pátek 27. listopadu 2015

O síle a hněvu v nejtěžší zkoušce mého života

Pátek 13. Co by se mohlo stát? Obvykle nic.
Nebo taky úplně všechno.
Třeba že se vám obrátí celý svět naruby.

Vždycky jsem měla v pořadníku hodnot jasno.
Honza první, děti druhé (promiňte, miláčci moji malincí, ale snad někdy pochopíte, že to bylo jen ku vašemu prospěchu).

Když vám pak jedna nešťastná nehoda škrtne z minuty na minutu ze života vaši jedničku, neexistují slova, kterými by bylo možné vyjádřit bolest, kterou právě zažívám. Ten smutek je tak silný a tak hluboko v mé duši, že jen málokdy dokážu plakat. I když bych si to často přála.

Přišlo mi neuvěřitelně zpráv od lidí známých i neznámých, kteří mě chtějí v téhle nejtěžší zkoušce mého života podpořit. Z toho mi třeba slzy tečou. Štěstím.

V těch stovkách zpráv se často opakují dvě témata.
Síla a hněv.

Přijde mi velmi zajímavé, že vlastně skoro všichni se na ně dívají úplně jinak, než já si je prožívám. Zkusím to popsat.

Prosím kdyby tady někdo byl zkušený psycholog/ psychiatr/ terapeut nebo jiný odborník přes hlavu a viděl na mém chování něco patologického, co je potřeba řešit, ozvěte se mi. Jako vážně.
Trochu mě děsí, že zatím všechno, co jsem si načetla o smutku a o truchlení se vůbec neshoduje s mojí zkušeností.





Síla

Často mi lidé říkají, jak obdivují, že jsem silná.
Já si silná vůbec nepřijdu. Ale vůbec mě to neznervózňuje. Dovoluju si být slabá. Dovoluju lidem okolo sebe mi pomáhat.

K tomu všemu ale cítím za každým svým krokem neuvěřitelný klid a jistotu, že jdu po správné cestě. Jako by mě vedl nějaký vnitřní kompas. 
Vůbec nevím, kde se to bere. Podezírám Honzu, že mě naviguje seshora on, protože ví, jak špatná jsem vždycky byla v orientaci. Jsem schopná zabloudit na Václaváku za bílého dne i po víc než deseti letech žití v Praze.

Všichni mi taky tvrdí, že je super, že mám aspoň děti. 

  • Že musím být silná pro ně.
  • Že ony mi dávají sílu.
  • Že v dětech Honza bude žít dál.


Mám to úplně jinak.


  • Cítím, že pokud už musím být silná, tak hlavně pro sebe. Pro nikoho jiného to není potřeba.


  • Nehledám sílu vně sebe a už vůbec nechci tohle břemeno věšet na krk dětem. Pokud potřebuju nabrat sílu, obracím se dovnitř. Díky lásce, kterou tam Honza zasel, dříme uvnitř mě zdá se nekonečné množství síly, které rozdáváním kolem sebe naopak bobtná.

  • Děti jsem nikdy nebrala ani jako kousek sebe, ani jako kousek Honzy. Od narození jsem je vnímala jako samostatné jednotky, které shodou okolností mají naše geny, ale jejich role je hlavně v tom, aby mi byly životními učiteli. Patlat na ně posmrtný patos odkazu jejich tatínka mi přijde skoro až nemorální, ač to tak většina lidí asi nevnímá.




Hněv

Emoce, které se kolem smrti mladého člověka nejčastěji vyskytují, jsou hněv, zlost na nespravedlnost osudu a obviňování či závist vůči těm, kteří mají štěstí a žijí.

Touhle vlnou emocí jsem si vůbec neprošla.
Nevěřím tomu, že za Honzíkovu smrt někdo nebo něco může.
Nehledám odpovědi na otázku "Proč zrovna on a ne někdo jiný?"
Nedívám se závistivě na lidi, kteří si žijí své štěstí.

Nic z toho by na jeho smrti nic nezměnilo a pro mě by to byla jen cesta do pekel, kde bych se škvařila v kotlích nenávisti k nespravedlnosti a taky v zatrpklosti ve své rozhněvané samotě.
Naopak v sobě ale cítím obrovskou vlnu lásky. Stejně jako u té vnitřní síly netuším, kde se vzal její zdroj. Jen tam prostě je a je jí plno, až mám pocit, že mi pukne srdce.
Nedokážu zabít ani toho pitomýho mola, který mi systematicky požírá zásoby vloček v komoře. Prostě jen proto, že k němu cítím lásku.

Jsem přesvědčená o tom, že Honzova smrt měla nějaký smysl.
Možná pro mě nepochopitelný. Ale měla.

Nafoukaně si myslím, že naše duše jsou propojené, nesmrtelné. Jsem si 100% jistá, že se jednou zase setkáme. Protože k sobě prostě patříme.

Má to důvod, proč z našich dvou duší zbyla na tomhle světě právě ta moje.
A já mám vnitřní tušení, že ten důvod naplním. Žádným chtětním, ani tlačením na pilu. Prostě jen tím, že budu sama sebou a nechám ten důvod vyplynout.

Honza mě postavil na nohy, nasměroval a vykopl na cestu.
Když byl se mnou spokojený a všechno ostatní už měl splněno, mohl odejít.
Já tu při mém štěstí budu strašit ještě tak sto let, což je ale v bezčasí, kde teď Honzova duše poletuje, úplné nic.

Tak tam na mě počkej, lásko.



26 komentářů :

  1. Ahoj Verco , jako člověk ne přes hlavu si myslím, že na tvem smysleni není nic patologického. Neumím si ani představit jak se můžes citit, ale to co popisujes mi přijde více než normální. Hezký večer. J

    OdpovědětVymazat
  2. Krásně napsané, neuměla bychnto tak vystihnout...s takovou dávkou lásky....držte se. m

    OdpovědětVymazat
  3. Verčo, myslím na Vás často a posílám vlny energie. Je to strašný, asi není nic, co by se Vám dalo napsat, co by pomohlo a zároveň vyjádřilo Vaše pocity. Proto ta slova o síle a hněvu. Do toho se nedá vžít. Kdyby se Vám někdy chtělo na výlet do Plzně, s dětmi, nebo i bez, ozvěte se, rádi Vás přivítáme u nás. Jana (j.mrkvickova zavináč centrum.cz )

    OdpovědětVymazat
  4. Verčo, myslím na Vás často a posílám vlny energie. Je to strašný, asi není nic, co by se Vám dalo napsat, co by pomohlo a zároveň vyjádřilo Vaše pocity. Proto ta slova o síle a hněvu. Do toho se nedá vžít. Kdyby se Vám někdy chtělo na výlet do Plzně, s dětmi, nebo i bez, ozvěte se, rádi Vás přivítáme u nás. Jana (j.mrkvickova zavináč centrum.cz )

    OdpovědětVymazat
  5. Poslyšte, Veroniko, tohle je pozoruhodné. Já jsem chlap, manželku jsem nikdy neměl, děti nemám žádné, jenom psa. Neexistují rozdílnější životy, než Váš a můj. Ale přesto všechno, o čem jste psala, vnímám úplně stejně jako Vy. Srdečně Vás zdravím. Honza Tichý & Marco bílý pes. (muzsepsem@seznam.cz)

    OdpovědětVymazat
  6. Je mi to hrozně líto a často na Vás myslím, i když Vás neznám...
    Hodně sil!
    TA. (tereza@argalasova.net)
    PS> pokud budete chtit, napiste...

    OdpovědětVymazat
  7. Vaše řádky ke mě hluboce promluvily, je v nich velká moudrost pocházejí z lásky jako takové. Držím Vám palce. K Vašemu vnímání skutečnosti nelze nic namítnout. Je to tak, jak to má být. Srdečně zdravím, Alena

    OdpovědětVymazat
  8. Verčo (moje jmenovkyně :-) ), od chvíle, co jsem si o tom nešťasném pátku přečetla na facebooku na Vás často myslím. Po přečtení textu si vybavuji své pocity po úmrtí mého milovaného taťky, byť u něho jsem situaci mohla vstřebat postupně během necelých tří měsíců. Po prvotním šoku z telefonátu od primáře odd. ARO, že "to" už přišlo, mimo slzy a smutek nastoupila i jakási úleva, že je mu už konečně lépe, nic ho nebolí a čeká tam na mě. A ruku v ruce s tímto pro mé okolí až patologickým klidem (očekávané bylo mé zhroucení, které jsem si ale nemohla dovolit a ani vnitřně nechtěla) nastoupilo přesvědčení, že smrtí žiot nekončí. Jsem naprosto přesvědčená, že až zemřu já, tak můj taťka bude ten, kdo na mě bude čekat, kdo mi chytne za ruku a odvede. Podobně jsem tedy reagovala i na smrt své babičky, takový pocit, že to tak vlastně mělo být a je jí už lépe.

    Těmito s Vaší ztrátou nesouvisejícími příklady jsem chtěla naznačit, že Vaše reakce není nějak nevhodná a nemorální.

    Veronika

    OdpovědětVymazat
  9. Milá Veru, protože jsem si dovolila tykat už na Facebooku VM, tak si dovolím i zde. Ve tvých pocitech není nic divného. Jak už jsem předtím psala, prožila jsem podobnou ztrátu partnera. Nebyli jsme manželé, bylo mi pouhých 22 let a jemu 23. Takže nedokážu posoudit, jak ta ztráta bolí, když jsou v rodině ještě děti. Ale s mým Petrem jsme byli tehdy téměř 5 let a láska to byla veliká. Od začátku jsem tvrdila podobné věci - že vím, že to tak mělo být, že jsem ráda, že jsme spolu byli šťastní a že jsme si řekli všechno, co jsme potřebovali. Taky mě provázel kus mé životní cesty, ale umožnil mi jít dál a takzvaně mě vykopnul dál do života. A také chci říci, že mi mnoho lidí říkalo, jak jsem silná. Přišlo mi, že v ty první dny a týdny jsem si vůbec neuvědomovala, co se pořádně děje. Byla jsem mnohem víc v pohodě, než by asi moje okolí ze začátku čekalo. Jenže... po půl roce ta vlna solidarity a podpory v mém okolí začala opadat a mě začala docházet moje bolest. V tu chvíli mi bylo děsně zle. Další půl rok byl příšerný i s ohledem na zdravotní problémy, které se mi zhoršily a potřebu dostudovat školu. Ale po prvním roce to nejhorší přešlo a postupně jsem dělala větší a větší krůčky dál do jiného života. A vím, že to byl od Petra dar. Sice těžký a bolestivý a ještě občas je mi líto, že musel odejít tak brzy. Ale vím, že naše cesty se takhle měli rozdělit a já jsem díky tomu poznala další krásy života a novou lásku a možnosti. A tak Tě chci povzbudit, že to zvládneš! Občas to bude jako na houpačce, občas bude lépe, občas hůř, ale věřím, že nás ti blízcí zeshora vedou a dohlíží, alespoň prvních pár měsíců stále a postupně, jen když je potřeba. Proto Ti přeji mnoho sil i na pozdější dobu!

    OdpovědětVymazat
  10. Milá Veroniko, máte můj obdiv. Hluboce před Vámi smekám. Všechny ty, s prominutím kecy od okolí, které se týkají síly kvůli dětem a nespravedlnosti ohledně výběru naší věrně druzky smrti, je jen bezradnost nás obyčejných lidí, co se snaží vzít do situace, kterou vlastně žít nechtějí (a příliš je desi) a mají potřebu něco říci, aby podpořili. Nemějte nám to za zlé, je jakási forma projevu naší lásky v nás. Já jsem přesvědčena, že to vnímání světa máte správné. A krásné a inspirativní. Přeji Vám, aby Vas neopoustelo.

    OdpovědětVymazat
  11. Ahoj, Verčo.
    Je to moc krásný článek. Cítím ale, že bych měla poznamenat, že je velice těžké najít správná slova, když je člověk "z venku". Když soucítíme a chceme projevit svou účast, ale zároveň neznáme toho člověka hluboko.
    Vše, co teď píšeš, je neuvěřitelně moudré. Možná se sama teď nevidíš silná, ale v tvých názorech, postojích k životu třeba já tu sílu vidím. Vidím pevně stojící ženu, které se vlivem její přirozenosti rozrostly kořeny hluboko do země. Která roste dál, i když se jí nad hlavou rojí blesky nebo padá těžký déšť. Už teď, na třebas polámaném kmenu, vyhazuješ čerstvé větvičky. Tak tě vidím já.
    Janina

    OdpovědětVymazat
  12. Dobrý den Veroniko! Jste neuvěřitelně silná a moc Vám přeji, abyste tuto tvrdou životní zkušenost co nejlépe uchopila a použila ve svém dalším životě. Je ještě brzy, ještě to přijde, ale až se vypláčete, bude klid. Honza Vás na 1000% čeká! Přečtěte si knížku Mnoho životů, mnoho mistrů. I když podle toho, jak píšete jste ji asi četla. Jinak, volala jsem k nám do práce (největší banka) jestli by se tam nenašel projekt, na kterém byste mohla kooperovat. Tak až Vám zavolá paní Jana K., chytněte možnou příležitost za pačesy. Slibovat nemůžeme nic, ale za pokus to stojí a třeba něco vymyslíte. S úctou, podporou a láskou Veronika Kuřecová

    OdpovědětVymazat
  13. Veroniko, stejně jako spousty dalších lidí jsem se letos vydala na cestu sebepoznání, probuzení pozornosti k vnitřní podstatě, duchovní cestu, kterou prošli třeba Míla a Eduard Tomášovi, v současnosti jezdím na setkání s Marcelkou z hor a "trénujeme" uvnitřňování, propojování se se skutečným já, které je vším a je zdrojem nekonečné lásky a klidu.
    To, co popisujete, mi nepřipadá patologické ani trochu. Naopak to na mne působí, jako by vás smrt milovaného muže posunula na duchovní cestě o míle daleko a otevřela vám cestu k tomu, na co jsme zapomněli, totiž že jsme všichni součástí jediného vědomí a všechnu sílu, lásku a odpovědi, máme opravdu každý v sobě :)
    Bára Landová z Plzně

    OdpovědětVymazat
  14. Dobrý den Veroniko,
    když už jste o to prosila, tak se ozývám jako, ten člověk přes hlavu. A chci Vám napsat, že tak jak to máte je to v pořádku. Je hlavní aby to vyhovovalo Vám a v tomto případě na nikom jiném ani nesejde. Na úmrtí blízkých každý reaguje uplně jinak a nikdy na něj nelze reagovat podle nějakých tabulek či slov jiných lidí.
    Přeji vše dobré na vaší cestě životem.
    H.T

    OdpovědětVymazat
  15. Hodně dlouho jsem přemýšlel, jestli má smysl vůbec něco psát. Došel jsem k závěru, že neumím napsat nic, ale stejně jako Robert Fulghum něčemu věřím:

    Věřím, že fantazie je silnější než vědění.
    Že mýty mají větší moc než historie.
    Že sny jsou mocnější než skutečnost.
    Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností.
    Že smích je jediným lékem na zármutek.
    A věřím, že láska je silnější než smrt.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To bylo v pohádce Jak se budí princezny ... "Láska je silnější než smrt".
      Nikdy jsem nad tím nějak moc nepřemýšlela, ale teď cítím, jak moc je to pro mě pravdivé.

      Vymazat
  16. Děkuju se zpožděním moc všem, kteří mi tu vyjadřují slova podpory, povzbuzení, soucitu. Moc to pomáhá.

    Zvlášť teď, když mám jako full time boj s úředními a jinými šimly.
    Když už se našlo pár lidí, kteří si do mě dokázali i teď kopnout, aniž by mě osobně znali.
    Když opadla vlna největších návštěv a já si zvykám na to, že se probouzím každé ráno sama.

    OdpovědětVymazat
  17. Dobrý den paní Veroniko.
    Moc mě mrzí, jaké neštěstí Vás potkalo a přeji Vám i Vaším dětem, abyste to zvládly a popraly se s osudem co nejlépe. Určitě nechcete slyšet, já vím, jak se citíš, vím co prožíváš....ale myslím, že vím. Před osmi lety se nám stalo také neštěstí a přišli jsme o dcerku. A bylo to opravdu moc těžké. Je příliš brzy téměř na všechny "pocity z příruček". Šok přejde a půjdou za vámi všechny ty fáze, které teď nemáte....ale jak řekla tady paní Kuřecová:"Až se vypláčete, bude zase dobře." Čas je ten lék. A taky Vaše děti a blízcí. Jste statečná, mějte se jen dobře. Tereza

    OdpovědětVymazat
  18. Veroniko, Vy se možná ztratíte na Václaváku, ale tu důležitou cestu procházíte s obdivuhodným přehledem, v životě Vy se neztratíte. Mně když je někdy bídně, vzpomenu si na jeden fr.film který .jsem viděla asi před 15ti lety;.v překladu to bylo /asi :-)/ "Zkus si vzpomenout na něco krásného" ...o daru paměti a lásky. .. zkuste si vzpomenout na něco krásného! A to Vám nikdo nevezme. Váš muž měl nádhernou ženu. Myslím na Vás. Helena

    OdpovědětVymazat
  19. Milá Veroniko,
    po přečtení Vašich řádků mám slzy v očích a nemůžu nenapsat….
    4.11. to bylo 5 let, kdy jsem přišla o manžela a můj tehdy dvouletý syn o tatínka. Teď je mu 7 let a na tatínka si už nevzpomíná, což mě hodně mrzí, ale máme fotografie a já mu tátu připomínám jak jen to jde. A navíc cítím, že je tu pořád s námi....
    Je to ta láska ve mě, je to klid a bezpečí, které cítím v našem domě, i když je třeba tma a venku burácí hromy a blesky... A ještě mnohem víc: najednou jsem mnohem samostatnější, rozhodnější, nebojím se řídit auto třeba tisíc kilometrů (dřív mě každá odřízená cesta autem doslova vyřídila  ). A dokonce jsem se několikrát přistihla, že dělám věci tak jak by to dělal můj manžel…… a to i ty, co jsem opravu neměla ráda 
    Každému jednou odejde někdo blízký. Ale jen ten, kdo přišel o životní lásku, pozná tu šílenou bolest a pocit ztráty sebe sama.... Já jsem to všechno cítila, prožívala, trpěla, ale nikdy jsem neměla na manžela zlost, nikdy jsem mu nic nevyčítala, nezazlívala. Jeho smrt jsem přijala jako fakt, se kterým nic neudělám. Ano, mohla jsem se psychicky zhroutit a nechat se obletovat nemocničním personálem. Ale komu bych tím pomohla a co bych tím vyřešila? Vůbec nic. Jen bych přidělala starost všem, co mě mají rádi…a nebyla bych tu pro svého syna.
    Takže drahá Veroniko, chci Vám říct, že i když se neznáme, máte mou podporu a pochopení a přeju Vám vše dobré.

    Markéta

    OdpovědětVymazat
  20. Mila Veroniko,

    Chtela bych vam jen napsat jak moc me mrzi ze jste takhle prisla o Honzika a verim ze at uz citite cokoliv, tak je to naprosto vporadku protoze jsou to jen a jen vase pocity. Tady zadna pravidla neexistuji...

    Take jsem vam chtela dat vedet jak moc se mi libi vase psani, kazdy vas clanek me oslovuje, rozesmiva, nekdy rozesmutni ale naplnuje. Dekuji.

    Preji vam at v sobe nachazite spoustu sily a lasky i nadale...

    S pozdravem
    Helca

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já děkuju, taková slova jsou jako pohlazení

      Vymazat
  21. Veroniko, moc dobře se orientujete ve svých pocitech a cítíte to dobře. Buďte i nadále pro sebe silná a klidně někdy slabá. Podle svých potřeb. Jsem lektorka rodinných konstelací a těší mě vidět takto odpovědné postoje vůči sobě samé. Držím palce Martina.

    OdpovědětVymazat
  22. " Z toho se jednou zhroutíte", řekla mi psycholožka, když jsem jí klidně oznámila, že musíme terapii změnit v tom,že mě učila žít s přítelem a teď mě bude muset naučit žít bez něj. Taky jsem nebrečela. Na začátku - pak jsem si dovolovala brečet i na ulici. Zhroutila jsem se o mnoho let později. Když mě opustil muž, ke kterému jsem si lásku spíš namlouvala, než cítila. Váš příběh je o opravdové lásce a o síle. Snad Vaše síla nepoleví. Snad se nikdy nebudete cítit tak, že sama sebe PŘEMLUVÍTE, že někoho máte ráda. To bývají nejhorší průšvihy. Můj smutek přišel a přešel. Ale už napořád mi zůstala nervozita, když se někomu nemůžu dovolat.

    OdpovědětVymazat
  23. Veroniko,
    děkuji za to, že jste a máte tento blog.Vždy si najdu chvilku na to abych se podívala, jestli nepíšete něco nového. Je to pro mě takové pohlazení po duši, ikdyž mnohdy smutné, ale plné něhy, lásky, nesmírné síly a chuti jít dál.Obdivuji Vás. A snažím se vám alespoň trošičku přiblížit, ikdyž mi to moc nejde. Nepostihlo mě ani zdaleka, to co vás. Prodělala jsem pouze 2 potraty v začátku těhotenství a ikdyž je to už rok, stále to těžko nesu.Musím se přiznat, že všem těhotným kamarádkám závidím, ale přeju jim to zárověn a jsem smutná, že já to štěstí prozatím nemám. Zlost a nespravedlnost necítím, to ne.
    Jste mým velkým vzorem. Musím ujít asi ještě velký kus cesty.
    Mějte se krásně.
    S pozdravem Bára

    OdpovědětVymazat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...