neděle 5. listopadu 2017

20 let dlouhá cesta plná krve

👣 20 let zpátky...


Sedím ve školní lavici.

Modlím se, aby už byl konec, protože se vůbec nedokážu na výklad učitele soustředit.

Kroutím se a poposedávám na tvrdé židli, protože mám takové křeče do stehen, podbřišku a zad, že bych se nejradši schoulila do klubíčka, zabalila se do dek a celý den nevycházela mezi lidi.

Hlavně to na mně ale nesmí nikdo poznat.
To by byl ve 14 letech největší trapas světa.


👣 10 let zpátky...



Uf. Konečně jsem to dostala.
To za ty strašné křeče stojí.

Vůbec si nedokážu představit, že bych teď měla mít dítě.

Všechno by se pokazilo.
Celý můj ŽIVOT by se pokazil.

Hlavně neotěhotnět.
To by byla ve 24 letech největší tragédie světa.

👣 Dnes...


Před třemi dny byl úplněk. A v ten samý den jsem dostala menstruaci.

Od té doby, co jsem 8 měsíců po porodu Jeníčka začala zase menstruovat, začínám pravidelně krvácet okolo plného měsíce.

Poznám přesně, v jaké fázi cyklu se nacházím. A nemusím ani mít po ruce kalendář nebo něco počítat.

Mění se mi kvalita pleti a vlasů, citlivost kůže na materiály, které na sobě snesu, chuť na sex, snášenlivost lidí. Mění se všechno.

Rozdíl je v tom, že to vnímám a vím, co je příčinou. Nezlobím se na sebe, že jsem ze dne na den najednou popudlivá kráva, poďobaná puberťačka nebo zaražená introvertka, která snese jenom sama sebe.

Hlavně nechat věci plynout a přijímat je bez výhrad takové, jaké jsou.
To je v mých 34 letech to nejlepší, co pro sebe můžu udělat.


Přála bych si, aby cesta Grétky k přijetí měsíčního cyklu uvnitř ní nebyla tak dlouhá jak ta moje.

Během menstruace už nemám žádné křeče. Jsem unavená, ale zároveň neuvěřitelně napojená na sebe samou.

Jako by se spolu s bránou do dělohy otevírala i brána k něčemu hlubšímu, kdy se můžu skrz sebe propojit s vesmírem


Jsem napojená na lidi kolem mě. Vidím jim až do žaludku.

Vidím jejich myšlenky a pocity. Vidím jejich duši. Vidím věci kolem sebe jasně.

Rozhodování je snadné. Všechno je nekomplikované, prosté a průhledné.

A někdy mám pocit, že vidím řád vesmíru. Že slyším vesmírné hodiny, jak tikají.


Jen to všechno tiše pozoruju a žasnu, kam mě moje tělo pouští


Se vší pokorou. S egem zastrčeným tak hluboko, jak jen to jde.

Byla to dlouhá cesta. Trvala přes 20 let. Ale rozhodně stála za to.



3 komentáře :

  1. Mám to úplně stejně. Po druhém porodu jsem začala zapisovat, co ve kterých fázích cítím a vnímám a začala jsem mít velmi ráda ten útrpný týden před menstruací. Protože jsem sice protivná a lítostná, ale taky ráda vařím, uklízím, dodělávám potřebné, mám fůru nápadů a hned je realizuji. Zkrátka každá fáze má něco a naučila mě poznat sama sebe. Nepotřebuju už kalendář, protože s pomocí měsíce a mých pocitů se dokážu zorientovat na +/- 3 dny :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Dobrý den,
    moc Vám rozumím. Těším se na Vaši knihu. Jednoduše jste se duchovně probudila. Schopnost vzestupu máme v sobě. Né každému se však podaří se probudit. Někdo je k tomu popohnán okolnostmi (náhodami, které ve skutečnosti nejsou vůbec náhodné) a někoho ani silné náznaky neprobudí. (Nemoci, problémy atd.) Vám se to podařilo. Výborně. Jen tak dál. Hledat čistotu. Jen bych si dala pozor. Napsat veřejně, že vidíte lidem až do žaludku a do duše, já tomu rozumím, ale dala bych si pozor cokoliv takto niterného veřejně obnažovat, přiznávat. I když je to tak přirozené a rozumím Vám, také to tak mám po katastofě obou mých rodičů a mnohla let tréninku životních situací. Zdravím Vás. Michaela, Praha

    OdpovědětVymazat
  3. Pamatam si,ze ked som mala asi 13 rokov, citala som v niektorom Brave o dievcati, ktore opisovalo, ze ked dostalo menstruaciu, tak bolo velmi stastne a utekalo to povedat mame. Prislo mi to, ako z ineho sveta. Mat menstruaciu v tom veku bolo presne ako opisujete v uvode. Trapne... A stale sa tak o tom medzi zenami hovori. Ako o niecom trapnom, bolestivom, nutnom zle. Pritom je to nieco uplne normalne.

    https://classymom.blog/

    OdpovědětVymazat

Kdo je Krkavčí matka?

Moje fotka

Aniž by v tom byl záměr, jdu celý život mimo hlavní proud. 
Narozdíl od svého 15letého já se za to dnes už nestydím.

Mám víc dětí než rukou. Gréta, Marián a Janek se jmenují.
Ty děti, ne ruce.

Když děti spí, píšu blog a FB Krkavčí matka.
A protože jsou všichni tři dobří spáči po mamince, napsala jsem po nocích ještě

Miluju les, nohy v teple a mého muže Honzu, který na mě čeká v nebi.
Děsí mě pobytové zájezdy, snahy o škatulkování a nesmířliví lidé se zavřenými hlavami.


Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...