úterý 15. září 2015

Facku nebo na prdel, to by pomohlo, mladá paní

Grétka, ta moje klidná, pokojná, rozvážná a zlatá tříletá holčička najednou leží na podlaze, mlátí kolem sebe pěstičkami a řve jako by ji zaživa trhali nehty
Uprostřed restaurace. Plné lidí.

Proč? Dostala řízek, ale ona by chtěla moje špagety.

"Facku nebo dát pár na prdel, to by pomohlo!" radí mi důvěrně od vedlejšího stolu matka rok a půl staré holčičky, která spořádaně sedí u stolu (a těší se na řízek, samozřejmě).

"Děláte si srandu, že jo?" tážu se jí a doufám, že má tahle vypečená paní jen černější smysl pro humor než já.

"Ne. Já bych vám to fakt doporučila, protože to jediné funguje. Měla byste jí ukázat, kdo je pánem situace."

Upřeně jsem se na ni podívala a zvedla obočí, což je můj největší němý výrazový prostředek, kterým vyjadřuju pohrdání. 
(Tak, a teď už to víte všichni, na které jsem kdy zvedla obočí.)

Proč mi nedává smysl děti dostat ze záchvatu vzteku výchovně míněným pohlavkem?




  • Ve chvíli, kdy dítětem zmítá vztek, máme tendenci soudit náš vztah k němu jen na základě jeho chování. Je to ale opravdu tak? Mění něco tahle situace na naší lásce k dítěti samotnému? Máme ho opravdu míň rádi jen kvůli tomu, že s ním mává zlost?
  • Dítě se všechno teprve učí. Kolik času zabralo nám dospělým, než jsme se dokázali popasovat s našimi emocemi tak, aby byly společensky přijatelné? Když mě naštve soused, který nám neustále píše výhružné dopisy a strká nám je pod stěrače (true story), tak mu nepůjdu načůrat do květináče. To jsem se ale musela naučit. A my dospělí nějak rychle zapomínáme, že děti jsou narozdíl od nás pořád ještě ve fázi, kdy se jim "čůrání do květináče" jeví jako velmi rozumné a funkční řešení.
  • Dítě ve chvíli záchvatu cítí opravdový vztek. V jeho očích se stala velká nespravedlnost a ono ji bere smrtelně vážně. A co uděláme my rodiče? Řekneme mu, že to nic není. Případně ho usměrníme pohlavkem. Jak by bylo vám, kdyby někdo zpochybňoval nebo znevažoval opravdovost a hloubku vašich emocí?
  • Předpokládám, že jsem se jako matka nominovala do okruhu lidí, které mé děti považují za největší důvěrníky. A teď si to zase představte naživo. Jaké to musí být, když vás v těžké chvíli zradí ten, koho máte na světě nejradši?
Je lehké být sluníčková maminka, když jsou i děti sluníčkové.
Jenže o tom rodičovství není. To by potvrdil asi tak přibližně ... přibližně každý rodič.


Mimochodem, situaci v restauraci jsme ustáli bez ztráty kytičky.

Hodila jsem zmítající se tělíčko na rameno a vyvlekla Grétku ven.
Tam jsem si k ní klekla a když zmírnila jekot tak, aby mě bylo slyšet, jsem se jí zeptala, jestli brečí proto, že chtěla moje špagety a já jsem jí strčila ten řízek.
Kývla, že jo.

Pak jsem jí řekla, že ta paní od vedlejšího stolu mi radila, ať Grétku bouchnu, ale že mě osobně to přijde blbost a nechci to udělat. A jestli by ji napadlo nějaké lepší řešení problému řízek vs. špagety.
Řekla, že neví.

Zeptala jsem se jí, jestli je v pohodě s tím, když si dáme špagety a řízek napůl, protože mně je to celkem jedno, ale na špagety jsem se taky těšila.
Řekla, že jo a že chce pusu.

Vrátily jsme se spolu po dvou minutách v klidu a ruku v ruce ke stolu, kde jsme si dojedly svoje poloviční porce špagetořízku. 
(Mimochodem takhle dohromady to není nic moc, tak to nezkoušejte :-))

Kdybyste si chtěli přečíst něco víc o tom, jak řešit bez fackování dětské záchvaty, napsala jsem o tom knížku, která je ke stažení úplně zadarmíko ZDE>>

Vůbec nezpochybňuju to, že maminka od vedlejšího stolu miluje svou holčičku k zbláznění. Tohle neměla být pohádka "O zlé maceše a dobrotivé víle".
Jenom mám pocit, že všechny rodičovské nesluníčkové situace jde zvládnout jinak.

Myslím, že ty dvě minuty mého času za to stojí.
Výsledek se sice dostaví pomaleji než s fackou, ale já prostě nemám potřebu dítě lámat a dokazovat si svou pozici fyzickou převahou. 
Nehledě na to, že Grétě dávám tak dva tři roky, než mě přeroste a já bych byla stejně nahraná :-)

PS: Nevím, co Honza řekl mezitím té jednomatce, co mi chtěla udílet rady. Každopádně už se po mém návratu k našemu stolu neodvážila podívat.




39 komentářů :

  1. Ahoj, souhlasím, párkrát už to taky mlaďase chytlo, samozřejmě v prostředí, kde na nás koukalo minimálně 20 lidí. Většina se tvářila, že je ráda, že řve to moje a ne jejich .-)) Já, když sebou v histerii plácne o zem spíš dávám pozor, aby se neuhodil do hlavy a nechám ho, aby se s těmi emocemi popral a pak si o tom promluvíme. Dát dvouleťákovi opravdovou facku, nebo vážně přes prdel bych si nikdy nedovolila, naštěstí ani neznám nikoho, kdo by to dělal...

    OdpovědětVymazat
  2. Nesúhlasím :-) Na stupnici 1-10 na 5. Knihu som síce nečítal, ale viem, že partnerským rozhovorom s dieťaťom (s prihliadnutím k jeho veku) sa dajú dosiahnuť zázraky. Nepovažujem to však za univerzálne, všeobímajúce a vždy ideálne riešenie. Len ako 2. najľahšie po fyzickom zákroku :-) Záleží na mnohých ďalších veciach. Či to urobilo prvýkrát, či si to dovoľuje len ku mne alebo aj k cudzím, atď. Nemyslím, že ho príliš sofistikovanou (a jednostrannou) metódou pripravím dobre na život. V živote utŕži aj facky a situácie, v ktorých sa s ním nikto nebude baviť. A čo vtedy urobí osoba zvyknutá, že všetko sa dá vydiskutovať? Na zem sa asi netresne, ale vnútri to ním bude lomcovať podobne a možno spraví peknú kravinu, pri ktorej príde niekto o život. Ak nie druhá strana, tak ono samé. Jednoducho, sú situácie, pri ktorých sa vymáhanie "oprávnených" nárokov nenosí.
    Takže, ak to urobí prvýkrát, tak si s ním pokeciam. Ak to urobí druhýkrát, tak k pokecu pridám vyhrážku fyzickej sebaobrany (áno, také správanie považujem za útok, akurát jemu dostupnými prostriedkami) a ak to urobí znovu, tak príde sľúbená "odmena", o ktorej bolo vopred informované.
    Na "vojnu" sa už u nás našťastie nechodí, ale nájde sa dosť situácii aj bez nej, kde ide o ohrozenie života, ak včas nesklapnem a nezmierim sa s nespravodlivosťou osudu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ako by sa Vám páčilo, keby sa niekto k Vám správal tak, ako opisujete?

      Vymazat
    2. Nepáčilo, ale správal a som tu, živý, zdravý a z môjho pohľadu aj normálne vychovaný :-) Možno neuveríte, ešte aj dnes zažívam situácie, ktoré sa mi nepáčia :-).Ale život nie je len o páčení a čím skôr sa dieťa stretne s akceptovaním nepáčenia, navyše v bezpečnom prostredí rodiny, tým lepšie preň. Inak, keď už sme pri páčení, vám sa páči rozmaznané a vydierajúce decko? Nehovorím, že to bol prípad popisovaný v článku, hovorím všeobecne, lebo niektoré také sú.

      Vymazat
    3. Já to mám obráceně. Nechci dítěti předávat to, že je normální řešit nepříjemnosti fackou. To neznamená, že facky dostávat nebudou. Ale nedává mi smysl ho na to připravovat tím, že v prostředí důvěry bude také fackováno.

      Jsem v tomhle strašlivě naivní optimista. Nějak prostě věřím, že čím víc dětí se naučí to, že se dá situace řešit jinak než fackou, tak tím míň se pak budou facky rozdávat i v dospělém životě. Vím, že se to nezmění na lusknutí, ale chci k tomu založit svůj malý ostrůvek pozitivní deviace.

      Vymazat
    4. Takto napísané to znie dobre, aj logicky, aj pekne, normálne ma to nalomilo :-) Chcelo by to ešte nejaký prieskum dospelých, ktorí boli vychovávaní tak i onak, že čo im to v dospelosti prinieslo. Nemám pocit, že ide len o váš ostrovček, už veľa rokov je tento prístup u nás známy a čoraz viac rozširovaný. Napriek tomu sa hovorí, že deti v školách sa správajú čoraz nemožnejšie, drzejšie a agresívnejšie. Viete to niečím vysvetliť? Pred otvorením sa západu, keď ešte táto "beztrestná výchova" bola u nás zanedbateľná to vraj takto zle s deckami nevyzeralo. Neviem to dobre posúdiť, deti mám už odrastené a samostatné.

      Ďalšia vec, ktorá sa zvykne hovoriť, že často sa dá viac ublížiť slovom, ako fackou. "Radšej mi mohol dať facku, ako toto povedať", hovorí sa vo filmoch a poradniach :-) Mimochodom, nie som zástanca faciek, len pár na zadok, keď už to inak nejde. Nie som si istý, či dieťa hádžuce sa v hysáku o zem nenahradí toto správanie neskôr slovným nekontrolovaným ventilom, ktorým si vykompenzuje fyzickú reakciu.

      Vymazat
    5. Ha! Tak to si píšu plus bod, že jsem někoho nalomila :-)
      Agresivitu dětí odborně vysvětlit neumím. Moje soukromá hypotéza je, že doba je čím dál zmatenější, rodiče jsou neklidnější a děti jsou jen obrazem svého okolí a rodičů. Z mojí logiky nedává smysl, že by to bylo tím, že nemají autoritu vymlácenou fyzicky.

      Autorita postavená na lásce k tomu, koho respektuju, mi přijde mnohem silnější. Není v tom strach. Je to prostě proto, že chci.

      Třeba u svých dětí vidím, že mají problém s lidmi, kteří na ně zkouší nátlak - ať už fyzický, nebo uplácení, nebo třeba manipulování schované za dobrý úmysl. Ony tomu prostě nerozumí, přijde jim to divné a v ten okamžik jako by ohluchly a takovou autoritu nerespektují. Není pro ně prostě autoritou.
      Stejně tak na táborech nebo v jiných kroužcích, kde jsem dělala vedoucí, si i starší děti rychle zvykly na to, že po nich vlastně nic nechci - nedělají to pro mě a kvůli tomu, že já jsem tam ten "šéf", ale v první řadě pro sebe nebo pro někoho, na kom jim záleží.

      A s tím, že slovem dokáže člověk ublížit víc než fackou, souhlasím. Mým cílem ale není dítěti slovně ublížit, nejsem při řešení "hysáků" agresivní (i když je fakt, že často musím zklidnit nejdřív sebe :-) a ani ho nechci slovně vydírat.
      Každopádně potom, co dítě "vyroste" z házení sebou po zemi, má před sebou další level - naučit se zvládat svou agresi jinak. Některým dětem to jde rychleji, některým pomaleji. Ale i v dospělosti vidím kolem sebe lidi, kteří se s tím neumějí popasovat.

      Vymazat
    6. Souhlas s Větroněm. Dnes lidem s prominutím "šibe" a myslí si, že mír, sluníčko všude je cesta k výchově. Ale skutečně není. Proč přibývá více vzdorovitých dětí? A více a více odrzlých, sprostých (a ještě kdyby rodiče leckdy tušili, co ten jejich "andílek" dělá za jejich zády)? Rodič má být vzor pro dítě, ale zároveň skutečný otec a matka, dke panuje i určitý zdravý respekt v době výchově děcka. Neznamená to, že by vztah byl vlažný či napjatý, ale děcko díky tomu může samo chápat co je dobré a co je zlé a malí školní grázli ho až tolik v chování pak neovlivní.

      Vymazat
    7. Tento web je celkem zajímavý. Nic méně by jsi zde každý měl uvědomit co děláte špatného ve výchově dětí. Spousty z nás se poučovalo z výchovy vlastních rodičů z chyb co vidíte u druhých a z vlastních rozumů, že si myslíte že tak konáte dobře. Nic méně si uvědomte, že děti jsou stále takové malé opičky, které dělají jen TO co vidí nebo slyší. Proč mohou být děti, které se ne vzteká a vždycky dělají to co je správnější? Nikdy za to nemůže dítě, ale vždy za to muže rodič ať je jaká koliv situace. A mlátit či trestat děti jakýkoliv způsobem za to za co může rodič je hloupost, naopak bych trestal rodiče za to, že neumí dítě vychovávat. Děkuji za pozornost a věřím že si všichni sáhněte do svědomí potom když si to přečtete.

      Vymazat
    8. Flanker... No, a nebude to třeba tím, že lidi nemají na své děti vůbec čas. Když už jsou všichni doma, většinu času všichni tráví u televize nebo na počítači. Kolik kvalitního času opravdu rodiče se svými dětmi stráví? Navíc kontaktní rodičovství je o respektování. Tudíž.. já respektuji a jsem respektována. Je to o naučení se naslouchat svým potřebám a umět je sdílet s druhými a stejně tak to naučit děti. Potřeba je něco jiného, než něco chtít. Potřebujeme třeba obejmout, nebo potřebujeme klid, nebo jít na záchod.. Čím více zná člověk sám sebe, tím zřetelnější je to pak pro dítě a není zmatené. Já na sobě pracuji už hodně dlouho a učím se vědomě žít a vidím to především s dětmi, kde jsem, jak na tom jsem.. Protože děti jsou úžasná zrcadla, která odrážejí to, co je kolem nich a ruku na srdce.. ono to není úplně vždycky ideální.. a každý se má co učit.. o sobě a druhých. Zatím děti nemám, jsem teď těhotná, ale na rodičovství se připravuji již několik let, protože si myslím, že je to nejdůležitější životní role. Avšak jako druhá nejstarší z 8 dětí, jezdící na tábory, starající se o děti v Anglii i Americe mohu říci, že můj respektující přístup se vždy sešel pouze s pozitivní reakcí a vlastně jsem nikdy nemusela řešit dítě mlátící sebou o zem, vynucující si mou pozornost něčím negativním atd. A to nedovolím dětem dělat, co je napadne a jsem docela příšná.. Ale spravedlivá a láskyplně naslouchající, což je nejdůležitější možný přístup.. Vždy je to potom o každém jednotlivém jedinci zvlášť. Každý máme jiné potřeby, jinou osobnost a jiné životní pohledy...

      Vymazat
  3. Pěkná příhoda, ilustrativní, ale hodně zjednodušená. Musím se ironicky zasmát, když píšete, jak dítě tluče pěstičkami kvůli takové pitomině. Tohle by moje dítě pořešilo hned: prostě by si řeklo o to jídlo, na které dostalo chuť a hned by ho dostalo. Jenomže opravdu zapeklité situace nemají takováto prostinká řešení. Když například dítě usedavě pláče, protože táta musí naléhavě odejít (třeba pracovně). Tříleté dítě koncept služební cesty nebo zarezervované jízdenky nechápe a když protrhne hráz pláče, je to bez řešení typu "oba jíme blivajz, hlavně že jsme si dali pusu". Protože dítě pak vymýšlí samé (pro svou hlavičku) rozumné argumenty: jeď až zítra, nejeď vůbec a podobně. Promíchané s pláčem jsou to desítky a desítky minut neřešitelného vysvětlování.... To pak není taková třívětá parádička, o které se sice dobře píše, ale vůbec nejde do hloubky dětského hoře. Je totiž až zoufale marginální...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Takže u nemarginálních scén je třeba např. kopnout plod do hlavy?

      Vymazat
    2. Myslím, že Filmový Znalec upozorňoval na to, že popsaná situace se řeší lehce, protože má pro dítě srozumitelné a dobře splnitelné řešení. A u jiných momentů by to tak lehké nebylo. Reakce Anonymního z 12:49 tedy není na místě, nic podobného tu nikdo netvrdí. Navíc už to označení "plod" na mě působí podivně. Možná dostal pár kopanců do hlavy v dětství právě Anonymní, což mne mrzí.

      Vymazat
    3. Souhlasím s Filmovým Znalcem, že ta scénka byla více "dekorativní" a dobře zvládnutelná. Ale věřím, že autorka umí zvládat i těžší věci a výborně píše. Jako matka tří dětí dokážu vidět její starost a prostou lidskou lásku, kterou dává do výchovy. Jako občasná návštěvnice restaurace bych takovou matku ocenila, protože až tak neruší.

      Vymazat
    4. Ale tak to je samozřejmé, že některé situace jsou zvládnutelné lehce a jiné zvládnutelné těžce, nebo třeba téměř nezvládnutelné. A z toho vyplývá co? Že se máme přestat snažit? Upřímně řečeno, scén "řízek-špagety" je podle mě u malého dítěte mnohem víc, než scén "tatínek jede na služebku." A i kdyby ne, tak to stejně zase nebudu řešit bitím, ale pokusy o dohovoření se. Snad mi to dítě za ty desítky minut vysvětlování stojí, ne?

      Vymazat
  4. Davnejsie som citala studiu, ze deti este nemaju poriadne vyvinuty (dufam, ze si pamatam spravne) predny lalok mozgu, ktory je zodpovedny za logicke myslenie a racionalne chovanie, ten sa vraj vyvija az do obd.adolescencie - preto sa pubertaci spravaju casto impulzivne. Hlavnu kontrolu u nich (teda u deti, cim mensie, tym vyraznejsie) prebera oblast zodpovedna za emocie a pudove spravanie. Preto ked dieta dostane "zachvat", je zbytocne ist nanho logicky a uz vobec nie agresiou, tou sa fakt nic nevyriesi (akurat dieta strati vo vas doveru). Je potrebne ho pochopit a uznat jeho pocity, aby vedelo, ze je vypocute. Napr.ako ta mamicka hore, ked sa spytala dcerky, ci place lebo chcela spagety, resp.v situacii co spomina "Filmovy znalec" by som dietatu uznala "si smutny, ze ocko odchadza, vsak?". Pokial dieta nema pocit, ze jeho pocity su vypocute, nema dovod pocuvat ono vas. Nie vzdy sa da situacia vyriesit (rozdelit si jedlo), ale ked sa dieta bude citit vypocute a prijate, som si ista, ze lepsie akceptuje aj to, ze napr.ocko musi odist, alebo ze mu mamka nemoze kupit tu hracku a milion dalsich (z jeho pohladu) krivd a nespravodlivosti... Svoj hnev sa postupne nauci ovladat a vyjadrovat inym sposobom, no musi na to (ako na vsetko) postupne dozriet (a mat vhodny priklad v okoli). Pocit, ze je milovane a prijate mu v tom urcite pomoze.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hezký den, souhlasím...myslím, že pokud se takto povedlo společně dohodnout je to bezvadné, ale opravdu většinou stačí ukázat dítěti, chápeme nebo se alespoň snažíme pochopit jeho situaci. Můj dvouletý synek by se byl schopný také takto "zlobit", i kdyby si o řízek řekl sám ( a maso má děsně rád:-)), ale věřím, že ve chvíli, kdy by uviděl moje krásně zamotané špagety (pro něj hady ;-)), tak by je chtěl taky maso nemaso. A když bych mu řekla, že pro něj jsme objednali maso, zlobil by se víc, protože aktuálně jej ovládá potřeba mít špagety a není-li uspokojena reaguje jako dvouleté dítě - pláče a vzteká se...asi by se u rozhovoru ještě vyjádřit sám neuměl, ale kdybych mu řekla, Davi, koukni se mi do očí..Ty se zlobíš, protože chceš taky ty špagety?"Většinou mi pak zafunguje, tak je pojď taky ochutnat a uvidíš, zda ti chutnat budou - naštěstí jich zatím nesní tolik, abych se pak já cítila nenajezená nebo ochuzená a možná by si i ten řízek nakonec dal....nebo mi taky pomůže takovéto..chápu, že se zlobíš, ale tady se po zemi neválíme a takto se asi nedomluvíme, tak až se dozlobíš, přijď vyřešíme Tvůj problém společně a když nemá "publikum", tak toho taky po čase nechá..chce to sice trochu asertivity a všem v restauraci to nemusí být příjemné, ale tam, kam mohou děti (tedy tam pro ně mají sedačku), tak bych očekávala, že budou mít i návštěvníci více respektující přístup...

      Vymazat
  5. Neberte, prosim, můj komentář jako rytí, ale jako přiblížení mě osobní zkušenosti: Jak byste tutéž situaci řešila, kdybyste v té restauraci byla sama, bez muže a zároveň se záchvatem vzteku dvouleťáka by se vám zoufale rpzplakalo tříměsíční mimino a čtyřletý by trval na tom, že už nevydrží a musí hned čůrat?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. uff, ja osobne si napriklad neviem predstavit, preco by som sa trepala do restiky sama s 3 malymi detmi, to je co za masochizmus? :-D

      Vymazat
    2. Pominu-li, že stejně jako osoba nade mnou nechápu, proč bych sama chodila s třemi dětmi do restaurace, pak imaginární řešení imaginární situace by bylo: Tříměsíční mimino budu mít asi v šátku (nějak jsem nás do té restaurace musela dostat), takže bych celou skupinu zvedla, ujistila personál, že se vrátíme a odešla směr záchod. Čtyřletý by se šel vyčurat, s dvouletým bych se domluvila a tříměsíční bych buď nakojila nebo přebalila. Mimochodem u dvouletých dětí docela funguje odsměrování pozornosti na někoho jiného, takže je možné, že dvouletý by zapomněl řvát a šel mi pomoci přebalit nejmenší dítě už klidně.

      Vymazat
    3. Tak například bych v té restauraci mohla mít s muzem sraz, ale on ještě nedorazil. Mimino v satku není, protože už jsme tam 20 minut, právě bylo přebaleno a nakrmeno a vzteka se protože má špatnou chvíli, nebo třeba chce do satku zpátky, ale uvázání chvíli trvá... Takze na jedne ruce nesu vřískající mimi, v zubech satek a kabelku, druhou rukou táhnu zmítajícího se vzteklého dvouleťáka, který je úplně na hadry, protoze potřebuje spát, čeká se jenom na stále nepřítomného tatínka, aby ho vzal do satku. A takto ověšena vedu skupinku k záchodkum. Asi je to moje charakterová vada, ale v tu chvíli mi prostě příliš tečou nervy, nez abych vysvetlovala a argumentovala a vymyslela pro všechny strany přijatelná řešení. Pokud vám ne, tak to vás vazne obdivuji, ale moje hlava prostě v takové situaci chladná nezůstává. A tak řvu... Deti se tím učí, že ani dospělí se vzdycky neovládají. A co, nejsme roboti...

      Vymazat
    4. ...můžu vám říct, co bych udělala já tak jak se znám...asi bych zařvala jako tygr lidi nelidi, vrazila bych mu špagety a odkráčela na záchod se uklidnit se zbytkem smečky...no a řvoucí jednotka by nás nejspíš následovala, ale to bych už měla dva nebo tři nádechy a výdechy za sebou a byla schopná s ním promluvit...mámjednoho tříletého syna a takových situací znám spoustu...povaha jsem výbušná, takže už padla i ta facka(žádná pořádná, jen takové lepnutí) v situacích, kdy byly překročeny meze (když vás někdo kopne tak, že se vám zatmí, tak ani moc nepřemýšlíte) Nicméně když k výbuchu dojde, tak se mu vždycky omluvím a situaci vysvětlím...většinou se vše vrátí do rovnováhy dost rychle. co cítím jako největší drama, když začnu jednat pod tlakem okolí...přesně to, že lidi čekají co uděláte s tím řvoucím spratkem, který do vás ještě tluče pěstičkama...chce to sílu ustát si svou autoritu a nenechat si ji nabourat od ostatních, protože to pak ničí důvěru dítěte, které cítí, že se necháte tak lehce ovlivnit. takže všem ženám, které to dokážou gratuluji a těším se, že to taky jednou zvládnu : ))

      Vymazat
  6. Nezlobte se, ale nemůžu příliš souhlasi s článkem. Rozhodně nejsem zastánce facek a moje dítě nikdy facku nedostalo. Ale takto jste vlastně dítěti ustoupila a ono si vydupalo to, co chtělo.
    Předpokládám, že si dítě řízek "objednalo". A když ho nedostalo, stropilo obrovskou scénu, že ho nechce. Ano, vy jste si ho odtáhla ven a rozumě si s ním promluvila a více méně došla k nějakému kompromisu, ale podle mě má teď dítě pocit, že podobným chováním vždy dosáhne svého nebo alespoň nápravy. Osobně bych mu řekla, že kdyby bývalo netropilo scénu, mohli jsme se nějak domluvit, ale když se chová takto, nemůžu pro něj nic udělat. Asi by následovala další scéna, ale nechala jsem svoje dětit "vyvztekat" na různých místech a některé záchvaty trvaly i desítky minut. Ale obě děti brzy zjistily, že tímhle ničeho nezmůžou. A propos, jsme sice největšími důvěrníky svých dětí, ale také bychom měli být jejich autoritami. Na to se dost zapomíná v dnešních výchovách a děti mají s úctou k autoritám problém (potvrdí každý učitel ZŠ).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Anonymní, vy opravdu považujete za lepší možnost to, že dítě necháte desítky minut řvát jen proto, aby "nedosáhlo svého", než to, že se s ním rozumně domluvíte na nějakém kompromisu?

      Vymazat
  7. hezký den ... pokud při výchově tříletého dítěte uplatňujete formu diskuze, nechápu, proč jste s ním nevykomunikovala, jaké jídlo si chce dát ...? jeho vzek jste zavinila vy sama a ještě máte dojem, jak "pedagogicky" jste situaci zvládla ... nezvládla

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak. Pokud chtělo dítko špagety, neměla jste mu objednávat řízek. Pokud si objednalo řízek, mělo jíst řízek, nebo nic. Je vaše chyba, že k tomu záchvatu vůbec došlo. Vztek má dítě umět zvládat samo - nikdo za něj nebude v dospělosti tyto situace řešit.

      Vymazat
    2. 1. října sa niekto vyslovil domnienku, že "Předpokládám, že si dítě řízek "objednalo". 2. října autorka článku vyvrátila domnienku "Neobjednalo." A 3. října načakane zakotvil niekto, kto má jasnú domnienku, že dieťa si řízek objednalo, alebo matka to s dieťaťom nevydiskutovala. Ja si napríklad predstavujem, že im to v reštaurácií doniesli omylom, takže za situáciu vlastne nemôže ani jeden z nich. Každopádne každá naša domnienka je komická pokiaľ sa nespýtame autorky, čo sa vlastne stalo, a akékoľvek vyvodzovanie záverov z našich domnienok je ešte komickejšie. Ono to čaro diskusie sa napríklad uplatňuje v tom, že sa človek najprv pýta, ak nevie, až potom komentuje. A čo sa týka názoru, že vztek má dieťa zvládať samo, lebo nikto to zaňho v budúcnosti riešiť nebude: predstavujem si len takú jednoduchú situáciu, keď dieťa sa vráti z prvého dňa zo školy s tým, že má na domácu úlohu napísať A a nemá tušenia ako sa to robí. Slečna Lenka by asi situáciu bravúrne zvládla so slovami: "A to ťa to mám akože naučiť ja? To máš predsa zvládať samo, nikto za teba v dospelosti Ačka písať nebude!" Ľudia tak strašne radi zabúdajú na to, že naučiť treba deti nie len počítať, ale aj rozumieť svojim emóciám, že to nie je niečo, s čím človek príde na svet, alebo sa to rozrieši tým, že dieťa povyrastie o 10 centimetrov. Autorka sa s dieťaťom pokojne a láskavo porozprávala o tom, čo cíti, a som si istá, že čo najinteligentnejšie rozriešila problém tak, aby boli všetci spokojný a nikomu nebolo nadŕžané. A pritom mu proste mohla dať jednu po hlave, nech nereve. TO mi rozhodne nepríde ako nezvládnutá situácia.

      Vymazat
  8. Já bych mu tu facku dala. Kult dítěte musí skončit!!!

    OdpovědětVymazat
  9. Nestačím se divit těm komentářům. Veroniko, vyřešila jste situaci dle mého skvěle. K tématu autorita, ono je velký rozdíl být autorita, protože si člověka vážím a má můj respekt (osobnost, co dokáže atd.) a být autorita ze strachu....viz učitelé (sama jsem učila) a problém vidím spíš v těch učitelích než dětech...a teď jsem píchla do vosího hnízda:))) přeci tím, že se s dítětem domlouvám na řešení, učím dítě situace řešit samostatně, pokud dítěti dám facku, naučím ho, že když se mu něco nebude líbit, dá facku dál, to pro mě není cesta......

    OdpovědětVymazat
  10. No, jak to tady tak čtu, někteří dospělí by potřebovali facku!! Dítě není hračka na hraní ani váš majetek, ani nikdo na kom byste si měli vybíjet svou zlost. Když vám se něco nelíbí, tak vás váš manžel, přítel nebo ségra taky nafackujou? Myslím si,že situaci řešit fackama umí každej blbec, ale ukázat charakter, umí málo kdo. Jak si vás pak má dítě vážit? Nechápu tenhle přístup k těm malým tvorečkům.

    OdpovědětVymazat
  11. Je zasadny rozdiel medzi respektujucou a liberalnou vychovou. Toto je priklad respektujucej, ktora, pokial je naozaj zvladnuta, vedie deti k respektu a spolupraci (na rozdeil od autoritarskeho - prestan vrieskat, lebo ti jednu struhnem, comu to asi tak dieta nauci?). Liberralna vychova na dieta kasle a necha ho robit, co sa mu zachce, z lenivosti alebo zo strachu. Ta je podla mna pricinou vsetkych tych nezvladnutelnych spratkov, ktorych dnes vidime - dieta, ktoremu rodic nikdy nepovie nie, nikdy ho neusmerni a vychovava ho, akoby nebolo lepsieho nad neho. Tento clanok je priklad respektu - chapem ta, beriem tvboje pocity, podme to nejak riesit. To pre tych, co tento clanok odsudzuju. Autorke - krasne dakujem! Nech vam to stale ide tak dobre:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji :-) Ono je to docela těžké pořád dokola vysvětlovat, že nechat děti rozhodovat o věcech, které zvládnou, a zároveň jim dát hranice, ve kterých se můžou pohybovat, aby neublížili sobě nebo někomu jinému, není anarchie. A že to naopak vede k zodpovědnějšímu chování.
      Ale já to nevzdávám :-)

      Vymazat
    2. Je to příšerně těžké a mnohdy mnohem těžší, než to vypadá pak napsané, ale i já věřím, že se mi to jednou vrátí! :-)

      Vymazat
  12. ...skvěle zvládnuté. Z lidí, co neumí nic jiného, než máchat rukama, si nic nedělejte. Max.můžeme litovat jejich děti.

    OdpovědětVymazat
  13. Nechápu, proč jste se na začátku dítěte nezeptala, co chce jíst? Jak by bylo vám, kdyby vám někdo objednal řízek a vy byste měla ráda a chtěla špagety? Já bych byla naštvaná i jako dospělá. Tohle je podle mě první chyba, proč ta situace vůbec vznikla. Když už jste to s prominutím "pokazila", tak jste měla uznat svojí chybu a dát jí ty špagety a bylo by zcela po problému.
    Mohla jste z toho vytěžit mnohem víc, naučit je, že někdy může člověk ustoupit, uznat chybu a napravit jí. Že když udělají chybu, tak jí mají napravit. A že se dá i domluvit výměna. NEbo jste mohla jídlo přiobjednat a řízek vzít s sebou a snědly byste ho později. Nevím proč z toho hned musel vzniknout konflikt.

    Jinak domluvit se s dítětem na tom, to opravdu není tak světoborné, ale tak asi to lidi potřebujou slyšet, někteří.
    Mám tři děti také a samozřejmě, že domluva je na prvním místě před konfliktem. Jinak díkybohu byly moje děti vždycky natolik rozumné, že takovou situaci jsem řešila opravdu jen tak dvakrát třikrát v životě a většinou jsem je vzala bokem do klidu a tam se bud uklidnily nebo se muselo počkat. Někdy stačí upravit podmínky a není potřeba nic řešit.
    Vrátilo se mi to mnohokrát, že od brzkého věku sami byly ochotné někomu nabídnout ze svého. půjčit hračku, tím vždycky stoupala jejich obliba a obecně jsou v kolektivech oblíbené, společenské a přátelské. Ani já s nimi nemám konflikty a to jde syn ted do puberty.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vy vůbec nevíte, jak tahle situace vznikla, ale automaticky z toho usuzujete, že chyba byla na straně matky?

      Vymazat
    2. Vy vůbec nevíte, jak tahle situace vznikla, ale automaticky z toho usuzujete, že chyba byla na straně matky?

      Vymazat
  14. Paní Hurdová, proč nevysvětlíte, jak ta situace vznikla a necháváte diskutující spekulovat? Mě také zajímá proč dítě dostalo řízek, když si ho neobjednalo.
    Bez znalosti toho, jak spor vznikl, nelze podle mě objektivně zhodnotit způsob, jakým jste ho vyřešila.

    OdpovědětVymazat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...