neděle 13. listopadu 2016

Rok poté...

Dneska hodlám být otravně sentimentální a kýčovitá.
Budu používat velká gesta a budu mluvit jako kniha nebo váš protivný fejsbůkový nepřítel, který postuje citát denně.
Budu blouznit s esoterikou.
A budu asi i nesnesitelně dlouhá. To už vím teď.

Tak a teď, když jsem odradila 99 % čtenářstva, tak si můžu psát, co chci :-)




Pamatujete si, co jste dělali přesně v tento den před rokem?
Já jo.


13. listopadu 2015 v osm ráno se mi udělalo tak zle, že jsem se celá roztřásla.


Přičítala jsem to těhotenským nevolnostem, i když jsem kdesi uvnitř cítila, že to není ten pravý důvod.
Dodnes nevím, jak by moderní věda racionálně vysvětlila, že mě přesně v tu chvíli Honza prozvonil.
V tu chvíli mu totiž uklouzla noha a padal ze střechy pětipatrového domu.
Divné je, že na mém telefonu zmeškaný hovor byl. Na jeho odchozí hovor nebyl.

Celý den jsem prodávala své koláče na konferenci svobodného vzdělávání a měla vypnutý mobil.
Než mě kriminálka dohnala, byly čtyři odpoledne.
Honza mezitím bojoval o život.

V nemocnici mi slíbili, že když se jeho stav zhorší, zavolají mi.


Když ještě v osm večer nevolali, maličký plamínek naděje hořel.


Po osmé jsem to nevydržela a zavolala do nemocnice sama.
Čekala jsem nekonečnou minutu, než sehnali doktora.
A pak jsem uslyšela tu větu, která mi změnila život:


"Paní Hurdová, je mi to moc líto, ale váš manžel zemřel."


Pak už jsem neslyšela nic.
Vím jen, že jsem křičela. Řvala jsem hrdelním, nelidským hlasem a zmítala se jak šílená na podlaze. Nehty jsem zarývala do lýtek a brečela hlubokým pláčem bez slz.

Střih.


13. listopadu v 8 hodin ráno kojím Janečka.


Pak smažím strašlivou kopu palačinek, protože jsem to Grétce a Marjánkovi včera v ZOO neprozřetelně slíbila. Nechtěla jsem jim tam tu palačinku kupovat, protože vzhledem k tomu, že oba jsou schopní na posezení spořádat 4 - 5 kousků, tak by mě tahle taškařice vyšla dráž než vstupné.

Potom balím batoh a vyrážíme do Prokopáku, kde jsme se s Honzíkem naposledy loučili.


Na vyhlídce zapalujeme 4 malé svíčky, koukáme do údolí a mlčíme.


Najednou Grétka povídá: "Mami, já ho slyším!"
"A koho?" ptám se.
"No přeci tátu."
"A co říká?"
"Říká, že nás má rád."

"To je hezký."


Děti pak začaly stavět sněhuláka z kamenů (kameňáka?).
Chtěly, abych se zapojila, ale mně se nechtělo.
"Já chci ještě chvíli jen tak být s tatínkem" povídám jim.



Nechaly mě být a za pět minut za mnou přišel Marjánek a říká:


"Mami, tak už pojď, táta už odletěl domů."



A tak jsme šli.
Aplikace na mobilu mi ukazuje, že jsme ušli v tom mrazu osm kilometrů.
To s třemi dětmi a dvěma banány na svačinu není málo.

"Děcka, už jenom kousek," slibuju. "Pak si zajdeme do hospody na obědovečeři."
Jsou to hrdinové. Bez většího remcání to ušlapali.

Přijdeme do hospody. Kočár jsem nechala ze slušnosti venku.
Číšník nás nechá usednout, vysvlíknout z bund a celou dobu si nás upřeně prohlíží.
Pak přijde a řekne nám, že tady není žádný dětský koutek, abychom tam chodili s takhle zabahněnýma botama. "Kdo si myslíte, že to bude uklízet?" ptá se řečnicky a plácne před nás jídelní lístek.

Slušně mu poděkuju a navlíkám vyhladovělé děti zpátky do kombinéz.
Tady by mi nechutnalo.
Děti jsou úžasné a spolupracují, i když tomu moc nerozumí.
Dovysvětlím jim to venku.
Grétka tlačí kočár posledních pár set metrů do kopce zpátky k autu, Marjánek šlape, sotva plete nohama, Jeníček se nese v mém náručí.



Co teď?

"Děcka, já mám nápad. Sjedeme si k tomu Vietnamci, který mi tenkrát schoval do druhého dne peněženku, když jsem ji zapomněla na schodech před jeho obchodem."

A tak jsem vyběhla, koupila rohlíky, sýr, šunku, rajčata a zmrzku.
Zdarma jsem k tomu dostala úsměv od člověka, který mi kdysi zachránil doklady i peníze.


Seděli jsme pak ve vyhřátém autě a dlabali náš sváteční pietní oběd přímo z pytlíků.


Večer jsme zrmzlí a unavení koukali na pohádku Honza málem králem.
Doktoři mi tenkrát neřekli, v kolik hodin můj Honza umřel.
Teď už to ale vím.
Dneska v 18:57 se mi rozplakalo doslova celé tělo.

Je to přesně rok.
Vybavuju si to stejně, jako by se to stalo včera.
A přesto je to tak daleko.

Ušli jsme spolu neuvěřitelnou cestu.


Jsem pyšná na sebe i na děti.


Nikdy bych nevěřila, jak mě tenhle zážitek dokáže změnit.
Celý rok i dnešek mi vnesl do hlavy tolik myšlenek, že by je celý internet nepobral.
A protože by to už asi teď nikdo neučetl, nechám si ty myšlenky na další článek a dnes už skončím.



Pravá ruka mi totiž umdlívá od psaní, protože levou držím na klíně Jeníčka, který se rozhodl, že party dneska ještě neskončila.
Má pravdu, chlapíček.

Trávit večer společným mazlením je ten nejlepší nápad, jak zakončit dnešní den.





43 komentářů :

  1. Jste uzasni .. myslim na vas objimajice ty moje tri lasky vsi silou, co mam ..

    OdpovědětVymazat
  2. Myslím na Vás...ač o jednoho prcka míň, podobně jsme zapalovali po roce svíčku letos v květnu. A někdy mám pocit, že píšete i náš příběh.

    OdpovědětVymazat
  3. Velká síla! Hodně lásky přeju i dál.. ♥

    OdpovědětVymazat
  4. Ať jsou děti i vy zdraví. Hojnost všeho dobrého!

    OdpovědětVymazat
  5. V mych ocich jste bajecna. Ten hrdelni plac jste popsala verne. Takhle jsem brecela jedinkrat v zivote, bylo mi sestnac a nestalo se mi nic tak hrozneho jako vam, jen zlomene srdce. Pamatuji si to dodnes, jak se cloveku hrouti svet. Mame muj nehynouci obdiv, jak jste dokazala vas svet behem roku vystavet zpet, aby fungoval.

    OdpovědětVymazat
  6. Přeji hodně sil. Prožila jsem si před hodně lety totéž, vím o čem mluvím. Máte nádherné dětičky.

    OdpovědětVymazat
  7. Nesnáším dojimani....ale teda,musím se priznat,ze se mi vali slzy z oči...jste uzasna a silna žena a manžel je na vás tam někde nahoře urcite moc hrdý!

    OdpovědětVymazat
  8. Obdivuji Vás. Moc ráda sleduji Váš životní příběh a čerpám z něj... Přesně před rokem jsem začala rodit a 14.11.2016 se nám narodila dcerka ;-)

    OdpovědětVymazat
  9. U nas to bylo v 15:38 a oznamili mi to v 16:15, malemu mu bylo 6 mesicu. Rok a pul od tragedie a nas zivot se naprosto zmenil, k tomu dobremu samozrejme ;). Preji to same vam! Sice uz na zivot nebudeme pohlizet tak naivne jako kdysi, ale hledime na nej z jineho uhlu...tak nejak pragmaticky a s uctou. Proto bychom ho meli zit naplno, pro nas a pro nase deti. Vzdyt oni jsou nas smysl zivota. Preji hodne sil!

    OdpovědětVymazat
  10. Prajem Vam,aby ste Vy i Vase stastne krasne deti nadalej zili spolu v laske,zdravi a stasti..Sile! Ste uzasni,drzte sa❤️

    OdpovědětVymazat
  11. Je mi z tohoto článku zatraceně těžko...ale klaním se před Vámi, že jste tak silná!!! A že dáváte sílu i ostatním s podobným osudem a i těm dalším, kteří si uvědomí,že mají doma úplně vše co si mohou přát.. DĚKUJI

    OdpovědětVymazat
  12. Veru, jsi neuvěřitelná.

    Naprosto stejnou záhadu s telefonem jsem řešila i já před několika lety. Nakonec jsem se rozhodla, že ta potřeba dát mi vědět, že "už", byla tak silná, že překonala přírodní i technické zákony. Telefon tenkrát jen cinknul, a mně se zastavilo srdce.

    OdpovědětVymazat
  13. Hodně síly, radostí z dětí a piště dál.

    OdpovědětVymazat
  14. Velký obdiv!! Stále tolik síly!!!

    OdpovědětVymazat
  15. Veroniko,Váš blog jsem objevila náhodou?vloni touhle dobou.Z povzdálí a neskutečným obdivem sleduji jako zástup dalších Vaše dny.Chtěla bych Vám říct,že jste příkladem pro všechny,co myslí,že už nemůžou dál.Je strašně těžké vyrovnávat se s prázdnotou vedle sebe...Věřím,že Janeček je vlastně ze dvou Honzíků...Kéž byste ucítila tu podporu nás všech,kterým dáváte svým příběhem naději,že se zvládnout dá vlastně všechno.Díky za to,že se snažíte,za sebe,za své děti i za anděla někde nahoře...jít dál a nevzdávat to...S obdivem a díky Hanka

    OdpovědětVymazat
  16. Verunko, jsi úžasná.
    Regina

    OdpovědětVymazat
  17. Verunko, obdivuji Vás. A kéž by měly všechny děti takovou Mámu jako jste Vy.
    Děkuji
    majka

    OdpovědětVymazat
  18. Zdravím!Citlivé propojení mezi milujícími osobami jsem si též zažila na vlastní kůži (ačkoli ne, tak tragicky). Byla jsem v cizině a od rána mi bylo nějak divně a do pláče. Dokonce jsem musela v práci skončit dříve a jít se vyplakat, ačkoli jsem k tomu neměla žádný objektivní důvod, a ani nejsem nijak přecitlivělá... Až večer mi volal přítel, že mu ráno zemřela babička a je celý den z toho špatný... Sama jsem byla překvapená, jak jsme spolu propojeni. Hodně zdaru, při překonávání překážek, přeje čtenářka Šárka.

    OdpovědětVymazat
  19. Verunko jste věčou inspirací a často na Vás vzpomenu, když jde vše tak nějak šejdrem.

    OdpovědětVymazat
  20. Krásne a o večnosti, nie ezoterické...
    Ste tak milujúca...

    OdpovědětVymazat
  21. Jste úchvatná. A přeju sílu a radost do dalších dní. Jste opravdu krásní...Často na vás myslím...

    Od té doby, co jsem poprvé četla Váš blog, tak se snažím daleko více prožívat společné chvíle s manželem a rodinou. Prostě zpomalit... Uvědomit si, jak jsou ty společné chvíle drahé....

    Děkuju.

    OdpovědětVymazat
  22. Děkujeme s krkavčátkama všem, kteří na nás myslí. Moc si toho vážím.
    Já prostě věřím tomu, že i ta síla myšlenek tolika lidí, co nás na dálku podporují, nám pomáhá všechno zvládnout.

    OdpovědětVymazat
  23. Verunko..přesně jak napsala Hanka Š. : Janeček je vlastně ze dvou Honzíků. A : Kéž byste ucítila podporu nás všech.
    Jste úžasná,silná a neuvěřitelná.
    Při čtení mi bylo zatraceně úzko. Ale nádherné je jakou maminku Vase krkavčata mají!!!

    OdpovědětVymazat
  24. Nenapsala bych to lip,prede mnou uz bylo vse shrnuto.verim take v tu telepatii v urcitych okamzicich.podobnou uzkost jsem zazila pred mrtvici babicky,znicehonic me to sevrelo a temer jsem brecela.a take verim v tu silu energie a podpory posilane od ostatnich lidi s hrozne se mi libilo,jak pisesto ze Greta tlacila kocar,Marjan statecne tapal,i kdyz byli hladovi a unaveni.jste silna ctyrka respektive ctyri plus.jen tak dal!

    OdpovědětVymazat
  25. Zdravím a posílám sílu a energii na dálku :). Zažila jsem něco podobného, ale bez dětí a i po deseti letech je to stále jako včera. Máte můj obdiv, jste velmi silná zena!

    OdpovědětVymazat
  26. Ahoj Verunko,
    myslím na Honzíka i na Vás snad každý den. Často se mi s ním zdály i dost živé sny a vždycky v nich byl tak strašně v pohodě a nad věcí.. prostě sám sebou :) Nevěřím sice v boha, ale věřím, že se spolu ještě někdy setkáme.
    Často myslím na to jaký byl a co nám dal.. Snažím se žít život a být dobrým člověkem.
    Jsi úžasná a děti jsou úžasné po Vás obou.
    Mám Vás rád!

    OdpovědětVymazat
  27. Milá Verunko, dnes je to 5 měsíců co mi umřel manžel....je to tak živé, jako by se to stalo včera. Pořád mám v paměti poslední společná slova, dotyky a vzpomínky.Kdo to neprožil, si to nedokáže představit, jak moc to bolí. K vůli dětem (dcera 13 let a syn 2 roky) bojuju a nevzdávám to! Vaše texty jsou velmi inspirativní a silné a pomáhají mi překonat bolest a smutek. Moc vám za to děkuju! Vendy

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Vendy, kdybyste potřebovala jakkoli kdykoli podpořit, napište mi. Opravdu. Udělám co bude na dálku v mých silách.
      Jestli máte sílu a náladu už něco číst, dovolím si sdílet tyhle dvě knížky, které mi v prvních měsících pomohly: Musela jsem zemřít a Mnoho životů, mnoho mistrů. Daly mi naději, že Honzík je teď na místě, kde je mu líp, a že odešel, protože už odejít mohl.
      Objímám, Veru

      Vymazat
    2. Děkuju moc Verunko, jste zlatá. Moc Vás obdivuji. Sama jste si musela projít bolestným osudem a ještě máte tolik sil a energie pomáhat druhým. Moc si vážím vaší podpory. Myslím si, že to co se stalo opravdu člověk musí pochopit a přijmout, aby se s tím dokázal vyrovnat. Knížky si určitě přečtu díky za tip. Vendy

      Vymazat
  28. S tím domovem, jak vám malý řekl, že už letěl :-) s tím už jsem se taky setkala . Přítelův dědeček vážně onemocněl a ležel v nemocnici . Jeden den jsme ho jeli navštívit a když jsme odcházeli řekl : Ahoj a uvidíme se doma . A já myslela že mu je líp a že se brzy uvidíme . Přítel měl s dědou pěkný vztah a asi byli nějak tak propojení jak se říká, po tom, co jsme odešli mi řekl , děda nemyslel doma jako kde bydlí, ale Doma, tam odkud jsme . Docela mě to zarazilo. Dědeček pár dní poté zemřel.
    Tak se uvidíme doma .

    OdpovědětVymazat
  29. takhle jsem naposledy bulel, kdyz mi tata oznamil ze ma rakovinu. necekal bych ze me cizi pribeh muze zasahnout stejne silne.
    preju hodne stesti a sily, ikdyz te mate asi na rozdavani.

    Marek

    OdpovědětVymazat
  30. Tak ja se take pripojim..je skvele si neco takoveho precist, a navic doufam ze i najdu inspiraci jak pecovat o sve miminko tak, aby mohlo i nadale verit a pokracovat ne jen v lasce, ale take radosti. Manzel zemrel minuly rok na zelene kawasaki, kterou miloval v pul devate v sobotu rano v cervenci, jen 5 km odsud, kdyz jel do kramku pro veci na grilovani, bylo nadherne. Ja nic netusic byla v me tancirne a mela jen tak vizi, videla jsem ho s tema jeho kudrnatyma dlouhyma vlasama jak vjel do jakesi cerne polohmotne hutne, matne steny, ale ta motorka nebyla zelena, ale jakoby ohniva, oranzovozluta. Pak za hodinu, doma bylo to divne, ale krasne, ticho a klid, nebyl tam, ale uz mel byt zpatky, no, asi sel jeste nekam. Pak mu volam, nebral to, to se snad jeste nikdy nestalo. Jeho maminka hned od vedle, mi take uz volala, to bylo take divne, nikdy kdyz hlidala nase miminko, nam nemusela volat, tak volam zpatky, at prijdu v tech dvanact, pro klucika, mela divny hlas. Ja jsem uz docela v pohode, mam na manzela jen ty nejlepsi,nejlepsi vzpominky, stal se mym andelem, kdyz v mych 39 mi splnil vsechna ma tajna holcici prani, jako navrat duvery v partnerstvi (jsem z neuplne rodiny), miminko atd. Ale o to jak byt tou nejlepsi mamou, a byt v pohode a mit radost, se proste jen pokusim. Vsechna ta nadherna mista z Vasich fotek ktere mi take udelali radost, z Prokopaku znam, jelikoz jsem z Barrandova a nez jsem se odstehovala za manzelem, tak jsem tam stravila jedny z nejhezcich chvil meho zivota.

    OdpovědětVymazat

Kdo je Krkavčí matka?

Moje fotka

Aniž by v tom byl záměr, jdu celý život mimo hlavní proud. 
Narozdíl od svého 15letého já se za to dnes už nestydím.

Mám víc dětí než rukou. Gréta, Marián a Janek se jmenují.
Ty děti, ne ruce.

Když děti spí, píšu blog a FB Krkavčí matka.
A protože jsou všichni tři dobří spáči po mamince, napsala jsem po nocích ještě

Miluju les, nohy v teple a mého muže Honzu, který na mě čeká v nebi.
Děsí mě pobytové zájezdy, snahy o škatulkování a nesmířliví lidé se zavřenými hlavami.


Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...