pondělí 19. února 2018

Návod na život, který nepotřebujete

"Mami, mám to napsané dobře?" volá Grétka od ledničky, kde si skládá magnetická písmenka do svých prvních slov.
"Ukaž? Jo jo, máš to správně, jen to píšeš zrcadlově," odpovídám jí.



A zatímco Grétka začne přehazovat pořadí písmenek, chytím se jako správná matka budoucí domškolačky příležitosti: "Hele a to je docela zajímavý, protože kdybys žila třeba na Arabským poloostrově, tak tam se píše zprava doleva, zatímco latinka, azbuka... Ty, Gréti, a chceš to vlastně vědět?"


Já se takhle rozvášňuju docela často. Nechávám se (s)vést tím, co děti vyprodukují. Rozvíjím jejich nápady a cpu jim i to, na co se samy neptaly. Až si někdy připadám jako tatínek Lavička v podání Zdeňka Svěráka ve filmu Na samotě u lesa.

Ale protože se znám a čas od času mě postihne i záchvat sebereflexe, tak jsem se naučila zastavovat sama sebe při vysvětlování nahlas vyřčenou kontrolní otázkou, jestli to malého posluchače zajímá.
Někdy řekne jo, někdy ne. A někdy rovnou beze slova odejde :-)



Nerada dávám nevyžádané rady.


Děti mě svým odcházením uprostřed mého vyprávění dobře trénují


Když píšu příspěvky na blog nebo když mluvím na besedách, rozhodně není mým záměrem někomu vnucovat svoje chytrolínství. Snažím se pořád dokolečka opakovat, že sdílím svoji cestu s nadějí, že bude třeba někoho aspoň střípeček z toho inspirovat na té jeho cestě.

Připadám si někdy skoro jako kolovrátek.




Nemyslím si, že existují nějaká univerzální moudra, instantní návody na život, zaručené recepty na štěstí


A už vůbec si nemyslím, že ten recept mám v kapse zrovna já.

Na druhou stranu mám ale pocit, že se pořád najde dost lidí, kteří mají v tomhle ohledu kapsu plnou.
Lidí, kteří vědí líp než já, jak mají jiní lidé žít svůj život.




To, že takových rad od neznámých lidí dostávám víc, než bych si přála, beru jako úlitbu vypouštění svých myšlenek do anonymního virtuálního éteru.
Rady mi chodí i ve chvílích, kdy o radu nežádám.
A chodí mi i v těžkých chvílích, kdy potřebuju jen chytit za ruku, podpořit a být v tom spolu.

A tak se učím jen slušně poděkovat.
Tak jako slušně děkuju Svědkům Jehovovým, kteří si mě sem tam vyhmátnou u nás v parku. (Teda jednou jsem se s nimi dala do řeči a snažila se jim 20 minut vysvětlit, že jsem šťastná, ale nedali se zlomit :-D)



Vlastně jsem ale za tuhle zkušenost z posledních dní vděčná.


Posílila ve mně pocit, že cpát se do zavřených dveří je nesmysl, a to i v případě, že nesu puget s bonboniérou


A abych nekončila tak filozoficky, posílám výborné a hlavně tématické stand-up vystoupení Tomáše Hanáka, které mě rozesmálo před spaním ten den, kdy jsem potřebovala ze všeho nejvíc jen podržet za ruku.

---

PS: Děkuju moc všem, kteří se mnou zapalovali svíčku a drželi mě za ruku aspoň na dálku ve chvíli, kdy jsem nic jiného nežádala.

8 komentářů :

  1. ... jsem si tak jenom vzpomnela... :-)


    Za každou takovou noc
    bych měla napsat báseň

    anebo aspoň pár vět
    nějaké moudro o štěstí
    a jak si ho za peníze nekoupíš

    za každou takovou noc
    a depresivní ráno
    motivační obrázek a textík
    co jde přímo do srdíčka

    Za každou tu noc
    propocenou
    dusivou
    nestravitelně těžkou

    je toho trochu moc

    OdpovědětVymazat
  2. Dobrý den,

    prosím, čí je to báseň?

    Celý život toužím rozumět slovu...
    Celý život toužím umět použít slovo...

    ...a hle!


    Děkuji!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdyby neci byla, napsala bych k ni i majitele :-)
      Chcete ji?

      Ale ted vazne: jsem rada, ze nekoho oslovila...

      Vymazat
    2. Jestli ničí nebyla, nemůže ani ničí být;).

      (Jestli jsem to dobře pochopil, máte ke slovům stejný vztah jako já k notám, a to je vzácné. Ten vztah! Ještě jednou děkuji! Dá se někde na Vaše slova narazit bez fbooku?)

      Vymazat
    3. google: Naia basne. Pri trose stesti budete mit stesti hned v prvnich vysledcich :-)

      Vymazat
  3. Verco, dekuji za clanek,za vsecky clanky. Castokrat si je prectu presne ve chvili,kdy podobne tema resim a citim se v tom tak trochu trochu sama na svete a vas clanek pokazde je,jako bych ho vlastnorucne napsala(coz bych tak kratce,trefne a vtipne nikdy bohuzel nedokazala 😁 ) Tudiz mi to vzdy udela moc dobre a svet i lidi v nem jsou hned zase fajn ☺ Je super se pokazde znova presvedcit,ze to "tak" nemam sama(i kdyz je to jasne ☺),ovsem
    mit ten "dukaz" je prece jenom lepsi a me prichazi od vas! Mam radost, piste sva"moudra" 😁 dal,me to pomaha! 😘

    OdpovědětVymazat
  4. No vidíte, i svědkové Jehovovi mohou být krkavčími matkami. Já jsem důkazem. A čtou vaše články :-) :-) :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Veroniko,
    děkuji za sdílení svych myšlenek a postřehů. Je to osvěžující a i osvobozující si číst, jak si jdete svou cestou.
    Když se mi narodila první dcera, měla jsem hodně podobné pocity. Taky mě prekvapil a zaskočil počet radilu, kteří přesně věděli, jak na který problém. Nebo mi případně potřebovali jen sdělit, že to celé dělám úplně blbě. Ti nejpresvedcivejsi většinou sami děti neměli.
    Je to podivná potřeba naší společnosti mít na všechno názor a vlastně je docela zakerná, když zastihne člověka ve zranitelné chvíli...
    Ale ustala jste to pěkně 🙂.
    Držím palce v dalším životě. Moc ráda Vas čtu 🙂.

    OdpovědětVymazat

Kdo je Veronika Hurdová?

Kdo je Veronika Hurdová?
Veronika je šťastná žena. Kdyby se snažila dopředu naplánovat svůj život, nemohlo to dopadnout líp než skutečnost. Je mámou tří báječných dětí, jejichž věk se neustále mění, ale vypadá to, že nebude trvat dlouho a všechny ji přerostou. Kdysi dávno, bylo to nějak hned potom, co vymřeli dinosauři, si založila blog s naprosto hloupým názvem Krkavčí matka. Její mladické neuváženosti navzdory si ale její psaní získalo srdce mnoha tisíců čtenářů, díky čemuž si Veronika dnes může žít svůj sen. Je autorkou několika knih a napsala jich už tolik, že při dotazu na jejich celkový počet znejistí. Ve zbytku času Veronika učí děti doma, hodně s nimi cestuje a dobrovolničí na farmách po světě.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...