pondělí 11. března 2019

Když přítomnost bolí k nevydržení


Jsou dny, kdy se - eufemisticky řečeno - všechno sype.
A krom toho, že se na vás sype celý svět, sypou se i chytré rady, jak se z toho bahna vyhrabat.

"Vzpomeň si na své úspěchy a hned uvidíš, že tvůj život není tak špatný."
"Musíš se rychle odrazit ze dna a překonat to."
"Mysli pozitivně! Kam upíráš pozornost, tam to kvete!"

Jenže když 

  • přítomnost bolí k nevydržení, 
  • minulost je frustrující, protože se do ní nemůžete vrátit 
  • a pomyšlení na budoucnost vás drtí na prach, protože prostě nechcete být na světě,

všechny tyhle rady jsou úplně k ničemu.


Neuplyne snad týden, aby se mi se svým příběhem nesvěřil někdo, komu ze světa odešel jeho milovaný. I když jsou to víc než tři roky, co jsem byla v jejich kůži, dokážu se do nich vcítit. Ta bolest je všeprostupující a nesrovnatelná s čímkoli, co jsem kdy zažila. A umí se kdykoli na lusknutí prstů vrátit v plné síle.

Nemusíte zrovna procházet ztrátou blízkého člověka, abyste se cítili mizerně. Každý dostáváme občas naloženo víc, než se nám zdá, že můžeme unést.

Nejsem expert na vypořádávání se ze zármutkem a bolestí. Jediné, co těm nešťastným lidem můžu psát, je moje zkušenost.

Co tedy dělám já, když přítomnost bolí k nevydržení?


1) Nesnažím se z bolesti rychle vydrápat


Spěchání mi možná pomůže, když dobíhám autobus.
Když si ale uprostřed největšího marastu vytyčím moc velký cíl, připadám si pak ještě hůř. Je taaak vysoko a já tak hluboko, že ta propast mezi mnou a kýženou laťkou se zdá být nepřekonatelná.

Když mi bylo po Honzově smrti nejhůř, soustředila jsem se jen na to, abych přežila do dalšího dne. A když se to povedlo, soustředila jsem se na další den. A někdy i den byl moc dlouhý. Tak jsem ho rozsekala na hodiny. Verunko, soustřeď se, ještě jednu, jednu další hodinu, to dáš...






2) Ponořím se do bolesti


Tohle je věc, která funguje i s fyzickou bolestí.
Dá se to natrénovat na blbostech. Třeba když si přeležíte ruku a běhají vám v ní mravenci. Až se to příště stane, zkuste s tím nebojovat. Místo toho zkoumejte, kudy vám ti mravenci běhají, kolik jich je, jak jsou rychlí. Staňte se pozorovatelem bolesti. Buďte tam, splyňte s ní, nebraňte se jí. 

Jakkoli to zní možná nepravděpodobně, tahle technika se dá použít i u porodu. Nevěřila bych, kdybych sama nezažila rozdíl mezi prvním (kde jsem se jen modlila, ať už ta bolest skončí) a třetím porodem (kdy to sice bolelo stejně, ale já byla s bolestí a nikoli proti ní).

No a když to zvládnete na fyzické úrovni, jde to přenést i do psychiky.
Já třeba když brečím, tak si sednu před zrcadlo a pozoruju všechny ty slzy, které ze mě tečou. Jsem těmi slzami a nesnažím se je utírat do kapesníku.




3) Jsem na sebe hodná


Ok, uznávám, že tohle zní jak univerzální ptákovina z náhodně vybrané seberozvojové příručky. Co tím teda myslím?

Když jsem se soustředila na to přežít další den, další hodinu a zvládla jsem to, tak jsem se pochválila. Neshazovala jsem to tím, že "je to málo" nebo "že tamhleten je na tom hůř a zvládá to líp". 

Když jsem seděla před zrcadlem, brečela a nořila se do slz,chválila jsem se za to, že si dovoluju brečet.

Prostě jsem na sebe byla hodná.

Tak ať už v bahnu právě jste nebo ne, buďte na sebe hodní i vy.

8 komentářů :

  1. Kamarádce zemřel táta. A já nevím co dělat. Jak pomoci. Nicméně Váš článek mi vlastně přijde nepřenositelný. Protože sama jsem smrt blízkého nezažila. Nemůžu jí radit nebo sdílet vlastní zkušenost. A rozhodně ne ponoř se do své bolesti. Ale i u porodu to vnímám podobně. Že ani ta zkušenost, kterou mám nemusí pomoci. Protože si jí přetvářím tak, jak to chci vnímat. A tak to zpětně vypadá mnohem snáz. A krásně. Mám pocit, že každý si tu cestu musí najít sám. Takovou, jakou chce. Ale že někdy je to opravdu strašně těžké, tak, že si to ani nedokážu představit...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zkuste se ji zeptat, co by ji pomohlo...jestli chce mluvit, byt sama, brecet, byt s vami. Kazdy to mame asi jinak. A hlavne vsechno potrebuje cas...bohuzel mam stejnou zkusenost s tatou, i kdyz je to uz 10 let. Uz to neboli tolik jako tenkrat, ale chybi mi porad. Takhle zpetne uz si moc nepamatuju, co mi pomahalo nejvic. I kdyz hodne mi pomahalo byt s mymi blizkymi, kdyz jsme o nem s mamkou mluvily a brecely spolu. Ze jsem na to nebyla v te chvili sama. Pamatuju si ale, ze mi "vadilo", kdyz se moje okoli chovalo, ze se nic nestalo. Nebo nevedeli, co maji delat. Naslapovali kolem me, aby neco neudelali blbe...pritom mne tehdy pomahalo, kdyz se me nekdo zeptal. Kdyz jsem o tom mohla mluvit, i kdyz mi pri tom tekly slzy...jak uz tu napsala Iva, buďte s ni. Dejte ji cas. Pavla

      Vymazat
  2. Tahle zkušenost je opravdu nesdělitelná, mně psycholog řekl, že se s tím musím srovnat sama. Moc jsem nechápala, ale časem jsem mu dala za pravdu. Zakázala jsem si vzpomínky, vždycky mě přivedly do horšího stavu. Slova jsou většinou zbytečná, hlavně kamarádce naslouchejte a buďte jí nablízku. Iva

    OdpovědětVymazat
  3. Pani Verunko posilam pozdrav ze slunecne Australie. Vas blog jsem zacala cist, pote co moje sestra taky jako Vy ztratila svoji lasku. 4 roky pote to porad boli. A kdyz to boli, tak slzy tecou, a pak je zase dobre. Smutek se proste nema drzet uvnitr.
    Jinak Vas blog je vzdy "food for thoughts". Nemyslim si, ze jste divna,
    Jste sva. A to ja taky. Dceri jsou skoro 4 roky a ja ji porad kojim. Ani se tim faktem netajim, ale tech nechtenych rad, jak prestat,jsem obrzela asi milion. Pak ale na druhou stranu slysim komentare jako "jak mala pekne mluvi a vypada zdrave." Mozna mama milk ma s tim neco docineni...
    Jsem zastancem slow parenting. Nehonim sebe ani svou dceru po drahych krouzcich, ktere muzeme delat doma a hlavne zadarmo. Napr. tanec, malovani, vyrabeni z papiru,... mame zahradu, tak sazime kytky, zeleninu,sklizime ovoce.. sledujeme ptacky, motyly, berusky...hrajeme si s micem nebo jdeme na plaz sbirat musle, hrat si s piskem, koupat se...
    Na skaly zatim jeste nelezem. Fotka se mi moc libi. Jste super mama.

    OdpovědětVymazat
  4. Posledni komentar byl od Zdeny. Nevim, proc se zadalo "unknown".

    OdpovědětVymazat
  5. Od té doby, co mi náhle zemřela máma nemám ráda obrat ,,upřímnou soustrast,,. Je to něco tak prázdného a neosobního, v mnoha případech paradoxně i neupřímného. Bolest se fakt musí odžít. U mě to trvalo rok než jsem přestala den co den brečet.

    OdpovědětVymazat
  6. Verunko, někdy mi přijdou Vaše názory fakt silně vyhraněné, ale za tento příspěvek DÍKY!!! Krása,něžnost,pochopení,odpuštění si.
    Děkuji Vám
    Katka

    OdpovědětVymazat
  7. Veroniko, ani mě nepřipadáš divná nebo jsem spíš stejně divná, jako ty. Já jsem svou bolest ze smrti dcery rozcházela po horách. Mnohokrát jsem v těch horách chtěla prostě zůstat a už se tam dolů nikdy nevrátit. Seděla jsem někde na skále a bojovala jsem sama se sebou. Nakonec jsem vždy dolů sešla díky tomu, že tam dole byla ještě jedna dcera, která mě potřebovala. Hory a příroda nakonec mou bolest utišily do snesitelné podoby. Takže i to je možná pro některé lidi použitelný lék. I v případě, když mi umřela maminka, rozroučila jsem se s ní v horách: https://www.ivanametelkova.cz/jak-vam-jeseniky-pomuzou/

    OdpovědětVymazat

Kdo je Krkavčí matka?

Moje fotka
Vždycky jsem byla ve spoustě věcí "ta divná". Narozdíl od svého 15letého já se za to dnes už nestydím. Mám víc dětí než rukou. Gréta, Marián a Janek se jmenují. Ty děti, ne ruce. Když děti spí, píšu blog Krkavčí matka. A protože jsou všichni tři dobří spáči po mamince, napsala jsem po nocích ještě 11 KNÍŽEK pro dospěláky i pro děti. Miluju les, nohy v teple a mého muže Honzu, který na mě čeká v nebi. Děsí mě pobytové zájezdy, snahy o škatulkování a nesmířliví lidé se zavřenými hlavami.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...