středa 11. července 2018

Zrození a smrt jsou průchody stejnou branou

Já nerada chytrolínuju už na začátku.
Většinou se statečně držím tak do půlky článku, nicméně musím se u psaní plácat přes ruku a říkat si tytyty.

Dneska si ale vyhodím z kopýtka a začnu pěkně zhurta. Fyzikou.
Ačkoli mi učení šlo, tenhle předmět nebyl nikdy můj oblíbený.
Nechápala jsem kontext. Nechala jsem se vtáhnout do víru vzorečků. Přišlo mi to jako nebetyčná nuda.

Až po ukončení všech těch dlouhých let strávených ve školních lavicích jsem si k fyzice našla cestu. 
(Třeba i díky knížce Velké otázky: Fyzika, kterou moc doporučuju.)

Sice bych bez nápovědy nespočítala ani triviální příklad na rovnoramennou páku, ale otázky (a někdy i odpovědi), které fyzika do života vnáší, mi připadají fasinující.


Třeba čas.
Zvykli jsme si na představu, že čas plyne.
Že se dá měřit.
Že je lineární.



Jenže když se na čas zeptáte fyziků, začnou si mnout svůj dlouhý, prošedivělý vous. Všichni fyzikové mají totiž dlouhý, prošedivělý vous.

Pravda je totiž taková, že tyhle všechny přívlastky času jsou smyšlenkou, která nám pomáhá tuhle neexistující veličinu uchopit.
Jediné, co ale o času s jistotou můžeme říct, je, že o něm nevíme nic.
Ani to, jestli vůbec existuje.


Jenže co s tím, když nám tuhle pohádku o čase vyprávěli od batolat?


Je pak těžké zpochybnit, že život má začátek, pak si plyne a plyne a nakonec konec.

Tahle představa nás nutí domnívat se, že život je časově omezená úsečka.
Před narozením temno. Po smrti temno.



Tohle vnímání mi rozbily dvě veliké události, které se staly v rychlém sledu.
13. 11. 2015 smrt mého muže Honzy.
O půl roku a den později 14. 5. 2016, narození Janka.

Díky tomu se moje klasická představa času rozbila a tyhle dva milníky lidského života se mi propojily.
Z rovné linky našeho bytí se stala kružnice.


Zrození a smrt jsou pro mne průchody toutéž branou


Branou, která dělí dva světy. Svět náš a svět duší.

Narodíme se a vejdeme do života vstupní branou.
Pak už se jen oddalujeme a oddalujeme od světa duší.
A když se blíží smrt, začneme se vracet.
Nakonec se vrátíme zpátky. Stejnou branou, jako jsme kdysi přišli.



Zkuste pozorovat všechna miminka.
A zkuste pozorovat některé staré lidi. Ty, kteří jsou smíření se svou konečností v tomhle hmotném světě.


Zdá se mi, že ve spoustě věcí jsou si často podobní:

  • Je jim jedno, co si o nich kdo myslí.
  • Vidí rozmazaně, ale nic si z toho nedělají.
  • Dělají si, co chtějí.
  • Umí říkat jasně ne.
  • Nevadí jim rutina, naopak ji vyhledávají.
  • Prdí nahlas a nemají potřebu se za to omlouvat.
  • Dělají věci pomalu.
  • Soustředí se na to, co jim přijde důležité.
  • Nenadávají.
  • Dokážou trávit dlouhé hodiny činnostmi, které jiní považují za nudné.
  • Touží být obklopeni blízkými a stačí jim, když je jich jen pár.
Nějak si říkám, jestli tohle není opravdovější bytí.
A jestli by můj život neměl směřovat nikoliv k tomu, abych se neustále měnila a "vylepšovala".

Ale abych jen zkrátka nezapomněla na to, jaká jsem se narodila.

6 komentářů :

  1. Děkuju, Veroušku, vaše články mám moc ráda. Děkuju za otevírání hlav a očí. Linda

    OdpovědětVymazat
  2. Tak nějak to vnímám i já, je skvělé, jak to umíte uchopit a popsat. Mějte krásný den.

    OdpovědětVymazat
  3. krasny pohled, krasne formulovano... jenom si myslim, ze cas v ocich deti a starych lidi nabyva jine dimenze (te spravne?) Fyzikove a matematici se budou stejne jako vsichni vedci snazit cas "uchopit" a "osedlat", vysvetlit a zmerit.
    Pro me je cas v tomto zivote jakysi meznik mezi: minulosti (vzpominkami), soucasnosti (stavem ted a tady) a budoucnosti (nasimi sny a pranimi). Jakesi uvedomeni si reality a dimenze tohto hmotneho zivota. My,lidé v tomto hmotnem zivote potrebujeme veci merit a osahat, pojmenovat. Potrebujeme si uvedomovat konecnost ..
    Jak krasne pisete, brana narozeni a smrti je jedno a totez. Stejne tak verim ze pro nas dusevni zivot a vedomi cas ztraci vyznam, protoze v nematerialnim svete neni podstatny a mozna vubec neexistuje

    OdpovědětVymazat
  4. Ta myšlenka životní cesty jako kružnice se mi líbí... Jen mi není jasné,proč je cesta v její druhé polovině mnohem mnohem rychlejší.... Ivca

    OdpovědětVymazat
  5. Myslím, že temno po smrti očekává naše společnost až v posledních několika desítkách let, kdy se většina lidí hlásí k ateismu nebo "něcismu" (="něco mezi nebem a zemí asi existuje"). Kristýna.

    OdpovědětVymazat

Kdo je Krkavčí matka?

Moje fotka

Vždycky jsem byla ve spoustě věcí "ta divná". 
Narozdíl od svého 15letého já se za to dnes už nestydím.

Mám víc dětí než rukou. Gréta, Marián a Janek se jmenují.
Ty děti, ne ruce.

Když děti spí, píšu blog a FB Krkavčí matka.
A protože jsou všichni tři dobří spáči po mamince, napsala jsem po nocích ještě

Miluju les, nohy v teple a mého muže Honzu, který na mě čeká v nebi.
Děsí mě pobytové zájezdy, snahy o škatulkování a nesmířliví lidé se zavřenými hlavami.

A že jsem žena opravdická a nevirtuální se můžete přesvědčit na mých besedách. Těším se na viděnou!


Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...