neděle 25. srpna 2019

A jaká je vaše definice důstojného života?


Pamatuju si dodneška, jak mě před víc než rokem rozčílila reportáž o matkách samoživitelkách, které trpí finanční nouzí.

V reportáži se na příkladu dvou maminek snažili popsat, jaké je to hrozné, když máte do konce měsíce v kapse jen pár stovek a nemůžete si zajistit "důstojný život".


Jenže co je to důstojný život?


Abychom se dobře chápali: vůbec nemám nic proti tomu, aby někdo bydlel v Řevnicích (jedné z nejdražších vesnic za Prahou co se cen bydlení týče), měl obrazovku přes půl zdi a na zahradě třeba lunapark.

Nechme také stranou to, že já sama bych v případě, že nemáme co jíst, vzala děti a přestěhovala se s nimi někam, kde bych nájem utáhla (což jsem také udělala, když Honzík zemřel). Kdybych neměla kde vařit a v čem chladit potraviny, prodala bych televizi s trampolínou. Kdybych měla nedoplatek na elektřině, nepoužívala bych jednorázové plínky.

Ani toto nikomu nechci vyčítat, protože finanční gramotnost je něco, s čím se člověk nenarodí. A často jsou možná ve finanční nouzi právě ti, kteří nevyrůstali v prostředí, kde by se mohli tyto základy naučit.

A v neposeldní řadě nechci opomenout ani to, že vnímání chudoby je čistě subjektivní. Považuji za zcela legitimní, pokud se někdo cítí chudý, jakkoli má doma třeba pozlacené kohoutky.


Já vím, že chudoba je velmi citlivé téma a opravdu nechci nikoho urazit.
A strašně nerada bych, kdyby se toto stalo hlavním předmětem diskuze.

Nicméně mi přišlo fér uvést svá východiska, abych se mohla pustit do toho, co chci nastolit jako téma:

Kdo jiný než vy může soudit to, zda vedete důstojný život?


Nedávno jsem zhlédla rozhovor o výzkumu, jehož předmětem bylo, kolik peněz člověk v Čechách potřebuje pro důstojný život. Výzkum probíhal tak, že byly stanoveny oblasti života a v nich se pak expertními odhady a konzultacemi s odborníky stanovovalo, co je to minimum, které vám zajistí důstojný život.

Rozhovor jsem dokoukala jen s největším přemáháním. Vlastně jen proto, že jsem čekala, jestli mě paní výzkumnice dokáže některým svým výrokem ještě víc vytočit. (Dokázala.)


Kdyby se na mou rodinu vrhnul některý z podobných expertů, zřejmě by seznal, že žijeme velmi nedůstojně


Děti nechodí do školy, nejezdí do školy v přírodě a ještě donedávna nechodily na žádný kroužek.
Mám celkem troje boty. Na zimu mám jeden kabát. A k tomu dvě police oblečení, které točím stále dokolečka.
Děti mají oblečení většinou z druhé ruky a jejich společný pokoj nepřetéká hračkami.
Nemáme televizi a mikrovlnku a tiskárnu a fén a Xbox a topinkovač... a vůbec máme málo věcí.
Nekupujeme maso.
Do restaurací skoro nechodíme, zábavním centrům se vyhýbáme, v kině jsme byli jednou.

Nejde o to, že bych si nemohla něco z výše uvedeného dovolit. Ani tím nijak nepohrdám, protože je mi veskrze jedno, jak si svůj život kdo poskládá, pokud mi to necpe.



Moje představa, jak má vypadat důstojný život, je zkrátka jiná


Paulo Coelho ve své knize Záhir popisuje setkání s žebráky, kteří nechtějí zpět do normální společnosti právě proto, že jim přijde nedůstojná. To, v čem většina lidí vidí důstojnost, považují za nesvobodu.

Nechtějí hypotéku, kvůli které se musejí strachovat, aby ji měli z čeho platit.
Nechtějí drahé auto, kvůli kterému by nespali z obavy, že jim je někdo ukradne.
Nechtějí mraky věcí, kvůli kterým by se museli bát, že když o ně přijdou, ztratí i svůj společenský status.
Nechtějí běžet v krysím kolečku jen proto, aby nezklamali něčí očekávání.

Ve zkratce říkají:


Radši chodit po světě s "igelitkou, ve které mám svůj veškerý majetek", než se vzdát toho jediného, co mi může zaručit skutečnou důstojnost. A to je svoboda. Svoboda těla, duše i mysli


Velmi s tímto souzním, jakkoli jsem se nikdy na ulici neocitla.

Právě proto mě děsí reportáže a rozhovory, kde se pracuje s doporučenými částkami peněz pro důstojný život dle nějakých standardizovaných měřítek.

Nechci ani argumentovat tím, že i náš nejchudší občan se bude mít pravděpodobně stále lépe než průměrný občan v Bangladéši. Pravděpodobně to tak bude, nicméně mně tato standardizace důstojnosti vadí z jiného důvodu: 


Já prostě nechci, aby mi kdokoli jiný než já říkal, jak má můj důstojný život vypadat a kolik na něj potřebuju peněz


To, s čím se jeden může cítit bohatý, nemusí druhému stačit.

Domnívám se, že takové paušalizace vedou k dvěma věcem:


  1. Pocitům, že mám na něco právo a mohu si to na úkor ostatních bez ptaní nárokovat, když je to součást "důstojného života",
  2. Individualismu, protože tam, kde přirozenou solidaritu nahradí povinná "solidarita" skrz daně, nemají lidé nejen tolik prostředků, ale hlavně ani chuť starat se o druhé.


Už dlouho jsem nenapsala takhle naštvaný a negativistický článek, tak bych ho ráda ukončila aspoň konstruktivně, když už ne optimisticky.


V čem tedy vidím řešení?


Nabízelo by se možná nabídnout řešení, že všechno spasí finanční gramotnost, díky které bude mít víc lidá možnost postavit si život tak, aby mu vyhovoval.

Ne, že bych nevítala všechny ty organizované snahy naučit školáky finanční gramotnosti. A rozhodně jsem pro, aby se téma financí otvíralo i v rodinách. 
Jen mám trochu obavu, že "finanční gramotnost" je takový buzzword, který - aniž byste nějak dál rozvedli jeho obsah - když řeknete, nemůže vám nikdo nic vytknout. Nicméně výsledky těchto snah jsou velmi obtížně měřitelné.


Já sama vidím cestu spíš v tom, abychom rozšířili definici toho, co je důstojný život



Abychom důstojnost života neomezovali jen na to, kolik máme peněz.
Abychom důstojnost života neměřili tím, že se budeme srovnávat se sousedem.

Přeju si, abychom to vysvětlovali svým dětem. 
Přeju si, aby si děti nenechali natlačit do hlavy představu důstojného života, která je možná všeobecně přijímaná, ale nesouzní s ní.
Přeju si, abychom děti vyslali z hnízda s tím, že to, jak si definují důstojnost svého života, je čistě na nich.

45 komentářů :

  1. Dobrý den, dovolila bych si nesouhlasit. Například severské státy, kde je vysoká míra státem řízeného přerozdělování vykazují i celkově vysokou míru spokojenosti obyvatel. Samozřejmě že pocit chudoby je subjektivní a finanční a celková životní gramotnost je zásadní, ale jistý garantovaný hmotný standard by měl být stanoven, už jen kvůli dětem. Existují výzkumy například na téma chudoby nebo hmotné deprivace a její souvislosti s děláním chybných rozhodnutí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Naprosto souhlasim!

      Garantovany hmotny standard musi byt stanoven kvuli detem.
      Ty si zivotni styl jeste nevybiraji...

      Vymazat
  2. Veru, to je hezké, že Tě takový rozhovor dokáže zvednout ze židle. Já si ho pustila a nemůžu se ubránit pocitu, že je skvělé, jak dobře se v Čechách máme, že řešíme takové problémy. Byť jsem relativně ovlivněná knížkou Melindy Gates The Moment of Lift a rozhovor vnímám v kontextu chudoby rozvojových zemí, kterým se Gatesovic nadace snaží pomoci, (a z vlastní perspektivy spokojené maminky v teplém bytečku). Nicméně i v rozhovoru expertka říká, "Neříkáme, že člověk, který má míň (peněz), nežije důstojně." Mám pocit, že skrze výzkum se snaží upozornit na chudobu lidí, kteří si takovou cestu dobrovolně nevybrali, že skrze data hledá způsob, jak takovým lidem pomoci. Něktěří lidé s nižším příjmem jsou šťastní jako Ty, ale jsou i tací, kteří nejsou a spousty takových, kteří mají ještě méně. A je možné, že jim pomůžou peníze nebo Váš článek, nebo cokoli jiného. Rozhodně to nemá jednoduché řešení několika vět na konci článku nebo na konci rozhovoru. Je fajn si i skrze Tvůj blogpost připomenout, jak se máme dobře, a že to vnímání záleží i hodně na nás. Ale zároveň je potřeba pomáhat lidem, kteří nemají to štěstí být tam, kde jsme my.

    OdpovědětVymazat
  3. Každý den po cestě do práce zakopávám o několik těch "svobodných" lidí s igelitkou a rozhodně si nemyslím, že by vedli důstojný život. Ba jsem přesvědčena o tom, že ani oni si to nemyslí. A to i přesto, že na rozdíl ode mě nemusí každý den do práce....

    OdpovědětVymazat
  4. Veru,pises co vsechno nemate a nepotrebujete.
    To je ale Tvuj zivotni styl.

    To nelze srovnavat.
    Protoze muzes v klidu na mesic do Spanelska coz nekdo ne.
    Bara

    OdpovědětVymazat
  5. Je velký rozdíl mezi tím, jestli si chudobu zvolíte dobrovolně, jako vaši životní, nebo duchovní cestu. Nebo jinou možnost nemáte. Denně chodím kolem bezdomovců na Hlavním nádraží, nezdá se mi, že by to byl výsledek nějaké jejich cesty, kdy pochopíte, že materiální věci, vám nemohou přinést štěstí.

    OdpovědětVymazat
  6. A já náhodou docela souhlasím... Dost často se vnitřně "bavím" tím, že na návštěvě koukám v koupelně kolik různých kosmetických a dalších věcí mají ti, co nemaj peníze.. Většinou několik sprchových gelů, šamponu, aviváže, prací prášky, spreje a nevím čeho všeho ještě. Vše v několika exemplářích, načnuté a rozdělané další a další..Naposled jsem si, jen pro zajímavost, spočítala (jen to co bylo videt) koupelnu mých rodičů. Na poličkách bylo věcí za něco přes tři tisíce a spoustu věcí do zásoby schované uvnitř... Tohle nechápu. A pořád kupují zbytečnosti a pak "brečí" že nejsou peníze..

    OdpovědětVymazat
  7. Skvělý článek, díky za něj! I já se cítím důstojněji v mobilheimu na konci vesnice, 10 minut pěšky od lesa, než v nóbl bytě v Ostravě, kde jsem musela dýchat pach továren, kde mne sousedky málem ukamenovaly za to, že nosím dítě v šátku a lidi jsou tu od sebe tak odpojení, že když se na někoho usměju, hodí po mne podezřelý pohled. To raději žít skromněji, ale blíž k přírodě, moci si hrábnout do hlíny a sklízet vlastní plody, moci učit dítě o světě zvířat a rostlin venku, ne jen z encyklopedií. Pocit důstojnosti založený na společenském statusu či vlastnění věcí je podle mne jen pocit, je to umělá náhražka sebevědomí. Pak vzniká v lidech nutkání neustále něco kupovat, i když většinu věcí vůbec nepotřebujeme, a dále roztáčet kolotoč konzumerismu. Pak se hroutíme, když o něco dražšího přijdeme - protože jsme na tom nevědomky postavili své já. Pak věci vlastní nás, ne my je. Důstojný je pro mne pouze takový život, při kterém vědomě nepřispívám k ničení jediného domova, který máme - naší země.

    OdpovědětVymazat
  8. Prošla jsem si díky otci svých dětí, který neplatil alimenty, obdobím,kdy jsem měla pro tři lidi třicet korun na den. Nevadilo mi,že nemám drahou televizi, drahé auto, dovolenou u moře. Pochopila jsem v té době,jak málo člověku k životu stačí. Vadilo mi, že nemám dětem na léky ani na to,když mají jít se školou do divadla. Obrečela jsem to,že pod stromečkem měly jen ponožky a spoďáry. To, co nezbytně potřebovaly. Nic k vánoční radosti.Nemohla jsem jít s kolegyněmi z práce na kafe, neměla jsem ani na toho turka. Nejela jsem kamarádce na oslavu narozenin,neměla jsem na vlak ( ostatně ani na dárek). Syn nemohl jet na lyžák. Není to jen o věcech. Je to třeba i o sociálním vyčlenění... a když člověk vezme druhou práci,aby děti uživil, je zas pořád pryč nebo unavený,takže stejně nemá pocit,že je líp nebo že žije nějak víc důstojně. Není to jen finanční status. Je v tom strach o budoucnost dětí, jejich vzdělání,bezmoc,zoufalství , ponížení, vztek na toho, co neplní své povinnosti...nejde o to,že děti nemají nejnovější notebook. Jde o to,že v noci brečíte do polštáře z obavy,jestli jim budete mít dát co jíst. A to v téhle zemi fakt důstojné není. Byť v jiných zemích je to často standart. Ivča

    OdpovědětVymazat
  9. děkuji za článek...pro mě je zajímavé, že většina lidí spojuje důstojnost s penězi-materií :-), ale i to je v pořádku, každý ve svém životě propadne této iluzi ... já vidím důstojnost skrzevá vnitřní nastavení nebo možná tu "svobodu" ...pro mě to znamená mít možnost cítit sama sebe, zastavit se a vědět, že jdu svou cestou a nemusím z ní uhýbat, protože chci vyhovět mainstreamovému pohledu na svět ... v angličtině je pro to krásné slovo flow - pakliže se daří takto žít (alspoň chvílema :-) ), tak to považuji za důstojný život (mimochodem, v tu chvíli člověk přstane řešit, co je důstojný život)... jo, ale to mluvím z mého pohledu o ideálu, zatím jsem nepotkala nikoho, kdo toto žije na 100% :-))))))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dustojnost s penezi..asi proto taky,ze se jedna o rodiny s detmi,ktere potrebuji resit bezne veci...

      Vymazat
  10. Veru, nic proti, ty jsi v době, kdy ses stěhovala do levnějšího, měla na stěhování finanční rezervu, ochotné pomocníky, stěhovala ses v době, kdy lidi stáli frontu na to, aby ti mohli s něčím pomoct. Myslíš, že to můžeš použít jako příklad toho, jak se má zachovat "uvědomělá" samoživitelka?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Může, protože na sebe absolutně nevidí. Bohužel.

      Vymazat
    2. Tak já nevím, při stěhování do menšího snad ušetříte, na co finanční rezerva? Je smutné, že byste nenašla nikoho, kdo by Vám pomohl třeba se stěhováním, to opravdu nezávidím:( Ono občas se stačí zeptat a lidi rádi pomohou, ale často vidím, že si lidi stěžujou jak je všechno hrozný, ale aby se ozvali, že něco potřebujou, to ne, ono je jednodušší sedět a nadávat.

      Vymazat
    3. Že já nebo vy bychom je našli, neznamená, že je najde každý. Já je našla, považuju to za obrovský štěstí, ne svojí zásluhu, a protože jsem si sama hrábla na dno, vím jak těžký to je. Věděla jsem, že je to dočasné, přesto to bylo peklo. Veroničiny rady jasně dokazují, že v tomhle případě opravdu vůbec neví, o čem mluví.

      Vymazat
  11. Vyjadřujete se z pozice člověka, který dosud pracuje, v minulosti pracoval, neměl zrovna zanedbatelné příjmy a svoje hmotné statky společně s partnerem díky tomu náležitě množil s vidinou, že z toho bude v budoucnu profitovat. Což je super, krásné dvě kariéry...Přesně tato životní dráha vám v současné době umožňuje se na řadu věcí dívat jako na zbytné a blahosklonně se tvářit, že jste povznesena nad většinu věcí, které jiní vnímají jako potřebné. Fázi "od výplaty k výplatě" jste buď nezažila nebo ji máte dávno zdárně za sebou. Lidé, kteří takto nefungují, výdělky mají tak nízké, že opravdu žijí od jednoho k druhému, takto uvažovat nemohou ani v nejmenším. Pro vás je vše, co jste popsala, otázkou priorit. Pro ně vytloukání klínu klínem. Do této situace se často vůbec nedostali vlastní vinou, může jít například o dítě velmi nemajetných rodičů, které má startovní čáru od začátku posunutou úplně jinam. Kdo nezažil, nebo bedlivěji nepozoruje jiné sociální skupiny než tu svou, nemůže to nikdy pochopit.A zdaleka to není o inteligenci, faktorů je celá řada. Pro mě opět příliš zúžený a jednostranný pohled na mnohem širší téma. Výborně je tohle shrnuto v anonymním příspěvku 26. srpna 2019 19:24.

    OdpovědětVymazat
  12. Ačkoli nemáte televizi, žádná reportáž vám neuteče. Svým dětem přejete, aby si důstojnost života definovaly samy, ale cizím lidem do jejich pohledu vehementně mluvíte... není to divné?

    Pokud jde o materiáno, my lidi jsme pořád "lovci a sběrači". Je normální toužit po větší lopatce na písek, po novějším mobilu, po dvaceti kabelkách, a stejně tak je normální srovnávat se s okolím. Podle toho, co v životě zažijeme (včetně toho, jestli si aspoň část přání splníme nebo ne, případně jestli máme možnost pocítit marnost a nudu z nadbytku krámů kolem sebe), se pak s onou základní "potřebou hamounit" dovedeme nějak vyrovnat. Někdo se dopracuje k minimalismu, někdo ne - ale to právě záleží na okolnostech, jak ostatně píše i předchozí diskutér(ka).

    OdpovědětVymazat
  13. Tedy Veroniko, Vy svým dětem taky nic nedopřejete: věci (tj. i hračky) žádný, školy žádný, kroužky žádný, pobyty u moře mezi dětmi a hlavně v létě, když už tedy u moře, tábory žádný....Na všech fotkách jste v lese. To už mi přijde takové fakt divné, to už není minimalismus....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Často sú s grupou ďalších ľudí a detí, uverejňovať fotky iných detí však nie je kóšer. Tak len toľko k tomu, že určite nie sú izolovaní samotári :)

      Vymazat
    2. No tak teda, to že děti nemají přebytek všech hmotných věcích, na tom není nic špatného, zrovna tak by šlo "odsuzovat" to, co vy propagujete - hromady hraček, organizované tábory, konzumní životní styl

      Vymazat
  14. Jako dite jsme zili s rodici opravdu v nuznych podminkach(jsem rocnik 85). Stydela jsem se moc. Krouzek zadny, lyzak, skola v prirode..nikdy nic. Nemela jsem kolo. Kolikrat ani svacinu do skoly a byl hlad. Nejhorsi bylo,ze jsem delala jako ze nic. Decka sli v zime bruslit a ja jim rikala,ze me to nebavi (i jsem tomu snad verila). Na Vanoce maximalne obleceni a to jeste sileny, ktery jsem musela nosit pac jiny nebylo. Samozrejme v 15 ti jsem sla na brigadu. Takze skola pak prace..skoro porad az do maturity. Obcas jsem padala na hubu. V kine jsem byla poprve v 18 ti letech,kdyz jsem tam sla pracovat. Ano o to vic si ted vseho vazim. Ale na toto vsechno opravdu velmi nerada vzpominam..byla jsem fakt nestastna, samotarsky dite, ktery ale navenek tak nepusobilo - proste jsem hrala divadlo jak jsem hrozne free. Andrea

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. takto podobne vyzeralo aj moje dectvo. ja som síe športovala, ale tie korunky sa zas nedali na iné veci - takže som v 18tich zistila že mam fakt hodne pokazené zuby (a za vlastné výplaty si ich už dávam dokopy). Pametam si na časy, kedy nam chodili samé pripomienky za nedoplatky na energiach. Hold tie peniaze proste neboli. Síce som športovala, ale i tam sme boli na dlh. O nejakom cool športovom oblečení som ani nesnívala, všetko na šport som mala zdedené. Do školy som chodila v botaskách s dierami a ked pršalo, domov som prišla vyziabnutá, s mokrými nohami. Moja mama a zvyšok rodiny mali podobné topánky, vždy tie najlanejšie, od vietnamca. Na nič lepšie nebolo. Ladnička bola večne prázna, takže v školskej jedálni sme so súrodencami zjedli čo sme mohli. NIKDY som nad tou stravou neohrňala nos. Na dovolenku pri mori som išla prvykrát za vlastné peniaze, z výplaty. Od 15tich som každý víkend a všetky volné dni trávila v továrni, na brigáde, štandardné 12tky, 5-6X do týždňa. Ináč to nešlo. žiaden spoločenský život a čas na chlapcov nebol. V 19tich som sa odsťahovala, našla si prácu na plný úvezok a postavila som sa na vlastné nohy. Odvtedy je môj život ovela jednoduchší. Som šťastná že mi moja mama dopriala skvelé vzdelanie. Ale ten pocit menejcennosti kvoli tomu že tie financie nie sú, ma bude sprevádzať asi navždy.

      Takže, drahá Veroniko, to, ako vidíte chudobu vy (z pozície človeka kt sa ma finančne dobre - ak by ste sa finančne dobre nemala, nakupujete boty u vietnamcov a nie barefoot, atd..) sa úplne nezhoduje s tým, čo som si zažila. Naša rodina nikdy nerozmýšlala nad kupou notebooku, nikdy sme ho doma totiž nemali. Je lahké maž to privilégium a vyberať si, či na niečo peniaze dáte alebo nie, ked ich máte. V momente, kedy žijete v dlhu, a ako dieťa vidíte v akej finančnej situácii sa vaša mamka, samoživitelka, ocitla, by vam do smiechu nebolo...

      Vymazat
  15. Nemit televizi a notebook, protoze je to moje volba, je neco jineho, nez ji nemit, protoze nemuzu. Nemame televizi, protoze ji nechceme. Kdyz budu chtit, muzeme ji mit. Mam stesti, ze se "muzeme uskromnit". A Vy taky. Protoze je snadne se uskromnit, kdyz je z ceho. Jenze - a o to tu jde nejvice - nekdo se uz vic uskromnit nemuze. Nema jak. Nema z ceho zaplatit detem leky. Nemuze si koupit barefoot boty. Nemuze uz jit vic na dren.

    OdpovědětVymazat
  16. Nevím, jak svoji teorii o důstojném životě jednou vysvětlíte dětem.
    Už teď jim toho musí spoustu chybět (nemluvím jen o materiálních věcech) a ony to vnímají avelmi brzy ....

    OdpovědětVymazat
  17. Jsem si přečetla komenty, no to je teda výstava komplexů jedna radost.
    Zamyslete se v prvé řadě všichni hlavně nad sebou. Až budete v pohodě se svým životem, nebudou vás názory ostatních tak strašně drásat na dušičce.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mně většina názorů přijde naopak velmi slušných a věcných. Pokud jste četl (četla?) článek autorky, tak hned v první větě píše, jak ji rozčílila reportáž o něčem, s čím sama nesouhlasí. Ona najevo svoje rozčilení a nesouhlas dát může a jiní v komentářích ne?

      Vymazat
    2. Přesně tak, komentáře přece věcně, bez emocí poukazují na prostý fakt, že je rozdíl mezi dobrovolnou skromností a skutečnou chudobou. Dobrovolná skromnost je věc volby a dospívá k ní většinou člověk, jehož základní potřeby jsou nasyceny. Člověk, který je - ať už z jakýchkoli příčin - skutečně chudý, trpí materiální deprivací a poučovat ho o tom, jak má být skromnější, je přinejmenším necitlivé. I tady platí, že sytý hladovému nevěří.

      Vymazat
    3. V okolí jsem měla více lidí, kteří si stěžovali, že jsou v nouzi, víte co je ale zajímavé? Na cigára a na chlast měli vždycky..samozřejmě to nebude situace maminek samoživitelek, to neříkám, ale často se do toho lidé dostanou svou vlastní vinou. Taky jsem kdesi četla o samoživitelce, že nemá na oblečení pro svoje páté dítě, to mi v dnešní době už taky přijde ujetý, kurde, když nemá peníze a prostředky a vůbec zázemí pro jedno, dvě, tři děti, proč přivádí na svět další dítě? Vždyť takové děti se zas nenaučí nic o tom, jak být sám za sebe zodpovědný a vyjít s tím, co mají k dispozici.

      Vymazat
  18. Veroniko, já Vás sleduju nějakou dobu a mám pocit, že začínáte ztrácet respekt k ostatním. Takhle nenávistný článek bych od vás tedy nečekala. Schválně jsem se podívala na tu reportáž a opravdu nevím, co by maminka získala tím, kdyby prodala trampolínu a televizi...obojí je staré, opotřebované, mikrovlkna taky..nemá to vůbec žádnou hodnotu a pokud by to prodala tak za pár korun, které by ji na ledničku nestačily ani náhodou. Nějka se mi nechce věřit, že osoba s vaším intelektem si může myslet, že na prodeji staré elktroniky dá vydělat. A proč bydlí v Řevnicích? Třeba tam má rodinu, nebo jí konečně byl někdo ochoten pronajmout dům se s dětmi. Není to žádná sranda najít pronájem, když jste sama s dětmi.
    Mě ve vašem článku chybí trochu pokory a vděku, že vy se máte dobře.
    A možná že nemáte televizi a děti nechodí do školy(tedy pouze Grétka, ostatní nejsou školou povinné, tak proč by tam chodily..že..a tím pádem nebudou ani jezdit na školy v přírodě, jsou malé na koužky atd)...ale jezdíte několikrát ročně do zahraničí, kde trávíte dlouhou dobu. Určitě nežijete nijak v bídě a nouzi.

    Taky by bylo fajn, kdybyste reagovala na komentáře ať už tady nebo na facebooku.
    Mějte se hezky a přeju vám, ať se nikdy do té nouze nedostanete.
    Kristýna

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano. Přiznám se, že tento blog už nějaký čas otvírám s nadějí, že zase najdu tu starou dobrou autentickou Krkavčí matku, jednou plnou citu, jindy s postřehy tak trefnými, že mne ta pravda až hluboko v duši zabolí. Věřím, že původní KM ještě existuje - vykoukla na mě ve své ryzí podobě například na FB v nekrologu za Bárou Rektorovou. Ale čím dál častěji se ztrácí v jakési nové podobě školometské a mentorující, nesporný psací talent se rozpouští v prvoplánových agitkách, vidění je podivně černobílé ve smyslu "moje krásná bublina versus ten ošklivý svět venku", pro sebe žádá respekt a toleranci, ale postrádá ji ve vztahu k druhým (tedy k těm, kteří nepatří do party). Právě to uzavření se do bubliny stejně smýšlejících lidí, které zpočátku mohlo mít jakýsi sebeobranný charakter, nakonec vede ke ztrátě sebereflexe, elitářství až povýšenectví.
      Krkavčí matko, prosím, vraťte se.

      Vymazat
    2. Asi špatně čtete, ale Veronika na svých zahraničních cestách pracuje, takže nevím, proč píšete o tom, že asi není v nouzi, když stále jezdí do zahraničí..vždyť je jedno, zda pracuje v Praze nebo kdekoli v zahraničí, její práce to umožňuje, tak to není cestování za zábavou přece.

      Vymazat
    3. To, že není v nouzi, vyplývá mimoděk z jejích četných vyjádření - ať už v rozhovorech, článcích, atd...člověk si to pospojuje při třoše dobré vůle dohromady. Je to důležité? Je i není zároveň. Budu-li apelovat na veřejnost tvrzením, že já žiji skromně a není to těžké a že nechápu, proč to nezkusí i ostatní, pak je informace, že jsem do budoucna relativně dobře zajištěna, podle mě dost podstatná. Mám pak totiž právě tu volbu oné skromnosti a moje uvažování se dost liší od úvah člověka žijícího od výplaty k výplatě, který nikdy neměl nadstandardní příjmy, nikdy nemohl investovat do nemovitostí, nemůže spoléhat na vedlejší zdroje příjmů v nouzi, částku, kterou já vydělám za den, on vydělává týden atd. atd.. A často si jeho situaci nedokážu představit. Veronika si ji zjevně představit nedokáže, proto napsala povrchní, ač atraktivní (asi) článek. Jenže je nutné počítat s tím, že kdo to zažil (byť jako dítě před desítkami let) nebo má lepší analytické myšlení, dokáže víc než trefně argumentovat proti. Protože tyto zkušenosti se prostě nezapomenou, tak jako jakýkoliv jiný, hmatatelný nedostatek čehokoliv, co je pro většinu společnosti samozřejmé.

      Vymazat
  19. Veroniko,reportáž jsem viděla a s paní vědkyní souhlasím,protože mluvila věcně a s empatií k lidem,kteří jsou nezaviněně v nouzi. Stačí když chodí řádně do práce,která je mizerně placená,ale oni do ní chodí dál,platí daně atd. a přesto se jim nedostává peněz. A proč by nemohli jet k moři,proč by si nemohli koupit televizi,proč nemůžou poslat děti na lyžák,když fakt pracují?Co je na tom špatného? Veroniko nezlobte se,ale z hrušky dolů - blbnete.
    Katka.

    OdpovědětVymazat
  20. Myslím si,že to Veronika dělá dobře, je lepší vést děti i sebe ke skromnosti.Je mi sympatické, když lidé, kteří mají vyšší příjmy než my, se nevyčleňují a nedělají ze sebe něco lepšího. Je snadné vychovat z dětí rozmazlence,kteří mají hned všechno,co chtějí,když na to mám. Ale říct ne, tohle přece nepotřebuješ,popř. nepotřebuji,je umění.
    Myslím, že Veronika se rozhodně nechtěla někoho dotknout. Je strašně těžké napsat něco tak,aby se to líbilo všem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Líbí se mi Váš názor, plno lidí tu Veroniku odsuzuje, že jako ona si to může dovolit a kdesi cosi, to snad není nic špatného, že když mohla, pracovala a spořila a teď to jen úročí. Osobně bych nechtěla v její situaci být ani za miliony, přišla o manžela, toho žádné peníze nikdy nenahradí. A přesně, podle mě je SKROMNOST to, co dnes mnoha lidem chybí. A mám stejný názor jako vy, že Veronika děti udržuje v té skromnosti, nedělá z nich rozmazlence, kteří se topí v tuně hraček a neumí si ničeho vážit. Rozhazovat peníze, když jsou, to umí každý blbec, o to větší pád na dno následuje, když přijde problém, nejsou rezervy, co bude v budoucnu, nikdo neví.

      Vymazat
    2. Jenže její kritika se netýkala neskromnosti majetných, ale neschopnosti vyjít s minimem prostředků u nemajetných. A tak kritika stála na strašně chabých základech, protože jí prostě taková zkušenost zjevně chybí. Na to se v diskusi nejvíce naráželo. Hodnotí něco, co nezná a její argumenty jsou strašně slabé. Myslím, že nikdo jí tady nic nezávidí, to je nesmysl. Ale pokud vysloví konfrontační postoj, musí počítat s reakcí. Nebo pak tyto příspěvky nemají smysl a může si je psát do deníčku...

      Vymazat
  21. V tomhle musím teda ocenit s prominutím cikány - ti jsou často nezaměstnaný, ale snaží se, když jsem se zbavovala starších věcí, tak než abych se handrkovala o pár stovek, tak jsem dávala věci za odvoz a vždycky si pro věci přijela cikánská rodina. To mi přijde super, nemají peněz nazbyt, tak si hlídají bazary a třeba si přijeli pro ledničku..takže ono kdyby si maminky samoživitelky místo pruzení do TV obhlídly, co se kde dá sehnat, často jsou to skoro nové věci a zadarmo, tak by to také bylo lepší. Chápu, že v jejich situaci by se nechtěl nikdo dobrovolně ocitnout, ale člověk je prostě zodpovědný sám za sebe a je potřeba, aby začal u sebe, ne brečet, na co všechno nemám, ale hledat, jak to sehnat třeba zadarmo..a že dnes toho je..právě lidi pořád kupujou hovadiny jako televize apod. za dva roky to vyhodí, jen proto, že to je zastaralé, takže kdo chce, může mít ledasco zadarmo.
    Jinak jak tu psala paní, že nemohla jít s kolegyněmi na kafe, že na to neměla - proboha proč jim to narovinu neřekla, jak to je, to by jí to kafe žádná nekoupila? Já teda když měla kámoška třeba krizi, tak jsem vůbec tohle neřešila, platila jsem účet celý já beze slova, člověk nikdy neví, kdy bude potřebovat tohle oplatit.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že jde o nepochopení podstaty termínu důstojný život v pojetí autorky výzkumu.
      Základní myšlenku už tady někdo zmínil: přestože daná osoba poctivě celý den pracuje, neholduje hazardu, drogám ani alkoholu ani neutrácí za zbytečnosti, dostává se pod úroveň příjmu, který by jí zaručil z dnešního pohledu věci běžné, standardní. Tady nejde o zacvakání jednoho kafe v kavárně, ale o to, že jste dlohodobě s příjmem tak nízko, že se z toho hledá cesta ven strašně složitě. Ano, můžete dávat dětem otřískané lyže, boty, kolo, dovolenou trávit za rohem atd. atd. Ale o tom vůbec ten výzkum a jeho myšlenka není. Nepochopila jste to.A co diskutéry nadzvedlo ze židle? Především asi to, že o tom, co je nebo není důstojné káže někdo, kdo tyto problémy zjevně nikdy neměl ale hlavně se ani do hloubky nezamyslel nad tím, oč se vlastně skutečně jedná. Povrchní článek se zjednodušenými výstupy. Jako ostatně téměř vždy. Marketingové zjednodušování, černá a bílá. Asi na to lidé holt slyší, ale s analýzou problému to tedy opravdu nemá vůbec nic společného a skupinu lidí, které se to skutečně dotýká, to spíš rozhořčí než aby jí to pomohlo...

      Vymazat
    2. Jasně, že by mi většina z nich to kafe koupila. Jenže - když už člověk nemá prachy, pořád má nějakou lidskou hrdost... Nepůjčovala jsem si peníze, které jsem neměla z čeho splatit,nežebrala jsem ani o kafe. Prostě jsem si odžila jednu mizernou životní kapitolu. Proto dnes věci, které nepotřebuju neprodávám,ale většinou rozdávám. Vždycky je tu někdo, komu se i malá pomoc hodí... Ivča

      Vymazat
    3. Treba to ti cikani pak nekde strelili dal :-)

      Vymazat
  22. Já článku (a vlastně i diskuzi) rozumím tak, že přesto, že jsem v nouzi, můžu se na svoji situaci dívat buď jako oběť nebo k ní přistoupit aktivně (i lidé v nouzi mají svobodu, přesto že je asi těžší ji vidět, ale to může platit i pro bohaté). Můžu zkusit zpochybnit nezbytnost některých dnešních "nutností" a rozhodnout se, jak se budu cítit, když na ně nemám. Já tomu věřím a to mi tento článek připomíná. Musím se cítit nutně "mimo", když nemám na věci, které jsou dnes normální? Nezáleží víc na tom, jak zdravím sousedku a jestli jsem milá na paní v obchodě, než na tom, kam jedu na dovolenou? A ano, je to sakra těžké, protože dnes, když nemám na to jet k moři, jsem pro většinu mimo. A blbý je, když jsem mimo i pro sebe. A taky mi vrtá hlavou, zda je např. viz. dokument, ve velké nouzi opravdu potřeba kupovat dítěti i pro mě hodně drahej Sunar, platit kvůli dětem internet, tv poplatek a vařit maso (když jej děti mají denně v jídelně)? Ty matky opravdu počítají každou korunu, třeba díky tomu můžu mít na to kafe s kamarádkama a díky tomu se budu cítit líp a třeba si najdu lepší práci.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to všechno možné, ale neřeší to myšlenku, které tu říkáme důstojný život, tedy tu původní, kterou se zabýval výzkum. Ta říká: pojďme zajistit lidem minimální standard tak, aby nebylo možné, že na plný úvazek pracující člověk, notabene rodič od dětí, se bude dostávat do těchto konkrétních situací bez vlastního zavinění a řešit každý měsíc naprosto základní věci: koupím raději kilo masa nebo doplatím dluh na elektřině...atd. atd...A jinak opět, toto "pozitivní" naladění, které popisujete, bude vlastní až člověku, který ze situace aspoň někdy v minulosti vybředl, nebo, chcete-li, měl dříve po dobu např. několika let všeho dostatek, možnost spořit atd. atd....ten je schopen chápat tento stav jako zcela přechodný a myslet progresivně na možnosti cesty ven. No a co se týká dětí, tak věřte, že v takto ekonomicky tíživé situaci u nich rozhodně nejde o nějaké dovolené u moře, jejich nedostatek má často mnohem drsnější podobu. Byl to pro začlenění mezi ostatní problém už za komunismu, teď je, myslím si, o to větší. Vyrovnat se s tímto s nadhledem umí většinou dospělý. U dětí to z velké části moc pravděpodobné není. Nejsou to ještě natolik zralé osobnosti.

      Vymazat
  23. Nikdy komentare nepisu. Ale ted jeden dam. Pusobi to na mne, ze nejde o prachy ci dustojnost a jeji vnimani, ale v jednodusse o nastaveni mysli. Na mne clanek pusobi jednoznacne heslem: kazdy je sam sveho stesti strujcem. Nastavte si mozek lip, zacnou se kolem vas dit veci, ktere chcete s ne, ty, co nechcete. Neboli doslova: ten, kdo je na ulici, tam chce byt. Je milion zpusobu, jak se zni dosat. Problem je v tom, ze se to nemelo stat. Nevim, jestli je na tom objektivne lip svobodny ctyricetilety zdravy bezdomovec, nez ovdovela zdrava matka tri malych deti!!! Oba potrebuji jedine. Nepropadnout beznadeji a jit zivotu naproti. Pomoc je na kazdem rohu. Jen si o ni rict a chytit sebemensi prilezitost za pacesy. Pak si clovek muze rozhodnout, v jake dustojnosti ci chudobe chce zit. Nesudte nikoho, nevite, cim si musel v zivote projit... tak at se uchlastava pod most nebo vozi v bavoraku! A jsme u svobody. Svobody mysli, svobody rozhoduti, kam dam svou energii, ktere neni na teto planete neomezene.
    Kristyna

    OdpovědětVymazat
  24. Článek mi opět přijde jako takové velmi zjednodušené mudrcování z pohodlí vlastní sociální bubliny, v níž autorka žije. Prostě nemám a jsem happy, tak ať jsou ostatní taky. Jenže je rozdíl nemít a dobrovolně se k tomu rozhodnout nebo nemít nedobrovolně. A podle mě ten pocit diskomfortu vždycky někde nevyhnutelně vystoupí, protože takhle společnost má nějaké standardy. Máme pitnou vodu, máme teplo a máme fungující zdravotní péči, přestože ano, jinde to nemají a taky s tím nějak musejí žít. Zkrátka není důstojné, aby matka, která má řádné zaměstnání, musela přemýšlet, jestli má například dětem na léky. Souhlasím navíc s názorem, že děti to obecně ponesou hůř, protože sociální vyčlenění, i když lyžák se třídou není nic, bez čeho byste teoreticky nemohli přežít.

    OdpovědětVymazat

Kdo je Krkavčí matka?

Moje fotka
Vždycky jsem byla ve spoustě věcí "ta divná". Narozdíl od svého 15letého já se za to dnes už nestydím. Mám víc dětí než rukou. Gréta, Marián a Janek se jmenují. Ty děti, ne ruce. Když děti spí, píšu blog Krkavčí matka. A protože jsou všichni tři dobří spáči po mamince, napsala jsem po nocích ještě 12 KNÍŽEK pro dospěláky i pro děti. Miluju les, nohy v teple a mého muže Honzu, který na mě čeká v nebi. Děsí mě pobytové zájezdy, snahy o škatulkování a nesmířliví lidé se zavřenými hlavami.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...