středa 3. února 2021

Divnoděti. Proč jsou mému srdci blízké?

Přišla za mnou kdysi holčička. Sedla si mi na klín. A řekla celou jednu větu: "Já vím, že ty vidíš." Na tom by nebylo nic tak zvláštního. Kdyby ta holčička nebyla autistka. Nedotyková. Nemluvící.

Za někým takhle chodí psi. Nebo kočky. Za mnou chodí "divné děti".

Děti, které nespadají do škatulek normálnosti. Děti, které se vyhýbají pohledu do očí, nebo se naopak dívají do očí víc než upřeně. Děti neoblíbené, děti "zlobivé". Děti, které nemají kamarády. Děti, které se ztrácejí ve vlastních světech. Děti, které mají neobvyklé zájmy. Děti, kterým je jedno, v čem chodí oblečené a co si o nich lidé myslí. Děti, o kterých dospělí říkají, že je s nimi "těžké vyjít".


Divnoděti. Každý z nás jsme už asi nějaké takové potkali. A někteří z nás mají možná takové dítě doma.


Když jsem jezdila na tábory jako vedoucí, tenhle typ dětí se na mě lepil. Tenkrát jsem nevěděla proč. Jen mi s nimi bylo dobře.

Na vejšce jsem doučovala děti matiku a češtinu. Zajímaly se často o úplně jiné věci než o psaní a počítání. Byly to děti "problémové", ale pro mě byl ten jejich pohled na svět v něčem strašně vábivý.

Jako bych jim rozuměla. Jako bych se jim dokázala dostat do hlav a pochopit je. Nezajímalo mě nikdy, jestli jsou nebo nejsou oblíbené, přijímané, "normální". Právě ta jejich "divnost" bylo něco, co mě lákalo k prozkoumávání.


Neříkala jsem jim, jaké by měly být a jak by se měly chovat, aby "konečně zapadly". Někde v koutě duše jsem toužila po tom, aby si tuhle svoji divnost udržely. Aby na ni začaly být pyšné. Aby právě to byl zdroj jejich výjimečnosti, díky které v budoucnosti zazáří.

A mám to tak doteď. Hlavou sice vím, že každé dítě si zaslouží pozornost. Srdce mě ale táhne za podivíny. Byla jsem totiž jednou z nich.

Nedokázala jsem se - i přes urputnou snahu o socializaci v dětských kolektivech - začlenit do žádného kolektivu. Neměla jsem kamarády. Zato jsem měla mastné vlasy, brýle, rovnátka, nemoderní oblečení a akné. Šikanu jsem zažívala, kam jsem se vrtla.

Svůj volný čas jsem nejradši trávila s pastelkami. Hodiny a hodiny jsem vydržela zalezlá u stolu kreslit. Pak jsem začala psát své první knížečky a komiksy. A nakonec mě plně pohltil svět literatury.

Nebavily mě věci, o kterých se mí spolužáci bavili. Připadala jsem si strašně ošklivá. Nesnášela jsem se a snažila se schovat. 

Tolik jsem záviděla své mladší ségře. Měla jsem sice samé jedničky. Ale ona byla krásná, oblíbená, neproblémová.


Když se dneska dívám na své staré fotky, přijde mi to legrační. Vidím krásnou holku se zahloubaným pohledem. Hubenou, nesmělou, s bohatým vnitřním světem.


Většina lidí má na dětství hezké vzpomínky. Já i přesto, že jsem měla milující rodiče a netrpěla nedostatkem, vzpomínám na dětství jako na období, kdy moje duše byla zavřená v těle malé holčičky.


Bylo mi z různých stran naznačováno, jestli bych nemohla být "proboha jako ostatní děti". Moje maminka doteď s oblibou říká, že "neví neví, kdo si toho našeho exota jednou vezme".

Úpěnlivě jsem toužila vyrůst a být dospělá, aby mi už nikdo neříkal, jaká mám nebo nemám být. A tak jsem se naučila zavírat do svých bublin. Neustále jsem snila, zapomínala se, utíkala aspoň v myšlenkách ze světa, ve kterém jsem nechtěla být.

Možná proto tolik rozumím dětem, které jsou něčím divné. Dokážu se do jejich světa vcítit. Nejsem invazivní. Nechci je měnit. Jen tiše zaklepu a čekám, jestli mě pozvou dovnitř.

Toužím je obejmout. Ne nutně fyzicky. Spíš duševně. Ráda bych jim vždycky řekla, že jsou úžasné přesně takové, jaké jsou.

Ráda bych jim pomohla v tom, ať svoji divnost hýčkají. Ať jsou na ni hrdí. Ať "proboha nejsou jako ostatní". Ať jsou klidně za exoty a ať se nesnaží být normální. 

Protože tahle jejich divnost bude možná jednou věc, která jim pomůže udělat krok z řady a vykvést v něco mnohem úžasnějšího, než si zatím dokáže představit.

A jestli máte takové dítko doma, podpořte ho. Milujte ho. Nesnažte se ho prosím zlomit. 

--

Pro ty z Vás, které svět "divnodětí" láká, velmi doporučuju tyto dvě beletristické knížky od současných českých autorek. Obě dokázaly neuvěřitelně dobře proniknout do dětské duše, která tak často zůstává dospělými nepochopená.

P. Soukupová: Klub divných dětí

P. Dvořáková: Vrány 

---

Můj nejnovější román Agnes a Zakázaná hora je také o jedné velmi zvláštní dívce. 

Agnes žije v pralesním kmeni Magrejů. Každý z její vesnice se rodí s nějakým neobyčejným darem. Ten ale musí každý Magrej stihnout objevit do svých dvanácti let, jinak se stane Stínem.

Agnes právě oslavila své jedenácté narozeniny. A narozdíl od ostatních stále netuší, v čem její dar spočívá.

Vydává se proto na nebezpečnou cestu k Zakázané hoře. K té stejné hoře, ze které se před pěti lety nevrátil její tatínek.

Knížka se od listopadu 2020 usídlila už ve více než 5000 domácnostech a rozdává radost. Na recenze od malých i velkých čtenářů se můžete mrknout na ČBDBDatabázi knih nebo zde na FB stránce knížky.



Tištěnou knížku můžete koupit za 390 Kč ZDE.

Pro milovníky e-knih je Agnes k mání za 370 Kč ve formátech EPUB, MOBI a PDF.

V březnu bude hotová audioknížka. Svůj hlas Agnes propůjčí má milá Veronika Khek Kubařová.


Kdo je Veronika Hurdová?

Kdo je Veronika Hurdová?
Vždycky jsem byla ve spoustě věcí "ta divná". Na rozdíl od svého 15letého já se za to dnes už nestydím. Mám víc dětí než rukou. Gréta, Marián a Janek se jmenují. Ty děti, ne ruce. Když děti spí, píšu blog Krkavčí matka. A protože jsou všichni tři dobří spáči po mamince, napsala jsem po nocích ještě 13 knížek pro dospěláky i pro děti. Miluju les, nohy v teple a mého muže Honzu, který na mě čeká v nebi. Děsí mě pobytové zájezdy, snahy o škatulkování a nesmířliví lidé se zavřenými hlavami.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...