čtvrtek 17. září 2020

Proč dávám přednost pohybu před sportem? A jak pozývám pohyb do svého života?


To, že bychom se měli víc hýbat, tak nějak tušíme všichni. Ale co je to vlastně pohyb?

Už školních dětí se začínáme ptát, na jaké kroužky chodí a jestli dělají nějaký ten sport. Sport je něčím, o čem si můžeme udělat konkrétní představu, na co si můžeme sáhnout, co můžeme změřit.

I na domškoláckém přezkoušení se Grétky ptají, zda dělá nějaký sport, abychom měli vyplněnou kolonku "tělesná výchova". Ale ačkoli moje děti chodí na lezení, nepřijde mi to co se pohybu týče to nejpodstatnější.

Zdá se mi totiž, že se často zaměňuje sport s pohybem.

Proč to nevnímám jako totéž? Zkusím vysvětlit rozdíl.

Sport je o ovládnutí nějaké dovednosti. Z velké části i o drilu. O sebezapření a překonání svých limitů. A pokud je sport provozován na vrcholové úrovni, tak i o soutěžení a porovnávání se s ostatními.

U sportu si všímám také toho, že rozděluje čas na "teď sportuju" a "teď nesportuju". Sport se tak stává přesně vymezeným časovým oknem, ze kterého někdy vznikají až humorné situace, kdy si člověk jde zaběhat a na běh si dojede dolů a nahoru výtahem.

Oproti tomu pohyb vnímám jako kontinuální jemné využívání svého těla, aby bylo silné a zároveň pružné. Je to neustálé hravé zkoušení toho, kam mě mé tělo pustí tak, abych mohla využívat plnou paletu možností, které mi nabízí.

Pohyb pro mě také ale zahrnuje hýčkání své tělesné schránky, aby mi byla schopná sloužit ve chvílích, kdy její podporu potřebuju. 



Znám celkem dost sportovců, kteří sice sportují, ale jejich tělo se dokáže hýbat jen ve velmi úzce vymezených kolejích. Možná pro daný sport efektivně, ale z dlouhodobého hlediska destruktivně.

Nechci tím říct, že sport jako takový zatracuju. Jsem ale přesvědčená, že pouštět se do sportu bez toho, aby se člověk v denní praxi soustředil na pohyb, je cesta dost bolavá.


Sama už asi 26 let hraju (beach)volejbal, za sportovce se ale nepovažuju. Hra samotná mě sice baví, ale mnohem důležitější je pro mě to, co se odehrává mimo kurty.

Naše těla jsou úžasné nástroje, které mají velmi pestrou škálu možností, jak se hýbat.


Zkuste někdy pozorovat batole. Je neuvěřitelné, do kolik různých pozic je schopné vystřídat za krátkou chvíli.

Podobný pohled je také na spontánně tančící dítě. Je v tom tolik radosti a potěšení!

Postupem času ale tuhle schopnost prozkoumávat své pohybové možnosti opouštíme. Vyfiltrováváme si pohyby, které jsou efektivní. Stávají se z nás takoví robůtci.

Porozhlédněte se někdy kolem sebe, až se budete procházet po nějakém místě s vysokou frekvencí lidí. V naprosté většině uvidíte ztuhlé boky, které jakoby byly spojené se zády kovovými tyčemi. Možná si všimnete zdvihlých ramen nakrčených dopředu, kulatých zad a vystrčených brad. Hodně lidí také při chůzi skoro nepoužívá ruce a nechává je jen tak svěšené podél těla.

Kdybych ten celkový dojem z nerozpohybovaných těl měla shrnout, tak je to jako kdyby jimi neproudila žádná energie.

Naproti tomu když narazím na člověka, který je ve svém těle rád a plně ho využívá, je uvolněný, bez křečí a bez různých bolavých stažení, je to nádhera. 

Protože ona ta uvolněnost z tělesné schránky přechází pak i do mysli. Naprosto chápu, proč byli antičtí sochaři tak fascinovaní lidským tělem v pohybu. Zamilovávám se na první pohled (a je mi jedno, jestli je to chlap nebo ženská, v tomhle ohledu na pohlaví nehledím :-D).

Byla jsem teď nedávno na takovém dvoudenním workshopu žonglování s poikami. Protože tam byli lidé na různých úrovních dovedností, dělali jsme hodně i různá cvičení, u kterých jsme nevzali poi do ruky.


Při jednom z nich jsme měli za úkol se "jen" volně pohybovat. Jednou jako baletka, jindy jako ninja. Nebyla k tomu vlastně potřeba žádná speciální dovednost. Úkol byl jenom "položit se do pohybu, nestydět se".

Přišlo mi strašně zajímavé, jak velké rozdíly mezi účastníky byli. Dvě slečny z Rakouska a Německa to tam nádherně rozbalily (a když jsme si pak po skončení lekce povídaly o pohybu, jejich pohled se velmi blížil tomu mému), oproti tomu jiní se cvičením doslova protrápili.

Co si tedy pod pojmem pohyb konkrétně představuju?

Jsou to maličkaté věci, které zařazuju do svého každodenního života.

  • Denně nachodím v průměru tak pět kilometrů.
  • Projdu futry od dveří a protáhnu si o ně ruce. 
  • Jsem s dětmi na hřišti a udělám si pár výmyků a přemetů. 
  • Procházím se po lese a vyvěsím se za nějakou sympatickou větev. 
  • Místo sednutí si na zem si přidřepnu. Buď do širokého dřepu, nebo naopak protahuju achilovky tím, že dám chodidla k sobě a přitisknu je na zem, ruce spojím za zády a jdu do dřepu.
  • "Pomodlím se" za zády nebo si tam spojím ruce na střídačku jednu shora a druhou zespodu.
  • Zouvám boty nebo chodím v barefootech, protože bosá noha tělo nutí s každým nášlapem tělo rozvlnit a reagovat v důsledcích vyrovnávání terénu.
  • Nosím s sebou v batohu stále něco na žonglování.
  • Při mytí nádobí si stoupám na špičky nebo různě unožuju a zanožuju.
  • Chodím po schodech místo jezdění výtahem.
  • Tancuju.
  • Poválím si záda na koberci.
  • Propletu prsty a zdvihnu ruce nad hlavu.
  • Zakláním hlavu a koukám do nebe.
  • Den prokládám různým drobným posilováním - klidně po pár minutách, večer se to sečte třeba na půl hodinu.

Jakmile si pohyb pozvete do života, budete nacházet příležitosti k němu všude. Pouštějte ho k sobě, jděte mu naproti. Mně třeba velmi pomáhá otázka:

Co za pohyb jsem ještě dneska neudělala?

Po nějaké době rozhýbávání s vámi začne mluvit i vaše tělo. Samo si bude říkat o pozornost.

Mně třeba osobně přišly poučky z mindfulness o tom, jak máme vnímat potřeby svého těla, vždycky velmi složitě uveditelné do praxe. Když na to jdu čistě jen přes mysl, nedokážu se na své tělo moc dobře napojit.

Když mu ale dopřeju po malých dávkách denně pohyb, tělo jako by se najednou samo rozpovídalo. A jeho hlas je tak silný, že často přehluší i zatoulanou mysl. Říká třeba

  • "tady jsem stažené a potřebuju protáhnout",
  • "tady mě to bolí a potřebuju promnout, pomasírovat, pohladit",
  • "tady se cítím vyplizle a potřebuju zpevnit",
  • ale taky "jsem přetažené a potřebuju, abys teď přestala a byla ke mně jemnější a laskavější, případně mě nechala odpočívat".



Na konec bych chtěla zmínit ještě jednu věc, která mě osobně velmi pomáhá v tom, jak chápat své tělo v pohybu a umět ho využívat. Když jsem výše mluvila o robůtcích, nebylo to samoúčelné.

Robůtci používají naučené pohyby. Jsou efektivní a nechodí do větších rozsahů, než nutně potřebují. Neptají se, co za pohyb ještě dneska neudělali. Jedou ve stereotypech, které den za dnem opakují.

A protože k tomu všichni máme sklony, snažím se tyhle pohybové stereotypy vědomě rozbíjet.

Hledám aktivity, které budují nové neuronové dráhy v mozku.

Dobrou výbavou na vykračování z naučených vzorců hýbání se je schopnost zrcadlit pohyb někoho jiného. Dispozičně to má každý z nás dané sice jinak, ale ať už jste na tom s napodobováním pohybů (a následnou pohybovou pamětí) jakkoli, trénováním se to dá zlepšit.



Skvělé mi na tohle přijde žonglování. Už tak deset let točím s poi. Líbí se mi na nich, že ať je člověk na jakémkoli levelu, má tam neustále šanci se zlepšovat. A pokaždé, když se učíte nový trik, musíte nejdřív rozbít automatismy, do kterých vám tělo najíždí. Dokud tuhle destrukci neuděláte, trik se vám nepovede. Poiky prostě chyby a nedokonalá provedení takřka neodpouští.

Teď jsme si domů s dětmi pořídili flower sticky a začínáme je prozkoumávat. Je to sranda. :-)



Dál jsou skvělá různá cvičení s rukama či prsty. Zkuste například

  • hladit si jednou rukou krouživým pohybem břicho, druhou si klepat na hlavu a poté ruce vystřídat,
  • střídavě z pěstí zvedat najednou pravý palec a levý ukazováček a poté levý palec a pravý ukazováček,
  • rychle střídat spojený ukazovák + prostředníček a prsteníček + malíček a následně spojit prostředníček + prsteníček (a ukazovák s malíkem nechat osamocené).
Tahle cvičení a obecně rozvíjení pohybové variability je fajn i pokud hrajete na nějaký hudební nástroj, u kterého potřebujete, aby vás ruce poslouchaly a dělaly ve správný okamžik správnou věc.

V létě jsem si pořídila ukulele a hrát na něj je čistá radost. Hlavně i kvůli tomu, že pro mě zahrnuje naprosto novou škálu pohybů a rytmiky, kterou jsem doposud neměla v repertoáru.




Snažím se tento svůj pohled na pohyb předávat dětem. Není pro mě tolik důležité, aby chodily na nějaký sportovní kroužek. Ráda bych ale, aby uměly dobře ovládat své tělo.

  • Aby dokázaly vylézt na strom.
  • Přitáhnout se do shybu. 
  • Vyběhnout schody bez velkého zadýchání. 
  • Udělat klik. Dát hlavu ke kolenům. 
  • Ručkovat. 
  • Vytáhnout nohy na hrazdu, za kterou se drží rukama.

Zkrátka aby je tělo poslouchalo a ony naoplátku dokázaly naslouchat jemu.

Když se k tomu všemu pustí následně do nějakého sportu, je to v mých očích už jen příjemná nadstavba.

Snažím se jim v tom jít příkladem. Tak uvidím, jestli si z toho něco do života odnesou. :-)


------------


Tenhle svůj pohled na pohyb jsem vtiskla i do své nové knížky Agnes a Zakázaná hora

Pralesní kmen, ze kterého Agnes pochází, žije většinu času na stromech. Celá vesnice je uzpůsobena tomu, aby si její obyvatelé mohli svá těla v průběhu dne procvičovat na lanových mostech, houpačkách, lávkách, ručkovacích hrazdách...

Krom toho kmen Magrejů věří v propojenost těla a duše, proto o sebe rádi pečují a věnují v tomto ohledu svým tělům spoustu laskavosti.

No a v neposlední řadě dojde i na scénu plavání s delfíny. :-)

Pouze do konce září můžete k této knížce získat zdarma i libovolný e-book, jejichž přehled najdete zde.

Více informací o knížce a o tom, jak tento dárek získat, najdete tady:

http://www.krkavcimatka.cz/p/dobrodruzny-pribeh-o-ceste-za-vlastni.html



1 komentář :

  1. Mohla by vás zajímat Feldenkraisova metoda. Je to právě o tom, nabízet tělu a mozku nové dráhy pohybu.

    OdpovědětSmazat

Kdo je Krkavčí matka?

Moje fotka
Vždycky jsem byla ve spoustě věcí "ta divná". Narozdíl od svého 15letého já se za to dnes už nestydím. Mám víc dětí než rukou. Gréta, Marián a Janek se jmenují. Ty děti, ne ruce. Když děti spí, píšu blog Krkavčí matka. A protože jsou všichni tři dobří spáči po mamince, napsala jsem po nocích ještě 12 KNÍŽEK pro dospěláky i pro děti. Miluju les, nohy v teple a mého muže Honzu, který na mě čeká v nebi. Děsí mě pobytové zájezdy, snahy o škatulkování a nesmířliví lidé se zavřenými hlavami.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...