pondělí 17. září 2018

Po pražských ulicích naboso? Jo!


Popravdě? Vlastně mi to nepřijde jako téma, které bych doteď nějak řešila.
Prostě chodím doma bosa a když jdu ven, jen překročím práh a pokračuju dál.

Když mě ale teď jedna novinářka snad deset minut při rozhovoru nechtěla od bosonohého chození pustit, říkala jsem si, co za tím je? Proč to tak moc táhne pozornost, když přijdete někam bosí?

Nejsem žádný ortodoxní bosonožec. Když je mi zima nebo když nemám chuť, jdu v botech


Stejně to mají moje děti. 
Grétku potkáte bosou nejčastěji, boty za léto obula jen párkrát.
Mari většinou v botech vyjde a vrátí se bez nich. Když máme štěstí jsou v kočárku nebo batohu.
Janek je teď ve věku, kdy je schopný vyjít v 30stupňovém horku ve sněhulích a naopak za krupobití se obout odmítá.

Nechávám v tomhle ohledu děti být.
Jednak mi to přijde jako naprostá marginalita.
A jednak jim věřím, že se dokážou o své tělo postarat. Zdraví jsou jak řepy, tak jaképak copak.

Gréta se třeba teď doslechla, že existují lidé, co chodí i v zimě bosí. Je odhodlaná to zkusit, tak jsem na ni v dobrém slova smyslu zvědavá.


Být rodič není věda. Já razím rodičovský minimalismus. Čím míň toho děláte, tím spokojenější jste. Vy i dítě. Klikněte na obrázek a přečtěte si víc.


Proč ale chodím bosa já? Co mi to do života přináší?

Tady je mých 5 důvodů:


1. Zdravá noha



Ačkoli jsem nikdy nenosila boty na vysokém podpatku, vypěstovala jsem si vbočené palce.
Kdo nezažil, nepochopí. Je to strašná bolest. A i když jsem se přes den v práci u počítače vyzouvala, večer jsem chodila domů s brekem, protože jsem nemohla došlápnout.

Pak jsem byla na kurzu výroby bosonohých sandálů, kde byla mezi účastnicemi ženština, která mi na moje fňukání o nevyléčitelném palci s pohrdáním hodila bobek, že prý jsem jen líná a málo cvičím. V tu chvíli jsem ji nenáviděla a měla jsem chuť jí svůj palec zarazit kamsi hluboko. Ale červíček už hlodal a já se po návratu domů jala hledat možnosti, jak to peklo zastavit.

Je to už přes tři roky, co jsem začala s prsty u nohou cvičit. Dneska jsem schopná pohybovat palcem a ostatními prsty zvlášť. Zvedat je, pokládat a roztahovat. A hlavně - nic už mě nebolí! Klouby na palcích mám pořád ještě vyboulené, ale na palce už si ukazováky nešlapu. Mám mezi nimi širokou mezeru.

Krom toho mám i po třech těhotenstvích ukázkovou klenbu nohy.
Nemám kladívkové prsty.
A když se na to soustředím, dokážu natáhnout i kloub u malíčku, který má naprostá většina lidí nehybný.


2. Nemožnost být myšlenkami jinde


To se ve městě nebojíš, že šlápneš na rezavý hřebík? sklo? vosu? hovno?
Nebojím. Protože když jdete naboso, sledujete každý krok.

Letos jsem šlápla:

  • 1x na včelu. Na brzdě koloběžky.
  • 1x na střep. Když jsem nechala děti kamarádce na Gutovce a běžela na metro pro kebab.
  • 1x do jakéhosi blivajzu. Když jsem vystřelila zachraňovat Jeníka, který hodil tlamu do mraveniště.
Když ale jdete vědomě, tohle se vám stát nemůže.
S botami člověk chodí jako tučňák. Plácne nohou kamkoli. (Sorry, tučňáci, vy určitě chodíte vědomě, ale mě prostě lepší příměr nenapadl.)

Bez bot si nohou tvarujete každý nový kousek reality.
Bez bot jste pozorní a naprosto chycení okamžikem, ze kterého nejde utéct.
A tenhle stav miluju, protože mi to dělá dobře na duši, aniž bych si to v tom okamžiku uvědomovala.




3. Péče o tělo a vědomá láska směřovaná k nohám


Jedna z nejčastějších reakcí na bosonohé chození po městě je: "Na trávě proč ne. Ale mně se prostě hnusí ta špína na ulicích. Co kdybych z toho něco chytnul?"
Chápu, nenutím.
Já osobně jsem skrz nohy nikdy nic nechytla. Ale je to jen moje zkušenost.
(Vybavuje se mi k tomu scéna z filmu Vlhká místa, kde hlavní hrdinka na vlastním příkladu velmi osobitým způsobem hned v úvodu bourá jedno velmi rozšířené a hluboce zakořeněné přesvědčení v otázce osobní hygieny.)

Normální lidi přijdou domů a umyjou si ruce.
My přijdeme domů a umyjeme si k tomu ještě velmi pečlivě nohy.
A pak si je osušíme.
A namažeme.
A někdy namasírujeme.

Je to zajímavé. Protože i po několika letech chození naboso mě večer co večer po celodenním šmajdání po venku bolí ťapky. Ale je to taková ta příjemná bolest. Pokaždé mě bolí jiná část nohy a já si pokaždé říkám, čím to je, že bolí zrovna to a ne ono.

Tak nebo tak, nohy se prostě hlásí.
A já díky tomu vím, že je mám, a můžu jim poděkovat, že mě celý den nosily.


Milé nožičky, už se těším, až vás zahřeju horkou sprchou, vydrbu, usuším a namažu.


4. Trénování odolnosti vůči sociálnímu tlaku


Už jste se někdy vyzuli na zahradě? A co v parku? Na výletě? Na dětském hřišti? V práci? Na ulici? Ve vlaku? V obchodě? A co třeba na pódiu v Lucerně?

Ještě před dvěma sty lety chodil bosý kde kdo. Být bosý byla známka chudoby (a já toho využívám a když se mě zvídavý kolemjdoucí ptá, proč nemáme boty, odpovídám, že na ně nemáme peníze).

Dneska ale nosí boty každý. Chodit bez bot je prostě divné. Na zahradě ok, ale do města?
Svoje hranice jsem si musela posouvat postupně. Není to jen o pohodlí v nohách, ale i v hlavě.

Nejsem asociál. Vnímám, kde je norma. A chápu všechny ty pohoršené pohledy.
Zároveň to ale beru jako dobrý každodenní trénink, jak vykročit ze své komfortní zóny a ustát si to, že i přesto, že jsem divná, jsem to pořád já a že s tím dokážu plnohodnotně žít.


Strassbourg. Město, kde všichni chodí obutí.


5. Posouvání hranic toho, co jsme si zvykli považovat za normální


Byli jsme teď o víkendu na akci, kde bylo možné si vyzkoušet chození po střepech.
Hlaďounké střepy jsme bez obav přeběhli všichni čtyři. Jeníček asi tak 128x. (Posílám veliké díky trpělivé ženě, která mu 128x ometla smetáčkem nožičky).

Krom chození ve střepech nám organizátoři nabídli ještě hřebíkové sandále. Ukázali na pár metrů vzdálenou metu, kam v nich doposavad nejdál někdo došel.

Tak jsem si sandále obula a došla k rekordu. Pak jsem se otočila a došla zpátky. A pak si v nich ještě chvilku postála a povídala, aniž bych pociťovala nějaké zásadní nepohodlí. Grétka zlvádla to stejné. Pak jsme si spolu říkaly, že ty žaludy popadané v trávě cestou sem byly vlastně horší než tyhle pravidelně rozmístěné, očekávatelné jehličky.

Ani jedna z nás nemá nějaké nadpřirozené schopnosti. Jen máme kůži na noze vytrénovanou k tomu, na co byla původně konstruovaná.
Moje děti běhají s botami i bez bot stejně rychle. To já třeba dokážu díky beach volejbalu v písku, ale ne na nerovném nebo na tvrdém povrchu. Mám ještě co cvičit.


Hřebíkové sandále.


Říkám si, kolik částí těla (a mysli!) máme ještě takhle zakrnělých


Říkám si, kde všude ještě můžeme nebrat ohledy na normu a rozvinout svůj přirozený potenciál.

Být obutý je norma.
Bosonohé boty jsou pro pošahané alternativce, kteří na tenhle "módní trend" doplatí.

Já už mám "smůlu".
Do jiných uzavřených bot než těch bosonohých se prostě na šířku nevejdu. Mám prsty na nohou do vějíře.

Tak mi nezbývá než se těšit, až se za pár let třeba budeme smát tomu, jak jsme "tenkrát v pravěku" nosili ty legrační malé a úzké boty, které nám z vějířových, uvolněných nohou dělaly tuhá, pokroucená kopýtka.

---

PS1: Chtěla jsem si kupovat bosonohé boty na podzim/zimu. Ale pak se ke mně dostala informace o téhle ženě, která nedávno prošla tím stejným jako já před necelými třemi lety. Akorát narozdíl ode mě nebyla vdaná, takže na vdovský důchod může zapomenout. Myslím, že Jana teď peníze potřebuje víc než já boty. Obec na ni uspořádala sbírku, na kterou lze přispět do 30. 9. 2018.

PS2: Čím dál víc se mi daří vypínat se z online světa. O to víc se těším na sdílení naživo.
Ta nejbližší budou v září a říjnu v Čechách, na Moravě i Slovensku. Potkáme se?

14 komentářů :

  1. Ráda chodím bosa. Po cestičkách, po trávě. Na meditačním kurzu v Polsku jsme měli cestičky v lese vysypané takovými těmi kousky kůry a větviček. Moc fajn procházky :-) Ale celodenní chození bos po chodnících? Slyšela jsem, že kdysi dávno nejenže naše nohy nebyly uzavřené v botách (a že jsme proto i chodili přes špičky a ne přes paty jako dnes, kdy máme tužší podrážky, které tlumí nárazy), ale že jsme prostě neměli všude ten tvrdý povrch. A že to je ten problém. Nevím. Na svou plus mínus plochou nohu jsem začala používat Hanákovy stélky, které prý právě tu měkkou půdu a to, jak na ni noha reagovala, simulují. Nejsou jako běžné ortopedické, které prostě udělají umělou klenbu, ale nutí svalstvo nohou začít pracovat a klenbu si utvořit. Tahle představa se mi líbí. Vím, že takoví Patakyovci (nevím jestli oba), třeba běhají maratón bosi. A Afričané tak snad trénují také. Já jsem jednou běžela na tramvaj bosa (to, co jsem měla na noze, na běhání nebylo) a ještě několik dní potom mě ty nohy bolely. Měla jsem pocit, že jsem si tam něco musela pochroumat, co na ty tvrdé nárazy nebylo zvyklé. No, asi není dobrý nápad chodit většinou v botách a pak na té asfaltce zasprintovat bos :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Při čtení mě napadly 2 otázky, můžu-li:

    Když jdete někam dovnitř, kde se obvykle boty sundávají (k lékaři, na návštěvu), tak také hned obsadíte umývárku/koupelnu a myjete a mažete si nohy?

    Váš zesnulý manžel chodil také pořád bos? Jestli třeba proto neuklouzl z té střechy...

    Já doma a na dobrých površích (písek) chodím také rád bos, ale všude jinde mi vyhovuje obuv. Hlavně se mi líbí, že nemusím tak úpěnlivě sledovat každý krok, ale můžu se dívat víc kolem sebe a být občas myšlenkami jinde. Přitom si vůbec nepřipadám jako tučňák. Po celodenním chození mě bolí spíš celé nohy a ne jen ťapky. Jen nějak nejsem zvyklý jim ani jiným částem těla děkovat, že mě celý den sloužily. A když už, tak bych asi poděkoval hlavě, že mě rozum ještě neopustil.

    Vláďa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jako fakt myslite vazne?

      Vymazat
    2. Máte pravdu, druhá otázka byla hloupá, omlouvám se za ni.

      Vláďa

      Vymazat
  3. Dá se i po tvrdém, ale musíte se naučit trochu jinak chodit. Nemůžete po desetiletích v klasických botách doběhnout bus bosky po asfaltu. Au, au :-) Já jsem po roce chození na boso/v bosobotách zvládla v ultraBF balerínách 9h prochodit bez zastávky po asfaltu. Tak nějak omylem, kdybych o tom přemýšlela, asi bych na to neměla ještě odvahu. Jenže jsem prostě nazula obvyklé boty, odletěla na místo a pak už jiné boty neměla, jen bosé nohy :-) A zvládla jsem to perfektně, nebolelo mě nic. Dřív by mě z toho braly kyčle tři dny... Tož tak :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Dobrý den, chodím taky ráda bosa, ale troufám si jen na chatě v lese a hlavně v létě. Hrozně mi vadí zima na na nohy, je to pro mě až bolestivé a nepříjemné, takže bych se Vás chtěla zeptat jak řešíte studenou zem ?? Několikrát jsem v tramvaji zahlédla někoho bosého, venku bylo chladno a při představě jak se bosá noha dotýká té kovové studené podlahy mi bylo úplně nepříjemně. Takže jak působí studená zem na Vás, nevadí Vám to a nemáte pak problém si nohy prohřát ?? Jinak máte fajn blog, ráda Vás čtu, některé Vaše názory jsou mi blízké.... :-) Mějte se krásně, Mija.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobrý den, zaznamenala jsem názor, že to, co trpí na chlad nejvíc, jsou kotníky a ne chodidla. Většina bosochodců, kteří chodí i v chladném počasí si důsledně zakrývají lýtka i kotníky různými vlněnými návleky. Chodidlo je na chlad uzpůsobené a posílá do těla zprávy o termoregulaci. Takže prý když chodidlo cítí, že je chladno, tak se tělo víc snaží zahřát se, než když je okolo zima, ale nožička je pěkně v teple. Ale nevím o žádném článku, který by to víc rozebíral. Třeba se najde někdo jiný, kdo ví víc. Ještě mě napadá, že citlivost na chlad nohou může být projevem oslabené sleziny. Já tím po dvou porodech a kojení také trpím (tím dostává slezina hodně zabrat, je to ohromný výdej životní energie), takže jsem se prozatím musela bosé chůze z části vzdát, než se zase "nahodím". Tereza

      Vymazat
  5. Naše dvojčata šly na svět jako nedonošená. Museli jsme proto navštěvovat neonatologii. Když začali chodit, ptala jsem se neonatoložky/neuroložky na boty a barefoot. Podle ní je bosé chození dobré, ale ne do města, na tvrdé povrchy. Na to nám doporučila boty s měkkou podrážkou a pevným opatkem. Proto si myslím, že delší chůze po tvrdém povrchu není přínos a už vůbec ne pro děti ve vývinu.

    OdpovědětVymazat
  6. Chodím bosa ráda, často a dnes už úplně všude. I po Praze. Ne vždy, ale někdy mám prostě chuť. S těmi důvody úplně souzním. Od doby, co nosím barefoot boty nebo chodím bosa, nezažívám doma ty úlevné pocity po vyzutí. A vůbec mi nechybí :-D A zajímavé je, že jsem vždycky mívala zebavé zmrzlé nohy, ale už nemám. Nějak se otužily.
    S těmi tvrdými povrchy je to podle mě tak, že člověk prostě musí chodit jinak. Nedupat, nadlehčovat, odpružovat. Pak nebolí nic. Oni ti předci taky nechodili po travičce, ale po udusaných cestách. Mně ani po celém dni v bf v městě nic nebolí. Ale uznávám, že to není pro každého.
    Tam, kde se druzí zouvají, nasazuju tmavé ponožky ;-)

    OdpovědětVymazat
  7. Vy jste Veru fakt svá za všech okolností :)...
    Bosky nechodím, jenom někdy a někde, neumím si představit jít na koncert či divadlo či ples bosa.. I když jsem se na plese několikrát posléze vyzula.Líbí se mi boty,lodičky a je to určitě mega byznys.
    Letos jsme šli na výšlap na Lysou a tam jsme potkali chlápka co bosky utíkal z hory dolů. To jsem trochu nechápala, ale jak každému libo....
    Zdravím Katka z km

    OdpovědětVymazat
  8. Nejste asociál, jste skvělá a určitě se dožijete aspoň stovky!

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za krásný blog a že jste taková, jaká jste.��

    OdpovědětVymazat
  10. Taky chodím "propojený se zemí",vždy když je to možné a chci. Na řeči o špapání po špíně a chycení nemocí odpovídám-Teče mi doma voda a mýdlo taky používám. Nohama nejím,nešpárám v zubech,nepoužívám mobil. Kdežto rukou šaháte na kliky,zábradlí,nákupní košík po kdekterém trhanovi a nemocném člověkovi...Umyjete si ruce doma..ale venku po nakupu nebo v busu jste sahali na mobil..doma s umytýmy rukama opět vezmete zabakteriovaný telefon a jdete ji chystat chleba k jídlu.... Zde je tedy vidět kak s hygienou... Navíc si člověk dává podvědomě pozor, jakoby mělo chodidlo oči a samo se vyhýbalo hnusu a střepům a trní...nebo šestý smysl �� Jinak nejsou bolesti pohybového aparátu,klenba je správně tvarovaná-to ale ze zkušenosti když se nenašlapuje na patu..je třeba se naučit správně chodit. Myslím však,že nejde o vědu, stačí při bosonohé chůzi poslouchat tělo. A kak jsem hned uvedl "propojení se zemí"-pojení se na tok energií,které až neuvěřitelně na člověka působí blahodárně...
    Dalibor Krzempek

    OdpovědětVymazat
  11. Ahoj, můžu na vás mít jeden profesionální dotaz z hlediska antropologicko/medicínského. Je už po staletí známo, že bosá chůze prospívá. Nejen posílení struktury nohy, ale také vnitřním orgánům. Jedná se ale převážně o chůzi po nervoném terénu. A tak by mě tedy zajímalo, setkal se někdo z vás, nesjpíše při lékařských prohlídkách, že by lékař konstatoval například zdraví stav klenby nebo naopak plochonoží. Jde o to zda jste se setkali s tím, že lékaři nohy kontrolují a pokud ano, zda máte nějaké pozitivní nebo naopak negativní dopady na stav nohou v souvislosti s bosou chůzi. Děkuji a mějte se fajn.

    OdpovědětVymazat

Kdo je Krkavčí matka?

Moje fotka

Vždycky jsem byla ve spoustě věcí "ta divná". 
Narozdíl od svého 15letého já se za to dnes už nestydím.

Mám víc dětí než rukou. Gréta, Marián a Janek se jmenují.
Ty děti, ne ruce.

Když děti spí, píšu blog a FB Krkavčí matka.
A protože jsou všichni tři dobří spáči po mamince, napsala jsem po nocích ještě

Miluju les, nohy v teple a mého muže Honzu, který na mě čeká v nebi.
Děsí mě pobytové zájezdy, snahy o škatulkování a nesmířliví lidé se zavřenými hlavami.

A že jsem žena opravdická a nevirtuální se můžete přesvědčit na mých besedách. Těším se na viděnou!


Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...