úterý 10. října 2017

Je mi 34 let. Za 12 dní umřu

Před pár dny jsem oslavila 34. narozeniny.

Když mi bylo náct, považovala jsem všechny lidi nad 30
1) za trapáky,
2) za vykopávky.

Od té doby jsem tedy evidentně mentálně, emocionálně a lidsky významně pokročila, protože si to o nich už nemyslím :-)



34 let je pro mě osobně magický věk.
Ve 34 letech totiž umřel Honza.
Bylo to jen pár dní po jeho narozeninách.

Kdyby mi byl na světě vyměřený stejný čas jako jemu, zbývalo by mi posledních 12 dní života


Tahle pomyslná čára mě nutí bilancovat a přemýšlet o svém životě víc než obvykle.

Jak mě toho přes léto moc (chytrého) nenapadalo, tak teď ty své myšlenky sotva stíhám chytat do svého poznámkovníčku v mobilu.

Pracovně teď ale svištím třetí kosmickou, takže sdílím jen zlomek toho, co mi běží v hlavě, na krkavčím Facebooku a na psaní blogu čas nezbývá.
No co už, svět si bude muset na ta moudra počkat :-D




Skoro každý večer si při čištění zubů svému odrazu v zrcadle položím otázku:

"Jsi v pohodě s tím, kdyby ses zítra ráno už neprobudila?"


Tahle otázka není z mé hlavy.
Setkala jsem se s ní poprvé u Stevea Jobse, který prý když si několik dní po sobě odpověděl, že to v pohodě není, tak šel a něco ve svém životě změnil.

Podruhé jsem tuhle myšlenku četla v knížce Tuesdays with Morrie, kde se umírající profesor zamýšlí nad tím, že kterýkoliv z dní, který žijeme, může být ten poslední.

Slyšet den co den tuhle otázku má dva zásadní vlivy na můj život.



1) Pomáhá mi to přijmout mou smrtelnost


Napoprvé vám ta otázka bude znít divně.
Možná dostanete strach z toho, že můžete FAKT jednou umřít.

Celý život jsme zvyklí usínat s tím, že se probudíme a bude zítra.
Jenomže jednoho dne žádné zítra nebude.

Některý z těch dnů bude prostě poslední.
A co je důležité: Ten den bude velmi pravděpodobně tak obyčejný, jako byl dnešek.

Žádné fanfáry, žádné konfety, žádné návštěvy Disneylandů.
Žádná možnost užít si ten den "konečně podle sebe".


Dnešek byl obyčejný. A já jsem za to neskonale ráda.


2) Pomáhá mi to žít v souladu sama se sebou a přijímat se



Když vám zbývá 12 dní, není čas žít svůj život blbě.
A stejné je to s perspektivou 120 dní... nebo 1 200 dní... nebo 12 000 dní.

Je to prostě zatraceně krátká doba na to, abych žila odpojená od své podstaty.


  • Co bych dělala, kdybych se nebála?
  • Co bych dělala, kdyby peníze nehrály roli?
  • Žiju život, nebo vydělávám na život?
  • Dělám svým konáním sebe, lidi kolem a svět lepším místem k bytí?
  • Jsem na sebe hodná?
  • Ví lidé, které mám ráda, že je mám ráda?
  • Kolikrát jsem se dneska smála a zpívala?


Tyhle otázky očistí podstatné od nepodstatného.
Protříbí život a nechají ho prostinký a krásný.


Najednou není potřeba spěchat. Stačí být pozorná, připravená a nechat věci plynout.

Najednou není potřeba nedůvěřovat. Protože když nepochybujete o sobě, není potřeba pochybovat o světě.



Nevím, jak moc bude tenhle blogpost srozumitelný.
Mám toho teď v hlavě tolik a snažím se to všechno zdrcnout do pár slov.

Kdybyste si ale měli odnést ze čtení jen jednu jedinou věc, zkuste do svého příštího večerního čištění zubů zařadit otázku "Jsem v pohodě s tím, kdybych se zítra ráno nevzbudil/a?".

A já bych byla šťastná přešťastná, kdybyste si mohli stejně jako já co nejčastěji odpovědět na tuhle otázku "Ano, jsem".

35 komentářů :

  1. Děkuju za probuzení.

    OdpovědětVymazat
  2. Veroniko,

    nikdo normální zdravý nemůže být ve 34 letech „v pohodě“, kdyby měl zítra umřít. Nota bene máma 3 malých dětí.

    Věřím, že čas vám duši pomůže zahojit. Život není jen o smrti! Tak proč vše vztahovat k úhlu pohledu zubaté?

    Vláďa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nezlobte se Vláďo, ale nemohu souhlasit. Divam se na to podobne jako Veronika. I mama 3 malych deti muze byt smirena s tim, ze je smrtelna. Neznamena to vsak, ze by opravdu mela zitra umrit. Znamena to jen to, ze je spokojena a smirena s tim, jaky zivot vede. ;-)

      Irena.

      Vymazat
    2. Dekuji za nazor, Vlado.
      V tomhle se ale asi neshodneme.

      Jakkoli umrit nechci a neplanuju a jakkoli vim, ze by ma smrt ucinila z deti sirotky, nic to nemeni na faktu, ze 1) umrit muzu a 2) nic s tim neudelam.

      Jedine, co udelat muzu, je prozivat ten cas, co tu mam vymereny, naplno. Byt tak dobrou mamou, jak dokazu. Dokud mam tu moznost.

      Vedomi smrti nenvnimam jakoprivolavani smrti, ale pomocnika, jak zit svuj zivot vic naplno a min odtrzene od sebe same.

      Vymazat
    3. Veroniko, krásně jste to napsala! Jako máma tří dětí si určitě uvědomujete, jak je důležité si některé věci ujasnit, aby nás nesvíral strach z toho, co by se stalo, kdyby...mám taky tři děti a jen o pár let víc (doslova), taky si tak občas medituju nad svou konečností a nevidím v tom nic špatného ;)

      Vymazat
    4. Ja souhlasim s Veronikou, nehlede na to, ze jsem take mama tri deti. Prakticky od narozeni umirame. Nekdo moudry rekl, ze zivot je jako bublina na vode a nikdo z nas nevi, kdy praskne... Nemeli vychom se chovat, jakobysme tu byli naporad....

      Vymazat
    5. Vlado,hezky jste to napsal! Před rokem mi zemřel tatinek a já stále zjišťují,ze se k te zubaté často obracim... Je to ze strachu...ze ztráty,vlastni zranitelnosti...smrtelnosti. Ucim se proto opět obracet k zivotu. Myslím,ze jedině pak jsem schopna odpovídat na všechny ty otázky.

      Vymazat
    6. Vnímám to podobně jako autorka. Mám také tři malé děti a je mi 34 a dlouho mě pronásledovaly úzkosti, co by se stalo, kdyby se mi něco stalo, co by bylo s nimi. Pak mi jedna moudrá terapeutka řekla, že by se prostě nestalo nic. Že by to zvládly. Prostě by to zvládly. Člověk by se neměl cítit nenahraditelným ani závislým, ani by se neměl přehnaně upínat na ostatní vztahy, o tom podstata života není. Někdy není od věci přestat se brát tak vážně. Sebe, ani svoje bytí na této zemi. Naučit se žít s lehkostí, s důvěrou ve všemohoucno. Ale zpět k Vláďově poznámce- když jsem si prošla fází: smiřuji se s tím, že tu zítra nemusím být, která je podle mě důležitá, jsem došla k pro mě pozitivnějšímu pohledu - žiju tak, abych byla šťastná já, aby mé štěstí a pozitivní nálada naplňovala i lidi kolem mě, plním si své sny a plány. Protože to je smysl života. Důležité je to, co je teď, ne, kdy to skončí. Hanka

      Vymazat
  3. To nejvíc, co se mně stalo, když jsem překonala svůj magický věk (to číslo, ke kterému jsem počítala datum své smrti, u mě to byla máma ve svých 37), je, že mi došlo, že o překonání magického čísla nejde... a že dál žiju bez programu a výrazně svobodněji. Nenaplňuju už ničí plány ani představy, jen ty svoje s svých žijících blízkých... s odstupem pěti let od překonání magického čísla teprve vidím, jak jinými cestami se můj život najednou začal ubírat, když nebyl svázán se zemřelým.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zajimavy pohled, diky.
      Ja se tim cislem rozhodne svazana necitim. Prave diky tomu jsem schopna si rict, ze muzu pokojne zemrit.
      Neplnim nici plany, a uz vubec ne Honzovy. Jeho smrt mi ale velmi pomaha lip slyset svuj vnitrni hlas.

      Vymazat
    2. Já také překonala magickou hranici smrti mojí maminky, 44 let. Navíc jsem si sama klinickou smrtí prošla. Díky ní konečně žiju a vůbec, ale vůbec z ní nemám strach, protože ten přechod je opravdu fascinující a nádherný. Věra Chytilová

      Vymazat
  4. Vim, ze Vas clanek neni o smrti, ale naopak o zivote....ale vsichni vime, ze nase dny mohou byt posledni, je to ulozeno nekde hlubpmo v nas. Nicmene neni treba to denne pojmenovavat a defakto to pojmenovavanim privolavat. Myslet a vyslovovat je treba to, co chceme a prejeme si a tim tomu jit naproti. Ne, nejsem smirena a chci bojovat o kazdy den, co mohu byt s blizkymi a zazivat nove. Ani generace pred nami, ac mely ke smrti bliz, tak nepristupovaly k zivotu...o smrti vsichni vime, ale nemyslime na ni denne.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dekuju za nazor.
      V tom bude mozna ten rozdil v nasem vnimani, uz jsem vyse odpovidala Vladovi.

      Nevnimam zivot jako boj. Nechci "bojovat o kazdy dalsi den", ale zit pokojne dny, ktere mam. Zit v souladu se sebou, smirena se svetem. Ja nebojuju a uz vubec ne proti vecem, ktere nemuzu zmenit, jen s pokorou prijimam.

      Vymazat
    2. Dekuji za krasny prispevek, ktery i me potvrzuje, ze jdu spravnou cestou. Pred tremi lety jsem prodelala mozkovou prihodu a ze dne na den se mi zmenil zivot. Bylo mi 31 let, byla jsem mlada, zdrava, dve male deti a myslela jsem si, ze musim vse delat perfektne. Mit dobrou praci, byt skvelou mamou, zvladat vse, co od nas spolecnost ocekava. Ten den, kdy mi najednou vypadla vidlicka u jidla, kdy jsem prestala mluvit, mi otevrel oci.....najednou jsem videla, ze musim zit jinak....musim zit tak, jako kdyby tenhle den byl posledni, uzivat si kazdy okamzik s lidmi na kterych mi zalezi, hodit za hlavu vse co je nepodstatne a proste zit.....:) Nyni po trech letech, kdy jsem opet naprosto fit mam obcas tendence zrychlovat, naplnovat ocekani jinzch, ale ono varovne svetylko naskakuje a jsem za to moc rada. Ziju ted a tady ;)

      Vymazat
  5. Pokud mám být upřímná, nejsem v pohodě s tím že se zítra neprobudím, chtěla bych stihnou ještě tolik věcí v mém životě. Mějte vlídné dny a děkuji za to že jste, díky vám si uvědomuji, že i když člověk ztratí toho nejbližšího, jde dál žít.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ja myslim, ze jakkoli je to z naseho lidskeho hlediska blbe/smutne/neprakticke, tak umrit "predcasne" neni tragedie. Tragedie je ten cas, ktery tu mame, nenaplnit, nerozvinout svuj potencial, neslouzit svemu poslani.

      Vymazat
    2. Suhlasim s tym ze tragedia je nerozvinut ten svoj potencial a nenajst svoje poslanie v zivote.. Cize ak som ho este nenasla, nie som s tym v pohode, keby som sa rano nezobudila.. :( fakt by ma to mrzelo.. Ale co robit ak to svoje poslanie neviem najst? aj ked mam uz 35..

      Vymazat
    3. Umřít předčasně rozhodně tragédie je. Možná ne pro vás, ale pro vaše blízké ano. Moje máma spáchala sebevraždu, když mi bylo čtrnáct a sestře deset. Starala se pak o nás babička. Trvalo mi deset let, než jsem se mohla podívat na její fotku a nerozbrecet se. Teď když mám malého syna mi chybí znovu. Jsem se svým životem spokojená a neměnila bych. To co se mi v životě stalo ze mě udělalo člověka kterým jsem dnes. Třeba by se můj život ubíral jiným směrem, kdyby se tato jedna věc změnila a to bych riskovat nechtěla. Ale tragédie to pro nás rozhodně byla. Vím že to myslíte poněkud jinak, ale možná by stálo za to, poněkud změnit přirovnání. Té smrti už bylo trochu moc.
      Veronika Svobodová

      Vymazat
    4. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
  6. Dobrý den☺
    Letos je mi 50. Děti mám dospělé, partnera nemám. Manžel a tatínek děti zemřel nahle měsíc po svých 34 narozeninách. Za pár dní to bude 18 let. S tím ze jsem tu zůstala sama jsem se vyrovnávala hodne dlouho. Nového partnera jsem stále nenašla, asi mám velké nároky ☺. Ale mam úžasné děti, které žijí krásně své životy a práci která mě maximálně naplňuje svým smyslem. Je mi dobře. Ale na konečnost a smrt myslím, po tom co jsem prožila, asi zbytečně často ��

    OdpovědětVymazat
  7. Ony jsou ty roky po třicítce asi takové zlomové u řady lidí - pozoruji to na sobě samé, ve svém okolí i třeba tady mezi komentáři.
    Ale na otázku "Jsi v pohodě s tím, kdyby ses zítra ráno už neprobudila?" musím křičet "Ne, ne a ne!" Na světě je toho ještě tolik, co chci vidět, zkusit, zažít. Snažím se, ale neumím se "smířit" s tím, že už by to bylo všechno.
    Jinak bych řekla, že "Ten den bude velmi pravděpodobně tak obyčejný, jako byl dnešek." platí hlavně pro smrt náhlou a v nižším věku. Když se člověk dožije stáří, tak nějak už podle mého pozná a ví, že se ten den blíží. A tam už o ty fanfáry, konfety a Disneylandy určitě nikdo nestojí...

    OdpovědětVymazat
  8. ano a cim je clovek starsi ty "hranice " kdy je vlastne stary posunuje.. ano ,kdyz mi bylo 30 tk jsem si rikala ,jak jsem uz stara a najednou je mi 50 a stara si rozhodne nepripadam a casto vzpominam na sveho dedecka,ktery rikaval v 50ti? to jsem jeste byl mladik..(jak mi to tenkrat prislo usmevne) nicmene myslim si ,ze to uvedomneni vlastni smrti musi prijit s nejakym prozitkem, u me to byl pred 3 lety infarkt ..prisel sok..strach a mohla jsem se z toho zblaznit..a pak se s tim vyrovnat a nejen se s tim naucit zit..ale ty dny si uzivat ..souhlasim ze clovek vyradi nepodstatne a neresi co nemuze zmenit... jste uzasna a dekuji ,ze mi ten muj zivot obohacujete..hodne stesti..

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji   ... je čas žít a každý den skutečně prožít...Tak přeji úžasný další den...��

    OdpovědětVymazat
  10. Veroniko, narazila jsem teď na Vás a Vaše blog a knihu, tu jsem si objednala a těším se až o vašem pohledu dozvím víc. Mám za sebou podobnou zkušenost. Jestli tedy nějaká zkušenost může byt podobná. Nicméně mi 22 letech umřel partner. V tu chvíli to pro mě byl natolik šokující zážitek, že mi trvalo řadu let než se mi podařilo nalézt sebe samu. Upřímně mě těší, že píšete jak píšete a o čem píšete. Mnoho štěstí. Zuzana

    OdpovědětVymazat
  11. Krásný den Veroniko, vděčnost, že téma ztrát, přijetí, plynutí otevíráte. Možná se jednou změní i to, jak se na ty "veličiny" díváme teď. Jednou si třeba vzpomeneme, až se jednou ráno probudíme:-), že "překlik" do jiné dimenze si určujeme sami. Když "spíme", tak to nevíme, nevidíme a nedáváme si tam téměř žádnou svobodnou volbu... a naopak. Tak nám všem přeji, ať se "probudíme", otázka odchodu z této dimenze bude otázkou vlastního vědomého rozhodnutí, a bude to v síle (ne slabosti). Gabi

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuju za článek. Krásně mi to připomíná otázku: "Co by se stalo kdybych se zítra probudila, jen s tím, za co jsem dnes byla vděčná?". Více vděčnosti, přítomnosti, radosti a odvahy do života všem! :)

    OdpovědětVymazat
  13. Je fakt, že som svoje poslanie-povolanie našla, práve tým, že som sa pozrela do svojej smrti a rán a zranení a otroctiev a pozerám sa stále, lebo sprevádzam zase človiečikov, ku ktorým treba zísť a vydržať s nim a zadržiavať všetko neľudské zo zranení a duševného postihu a z autizmu, ale jedno viem láska bolí a dávanie, je míňanie sa a príprava na tú poslednú smrť a ešte viem, že hoci sa míňam, tak obžívam vďaka Bohu, nateraz s Ním nezomieram a potom pri poslednej smrti s ním prejdem do života...

    OdpovědětVymazat
  14. Vláďův postoj "když se nebude o smrti mluvit nebo nad ní přemýšlet, bude líp" - zřejmě zmizí nebo tak něco - mi přijde jako typický pro současnou dobu a pak nám zůstávají lidé šokovaní drsnou skutečností smrti svých blízkých nebo své vlastní smrtelnosti, podléhají panice, depresím a mají potřebu s tím "bojovat". Mám v tomto ohledu podobný názor jako vy. Osobně teď spíš pitvám otázku důstojného umírání v ČR, než smrtelnosti jako takové. MMch. jsem četla zajímavý článek Why the Irish get death right. Je to tak, jak mi vyprávěly moje prabáby, že se dřív na vsích žilo a svým způsobem si zvykli na přítomnost smrti a její neodvolatelnosti jako součásti života a to od mala a byli s tím srozumění. To nám teď v kultu mládí a "věda zařídí všechno, za chvíli i nesmrtelnost" chybí. https://www.theguardian.com/lifeandstyle/2017/sep/09/why-the-irish-get-death-right
    Iva

    OdpovědětVymazat
  15. Před třemi týdny mi za naší nepřítomnosti zemřel velmi tragicky manžel,s kterým jsme byli spolu čtvrtek stoleti. Zůstala jsem sama se třemi dětmi a hypotékou. Nevím, jestli se s tím budu schopna někdy smířit a jeho smrt pochopit,o to víc, že možná byla dobrovolná. Ale to už se nikdy nedozvíme. Je pravdou,že člověk z čista jasna získá úplně jiný pohled na život. Zatím tedy nejsem schopna takového náhledu, jako ty.Zatím jen přežívám, snažím se fungovat,aby to děti zasáhlo co nejméně, abychom se uživili, ale připadám si strašně sama a tak hrozně to boli..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To mne moc mrzi.
      Ted je to jeste moc cerstve, ale jestli muzu doporucit jedinou vec, soustred se ted na sebe, bud na sebe hodna jak jen to pujde.
      Okoli ti mozna bude podsouvat, ze bys mela byt silna kvuli detem. Ale me vzdycky prislo, ze 1) nemusim byt silna a 2) nejdriv musim poskladat sama sebe, abych mohla byt k dispozici detem.
      Posilam jedno velke obejmuti vam vsem, Veru

      Vymazat
  16. Dekuju za podporu.Budu se snažit na radu pamatovat.Ted se ale vzdy vecer sypu,pres den jakz takz zvladam,bude to brzy mesic a mne se strasne styska...

    OdpovědětVymazat

Kdo je Krkavčí matka?

Moje fotka

Aniž by v tom byl záměr, jdu celý život mimo hlavní proud. 
Narozdíl od svého 15letého já se za to dnes už nestydím.

Mám víc dětí než rukou. Gréta, Marián a Janek se jmenují.
Ty děti, ne ruce.

Když děti spí, píšu blog a FB Krkavčí matka.
A protože jsou všichni tři dobří spáči po mamince, napsala jsem po nocích ještě

Miluju les, nohy v teple a mého muže Honzu, který na mě čeká v nebi.
Děsí mě pobytové zájezdy, snahy o škatulkování a nesmířliví lidé se zavřenými hlavami.


Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...