neděle 15. ledna 2017

Co doopravdy znamená DĚKUJU

DĚKUJU! ozvalo se v pohádce, na kterou jsme spolu s dětmi koukali. "Jé, mami, tam říkali DĚKUJU," hlásí mi nadšeně Grétka. "No jo no, říkali," mumlám z polštáře a utírám si slinu z koutku. (Psst, neříkejte to děckám, že si sem tam u pohádky chrupnu.) "Já vím, co to znamená!" říká pyšně malá vědátorka.


No jo, to víme přeci všichni, myslím si v duchu. Na to člověk nemusí mít ING, MBA ani BMW. "Jo? A co to teda znamená?" ptám se s největším zájmem, jaký jsem schopná ze sebe z polospánku vyloudit.
"Ty to nevíš, mami?" kroutí na mě očima Grétka. (Evidentně jsem dobrá herečka.) "TO PŘECI ZNAMENÁ, ŽE MÁŠ NĚKOHO RÁD." Nikdy jsem dětem neříkala "jakseřiká". Nikdy jsem do nich zezadu "nenápadně" nekopala, aby to ze sebe vymáčkly. Nikdy jsem nechtěla slyšet "kouzelné slovíčko", protože když to slyším, mám vždycky chuť tázajícímu se člověku odpovědět "abrakadabra". Raději...
  • JDU PŘÍKLADEM... Děkuju dětem, když to tak cítím.
  • ŘEŠÍM MIMO SITUACI... Říkám dětem třeba "heleď, víš, když poděkuješ, tak to pro tebe udělá každý ochotněji" nebo "ta paní totiž čekala, že jí poděkuješ"
  • ZACHRAŇUJU FAUX PAS (a leckdy taky FOYER a FOIE GRAS :-)... Děkuju za nás všechny, když cítím, že to společenská situace vyžaduje a děti poděkovat zapomenou.
Jenže... Opravdu "zapomenou"?

Dennodenně se přesvědčuju, že ve svých 3 a skoro 5 letech už dávno dobře znají všechny základní společenské návyky. To, že je znají, samozřejmě neznamená, že je využívají.

Teď mě ale poprvé napadlo, že to, co já považuju za jejich "zapomnětlivost", může mít kořeny někde jinde.
Co když se vlastně děti naučily děkovat "správně"?
Co když prostě děkují jen v situacích, kdy tím chtějí ukázat, že mají toho druhého rádi? A co když většina z mých "děkuju" ztratila už dávno obsah? Nelžu vlastně pokaždé, když poděkuju a nemyslím to upřímně? Když to dělám jen proto, že se to ode mě očekává? Nechci tím říct, že bychom měli houfně přestat zdravit, prosit nebo děkovat.
Ale zkouším se od té doby víc soustředit na to, jak moc opravdově to říkám.
Jak moc dávám formě obsah. Jestli přeju pěkný den s tím, že chci, aby měl ten člověk opravdu pěkný den. Jestli když prosím, tak opravdu prosím. Jestli když děkuju, tak do toho dávám lásku. Takže DĚKUJU, Grétko :-*



PS: Poté, co se na Facebooku strhla zuřivá diskuze o zdravících a nezdravících dětech, jsem ještě sepsala k článku tenhle dodatek, který kopíruju i sem:

"Jsem jednoznacne pro to, aby se lide mezi sebou zdravili, dekovali si, ... Odvazim se dokonce tvrdit, ze na tom se shodneme snad vsichni. Nikdo nechce zit ve spolecnosti ne-lidů.

Jednoznacne vnimam jako ulohu rodicu, aby toto sve deti naucili.

Ruzni se jen cesty, jak dite ke zdraveni a dekovani privest. Ja si zvolila cestu takovou, jakou popisuju v clanku. Mam pro to sve duvody, ktere souzni s mym nastavenim a s tim, jak se svymi detmi funguju.

Nechci nikomu rikat, ze je to "spravna cesta". Je to moje cesta, na jejimz konci stoji dve deti (treti jeste nemluvi), ktere zdravi a dekuji stejne casto, jako jejich vrstevnici.

O zivotnich hodnotach obecne se s detmi bavim denne. Moje deti neumi moc basnicek a v poctech pokulhavaji, ale dovolim si zminit, ze co se tyce zvnitrneni dulezitych hodnot a jejich uzivani v praxi jsou casto inspiraci i pro me. A to se povazuji za velmi zasadoveho a slusneho cloveka.

Nemam jen rada argumenty jako "podivejte se na dnesni nevychovane dospele, to je tim, ze je rodice vedli jako vy". Neurazi me to, jen si myslim, ze nejsou postavene na empirickem zaklade.

Svym clankem jsem chtela ale vlastne upozornit na neco uplne jineho. Nemel byt o tom, jestli deti zdravi ci nezdravi.

Nejdulezitejsi myslenka, kterou jsem chtela sdilet, je, že se ze slov, ktera pouzivame denne nekolikrat, casto vytraci vyznam. A ze kdyz se na ten prapuvodni vyznam zacneme vic soustredit a budeme ta slova vedome pouzivat, muzeme udelat den krasnejsi nejen jinym, ale i sobe."


22 komentářů :

  1. Ja u vašich článků neumím nebrečet
    Nebo aspoň popotahovat. Takže, dekuju!

    OdpovědětVymazat
  2. Milá Veroniko, vždy netrpělivě očekávám každý nový článek a pokaždé je to takové pohlazení po duši! :) Být na 100% přítomná často zapomínám a stále se to učím, ale když si vzpomenu, je to krása! Takže - upřímně a přítomně DĚKUJI za to, co děláte! :) Bára

    OdpovědětVymazat
  3. Vy už máte většinu práce za sebou. Už to chápou. Učit děti děkovat, když mají za co je důležité.
    Otázka také je, jestli ještě lidi dokáží být vůbec vděční. Protože já děkuji velmi často, protože jsem vděčný. A to je třeba naučit. Lidi, kteří neumí mít rádi, tak jak je to napsáno ve článku, nebo neumí být vděční, jsou dost často poznat velmi rychle.

    OdpovědětVymazat
  4. Připomněla jste mi úvodní scénu Hobita.

    Bilbo: "'bré jitro."
    Gandalf: "Jak to myslíte? Přejete mi tím dobré jitro? Nebo míníte, že dnešní jitro je dobré, ať už o to stojím či ne? Nebo že se dnes ráno sám cítíte dobře? A nebo, že je dnešní jitro jako stvořené k tomu, aby byl člověk dobrý?"
    :-)

    Vláďa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc pravdivá myšlenka....a je pravda, že když po dětech chci aby poděkovaly...nepoděkují nebo jen tak něco neurčitého zahuhlají s pohledem jinam. Prostě necítí, že je za co poděkovat......jako když já jsem kdysi odmítla omluvit se někomu za něco, co mi moc ublížilo.....a omluvit jsem se měla jenom proto, že " je starší".....je to tak děkujeme když je za co, omlouváme se, když víme, že jsem ublížili.. zdravíme jen toho koho známe a máme rádi, popřípadě ty...co na nás vytrvale hledí a ještě přejdou na chodník aby kolem nás prošli.....

      Vymazat
    2. Ano!! Mě to taky připomnělo Gandalfa!

      Vymazat
  5. A ještě jsem si vzpomněla......když jsem synovi po vrtání zubu řekla ať paní doktorce poděkuje .....´jen se na mě podíval uslzenej a zařval NE,,a uvědomila jsem si, za co ji měla děkovat..za bolest? Vždyť je to dítě, nechápe, že mu pomohla.....

    OdpovědětVymazat
  6. Je správný přemýšlet o výchově, ale někdy to možná přeháníme (například úvaha typu - jsem špatná, protože dětem lžu o Ježíškovi). Chápu, co nám měl článek sdělit, ale nemůžu souhlasit s některými větami. Například: "Co když prostě děkují jen v situacích, kdy tím chtějí ukázat, že mají toho druhého rádi?" Nedokážu si představit, že bych nepoděkovala v obchodě a tak dále. Projev úcty a dvěku je důležitý - i vůči těm, které neznáme, nechováme k nim city, ale něco pro nás udělali. Nebo: "Nelžu vlastně pokaždé, když poděkuju a nemyslím to upřímně? Když to dělám jen proto, že se to ode mě očekává?" Naše společnost má zajeté zvyky a pravidla a ono na nich prostě něco je. Aby se nám spolu navzájem dobře žilo, aby to fungovalo. Vzorce chování. Je milion situací, kdy se od nás něco očekává - očekává se, že přijdeme včas do práce (byť třeba šéfa nemáme rádi), že se do divadla hezky oblékneme, že nepojedeme na červenou... Svět se netočí okolo nás, ale my jsme součástí systému, který musí mít pravidla, aby fungoval. Možná dětem naopak ublížíme, když z nich uděláme individualisty, kteří dělají jen to, co chtějí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Podle mě máte svou pravdu obě. Prostě jsou jednak lidé, mající vyšší respekt k autoritám, systému, pravidlům a zvykům. Fungují soudržně, prosystémově. A pak druzí, kteří si často kladou otázku "proč", čímž mnohé automatické zvyky narušují, fungují tak protisystémově. Ale zas zas díky nim se společnost posouvá kupředu (viz středověká náboženská dogmata). Nelze říct, že by jedni nebo druzí měli pravdu, či byli lepší. Fungující lidská společnost potřebuje oba typy. A je na každém z nás, jak to má on sám.

      Vláďa

      Vymazat
    2. Napsal jste to hezky, ale chtěla bych zdůraznit, že ti, kteří respektují systém a takové ty automatické zvyky a návyky ve společnosti, nutně nemusejí být "ovce". Já si dokonce myslím, že svoje dítě vychovávám dost svobodně. A taky nedloubu do zad, ale na to poděkování upozorním. Pro mě je to prostě důležité. Když mě moje vlastní malé sestřenice při návštěvě nepozdraví (nedostanu odpověď na pozdrav), tak mě to přijde zvláštní. Jinak já jsem třeba vždy negativně vnímala ten jev na pískovištích, kdy matky, aby působily jako "správné matky", nutily dítě, aby půjčilo hračku. Člověk se přece musí dělit. Podle mě nutně nemusí, když je to jeho osobní věc. Takže se nad tou výchovou taky různě zamýšlím, nejsem jenom součást stáda, co "dobře šlape".

      Vymazat
    3. V pohodě. Na škále "Forrest Gump ... absolutní anarchista" :-) je většina někde mezi. A příliš moc filozofovat o každém slově taky k ničemu užitečnému nevede. ;)

      Vláďa

      Vymazat
    4. Já tu větu pochopila jinak než Vy. Nevidím v tom, že by se v podobných situacích nemělo děkovat. Chápu to spíš jako výzvu k tomu, abychom děkovali upřímně. Abychom jenom neříkali to slovo, aniž by v tom byl skutečně ten akt poděkování, tedy uvědomění si, že pro nás někdo něco udělal, něco, za co můžeme být vděční a co si zaslouží slova díků. Přijde mi to hodně inspirativní .

      Vymazat
  7. Každopádně je dobré si občas připomenout, že to, co nejvíc vychovává, jsou příklady. Když vyhubuju svým dětem, že nepozdravily a sama příště nepozdravím, tak je to k ničemu. Stejné pravidlo jsme používali i ve školce (kde jsem svého času učila). Vždy, když jsme někoho potkali a děti nepozdravily (jako učitelky jsme chodily vzadu), tak jsme pozdravily my a děti se hned přidaly. Stejně jako děkuji a prosím. Pokud se budeme chovat tak, jak si přejeme aby se chovaly naše děti, tak to tak bude (nejen k nim, ale i k okoli). A pokud budeme říkat něco jiného a dělat něco jiného, tak to nikdy fungovat nebude (resp. budou dělat to co my, bez ohledu na to, co říkáme). Článek jako vždycky moc prima čtení. Děkuju.

    OdpovědětVymazat
  8. Další článek, který mi pomohl, abych si urovnala to, jak vlastně chci děti vychovávat. Děkuji a doufám, že i já jim budu v budoucnu dobrým příkladem :)

    OdpovědětVymazat
  9. zdravím Vás, Veroniko. obecně jsem dost pasivní pozorovatel a nikde pod články moc své názory či pocity nepíšu. ale chci Vám poděkovat za články, moc se mi líbí Váš způsob přemýšlení, uvažování a řešení různorodých situací. často se snažím Vaše příklady aplikovat při vysvětlovaní vlastních pohnutek a vlastního směřování při dělání výchovy.
    no a proč, že sem píšu? vlastně jen proto, že mi přišlo líto, když jsem si četla reakce na článek (převážně tedy na fb) a zjistila, kolik těch lidí naprosto nechápe důvod tohoto článku, kolik lidí na to reaguje naprosto zcestně a kolik lidí zkrátka celou Vaši úvahu není schopno správně přečíst a zamyslet se nad tím, co je článkem naťuknuto.
    to jsem jen tak chtěla tady napsat...
    mějte krásný den a ještě jednou dík, že ty svoje myšlenky takhle dáváte veřejně k nahlédnutí
    eliška

    OdpovědětVymazat
  10. Mám děti 4 a 2 roky. 4letý poděkovat umí, ale děkuje tak v polovině případů. Myslím, že prostě zapomíná. Taky mu neříkám co má dělat, vím, že poděkovat umí a že prostě zapomněl. Takže poděkuji za něho a řeknu "děkujeme", aby bylo vidět, že děkuji i za něho, ale víc to nekomentuji. Vzpomínám si totiž, když mi teta, když jsem byla v jeho věku donesla obrooovské lízátko a já jsem taky zapomněla, radost prostě všechno přehlušila a jak mi bylo, když všichni začali: A ty neumíš poděkovat, nevíš, co se říká... jak mi bylo hloupé a smutno a už jsem fakt neměla chuť na lízátko... nechci, aby se tak kluci cítili, tak jim to nepřipomínám. Myslím, že tak za rok bude děkovat ve třičtvrtě případů a než půjde do školy, tak bude děkovat prostě tak nějak přirozeně (možná někdy zapomene, to se občas stane i mně). Se zdravením je to stejné... když jde ze školky a nerozloučí se s učitelkou, tak se ho jenom zeptám: Rozloučíš se s Bárou? a nechám to na něm, někdy řekne ahoj, někdy zamává, občas prostě letí pryč... Jednou ve vlaku uviděl sousedky, stoupl si 20 cm před ně a řekl "Dobrý den paní sousedko", pak šel před tu druhou a řekl "Dobrý den, paní sousedko", pak ke třetí... Sousedky v důchodovém věku byly na rozpacích, já jsem se jenom usmívala a řekla jsem mu, že je to super, že je pozdravil, že je to určitě potěšilo. Od té doby je potklal několikrát a nepozdrvil ani jednou, prostě se soustředil na něco jiného... Jdu příkladem, prosím, děkuju, zdravím, omlouvám se a děti to umí prostě tak nějak přirozeně a když s "kouzelnými slovíčky" začnou babičky, tak fakt řeknu, že já znám jenom to "abrakadabra a čáry máry fuk" a když začnou s řečičkama jako "Co se říká" Tak řeknu "Říká se děkuji, Karlík to umí, jenom zapomněl" Beru to jako další návyk a věřím dětem, že si to navyknou jako konečně všechny ostatní návyky, jako je uklízet si hračky, umývat si ruce, chodit na záchod atd...

    OdpovědětVymazat
  11. Člověk, který chtěl článek pochopit, tak ho pochopil. Jiní v něm hledali to, co tam není. Moc pěkně napsané . Jste inspirací pro výchovu mých budoucích děti :-)
    A abych řekla pravdu, vždy jsem si říkala, že děti kazíme my, tím, že jim vnucujeme svoje názory na svět a oni nemají možnost si udělat obrázek svůj vlastní . Já si to uvědomuji zpětně, jak moc mě ovlivnili názory mojí rodiny . Ale dokázala jsem se na vše zpětně podívat s odstupem a utvořit si názory vlastní.

    Víte , jako kdyby to byly nové duše (jakože jsou) v tomto světě a my je dostali nastarost a ukázali jim základ a pak už je na nich, jak se rozhodnout využít svůj pobyt na Zemi :-) zní to zvláštně, ale ...
    Tak děkuji .

    OdpovědětVymazat
  12. Měli jsme hodně protivné sousedy. Opravdu nepříjemní, dělali zle. Zkusila jsem je jednu dubu nezdravit. A bylo mi příšerně. Prostě jsem cítila, že je pro mě "něco špatně."
    Pak jsem zdravit začala. Ne, opravdu jsem neměla žádnou zvláštní touhu, aby měli pěkný den. Bylo mi to úplně šumák. Kdybych nevěřila na věci jako karma, tak nevím, jestli bych jim ten den nepřála třeba klidně i škaredý - tím spíš, že oni mi ho škaredým kolikrát udělali.
    Zdravila jsem je slovy: "Dobrý den." Ano, ta slova neměla obsah, který mají mít. Ale dávala jsem tím najevo, že i když mi fakt pijí krev, tak jsme lidi a jsem pro, abychom spolu komunikovali na nějaké úrovni / s nějakou slušností. Přirovnala bych to možná k různým turnajům nebo soubojům. I když se šli pobít a klidně i zabít, přesto to obvykle neudělali např. zezadu, protože respektovali nějaká pravidla, něco, co "se dělá" nebo "se nedělá". Nemusím v druhém po indicku vidět Boha, ale pořád v něm můžu vidět člověka, byť k němu nechovám žádné extra sympatie. Proto zdravím a děkuji, i když druhého nemám ráda. Přijde mi, že je to něco, co svým způsobem dělá člověka člověkem...

    OdpovědětVymazat
  13. A když někdo poděkuje vám, používáte "Není zač" nebo "Rádo se stalo"? He?

    OdpovědětVymazat
  14. Moc díky za tenhle článek. Začínala jsem už přemýšlet, jestli bych tu naši příšerku (1,5 roku) neměla začít "učit" říkat děkuji, když už je docela schopná opakovat nová slova. Díky tomuhle článku jsem si ale uvědomila, že z ní nemusím mít cvičenou opici a že časem se tyhle společenské zvyklosti (vlastně jako všechno ostatní) naučí sama nápodobou. No, a teďka sice ještě neříká to ultimátní "děkuji", ale když od někud odcházíme (ať už je to hernička, nebo třeba obchod), tak říká "pápá" :-)

    OdpovědětVymazat

Kdo je Krkavčí matka?

Moje fotka

Aniž by v tom byl záměr, jdu celý život mimo hlavní proud. 
Narozdíl od svého 15letého já se za to dnes už nestydím.

Mám víc dětí než rukou. Gréta, Marián a Janek se jmenují.
Ty děti, ne ruce.

Když děti spí, píšu blog a FB Krkavčí matka.
A protože jsou všichni tři dobří spáči po mamince, napsala jsem po nocích ještě

Miluju les, nohy v teple a mého muže Honzu, který na mě čeká v nebi.
Děsí mě pobytové zájezdy, snahy o škatulkování a nesmířliví lidé se zavřenými hlavami.


Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...