A co vy? Byli jste celý rok hodní?

Jsme fakt hustokrutostřelci! Dokázali jsme to! Přežili jsme! 

A co? Mikuláše. S andělem. A bez čerta.

Kamarádka letos pořádala (a nestydím se to říct) již tradiční třetí mikulášskou besídku.

První rok se nesl v duchu tlachání matiček u káviček, kolem se batolilo pár roztomilých batolátek, které příchod Mikuláše nepovažovaly za nic výstřednějšího, než když se tatíček domů z hospody navátý navrátí.

Druhý rok jsem absolvovala již tradičně se svou pozdně podzimní depresí. Pár měsíční Marján se rozhodl můj stav podpořit celodenním vytrvalým řevem, abych žila s vědomím, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř.

Obtěžkáni chuchvalcem rozrůstající se bandy drobotiny jsme se vydali po klamovském parku lovit imaginárního Mikuláše. Pár set metrový okruh jsme hrdinně absolvovali s vidinou svařáku, který jsme si pak (několikrát) dali v přilehlé hospůdce.

Mikuláš dorazil s andělem ve chvíli, kdy děti okusovaly omítku a snažily se navzájem umlátit utrženou hlavičkou panenky a plastovou atrapou elektrické kytary.

Třetí ročník jsme chtěli vsadit na již (dvěma) lety prověřenou a osvědčenou dvojku Mikuláše s andělem.

Anděl se z toho vykroutil s trapnou výmluvou, že je v osmém měsíci. Marně jsme ho přesvědčovali, že i barokní anděl je anděl.

Mikuláš zavolal pět minut před začátkem lovu po klamovském parku, že to letos nedá, protože má neodkladnou business schůzku.

Z pozvaných 158 rodin se zúčastnily tři, takže prázdný salónek o velikosti plesového sálu jsme mohli využít pro cokoli od pořádání závodu pštrosů po všesokolský slet.

Alternaci anděla nakonec zajistila jiná, nezbouchnutá kamarádka a Mikuláš s jazykem na vestě a pod pohrůžkou smrti ubitím zoufalými matkami také nakonec dorazil.

Kde je ale čert, ptáte se? 

Není. A doufám, že ani příště nebude. Minimálně do té doby, než se ho začnou děti samy dožadovat, že si chtějí užít tu srandu, až ho budou tahat za ocas a hádat, který že to ze strejdů je.

Jsem ráda, že čert nechodí. Sama jsem se ho bála a byla jsem ochotná slíbit cokoli, jen aby si mě neodnesl za zlobení do pekla.

Já ale nechci, aby se někdo mých dětí ptal, jestli byly celý rok hodné. Protože "být hodný" je definicí dospělých. Je to ideální představa toho, jaké bychom dítě chtěli mít. Ale já si myslím, že dítě je z podstaty dobré. Že jeho cílem není zlobit a znepříjemňovat rodičům život. Že všechno to z našeho pohledu "zlobení" je zkoušení hranic nebo snaha o to, abychom mu věnovali víc pozornosti. Nebo "zlobí" proto, že je nešťastné nebo má nějaké starosti, které my nevidíme nebo nám připadají malicherné.

Také nechci, aby měly děti strach z něčeho, co neexistuje a co je potrestá za něco, čím se neprovinily. Někteří rodiče vyhrožují bubákem ve sklepě. Jiní zkouší vymáčknout z dítěte dobré chování tím, že je Ježíšek vidí a když budou zlobit, nedostanou od něj žádné dárky. Ale za podobné lhaní považuju třeba i to, když rodiče říkají dětem, že "velcí kluci nebrečí", "počůránkům, co neumí chodit na nočník, se budou všichni smát" a "s házeči písku si nebude nikdo hrát".

Tyhle všechny výhružky jsou jenom zkratky, protože se nám nechce vysvětlovat pravé příčiny toho, proč bychom něco po dětech chtěli.

Přitom mám ozkoušeno, že děti mnohem líp pochopí opravdový důvod toho, co se jim snažím říct. A ještě lépe, pokud jim dám šanci, aby se samy vyjádřily, co si o tom myslí, a měly manévrovací prostor.

Když třeba děti ječí, tak jim můžu pohrozit bubákem ve sklepě. Ony pak možná ztichnou, ale nebudou chápat proč a jejich motivací bude jenom vnější stimul, navíc podpořený strachem.

Můžu k tomu ale přistoupit i jinak. Proč mi vadí, že tak ječí? Protože už ječely moc dlouho a bolí mě z toho hlava. Takže prostě řeknu: "Grétko, Marjánku, už prosím vás neječte. Je to hrozný zvuk (naše ustálené spojení) a bolí mě z něj hlava, protože na mě leze asi nějaká nemoc. Ale jestli chcete dál ječet, tak já si jen zalezu do ložnice. Jestli chcete být se mnou, tak prosím přestaňte."

Je to sice delší, ale opravdu zázračné. Já vím, že vás napadá tisíc důvodů, proč by to nemělo fungovat.

• s dítětem přeci nemůžu o všem diskutovat, protože pak poroste jako dříví v lese,
• malé děti nerozumí tomu, co říkám / neumí mluvit,
• já ale přeci vím líp než dítě, co je pro něj dobré a co by mělo dělat,
• no jo, s tím mým to ale nejde, ono je strašně hyperaktivní / vztekací / agresivní / zlobivé,
• někdy to prostě nejde, protože by si dítě mohlo ublížit.

A další a další. Slyšela jsem snad všechny důvody, proč vést dítě raději autoritativně. A ráda se s vámi o tom pobavím a zkusím vysvětlit, jak to vidím a jak to (samozřejmě s občasnými přešlapy a vzájemným učením se obou stran) funguje u nás.

Jestli se vám to celé rozchází s tím, že si dělám z vlastních dětí všude srandu, tak jste vedle jak ten smrk.

Dělám si z nich srandu, protože je beru jako parťáky, ze kterých si srandu dělat můžu, stejně tak jako si můžou dobírat mě. Úplně stejně, jako to můžou dělat moji dobří kamarádi a já to od nich vezmu.

Je to vzájemné - pošťucováním si vlastně říkáme, jak se máme rádi. Ale zároveň si mezitím umíme říct, že se doopravdy máme rádi.

Panebože, mohla bych o tom psát hodiny. Je toho tolik! A vzhledem k tomu, že tohle je asi můj nejdelší příspěvek, co jsem tu vyplodila, si zbytek nechám na jindy.