úterý 29. prosince 2015

Nejlepší průvodci úmrtím? Malé děti

Jsem v gůglení fakt dobrá. Našla bych na internetu i zatoulané koťátko nebo ztracené klíče, když by na to přišlo.
Tak jsem si zkusmo gůglila "kdy dítě pochopí smrt".

Jeden MUDr. PUDr mi totiž tvrdil, že mé dvou a tříleté dítě toho ještě není schopné a že smrt plně pochopí až později.
A internet to jednohlasně potvrdil, takže to musí být pravda.

Jo?
Tak se na to podívejme.

27. 12. 2015, Seč.
Malí velcí učitelé. Tatínek sice umřel, ale to přeci není důvod neházet kameny do přehrady.

Jak mluví o smrti svého tatínka Grétka s Marjánkem?
Nejlepší bude asi citovat (a pro náročného či bezdětného čtenáře upravit přežblebty a šišly, aby textu rozuměl):

"Tatínek je andílek na obláčku."
"Tatínek už nepřijde. Nemůže."
"Mami, ty musíš ty tašky odtahat sama, viď? Tatínek je nosil, ale už ti nemůže pomoct."
"To jsou tátovy boty, ale nemůže je nosit, protože už nemá nožičky."
"Ahoooj! Tatííí! Jak se máš? Máme tě rááádi!" a zuřivě mávají nahoru sluníčku.

23. 12. 2015, Prokopské údolí.
Hledáme, na kterém obláčku sedí táta.

Pro racionálního analytika je tohle asi prd důkaz.
Naopak to podporuje domněnku, že takhle malé děti smrti vůbec nerozumí.
Jako bych to slyšela:

"Vždyť nedokáží domyslet časový horizont! Budou tu žít ještě tolik let, které si neumí představit..."
"Vždyť nedokáží domyslet důsledky toho, že nebudou mít tátu. Právní, ekonomické, emoční. Žádné."
"Jak můžou v jedné větě mluvit o mrtvém otci a ve druhé se smát?" ptá se skeptik (nebo mydlit se po hlavě hřbetem dětské encyklopedie, dodávám já)

Já si naopak myslím, že přístup malých dětí ke smrti blízké osoby je ten jediný správný.
Že možná ony jediné v naší západní, na křesťanských základech postavené civilizaci, chápou a nakládají se smrtí způsobem, který pro ně není destrukční.
Dokonce jsem přesvědčená, že máme co koukat, abychom od nich jejich způsob vnímání smrti odkoukali.

23. 12. 2015, Prokopské údolí.
Byli jsme popřát Honzovi hezké Vánoce na vyhlídku,
kde na začátku prosince proběhlo oficiální rozloučení s jeho duší.
Odměnil nás vyhřátou mezi, ze které děti koulely sudy a já mohla na ležáka vykulit svůj pupík.

Když bych postoj svých dětí měla shrnout a vypreparovat z něj to klíčové, tak:

Smrt není konec

Tělo je sice fuč, ale zůstala tu poměrně velká spousta "věcí", která k tátovi patří.
Zjednodušila bych ty věci na jediný pojem.
Láska.
Přeci to, že někdo zemře, neznamená, že nás nemá najednou rád nebo že máme my míň rádi jeho. A to přeci není důvod ke smutku.

Žijí tady a teď

Z tohohle slovního spojení se mi začíná dělat špatně, jak často je poslední dobou používané. Ale v tomto případě je to tak trefné, jak jen může být.
Tatínek je mrtvý a není tu. Nemůžu ho obejmout, nemůže mi pomoct. Na pár vteřin smutné.
Ale maminka je tu a objímá mě. A brácha mi sebral poníka. A přilepila se mi datle do vlasů. To jsou věci, které řeším teď.

29. 12. 2015, Sečská přehrada.
Váleli jsme se s dětmi v kožichách na pláži a vyryli tam klackama Honzíkovi
do písku spoustu sluníček a srdíček, aby měl z obláčku na co koukat.

Sama jsem na sobě vypozorovala, že jakmile začnu moc vzpomínat nebo moc myslet na budoucnost, jde má nálada k šípku nebo ještě hlouběji. Soustředit se na to, že teď svítí sluníčko, že můžu teď být venku, že mám kolem sebe lidi, které tam chci mít - to je klíč k úsměvu a ke klidu v duši.

Protože si ale z hlavy nemůžu Grétčinou vílí hůlkou jedním mávnutím vymáznout ani minulost, ani budoucnost, učím se s nimi zacházet novým způsobem.

Na minulost vzpomínám s vděkem. Bylo to s Hurďákem superfajn. To mi nikdo nesebere.

Na budoucnost myslím pozitivně. Těším se na malé drobnosti, které mám už naplánované. A doufám v nemalé velikosti, které na mě čekají, aniž bych o nich věděla.

Děti jsou obrovští učitelé. Trochu jsem to tušila už dřív, ale za poslední měsíc mi dávají takovou školu, že už to prostě nejde ignorovat.

Tak díky, mrňousové :-)




25 komentářů :

  1. To je síla. Tečou mi slzy. Nádhera...

    OdpovědětVymazat
  2. Je to tak! Nekdy je treba, se na svet divat detskyma ocima. Preju hooodne sily a zdravim pupik (ten potrebuje pozitivni mysleni, pokud to jen trosku jde)....

    OdpovědětVymazat
  3. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  4. Verco, vubec nepochybuju o tom, ze Ty jsi proste uzasna. Jsi moje velka inspirace. Ja Te opravdu citim. (Soucitit a spolucitit nevystihuje to, jak Te citim) Ty jsi proste Zena! A dalsi superfajn veci na vas 3 a pupik cekaji. Myslim na vas, drzte se.

    OdpovědětVymazat
  5. Verco, vubec nepochybuju o tom, ze Ty jsi proste uzasna. Jsi moje velka inspirace. Ja Te opravdu citim. (Soucitit a spolucitit nevystihuje to, jak Te citim) Ty jsi proste Zena! A dalsi superfajn veci na vas 3 a pupik cekaji. Myslim na vas, drzte se.

    OdpovědětVymazat
  6. Děti jsou program a důvod ..., důvod jít s úsměvem dál ...
    Třeba na vlastní vyhlídku a pak stále dál a dál ...
    Krásné dny ...

    OdpovědětVymazat
  7. Jste moji velcí brouci a učitelé! Miluju vás máma

    OdpovědětVymazat
  8. Krásné. Tečou mě u toho slzy po obličeji a to jsem chlap jako hora.

    OdpovědětVymazat
  9. Veroniko, jste Velká holka, držte se, když se mi chce fňukat kvůli blbostem, vzpomenu si na vás! Přeji vám co nejlepší teď a ještě hezčí pak! Andrea

    OdpovědětVymazat
  10. Uff vy jste neuvěřitelná,dojala jste mě velmi... Máte můj velký obdiv za grácii, s jakou zvládáte překročit takovou megakládu, kterou Vám osud hodil pod nohy. Přeji Vám i všem třem Vašim dětem skvělý rok 2016! Míša

    OdpovědětVymazat
  11. Vlastně nevím, co napsat. Asi jen že posílám objetí, i když se neznáme...

    OdpovědětVymazat
  12. Musím potvrdit Vaší zkušenost, taky jsme s tříletým synem řešili mráček, andílka, a proč, atd., povídáme si o tom stále, je vidět, že o tom přemýšlí a je úlevné, jak si o tom povídá bez překážek, bez bloků. Držím palce.

    OdpovědětVymazat
  13. Děkuju moc všem za krásné vzkazy.
    Nechci vypadat jako superžena, která se po smrti nejmilovanějšího chlapa vrhne bezhlavě do práce a zvládá všechno bez mrknutí. Tak to určitě není. Brečím vlastně každý den. Mám slabé chvilky, kdy nejsem taková máma a ženská, jaká bych chtěla být.
    Ale ta touha žít, pokračovat, být tu dát svému bytí nějaký smysl, ta ve mně je, neumřela.
    Takže i když s klopýtáním a ne tak zlehka a zvesela jak dřív, chci jít dál a vy všichni mi v tom moc pomáháte. Děkuju :-)

    OdpovědětVymazat
  14. Milá K. maminko, Ty nejsi krkavčí, Tys moudrá a úžasná! Přeji Tobě a Tvým drobáskům hodně krásy a štěstí a ... všeho krásného v životě. (Doufám, že mohu tykat.)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, Heleno.
      A za tykání bych se přimlouvala všude. Mám pocit, že je to jazyková konvence, která od sebe lidi zbytečně odtrhává.

      Vymazat
    2. S tím tykáním souhlasím. A také děkuji za krásné a dojemné sdělení v článku. Připomíná mi to, jak jsou věci pomíjivé a jak si jich vážit, dokud jsou...hodně štěstí přeju, ať přijdou ty velikosti. Zdéňa

      Vymazat
  15. objevila jsem vás včera,
    přesto mám při čtení vašich stránek pocit,že se známe vlastně už dlouho,
    nevím co napsat o tom, co vás potkalo,
    mám sama děti a vůbec nevím,co by bylo, kdyby bylo....
    tak jen,
    až budete chtít odjet, třeba na moravu, na koně na ovečky, k vodě a tak...u nás budete vítáni....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě budu chtít! :-)
      Teď to mám trochu hektické, ale ozvěte se v létě a ráda přijedu se svým tříčlenným "zvěřincem" na ovečky.

      Vymazat
  16. ..naprosto dokonale napsané...sdílím stejnou situaci...smrt manžela, děti...opravdu jsme "TADY a TEĎ" oni pro mě a já pro ně...každý den je jiný..neplánovaný...spousta věcí nepodstatných, je to o prožitku...kdo nezažil, nepochopí..děkuju, děkuju, děkuju...:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mirko, kdybych dokázala trochu rozmělnit to, co prožíváte. Vím sama, že to nejde.
      Ale kdybyste potřebovala cokoli - sdílet, podržet za ruku... sama nevím co... jsem tu pro Vás.

      Vymazat
  17. Milá Veru, začetla jsem se do Tvého blogu...zítra, vlastně dnes brzy ráno vstávám a jedu na do Brna na prohlídku, na onkologii... až do dnešního dne jsem si myslela, že píši nejotevřenější blog pod sluncem... Nejsem sama... Tvůj blog je jedno velké srdce na dlani. Máš můj obdiv... Všechno na světě je tak, jak má být...nic není náhoda a vše je přesný plán. I to, že jsem dnes, vlastně včera, objevila Tvůj blog. Ještě jednou MOC VELKÉ DÍKY za Tvá písmenka...Věrka

    OdpovědětVymazat
  18. eva Rybáková8. května 2016 12:55

    Naozaj mimoriadne čítanie :) človek si uvedomí, že tešiť sa treba z maličkostí, každý deň :) Ďakujem, že som objavila tento blog :)

    OdpovědětVymazat
  19. Wow! Veroniko, klobouk dolů před tvou odvahou, nadhledem a způsobem, jakým se vypořádáváš s věcmi, které nejdou změnit. Děkuji ti za každou inspiraci, kterou nacházím ve tvých článcích. Nikol

    OdpovědětVymazat
  20. Verunko, mně taťka umřel, když mi bylo 5 a sestře 3 roky. tenkrát to bolelo, hrozně moc. stály jsme s mamkou v kostele u otevřené rakve a přijímaly gondolence. vůbec nevím, koho šílený nápad to tenrát byl. pamatuju si jen tohle a pak nic. omdlela jsem a odvezli mě. tatka mi chyběl v životě mockrát, prakticky pořád. měla jsem ho za prince, byl hodný, laskavý...........a najednou nebyl. pak se mamka znovu vdala...bylo zas líp, i když to nebylo lehké, žárlila jsem atd. ale pořád jsem měla v hlavě myšlenky, jaký by byl, jaké by bylo tohle s ním a tamto. dnes jsem velká, dospělá, už i babička a pořád na něho myslím...............chtěla bych vědět tolik věcí, o kterých se třeba doma vůbec nikdy nemluvilo, ale už se nemám ani nikoho zeptat. tak možná malinká rada, mluvte o něm. nevím jestli hned, ale třeba někdy, mluvte.
    krásný den Majka

    OdpovědětVymazat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...