středa 23. září 2020

O odevzdaném hlasu a ztrácení svobody

Začátkem září jsem několik dní pociťovala takovou zvláštní tíseň. Neměla jsem úplně dobrou náladu, byla jsem bezdůvodně podrážděná. Nesouviselo to ani s hormony, ani se začátkem školního roku, který pro nás jakožto domškoláky znamená spíš zklidnění po procestovaném létě.

Zvenku by to asi vzhledem k mé flegmatické nátuře sotva někdo zaznamenal, ale ten pocit takové nepříjemné rozvibrovanosti uvnitř je něco, co jsem už dlouho nezažila.

Vrátili jsme se z naší měsíční cesty po Německu, Francii a Švýcarsku, které se pár dní po našem příjezdu pro Čechy uzavřelo. Současně s tím se začala uplatňovat i u nás různá koronavirová opatření.

Tak tak jsem je stíhala sledovat. Večer jdeš spát a ráno platí něco jiného.

Po několika dnech a četných diskuzích s kamarády rozesetými různě po světě mi to došlo, z čeho ta moje tíseň pramení.

Jestliže mé články už nějakou dobu čtete, pak jste možná zaznamenali, že svoboda je pro mě jedna z nejvyšších hodnot. Prolíná se takřka do každého mého příspěvku.

Zároveň jsem u sebe ale vypozorovala, že jsem citlivá, možná až přecitlivělá vůči tomu, když svobodu ztrácím. Takový kanárek v dole. Varovná kontrolka se mi rozbliká dřív, než vůbec k něčemu dojde.

V začátcích koronaviru jsem psala článek Postupně se utahující smyčka nesvobody. Spousta lidí se mi za něj vysmívalo. Dnes s odstupem půl roku si dovolím tvrdit, že jsem vývoj situace poměrně dobře odhadla.

Když někde (a buďme konkrétní - někde v diskuzích na internetu) zmíníte, že jste zastánce svobody, snese se na vás vlna kritiky. Nyní, kdy je společnost rozkmotřená na dva tábory "těch, co se poučili" a "těch, co to prokoukli", je to o to silnější.

(Osobně se nekloním ani k jednomu táboru. Jestli je společnost nějak rozdělená, pak na "ty, co toho vědí málo" a "ty, co toho vědí ještě míň".)

V očích prvního tábora budete jakožto zastánce svobody považován za nezodpovědného hajdaláka, co si uprostřed tramvaje s výkřikem FREEDOM! strhává roušku, aby mohutným kýchancem nakazil všechny spořádané občany.

Jenže tak to nutně nemusí být. 

Když mluvím o svobodě, nemyslím tím "dělat si, co chci a mít na všechno právo", ale "vzít zodpovědnost do svých rukou".

Popravdě současná nařízení mě nijak zásadně neomezují. Po barech se v noci netoulám, děti do školy neposílám, do zahraničí se nechystám a roušku bych ve veřejných prostorech nyní nosila i bez vládních nařízení.

Ráda bych, aby tu ale zazněl ten zásadní rozdíl: Nejde mi o znění těch konkrétních nařízení. A už vůbec nechci hodnotit, jestli jsou dobrá, nebo špatná. Nechci ani ukazovat prstem na konkrétní vydavatele těchto rozhodnutí. (Dokonce jsem optimisticky přesvědčená, že mnozí z nich to s námi myslí fakt dobře.)

Vadí mi to, že ve věcech tak zásadních a intimních musím nedobrovolně odevzdávat hlas někomu, kdo rozhodne za mě. Ať už se jedná v současné situaci o tak exponované téma zdraví, ale podobně to vidím u další spousty oblastí, na které teď zrovna hledáček médií tolik nesvítí.

Články jsou nedostatečně dlouhé a neosobní.
Pojďte to probrat osobně.

Teď vás možná napadají námitky, které zkusím níže shrnout.

Námitka č. 1: No jo, ale tohle "odevzdávání hlasu" je prostě princip zastupitelské demokracie.

Ano, to je pravda. 

Zastupitelská demokracie je založená na tom, že odevzdávám hlas volenému zástupci, čímžto mu dávám pravomoc za mne v době jeho mandátu rozhodovat.

Zde bych si s dovolením vypůjčila slova Jubala Harshawa z knihy Cizinec v cizí zemi, se kterými souzním: "Demokracie je nešikovný systém. Jeho jedinou výhodou je, že je osmkrát lepší než kterákoli jiná forma vlády."

Občas si pohrávám s myšlenkou, co by se stalo, kdyby (v době, kdy pro velkou část lidí je účast ve volbách rozhodováním mezi větším a menším zlem) k urnám nikdo nepřišel. Nedomnívám se, že se toho dožiju. Ale přemýšleli jste někdy nad tím? Co by se stalo pak?

Námitka č. 2: No jo, ale pak by tu byla anarchie.

Ano.

Pokud bychom si všichni nechali svůj hlas a rozhodovali za sebe sami, byla by tu anarchie. Pravděpodobně když se řekne slovo anarchie, naskočí vám v hlavě nějaký obrázek. Možná vidíte pankáče s pirátskou vlajkou rabujícího obchody a zapalujícího domy nebo tak něco.

Ale pojďme na chvíli odhlédnout od představ, které jsme si vytvořili. Bezvládí (ve smyslu neexistence vlády) nemusí nutně znamenat neexistenci pravidel či hierarchie.

(Pokud by vás téma anarchie víc zajímalo, mrkněte na tento můj rozhovor s anarchokapitalistou Urzou.)

Na druhou stranu se plíživě, ale jistě přibližujeme stavu tzv. "nanny state", kdy stát promlouvá do víc a víc do jednotlivých oblastí lidského života. I kdybych úplně pominula to, že do vlády se můžou dostat i jiní lidé než ti, co to s občany myslí dobře, vidím tu jeden zásadní problém. A tím je roztáčející se spirála závislosti.

Lidé jsou už tak navyklí svou zodpovědnost předávat do rukou státu, že ve chvíli, kdy se objeví nějaká nová situace, která vyžaduje řešení, automaticky volají po dalších zákonech či regulacích.

(Zde se vynoří možná řada sub-námitek jako např.: No jo, ale všichni nejsou tak zodpovědní jako já. Toto je bohužel rozsahem totálně nad rámec tohoto článku, ale přijďte někdy na besedu, ráda to s vámi proberu osobně.)

Námitka č. 3: No jo, tak co ti vadí, když voláš po převzetí zodpovědnosti do svých rukou? Vždyť na sebe můžeš být tvrdší!

Ano, můžu. Nicméně pokud toto namítáte, přečtěte si ještě jednou prosím první půlku článku.

Nesejde mi na konkrétním znění nařízení. Nesejde mi na tom, zda jsou dobrá či špatná. A nesejde mi ani na tom, zda to se mnou někdo myslí či nemyslí dobře.

Jde mi o ten zvyšující se objem situací, v nichž se musím vzdát své zodpovědnosti, odevzdat svůj hlas a svěřit se do rukou někoho jiného. Jde mi o moji schopnost tolerovat narůstající míru nejistoty, která tyto dny provází. A toto bych tvrdila i v případě, že by má rozhodnutí ze 100 % kopírovala rozhodnutí vlády.


Dobrodružný příběh o jedné cestě za vlastní jedinečností.
Pro čtenáře od 8 do 100 let.

Tuším, že tenhle text bude jedním z aspirantů na cenu "kdo schytá víc hejtů a unfollow během 24 hodin". Uvědomuju si také, že tohle je téma, které jedním článkem pokrýt nemůžu. Nemám tedy ani ambici, že bych po přečtení někoho "zlomila názorově na svou stranu".

Článek jsem si napsala z velké části pro sebe, protože kadence, s jakou byla a jsou od začátku září chrlena jednotlivá nařízení ohledně koronaviru, přímo korelovala s tísní, která se do mě začínala vkrádat.

Chtěla jsem sama sobě připomenout, že největší svoboda je stejně nakonec ta vnitřní.

Uvědomuju si, že tenhle článek je do velké míry jen fňukací a nablížit se větší míře svobody je (nejen v Česku) v kategorii zbožných přání.

Jsem teď v procesu vracení se zpátky do svého středu, kde je klid.

Zkouším si připomínat slova Grétky, která se kdysi u starého plakátu kandidátů na prezidenta ptala, který to teda vyhrál. Ukázala jsem jí na Zemana. Načež ona řekla: "Mně se teda víc líbí ten druhej, mami. Ale víš co? Je to jedno. Já jsem šťastná se Zemanem i bez něj."

Žádné komentáře :

Kdo je Krkavčí matka?

Moje fotka
Vždycky jsem byla ve spoustě věcí "ta divná". Narozdíl od svého 15letého já se za to dnes už nestydím. Mám víc dětí než rukou. Gréta, Marián a Janek se jmenují. Ty děti, ne ruce. Když děti spí, píšu blog Krkavčí matka. A protože jsou všichni tři dobří spáči po mamince, napsala jsem po nocích ještě 12 KNÍŽEK pro dospěláky i pro děti. Miluju les, nohy v teple a mého muže Honzu, který na mě čeká v nebi. Děsí mě pobytové zájezdy, snahy o škatulkování a nesmířliví lidé se zavřenými hlavami.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...