úterý 20. září 2016

Proč moji předškoláci nechodí na žádný kroužek

"Verunko, vždyť ta Grétka tak krásně zpívá. To by se mělo podchytit," hučí do mě babička, která ráda zpívá.
"Verunko, vždyť té Grétce tak jde to výtvarné tvoření. Měla bys ji dát do nějakého kroužku," hučí do mě druhá babička, která je šikovná na rukodělné práce.


Udělám z dětí asociály, když je nepřihlásím do žádného kroužku?

Krom toho, že mě obě babičky zaškrtí, až si to přečtou, tak mi nijak zvlášť nepřijde, že by má dcera vynikala v některé z uvedených dovedností.
Podle mého vyniká třeba v lezení na stromy, v empatii nebo ve vymýšlení originálních jmen imaginárních kamarádů. Ale na to naštěstí nikdo ještě žádný kroužek nevymyslel.

Marján je zatím z obliga, protože talent na zpěv i kreslení zdědil zřejmě po svém tatínkovi.

Janek je taky v suchu, protože pro mimina zatím vymysleli jen kroužek Malý plaváček a babičky tak nějak tuší, že než mrznout do mrňavého bazénu, kde se dělá cáky cáky za 450 korun na hodinu, to se radši nechám na místě umlátit železnou tyčí.


Janek je v suchu. Teda kromě poslintané brady. A poslintaného trička.

Tak. A teď trocha číslíček.
Starším dětem jsou teď 4 a 3 roky.
6 dní v měsíci chodí do školky. 8 dní v měsíci jsou u prarodičů. 2 večery v týdnu chodím hrát beachvolejbal. A včera jsem si po dlouhé době zdrhla na masáž.
Spolu jsme tedy nějakých 16 dní v měsíci a z toho jsou některé dny zkrácené o večery.


Zdá se to hodně času? Mně ne. Protože víte co? Já bych s nimi byla klidně pořád


Je mi s nimi fajn a i do budoucna přemýšlím, jak to udělat, abych je nemusela pořád někam "odkládat". Tedy pokud mi neřeknou "matko, zalez, seš trapná".
(Což mi pravděpodobně řeknou a půjdou se odložit sami.)

Do školek a k prarodičům je dávám hlavně proto, aby se děti nezbláznily ze mě. Ne naopak.




Je mi nevolno při představě, že náš společný čas ještě okrádám o rozvážení po kroužcích


A co na to děti?
Ty by se mnou byly v tomhle věku nejradši furt. No opravdu.
Když jsem je dneska vedla do školky, tak mi Grétka povídá: "Když se jde do školky, tak se brečí. Ale já vím, mami, že nás tam dáváš, abychom si od sebe odpočinuli. Tak se na tebe nezlobím."

Dětem o kroužcích vyprávím. Že existují takové a makové. Že si můžou vybrat jakýkoliv a půjdeme to zkusit. Chodíme na různé openair akce a burzy kroužků, kde si můžou k lecčemu přičuchnout.


Kroužek Mladý stavitel. Funguje i bez stavbyvedoucího.


Jenže ony zatím nikam organizovaně a pravidelně chodit nechtějí.


  • Místo výtvarky jim stačí moje neumětelské malůvky a vysoce odborné instruktáže jako "ještě tomu ptákovi namaluj voko".
  • Místo kroužku logického myšlení nepohrdnou mnou narychlo vyrobeným obrázkovým sudoku.
  • Místo kroužku sokolské všestrannosti jsou šťastní, že můžou lítat po lese a že jim dovolím lézt všude, kde si troufnou a není to životu nebezpečné.
  • Místo kroužku baletu si vystačíme s domácím pařením na skáčko nebo drum and bass puštěné z jůtjůbu (klikněte si pro inspiračku a zatrsejte si se svými dětmi taky :-))
  • Místo kroužku zpívání berou za vděk mým hraním na klavír a hlasem, kvůli kterému mě sbormystrině Bednářová uvrhla i přes můj malý vzrůst do poslední řady mezosopránu s intstrukcí, ať radši jen naprázdno otvírám pusu a hezky se usmívám.
Já nikomu ty kroužky neberu. Vážně.
Jsem přesvědčená, že se tam toho děti můžou hodně naučit a že tam chodí rády.

Jen mi je proti srsti začínat dřív, než je dítě samo připravené se do kroužkovíru vrhnout


Kvůli čemu bych měla děti do kroužků nanominovat, když o ně nejeví zájem? 
Kvůli svému neukojenému egu?
Kvůli nesplněným dětským snům?
Kvůli začleňování dětí do kolektivu?
Kvůli pocitu, že musím dítě od plenek rozvíjet?
Kvůli tomu, že do kroužku chodí přeci všechny děti, tak ty moje nezůstanou pozadu?

Žádný důvod mě zatím nepřesvědčí, abych sobě nebo dětem dělala násilí.

Kroužek mladých přírodovědců:
"Takže děcka, tohle je kůň. Kůň má čtyři nohy a běhá setsakra rychlejc než vy. Tak ho moc nedrážděte."

Nějak intuitivně cítím, že v tomhle věku by chození na kroužky byla moje iniciativa, nikoli dětí


A doufám, že časem se jejich zaměření vytříbí a samy si vyberou, v čem se chtějí dál rozvíjet a překročit jejich i můj stín.


Zatím mi bez zájmů ale nepřipadají.
Jen prostě ještě nedospěly do stadia, že se zpívá každé úterý od 16 do 17 hod a kreslí se ve čtvrtek mezi 15 a 16 hod.

Budete se divit, ale moje děti si nejradši... (dramatická pauzička s vířením bubnů) ...neorganizovaně hrají


To je teda překvápko, což?

Ale kdo ví?

Možná si povíme, až se v 25 budou válet na (mém) gauči a říkat, že je nic nebaví :-)
A babičky budou moct moudře kývat svými prošedivělými hlavami se slovy "Vidíš, Verunko, já ti to říkala."

-------------------------
PS: A když se to tématicky hodí, udělám si zase maličkou reklamu. Neklamu.
Kdo by ještě neměl mou e-knížku Jak být úžasný rodič a nevypustit při tom duši, tak si ji můžete koupit a zaplatit tak třeba Jankovi 12 minut v kroužku Malý plaváček (na který bude ale muset jít s jinou maminkou).








27 komentářů :

  1. Pod tento příspěvek bych se podepsala, krásné!

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji, děkuji, děkuji. Jak já jsem ráda za ty internety, že se dozvím, že nejsem sama, kdo to tak má v sobě nastavené.

    OdpovědětVymazat
  3. Uf... Malé je 9 měsíců. Když jsem před měsícem dostala otázku, na jaký sport malou dáme, myslela jsem, že se rozbehnu hlavou proti nejbližší zdi. Namísto toho jsem se raději kousla do rtu, pokrčila rameny a tomu drobeckovi v kočárku v duchu slíbila, že se nemusí ničeho bát :-) děkuji za tento článek!

    OdpovědětVymazat
  4. Děti jsou nejraději s rodiči, hlavně s maminkou, zvlášť když je tak správňácká jako Vy Verunko. Jste velice príma a moc sympatická holka. Jsem sice starší "babka", ale máte můj obdiv a držím Vám všechny čtyři palce.

    OdpovědětVymazat
  5. A ještě trochu z jiného košíku: známý se nedávno podivoval, že jsem jako dítě nebyla nikdy na nějakém táboře. "Lítali jsme po dědine," říkám. "A za co jste dostávali medaile?" "Možná za běžky v zimě, když jsme si předtím prošlápli stopu." "Aha." A takhle to mám i se svými dětmi - ale kroužky už máme - od 1.třídy ZŠ a jeden předškolácký. Ale nenutím, chápu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je šílený..učit děti na medaile:))

      Vymazat
  6. Pěkný, vtipný a pro mě pravdivý článek, díky za pěkné ranní počtení:-) Lenka

    OdpovědětVymazat
  7. Hezký náhled a má v sobě kus pravdy a paní mluví za sebe a své děti. U nás je to jinak. Babičky v blízkosti domova nejeví takový zájem, pohlídají 6xročně (ale i tak díky za to). Děti většinu času stráví na zahradě neorganizovanými hrami a "pomáháním" při stavbě domu. A jsem šťastná, když si aspoň na chvíli 2x týdně najdu čas na své bruslení nebo chození s hudbou v uších, zatímco 4letý syn nadšeně dovádí ve sportovním kroužku nebo na angličtině. :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Ja jsem jako mala na zadny krouzek nechodila. Ted me mrzi, ze umim houby, presto ze vlohy by aj byly :) Kdyz jsem se ptala rodicu, proc me nikam nedali, tak pry by me i dali, ale ja tehdy nikam chodit nechtela :D Toz tak :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nikdy není pozdě se něco naučit. Já třeba začala s točením s poikami až jako dospělá. Z volejbalu jsem přešla na beach před nějakými 6 lety (já vím, že pro laika je to to samé, ale věřte, není).
      Chodím na různé kurzy online i offline.
      Tak mě napadá, jestli se vlastně jen neopakuje ten vzorec z dětství, kdy se vám taky do ničeho nechtělo.

      Vymazat
    2. Sice nejsem autorka původního komentáře, ale odpovím. Já se třeba nemám problém se něco začít učit - dělám to stejné co Vy, chodím na kurzy, zkouším nové věci.. Ale třeba před půl rokem jsem se začala učit hrát na kytaru. Mám několik přátel, kteří se hudbě věnují už od útlého dětství (na ZUŠ) a i když nemám ambice je dohánět, někdy mě mrzí, že jsou světelné roky přede mnou. To stejné sporty - i když se nebojím zkoušet, nemám tu pohybovou průpravu a odhodlanost, kterou mají ostatní, kteří jako děti prošli "organizovaným výcvikem".
      Teď už je mi to většinou jedno :) ale vím, že třeba na střední mi hodně vadilo, že vlastně nic neumím a připadala jsem si moc mimo na to něco se učit - proto autora/autorku původního komentáře chápu.
      Nechci tu nic obhajovat, jen se snažím přidat i pohled z druhé strany.

      Vymazat
    3. Jen si dovolím redigovat zase z jiné strany: Já klavír nenáviděla a ve třetí třídě jsem do něj kopala. Máma mi nařezala rákoskou. Dnes mám klavír a kapelu a je mi někdy trapně, když se vedle mě ti nenaučení cítí trapně. Ale chtěla jsem hlavně říct, že To bylo od první třídy výš, v předškolním věku jsme domalovávali ptákovi oko a máma mě učila zpívat. O to věřím v článku jde. Když mi byly čtyři, poznávala jsem nadšeně písmena a nemusela mě máma tlačit do něčeho, co mi stihla narvat později:)

      Vymazat
    4. Osobně si myslím, že nemá smysl děti do kroužku nutit, ale pokud mají zájem se něco učit, je lepší je dát tomu, kdo to umí - a to ať už jde o sport nebo umění - to je fuk.

      Vymazat
  9. Deti si reknou samy, zda nekam chteji. Kazdy nema moznost babicek a kazdeho nemusi bavit s detmi stale neco podnikat, vyhorely, unava, je v praci.
    Muj predskolacek nikam nechodi, neb nechce. Ma prvnacka chce moc a potrebuje to. Oba jsou pak nejradsi maji neorganizovanou zabavu.

    OdpovědětVymazat
  10. Vzpomněla jsem si na příbuznou, která me coby matku ročního dítěte poučila, že musíme začít chodit plavat, protože dítě bude čím dál větší a bude se se mnou nudit. Zrovna já, co na bazén nepachnu jak je rok dlouhý... �� A hlavně to k smrti znuděně dítě, co spasí jen cachani v bazénu jednou týdně...�� Super článek.

    OdpovědětVymazat
  11. Já tu mám ještě jeden důvod:D Kvůli čemu dávat děti na kroužky - tak třeba fotbal - abyste mohla každej víkend dřepět na hřišti:D:D Já 100 % souhlasím s tím, že je potřeba děti motivovat k pohybu a sportu, ale když vidím (přítel trénuje fotbal a i chodí tam i jeho syn), jak rodiče celé víkendy, kdy by mohli chodit s dětmi na výlety, nechat je si v klidu doma hrát, navštěvovat prarodiče..no doplňte si cokoliv, co je zajímavé apod. prosedí s dětmi na zápasech u hriště, tak doufám, že moje vlastní dítě jednou taky nebude na žádný kroužek chtít chodit.) V jednom teda s vámi nesouhlasím - sokolský kroužek bych pro děti brala, protože tam se podle informací, které mám, zastavil čas, je to tam jako dřív, rozvíjí tam děti všestranně, jsou pak na tom pohybově mnohem líp než ty, které nedělají nic nebo jednostranný sport.) Ale když s dětmi zvládáte se hýbat doma, když je to baví, tak to je asi nejvíc a žádný kroužek to nenahradí.)
    Na druhou stranu záleží o jaké kroužky jde - přítelův syn chodil do školky od tří let a měli i tam odpolední kroužky, tak kdo chtěl, tak mohl mít kroužek, stejně ve školce byli, tak lepší než tam čučet na TV (jo, to jsem netušila, že děti tam můžou koukat na TV, děs:D
    A ve škole pak už zas má třeba dva kroužky, protože stejně musí zůstávat v družině, tak než tam sedět, tak si děti vyberou kroužky.)
    Ale u předškoláků bych to vůbec neřešila..hlavně když se někam musí dojíždět, tak to je na úkor času s rodiči a času na volnou hru.

    OdpovědětVymazat
  12. A ještě jedna věc ke komentářům, jak tu čtu, že někdo by býval rád chodil na kroužek, ale rodiče ho na žádný nedali - to je blbý, když dítě chce na kroužek, tak by mělo mít možnost chodit, ale ono asi nikam nechtělo, protože kroužky jsou dostupné, na zš za pár stovek..já měla horší případ, mě rodiče od první třídy na základce dali na klavír, jak já to nenáviděla, koncerty, tréma, denně cvičit, skoro celou základku a talent žádnej:D No a pak když mi došlo, že tam chodit nemusím (jj, já byla tak vychovaná, že se tam "musí", mě v životě nenapadlo tam nejít nebo tak, i když doma jsem i brečela, že nechci, nejel přes to vlak. Na střední jsem tam už samozřejmě nechodila, ale fakt nelituju, na klavír neumím nic a mám z toho srandu, rodiče pořád jak by byli rádi, kdyby na něco uměli hrát - kulový, kdyby chtěli, mohli se to kdykoliv naučit.) U mě to je asi přesnej příklad toho, že si rodiče svoje přání projektujou do dětí, stejně to bylo k prdu, dodnes jsem naštvaná, že jsem tam chodila a třeba nechodila místo hodin klavíru "za školu":D, fakt to bylo psycho, styděla jsem se pak i mluvit před třídou, jak jsem z těch koncertů měla trému. Ale v tomhle to už je dnes asi jinde, i když někdy v opačným extrému, plno středoškoláků, co znám, fakt nic nezajímá a sedí doma na gauči:D

    OdpovědětVymazat
  13. Kroužky... Měla jsem jich asi miliardu a až na na jeden je nanáviděla. Chtěla jsem si číst, to jsem milovala, někdy jsem chtěla jen tak být venku, prostě - mít volno. Nejhorší byl balet, už tenkrát tam byla soutěživá atmosféra a já navíc pocházela z jiného města. Rodiče jsem přemlouvala, ale byli neústupní. Nakonec jsem si, po asi třech letech, vydupala balet u nás ve městě a tam chodila docela ráda. A víte co? Myslím, že k tomu přispělo i to, že jsem si ho vybrala sama. A dnes? Dnes nehraju tenis, nebaletím, nedělám gymnastiku. K ničemu bych se ani nevrátila. Dnes hraju divadlo a taky šiju. A jezdím na kole. A je to skvělý. Pokud budu mít jednou děti, budu se snažit jim naslouchat. Doufám, že to dovedu a nebudu opakovat vzorce ze svého dětství.

    OdpovědětVymazat
  14. Z každého tvého článku vyzařuje tvůj odpor až nenávist k vlastní mámě. Čím ti tak ublížila?

    OdpovědětVymazat
  15. Taky muj 3.5 syn chodi jen do skolky a taky se mu tam vubec nechce. radeji by byl jen se mnou a to i v noci. Boli mne, kdyz se kazde rano pta, jestli pujdeme do skolky. Odpoved, ze place 5 minut a pak je vse ok,mne neuspokujuje. Chodi kazdy den a kdyz je doma, tak si uziva. Ikdyz jeho neorganizovana hra je hlavne o bourackach a niceni mnou postavenych garazi. Diky moc za vase clanky. vzdy najdu to, co mi od vetsiny lidi v okoli schazi.drzim palce. Ingrid

    OdpovědětVymazat
  16. já ze všech coby dítě kroužků utekla - páč mi všude říkali, co mám dělat..což nesnáším. Vydržela jsem jen u keramiky a koní. Nejstarší dceři je 11, už tři roky chodí hrát divadlo, toť vše . Prostřední (skoro 10) neměla loni žádný, nemůže si žádný vybrat a co se mě týče, je mi to fuk. Ale učitelka ji neustále očkovala tím, že MUSÍ přece chodit do nějakého kroužku. Tak mi tu nešťastně fňukala. Letos si vybrala nějaký zadarmo eko kroužek při škole. Čerstvému prvňákovi jsme jednak existenci kroužků takřka zatajili, a jednak když už se ho zeptám, jestli by nechtěl aspoň družinovou výtvarku (taky zadarmo a v té družině) , tak řekne , že nechce. Mám radši svoje děti lítající po vsi a lesíkách než taxikaření po městě a kroužkách (u nás na vsi se to o ten odvoz a dovoz ještě komplikuje)
    A ve věku vašich dětí? To moje chodily pouze do školky a ten rok, co se mnou byla 5ti letá s třetím miminem doma jsme jednou za týden chodily do mateř.centra, kde já pokecala a jedna kámoška se mezitím dvě hodky věnovala dětem. No stres..
    Klaris

    OdpovědětVymazat
  17. Myslím si, že na kroužky je dost času. My taky rostli jako dříví v lese a zvládli jsme to. Spíš jde dnes o to, dostat děti alespoň na chvíli ven.

    OdpovědětVymazat
  18. Vidím to stejně. Já se kvůli tomu, aby se mohli "přirozeně vzdělávat" odstěhovala na vesnici, kde pod barákem máme kozy, ovce, krávu. Nad barákem les a všude kolem laskavé sousedy, co je také mnoho věcí naučí... A sami pěstujeme, stavíme ptákům budky, listujeme v encyklopediích, vyrábíme s kladivem a hřebíkama a prostě žijeme... A děti ani sami do žádného kroužku nechtějí. Chtějí být hlavně s mámou (jak překvapivý, že jo?:)). Ale až se budou chtít nějakého kroužku účastnit, ráda je tam pošlu....

    OdpovědětVymazat
  19. Myslím, že úplně nefunguje "počkat, až budou děti samy chtít". Já do žádného kroužku nechodila a už od školky jsem strašně záviděla kamarádkám flétničku, později skauta, sporty... Já neuměla nic. Mě rodiče vystrčili ven, ať jsem na vzduchu a já někde seděla a nudila se. Během střední jsem trávila odpoledne a víkendy u stupidních seriálů. Dodnes mě mrzí, že neumím nic. Zjistila jsem totiž, že vlastním dětem nemůžu předat, co ve mně samotné není - nechodím s nimi plavat, sama to umím mizerně nenaučím je na nic hrát apod. A když jsem o tom v dospělosti mluvila s rodiči, víte co mi řekli? "Však jsi nikdy nikam nechtěla!"

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jako bych to psala já.Velmi mě trápí, že neumím nic, co bych mohla předat svým dětem. Místo toho je to učí jejich teta a jde vidět, jak je to spojuje a současně mě od nich vzdaluje. Není pravda, že všichni mohli chodit na nějaký kroužek. Prostě když to rodič nedovolil, tečka. Mí rodiče vždycky zastávali názor, že sportem se zraníš a když se chci hýbat, mám víc makat na poli.Uznavali jen dobré známky ve škole a po škole práci. Pamatuji si, jak jsem mámu prosila, abych mohla chodit tancovat nebo gymnastiku, měla jsem na to dle jiných vlohy, ale její odpověď byla NE.

      Vymazat
  20. Pro předškoláky mi přijdou kroužky dost předčasné. Moje děti začaly až ve škole a myslím, že o nic nepřišly. Nikam je nenutím, ale když už se do nějakého přihlásí, tak to pololetí odchodí a pak přestanou, když už je to nebaví.

    OdpovědětVymazat

Kdo je Veronika Hurdová?

Kdo je Veronika Hurdová?
Veronika je šťastná žena. Kdyby se snažila dopředu naplánovat svůj život, nemohlo to dopadnout líp než skutečnost. Je mámou tří báječných dětí, jejichž věk se neustále mění, ale vypadá to, že nebude trvat dlouho a všechny ji přerostou. Kdysi dávno, bylo to nějak hned potom, co vymřeli dinosauři, si založila blog s naprosto hloupým názvem Krkavčí matka. Její mladické neuváženosti navzdory si ale její psaní získalo srdce mnoha tisíců čtenářů, díky čemuž si Veronika dnes může žít svůj sen. Je autorkou několika knih a napsala jich už tolik, že při dotazu na jejich celkový počet znejistí. Ve zbytku času Veronika učí děti doma, hodně s nimi cestuje a dobrovolničí na farmách po světě.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...