středa 13. února 2019

Může mít jednotlivec pravdu, když proti němu se svou pravdou stojí celý svět?

foto z besedy v Kopřivnici

"Hele, děcka, víte, že je maminka ve spoustě věcí trochu jiná než je většina lidí, že jo?" ujišťuju se u večeře.
"Vím. Už jsi nám to několikrát říkala," odpovídá mezi sousty Grétka.

"Jo jo, já se jen chci ujistit, že to víte a že si nemyslíte, že ta moje pravda je jediná.
To, co dělám, dělám proto, že chci, abychom byli spokojení. 
Ale jestli se vám to nebude líbit, můžete z toho kdykoli vyskočit, jo?"


"Já spokojená jsem. Tak se neboj," říká Gréta.
"Já jsem taky spokojenej! Mami, víš, že dneska mám v plánu postavit takhle velkýho papírovýho dinosaura?" mění téma Marján.

Ráno děti ví, že na mě nemá cenu mluvit, dokud se nenapiju kafe.
Večeře jsou u nás ale posvátný čas, kdy vedeme hovory. Většinou je iniciuju já tím, že vyslovuju své myšlenky nahlas. 
Ne vždycky z toho vypadne něco hodnotného. Ale pro mě je hodnotný už ten společný čas, kdy můžu na chvíli vypnout od utírání nudlí a brodění se kostičkami lega.



Uznávám, že v některých ohledech jsme rodina podivná. 
A že je to z velké míry dané mnou, protože to nejen toleruju, ale všechny ty "divnosti" v dětech podporuju. (Divnosti píšu v úvozovkách, protože mně naopak přijdou boží.)

Ale protože nežijeme ve vakuu, děti občas narazí na nesouhlas s naším životním stylem.
Nejčastěji dostáváme nalívárnu o tom, jak by dětem bylo ve škole a školce líp.

Těžko říct. Tuhle možnost úplně nezavrhuju.


Když totiž někdy dostanu pocit, že jsem si svou pravdou 100% jistá, je to podezřelé


Snažím se neustále svoje pravdy zpochybňovat a připouštět možnost, že se pletu.

Nicméně tohle mi přijde jednoduché, když je váš názor minoritní.
Když už nic jiného, jste pravidelně vystavováni útkům okolí, které se vás snaží přesvědčit o tom, že se pletete.

Jenže co když se plete většina?

Čtu teď po 20 letech Marťanskou kroniku. Není to jen zábavné retro. Kvalitní sci-fi se pozná hlavně podle toho, že má myšlenkový přesah do jakékoli doby.

Ray Bradbury se čtenáře v monologu jedné ze svých postav ptá:

"Kdo vlastně jsme, když se to tak vezme? Většina? 
(...) 
Většina je vždycky posvátná, že? Vždycky, vždycky; ani na jediný malinký bezvýznamný momentíček se nikdy nemýlí, že? Ještě nikdy za celých těch deset miliónů let se nezmýlila?
(...) 
Může mít jednotlivec pravdu, když proti němu se svou pravdou stojí celý svět?"


foto z besedy v Napajedlích

Zpátky do Čech. Když zastáváte například v oblasti vzdělávání "pravdu většiny", nikdo zvnějšku se vás nebude ptát: "A jsi si jistý, že je dobrý nápad posílat dítě do školy?"


Když jdete s proudem, nejste nuceni svůj postoj nijak validovat. A to je průšvih. Ne to, že jdete s proudem. Ale to, že vás nenapadne pochybovat


Protože člověk musí být velmi bdělý, aby opakovaně zkoušel (bez jiného vstupu než vlastních pochyb) testovat pravdu většiny.

Já jsem odmala dost samorost a nemám nějakou zásadní potřebu potvrzovat si správnost své životní cesty srovnáváním s jinými. Svoji cestu si musím obhájit prvně před sebou, abych se mohla sama sobě hrdě podívat do očí a nebylo mi ze mě zle.

Stejně tak mi nikterak nepomáhá, že v něčem nejsem sama nebo že někdo je na tom hůř než já. Když jsem v bahnu po kolena, nepotřebuju vědět, že existují lidé, co jsou v něm po pás.

Je pro mě proto poměrně jednoduché říct si:


Jako jednotlivec můžu mít pravdu, i kdyby proti mě stál se svou pravdou celý svět. Ale ať už svou pravdu zastávám sama, nebo s mou pravdou naopak všichni souhlasí, je dobré ji zpochybnit hned, jak si jí začnu být moc jistá


Tohle mi přijde jako důležitý předpoklad toho, když chcete jít se sebou v souladu a zároveň v pokoře k životním cestám jiných lidí.



A jak to máte vy?
Jste se svými pravdami často v menšině? ANO/NE
A ať už ano či ne - zpochybňujete je ve chvílích, kdy jste si jimi moc jistí? ANO/NE

16 komentářů :

  1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  2. Veru, jelikož si žiji ve své bublině (přesah do minulého článku) a obklopuji se lidmi podobně smýšlejícími, tak s nimi jsem docela v pravdě. Ale jen z ní maličko vystoupím do "reality", zjistím, že majorita to všechno má hooodně jinak. Pokud se naše průsečíky nestřetávají, takové žij a nech žít mne nevadí, to mne nechává to chladnou. Když mi ale někdo vnucuje jiný názor a překračuje tak moji intimní zonu a tlačí mi tu svoji pravdu jako jedinou možnou a spásnou, to mne tuze neba..

    OdpovědětVymazat
  3. Podle mne jste hrdinka, protože já bych do domácí školy nešla, i když jsem si vědoma všech negativ státního školství. Zpětně jsem si kolikrát uvědomila, co jsem na svém dítěti napáchala za škody, ale myslím, že jsme ho vychovali dobře a že si podle sebe vybere to pro něj nejlepší a někdy to předá svým dětem. A ještě k otázce - hodně o svých krocích přemýšlím dopředu a když se konečně rozhodnu, tak to tak je. Nemá cenu se pak babrat v pochybách, co jsem udělala nebo neudělala dobře nebo špatně. V procesu je pak, pravda, občas potřeba přizpůsobit měnícím se podmínkám. Myslím, že intuice (jak cítím, že to mám udělat) je docela dobrý rádce, když s tím člověk umí zacházet.

    OdpovědětVymazat
  4. Vzácná schopnost sebereflexe. Gratuluji. Terry Pratchett by řekl "druhé myšlenky". Tohle může být ohroženo jen přílišnou sebestředností.

    OdpovědětVymazat
  5. Co se týká výchovy, někde jsem slyšel ahodně moudrou větu, a to
    že člověk si může být stoprocentně jistý, že dělá chyby a negativně ovlivňuje své děti, jen se liší míra a směr toho negativního ovlivnění...
    přiznat si "nejsem dokonalý rodič, spoustu toho co dělám je určitě založené na omylu a nevědomky poškozuji své děti" je bolestné, ale osvobozující. Protože samozřejmě každá máma chce pro své dítě to nejlepší a cokoliv co dělá je s nejlepším vědomím a svědomím.
    Myslím, že nejdůležitější je bezpodmínečná láska, vše ostatní je prostě nevyhnutelný koktejl, mix dobrých a špatných věcí, na kterém v konečném důsledku zas tak nezáleží. Nikdy nezapomeňme, že účet se počítá až na konci života (v případě rodičovství můžeme dělat mezisoučet ve chvíli, kdy se dítě osamostatní a uteče z domu :)

    OdpovědětVymazat
  6. Pochybnostem rozumím. Pracuji v lesní MŠ, která je pro mě dobrou alternativou. Přiměje to člověka myslet jinak. Směju se "tvořivým činnostem" v běžných MŠ, kdy patlají přírodniny tekutým plastem jako na běžícím pásu, sofistikovaným rozcvičkám dětí, které někdy ani nemají pobyt venku "protože je ošklivo" apod. Pak procházím obdobími, kdy při všem zdravém pohybu na vzduchu a lezení po stromech začnu přemýšlet, jestli jsme na něco nezapomněli, a zpochybňuji tu "alternativní výchovu". Inspiruji se pak i u lidí, kteří sice jedou v státním systému, ale uvažují zdravě, s láskou k dětem. Nikdo nemá jedinou pravdu. Ten pohyb mezi pocitem "dělám to docela dobře" a "dělám to dobře?" je podle mě ten stav mysli, který nám nedovolí ustrnout.

    OdpovědětVymazat
  7. Myslím si, že o sobě pochybovat je správné. Ten kdo to nedělá je vlastně chudák. Znám lidi, kteří si o sobě myslí, jak nejsou chytří, co všechno neumí, jak jen oni mají pravdu a nic jiného je nezajímá, ale opak je pravdou. Za člověka mluví jeho činy a né jeho řeči. Vychovávat děti v domění, že jsou oni jsou jediní, co všechno umí a všechno znají a ví není dobré. Z takových dětí vyrostou jedinci, kteří nebudou schopni samostaného života. Protože budou chtít pořád komandovat lidi a říkat jim, že oni mají pravdu a ty ostatní né. Jen jejich pravda je ta jediná správná.
    Jinak školství je kapitola sama pro sebe. Vše záleží hlavně na učiteli. Né každý má možnost pracovat z domova, né každý má tu sílu svoje děti učit.
    L.

    OdpovědětVymazat
  8. Dobrý den, se zpochybňováním pravdy máte naprostou, tedy 98% pravdu. Poslední dobou je mojí mini "pravdou" to, že nechci, aby mé malé miminko (holčička) nosilo růžovou. Potřebuju (kdo ví proč) zpochybnit představu, že modrá je jen klučičí. A už jen taková hloupost je strašně těžká ostatním vysvětlit. Spíše pochopí, že nosí oblečení po bráškovi. Než, že modrou nosí jen tak. Místo "mám pravdu" by se dalo říct, že si dělám věci po svém. Nedávno jsem přítele požádala o ruku. A to jsem si vůbec nebyla jistá. Jestli to mám udělat já. Bylo to ale ohromně zajímavé, už jen jako cvičení empatie. Cítila jsem nervozitu, hledajíc ten správný okamžik, a pak, pokleknout? Musím? Není to trochu ponižující? (napsala jsem o tom i článek, možná i pro to, že jsem se potřebovala ujistit, že ta moje pravda je pravda, že to tak mělo být). Od té doby obdivuju všechny, co žádají o ruku, vůbec to není sranda :D A člověk vlastně neví, jak to dopadne... Tak je to ale skoro se vším.. Ať jde člověk s proudem nebo proti....Díky za to, že svojí (ať už pravdivou či nepravdivou nebo jen trochu pravdivou) "pravdu" vypouštíte do světa!

    OdpovědětVymazat
  9. "Já jsem ta cesta, pravda i život....." Pochopila jsem, že o tom jsou všechny Vaše příspěvky, milá Veroniko Hurdová....

    OdpovědětVymazat
  10. Milá Veroniko,
    nejprve k Vám, jste skvělá, úžasně píšete a taky inspirace pro druhé.
    S pravdama se take potýkám, už jen začít si barvit vlasy přírodní barvou, okolí hodně odrazovalo, nedala jsem se a má pravda je výborná a barva parádní.
    Druhá věc je klasická medicína versus chronické tzv. nevyléčitelné onemocnění. Klasická medicína mě vedla do chemické pasti dokonce pod pohrůžkou, že skončím jednou na vozíku. Už rok k lékaři nechodím, je mi psychicky lépe a s fyzičnem bojuju. Ano s léky by to bylo snažší, bez bolesti díky které vzniká únava, je to boj. Ale věřím, že to půjde. Nutí mě to zamýšlet se a hledat si svou cestu. Děkuji Ti nemoci. A s dětmi taky neběžím hned k lékaři a při 37 st jim hned nedávám antipyretika. Jsem taky jiná, a zrovna u toho posledního mě spousta známých nechápe a možná i odsuzuje. Pravd je vždy více a každý si musí najít tu svou, která bude pro něj přijatelná a bude moct spát.

    Pěkný den, jen tak dále, Vaše články jsou báječné a knížku chci zkusit. S pozdravem a veškerou úctou Barbora

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Žádný soudný lékař by Vám neřekl, ať snižujete zvýšenou teplotu. Léky se mají podávat až při horečce, tj. nad 38 měřeno v podpaží. Mám od pediatra a z dětské nemocnice několik materiálů a ve všech je to napsáno. Do 38 nepodávat léky.

      Vymazat
    2. Ano, to je pravda. S teplotou jsem to záměrně přehnala, protože lidé dnes rádi sahají po medikamentech. Doma začínáme řešit až na 38,5 a to ne hned prášky.

      Vymazat
  11. Mám doma 4 děti, do školky na dopoledne chodí jen náš nejstarší. Bereme to jako přípravu na školu,myslím si,že není na škodu seznámit se s jinými dětmi, rodinami a vystavit se "nebezpečí", že budeme vypadat jinak. Minimálně počet dětí a fakt,že chci být s nimi co nejvíc to jde, vyvolává různé reakce.Člověk se během života mění a měl by pravidelně prověřovat i své postoje. Ale čím déle jsem s dětmi a čím víc mám zkušeností, tím více zastávám názor, že téměř žádné tříleté (natož mladší) dítě není zralé na kolektivní zařízení typu klasická školka.A mít doma 4 nebo 5leté dítě, které už není potřeba přebalovat, pomůže třeba uvařit a ještě si s ním popovídáte o všem, co ho zajímá? Prostě paráda, škoda ho svěřovat cizím lidem, s nimiž byste se normálně nesblížili. My tedy máme na učitelky ve školce štěstí, ale případů, kdy se dítě ve školce necítí dobře, je hodně. A do školy půjdou naše děti do soukromé, kde se už také trochu angažujeme. Myslím,že děti ocení, když se jim rodiče věnují. I když nás dospělé to často stojí hodně sil a nervů a potřebujeme někdy slyšet,že to,co děláme,má smysl :). Ale jsou to naše děti, máme je z lásky a máme je rádi, tak je přirozené,že chceme být s nimi,ne?
    Moc děkuji za inspiraci, Veroniko, jedině příklady táhnou.
    Anna

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Anno, né každý má doma více dětí, a tím pádem může být déle na mateřské. Né každý si může dovolit skouromou školu či školku. Také vyučovat děti doma není pro každého. A né každý si může dovolit být z dětmi doma a nechodit do práce. Z něčeho člověk musí žít a kdyby každý dělala jenom sám na sebe, to by to tady vypadalo. Takže to pak vypadá, jak to vypadá. Pokud máte děti a jste na ty děti sama, či manžel je zaměstnanec s normálním platem, tak si prostě žena nemůže dovolit být doma víc jak 3 roky a proto dává děti do školky. Nemusí se jí to líbit, ale prostě jinak to nejde.
      To, že někdo má tu možnost, být z dětmi doma déle je dobré. A vaše věta : "Myslím,že děti ocení, když se jim rodiče věnují." ni přijde nepatřičná. Rodiče, které děti do školy či školky dávají se jim také věnují. Jen prostě musí vydělávat, aby měli kde bydlet, co jíst a co si obléct.
      L.

      Vymazat
    2. V mem okoli vetsina matek ktere maji dve deti dalyto starsi do skolky ve veku tri let, prestoze stale byly doma na rodicovske dovolene se svym mladsim ditetem( v te dobe 0-1,5letym).Tedy starsi sourozenec mohl byt cely den doma s mamkou amladsim sourozencem, presto byl dan do skoky, tedy vubecnez duvodu, ze by matka byla v praci.

      Vymazat

Kdo je Krkavčí matka?

Moje fotka
Vždycky jsem byla ve spoustě věcí "ta divná". Narozdíl od svého 15letého já se za to dnes už nestydím. Mám víc dětí než rukou. Gréta, Marián a Janek se jmenují. Ty děti, ne ruce. Když děti spí, píšu blog Krkavčí matka. A protože jsou všichni tři dobří spáči po mamince, napsala jsem po nocích ještě 12 KNÍŽEK pro dospěláky i pro děti. Miluju les, nohy v teple a mého muže Honzu, který na mě čeká v nebi. Děsí mě pobytové zájezdy, snahy o škatulkování a nesmířliví lidé se zavřenými hlavami.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...