čtvrtek 12. července 2018

Zrození a smrt jsou průchody stejnou branou

Já nerada chytrolínuju už na začátku.
Většinou se statečně držím tak do půlky článku, nicméně musím se u psaní plácat přes ruku a říkat si tytyty.

Dneska si ale vyhodím z kopýtka a začnu pěkně zhurta. Fyzikou.
Ačkoli mi učení šlo, tenhle předmět nebyl nikdy můj oblíbený.
Nechápala jsem kontext. Nechala jsem se vtáhnout do víru vzorečků. Přišlo mi to jako nebetyčná nuda.

Až po ukončení všech těch dlouhých let strávených ve školních lavicích jsem si k fyzice našla cestu. 
(Třeba i díky knížce Velké otázky: Fyzika, kterou moc doporučuju.)

Sice bych bez nápovědy nespočítala ani triviální příklad na rovnoramennou páku, ale otázky (a někdy i odpovědi), které fyzika do života vnáší, mi připadají fasinující.


Třeba čas.
Zvykli jsme si na představu, že čas plyne.
Že se dá měřit.
Že je lineární.



Jenže když se na čas zeptáte fyziků, začnou si mnout svůj dlouhý, prošedivělý vous. Všichni fyzikové mají totiž dlouhý, prošedivělý vous.

Pravda je totiž taková, že tyhle všechny přívlastky času jsou smyšlenkou, která nám pomáhá tuhle neexistující veličinu uchopit.
Jediné, co ale o času s jistotou můžeme říct, je, že o něm nevíme nic.
Ani to, jestli vůbec existuje.


Jenže co s tím, když nám tuhle pohádku o čase vyprávěli od batolat?


Je pak těžké zpochybnit, že život má začátek, pak si plyne a plyne a nakonec konec.

Tahle představa nás nutí domnívat se, že život je časově omezená úsečka.
Před narozením temno. Po smrti temno.



Tohle vnímání mi rozbily dvě veliké události, které se staly v rychlém sledu.
13. 11. 2015 smrt mého muže Honzy.
O půl roku a den později 14. 5. 2016, narození Janka.

Díky tomu se moje klasická představa času rozbila a tyhle dva milníky lidského života se mi propojily.
Z rovné linky našeho bytí se stala kružnice.


Zrození a smrt jsou pro mne průchody toutéž branou


Branou, která dělí dva světy. Svět náš a svět duší.

Narodíme se a vejdeme do života vstupní branou.
Pak už se jen oddalujeme a oddalujeme od světa duší.
A když se blíží smrt, začneme se vracet.
Nakonec se vrátíme zpátky. Stejnou branou, jako jsme kdysi přišli.



Zkuste pozorovat všechna miminka.
A zkuste pozorovat některé staré lidi. Ty, kteří jsou smíření se svou konečností v tomhle hmotném světě.


Zdá se mi, že ve spoustě věcí jsou si často podobní:

  • Je jim jedno, co si o nich kdo myslí.
  • Vidí rozmazaně, ale nic si z toho nedělají.
  • Dělají si, co chtějí.
  • Umí říkat jasně ne.
  • Nevadí jim rutina, naopak ji vyhledávají.
  • Prdí nahlas a nemají potřebu se za to omlouvat.
  • Dělají věci pomalu.
  • Soustředí se na to, co jim přijde důležité.
  • Nenadávají.
  • Dokážou trávit dlouhé hodiny činnostmi, které jiní považují za nudné.
  • Touží být obklopeni blízkými a stačí jim, když je jich jen pár.
Nějak si říkám, jestli tohle není opravdovější bytí.
A jestli by můj život neměl směřovat nikoliv k tomu, abych se neustále měnila a "vylepšovala".

Ale abych jen zkrátka nezapomněla na to, jaká jsem se narodila.

13 komentářů :

  1. Děkuju, Veroušku, vaše články mám moc ráda. Děkuju za otevírání hlav a očí. Linda

    OdpovědětVymazat
  2. Tak nějak to vnímám i já, je skvělé, jak to umíte uchopit a popsat. Mějte krásný den.

    OdpovědětVymazat
  3. krasny pohled, krasne formulovano... jenom si myslim, ze cas v ocich deti a starych lidi nabyva jine dimenze (te spravne?) Fyzikove a matematici se budou stejne jako vsichni vedci snazit cas "uchopit" a "osedlat", vysvetlit a zmerit.
    Pro me je cas v tomto zivote jakysi meznik mezi: minulosti (vzpominkami), soucasnosti (stavem ted a tady) a budoucnosti (nasimi sny a pranimi). Jakesi uvedomeni si reality a dimenze tohto hmotneho zivota. My,lidé v tomto hmotnem zivote potrebujeme veci merit a osahat, pojmenovat. Potrebujeme si uvedomovat konecnost ..
    Jak krasne pisete, brana narozeni a smrti je jedno a totez. Stejne tak verim ze pro nas dusevni zivot a vedomi cas ztraci vyznam, protoze v nematerialnim svete neni podstatny a mozna vubec neexistuje

    OdpovědětVymazat
  4. Ta myšlenka životní cesty jako kružnice se mi líbí... Jen mi není jasné,proč je cesta v její druhé polovině mnohem mnohem rychlejší.... Ivca

    OdpovědětVymazat
  5. Myslím, že temno po smrti očekává naše společnost až v posledních několika desítkách let, kdy se většina lidí hlásí k ateismu nebo "něcismu" (="něco mezi nebem a zemí asi existuje"). Kristýna.

    OdpovědětVymazat
  6. To je moc hezké Veru :). Děti mám"jenom" dvě a už větší, ale mám starou mamku a to co popisujete je přesné. Už toho moc nepotřebuje a chce být hlavně s náma. Defacto nic neřešit, jen pozorovat a být v dění. Jen být a užít si ještě pár dnů na tomto světě.
    Jste statečná holka Veru, která po tom co se jí stalo, to vzala za správný konec:).
    Držím pěsti!
    Katka z Km.

    OdpovědětVymazat
  7. Pěkná myšlenka. Souhlasíím a souzním a ráda se se vrátím :)

    OdpovědětVymazat
  8. Veroniko,děkuji.Ja si do te škatulky "děti a stáří lide"ještě přidávám k zvířata pro jejich schopnost žít v přítomnosti(haha,zase ten čas).Jestli jste ještě necetla knihu od Anity Moorjani"Musela jsem zemřít",tak její zkušenost se smrtí potvrzuje to,co naznacujete v zaveru-ze tu jsme,abychom byli,čím jsme.Moc doporučuji.S Láskou.

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji Vám Veroniko za moudrá slova, jdu si přečíst z Vašeho webu více.. Mějte se krásně, přeji hodně Síly.

    OdpovědětVymazat
  10. Myslím, že je to úplný blábol. Ale nikomu nic nevnucuji jen se dělím o myšlenku .

    OdpovědětVymazat
  11. Mne napadla jedna vec, keď sa sestre narodil syn, tak sme ho boli pozrieť v nemocnici a stáli sme okolo postieľky ako stoja ľudia okolo truhly :)

    OdpovědětVymazat
  12. Ono s tím časem je to ještě záhadnější. Nejnovější teorie strun trebas dokonce předpovídá tězí, že čas a prostor jsou jen důsledky a projevy interakcí na te mikrourovni strun... Něco jako kdyz teplota je projevem rychlosti pohybu molekul v té látce. Podobne to může být dle teto teorie s časem a prostorem. Tj. Cas i prostor jsou neco jako teplota.... Ale to už je pro nás velmi nepochopitelne z pohledu člověka žijícího v čase a prostoru.

    OdpovědětVymazat

Kdo je Veronika Hurdová?

Kdo je Veronika Hurdová?
Veronika je šťastná žena. Kdyby se snažila dopředu naplánovat svůj život, nemohlo to dopadnout líp než skutečnost. Je mámou tří báječných dětí, jejichž věk se neustále mění, ale vypadá to, že nebude trvat dlouho a všechny ji přerostou. Kdysi dávno, bylo to nějak hned potom, co vymřeli dinosauři, si založila blog s naprosto hloupým názvem Krkavčí matka. Její mladické neuváženosti navzdory si ale její psaní získalo srdce mnoha tisíců čtenářů, díky čemuž si Veronika dnes může žít svůj sen. Je autorkou několika knih a napsala jich už tolik, že při dotazu na jejich celkový počet znejistí. Ve zbytku času Veronika učí děti doma, hodně s nimi cestuje a dobrovolničí na farmách po světě.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...