středa 18. listopadu 2020

Sen o světlonošce


Než se pustíte do čtení, ráda bych vás zavčasu odradila: pokud vás moc neberou vyprávění o duších a o tom, jak si vybírají těla, skrz která budou moct zažít to, co potřebují, tento článek s klidnou... ehm... duší přeskočte.

Budu vám vyprávět sen. Nebo to nebyl sen? Záleží snad na tom?

Vlastně nedokážu slíbit, co konkrétně vám tohle mé vyprávění může předat. Je ryze osobní a nejsem si jistá, zda je přenositelné.

Ale věřím tomu, že pokud jste prošli přes všechny tyhle úvodní filtry, tak se k vám dostane přesně ta zpráva, která k vám dojít má.

Uf! Tak to byl nejdivnější úvod článku za celou existenci blogu.

Inu, tak teď už se do toho pojďme konečně pustit.

Vznáším se v prostoru, který je prosvícen zlatorůžovou září. Je tam teplo a já necítím nic jiného než čirou radost a smír se sebou a se vším.

Možná to bude tím, že já i všechno ostatní jsme hluboko a neoddělitelně propojení. Nemám tělo, ale vnímám, že moje mysl existuje. Je široká, rozkládá se kam jen dohlédnu.

Celá má existence je neuvěřitelně prostá a zároveň mám na dosah všechno vědění světa a mé možnosti jsou nekonečné. Cítím se přijímaná a já přijímám vše, co mě obklopuje.

Najednou uslyším klidný hlas, který mi říká: "Už je čas."

Pohlédnu pod sebe a vidím planetu Zemi. Je strašně daleko. Je děsivě hluboko. A cesta k ní je hrozivě studená.

Najednou vím, že přišel můj čas. Budu muset opustit to nádherné místo, kde je mi tak dobře. Budu muset dlouho padat. Bude mi šílená zima. A během toho pádu se moje široká existence smrskne do směšných rozměrů. Najednou mě zachvátí panika.

"Já nechci! Já nechci!" křičím z plných plic. Ale tam, kde jsem, nemám žádné hlasivky, které by vydaly hlásku.

Začne mi být strašlivě zle. Děsí mě představa, že se budu muset zredukovat do hmoty. Nechci se oddělit. Nechci přestat být napojená na ten laskavý zdroj, který mě vyživuje a zároveň já svým bytím živím jej. Nechci se vtělit. Celou mě prostoupí a ovládne strach.

Z hloubky duše se rozvzlykám. Zoufalý pláč se dere z mého nitra a nejde zastavit. Bojím se. Bráním se.



Ale vím, že i kdybych si oči vyplakala, nezměním, co se má stát. Moje duše se za pár okamžiků bude muset vtělit.

Najednou vím, že tenhle fakt nemůžu změnit. Co ale změnit dokážu je způsob, jakým se do těla dostanu.

Nádech. Výdech. Co uděláš, aby to bylo příjemné?

Najednou v sobě cítím obrovskou sílu. Pohlédnu na planetu Zemi pode mnou a myšlenkou ji začnu přitahovat k sobě. Jde to úplně snadno, jako by to byla lehounká kulička o váze pár gramů.

Po chvilce Zemi zastavím. Už není pode mnou, ale hledím na ni přímo. Už není kilometry daleko, ale vznáší se jen pár desítek metrů přede mnou. Vypadá mnohem přívětivěji a já cítím, že tam jsem vítaná.

Můj strach z chladu je už o poznání menší a nesvírá mě tolik jako doposud, ale přeci jen je ještě patrný. Rozhodnu se, že mezi mnou a Zemí postavím zlatavý tunel. Jen na to pomyslím a je tam. Hřejivě září měkkým světlem.

Tak. Už můžu jít. Je to najednou neuvěřitelně snadné. Cítím, jak se odděluju od zdroje, moje energie houstne a já se zhomtňuju. Ale ta hrůza, která mě před chvíli paralyzovala, je zcela pryč.

Znovu se ozve hlas: "Kým jsi? Jaké je tvoje poslání v tomhle vtělení?"

Ještě dřív, než začnu zapojovat svůj mozek a vymýšlet odpověď na tuhle zásadní a složitou otázku, bleskne mi v hlavě jedno slovo. Jako by mi ho tam někdo vypálil. Je to zvláštní, protože tohle slovo nepatří do mého slovníku, vůbec ho nepoužívám.

Světlonoška.

Co? Co to je za divné slovo? Co to je za divné poslání? Neměla bych být spíš...

Ne. Neměla. Najednou je to nad slunce jasné. Jsem světlonoška a s tímhle nejde hnout. To je to, co tu mám dělat. Je jedno, jakými prostředky. Ale mým posláním je nést světlo.



Rozbrečím se nanovo. Před očima mi běží celý můj život. Doslova.

Všechny ty okamžiky, kdy to už už vypadalo, že moje světlo zhasne. Všechny ty pochyby. Všechny ty pokusy o uhašení louče, kterou mám na tenhle svět svítit.

Najednou všechno, co mě v životě potkalo, začne dávat smysl.

A pak se mi vybaví, kam jsem i přes všechny nástrahy došla. Cítím obrovský vděk za to, že mi život tyhle zkoušky nachystal. Protože jen díky nim může mé světlo teď tak moc zářit.

Jsem na sebe hrdá, že jsem to dokázala a že naplňuju svoje poslání. Moje duše se radostí točí dokola a jásá. Ještě pořád mi tečou slzy, ale tentokrát jsou to slzy vděčnosti.

"Co ti chybí, abys svoje poslání mohla plně realizovat?" ozve se hlas s novou otázkou.

Můj kvaltující mozek mi začne předhazovat různá slova, ale u žádného z nich necítím, že by to bylo ono. Přestaň! okřiknu ho a on se na povel zastaví a vpustí mi do mysli jen jedno jediné slovo:

Smíření.

Uf. Tak to bych nevymyslela. Ale je to ono. Cítím to každou buňkou.

"Co musíš udělat, aby tvoje duše našla naplnění?" vybízí mě hlas znovu.

A já najednou vím, co to je. Musím odpustit. Odpustit všem, kteří mé světlo zkoušeli a budou zkoušet zhasínat. Protože oni nemůžou jinak.

Ba co víc. Bez nich bych nebyla s to nikdy dojít té jistoty, kterou v sobě už nyní mám.

Moje světlo nikdo a nic na světě už zhasnout nemůže.

Agnes a Zakázaná hora.
Dobrodružný příběh z džungle o jedné cestě za vlastní jedinečností.
Pro čtenáře a čtenářky od 8 do ∞ let.

503 stran, 390 Kč

PS: Tohle nebyl sen. Za řízenou meditaci děkuji Terezce Kramerové, která mě svým laskavým hlasem v rámci online konference flow!summit provedla něčím, k čemu bych se skrz racio nikdy nedostala.

Cítím neskonalou vděčnost, protože teď už vím, že jednotlivé kroky, kterými budu naplňovat své poslání, nejsou zas až tak podstatné. Jedno si ale odpárat nemůžu: Přišla jsem sem nést světlo. Nemůžu jinak, protože bych se zpronevěřila své duši. Jsem světlonoška. 

Kdo je Krkavčí matka?

Moje fotka
Vždycky jsem byla ve spoustě věcí "ta divná". Narozdíl od svého 15letého já se za to dnes už nestydím. Mám víc dětí než rukou. Gréta, Marián a Janek se jmenují. Ty děti, ne ruce. Když děti spí, píšu blog Krkavčí matka. A protože jsou všichni tři dobří spáči po mamince, napsala jsem po nocích ještě 12 KNÍŽEK pro dospěláky i pro děti. Miluju les, nohy v teple a mého muže Honzu, který na mě čeká v nebi. Děsí mě pobytové zájezdy, snahy o škatulkování a nesmířliví lidé se zavřenými hlavami.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...