna se mnohdy stane právě tak, že o změnu přestaneme usilovat a smíříme se samu se sebou.
    Jen mě trochu štve, že jsem o tom chtěla taky napsat článek, ale po tomhle tvém skvěle vystřihnutém už je to zbytečné a budu spíš odkazovat :D
    Mrkni na můj blog, když budeš mít chvilku - denikterapeutky.cz - moc to ocením.

    Krásné dny!

    Aneta Lauterbachová
    Deník terapeutky

    OdpovědětVymazat
  7. Vši se nejlíp likvidujou tímhle nástrojem (teda spíš ničím jiným vyčesat nejdou) https://www.bezvsi.cz/

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji vám za doporučení "mého" Kouzelného všiváčku. Jen je škoda, že je příspěvek anonymní, někdo by si mohl myslet, že je skrytá reklama :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ne, já jsem docela skutečná uživatelka, co o ničení vší ví daleko víc, než kdy chtěla. Saša Tesaříková

      Vymazat
  9. Krásný článek.
    Mám děti staré 9 a 6 let. Cácorka mám v družině dva kroužky - flétničku a tvořeníčko. Malý je předškolák a ve školce má 1x za 14 dní výtvarný kroužek. Obá chodí 1x týdně na kroužek hasičů. Jinak nemají nic. Když jsem nastoupila do práce tak malému bylo 3,5 roku. Kolegině se mě ptala, kam chodí na kroužek. Já, že nikam. Je ještě malý. Ona na to, že to potřebuje a její chodil od 4 let hrát fotbal. Fotbal hraje dál a k tomu má ještě asi 2-3 další kroužky. Její dcera jich má také tak 3-4 kroužky týdně. Jedniné co dělá vozí děti na kroužky. Jsem asi jediná z práce, která má děti, které nemají kroužky každý den. Proč je přetěžovat. Já jsem také vyrostla bez kroužků. Proč si děti nemůžou užít dětství. Proč je neustále honit a žádat po nich max. výkony. Já jsem třeba jedniná, která chodí s dětmi ven když prší. Mají gumáky, oblečení do deště a skáčou v loužích. Užívají si to - já trochu méně neb jsem také morká, ale co to uschne. Proč i na předškolní děti klademe vysoké nároky - kroužky, jazyky nejlépe od narození, plavání z kojenci. Proč prostě nenecháme děti růst bez kroužků - lést na stromy, jezdit na kole jen tak bez toho,aniž bychom si určili, že ujedeme ten a ten den tolik a tolik km. Prostě je nechat volně dýchat a užívat si života.
    Já je nechávám a snad mi za to poděkují, že neměli nalinkované dětsví plné kroužků, ale že si ho prostě užívali.

    OdpovědětVymazat
  10. Seberozvoj...jak mi to slovo leze krkem. Jsem ve středním věku, mám praxi, vzdělání a pořád chtějí v práci víc a víc. Ale já teď nechci. Chci se věnovat dětem,koukat s nimi na Beana, smát se s nimi, být na kurzu šití, relaxovat u knížky a být v pohodě u šálku kávy. Ano, nepracuji na seberozvoji. Já si užívám života tak jak běží a neskrývám to.
    Lenka B.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Úplně s Vámi souhlasím. Mám to podobné. Nechci dělat kariéru, ale .... Jsem divná, když v dnešní době nechci dělat kariéru, nechci se honit, trávit v práci více času než je nezbytně nutné, když chci být s dětmi a užívat si života. Jo dnešní doba klade důraz na seberozvoj, kariéru, hlavně co nejvíce vydělávat. Dnešní mladí po škole nechtějí pracovat mauálně. Všichni chtějí maturitu a nejlépe VŠ - titul teď hýbe světem. Nástupní plat min. 25 tis čistého. Lucka.

      Vymazat
  11. Môj sebarozvoj spočíva v čítaní vašich článkov.
    Vždy sa na chvíľku upokojím a poviem si, že je to dobré tak ako to je... a potom ma život opäť zomelie :-) Ale pomalinky si tie moje životné hodnoty upratujem, tak snáď som na dobrej ceste.
    Katka

    OdpovědětVymazat

Kdo je Krkavčí matka?

Moje fotka

Aniž by v tom byl záměr, jdu celý život mimo hlavní proud. 
Narozdíl od svého 15letého já se za to dnes už nestydím.

Mám víc dětí než rukou. Gréta, Marián a Janek se jmenují.
Ty děti, ne ruce.

Když děti spí, píšu blog a FB Krkavčí matka.
A protože jsou všichni tři dobří spáči po mamince, napsala jsem po nocích ještě

Miluju les, nohy v teple a mého muže Honzu, který na mě čeká v nebi.
Děsí mě pobytové zájezdy, snahy o škatulkování a nesmířliví lidé se zavřenými hlavami.

A že jsem žena opravdická a nevirtuální se můžete přesvědčit na mých besedách. Těším se na viděnou!


Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...